ECLI:CZ:NSS:2005:5.AFS.137.2004
sp. zn. 5 Afs 137/2004 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: K., s. r. o., zast. JUDr. Pavlem Omelkou, AK ve Zlíně, Sadová 6, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Brně, nám. Svobody 4, Brno, o kasační stížnosti proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2004, č. j. 30 Ca 96/2002 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele.
V této žalobě stěžovatel navrhoval zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2002,
č. j. 11235/2000/FŘ/130, kterým zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu
ve Zlíně ze dne 18. 9. 2000, č. j. 176335/00/303918/4385, platebního výměru č. 610, kterým
byla žalobci vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2000
ve výši 158 346 Kč.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvedl tyto důvody kasační stížnosti: nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení dle
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), a vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
O návrhu stěžovatele podle §107 s. ř. s. (odkladný účinek), rozhodl Nejvyšší správní soud
dne 15. 10. 2004.
Stěžovatel spatřuje pochybení správce daně i žalovaného při vyměření DPH, když tato
daň byla stěžovateli vyměřena v sazbě 22% u distribuovaných CD ROM obsahujících
výukový software s tím, že se jedná o zboží. Stěžovatel namítá porušení §2 odst. 2 písm. a)
zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), v tehdy platném
znění, když stěžovatel distribuoval výukové programy na nahraných nosičích, přičemž tato
distribuce výukového software byla vždy klasifikována jako služba a měla být zatížena
sazbou DPH v sazbě 5 %.
Stěžovatel má zato, že pokud Krajský soud bez dalšího akceptoval názor žalovaného,
že rozhodující pro posouzení, zda předmětné CD-ROM jsou zbožím či nikoli, je závazná
informace Generálního ředitelství cel (dále jen „GŘC“), kterou je správce daně ve smyslu
§16 odst. 1, 2 zákona o DPH vázán, pokud jde o zařazení zboží do základní či snížené sazby
DPH, pak jednoznačně pochybil a nesprávně posoudil právní otázky v předcházejícím řízení,
stejně jako je nesprávně posoudil žalovaný a správce daně. Stěžovatel považuje jako zásadní
nepochopení kompetence Generálního ředitelství cel, jehož závaznou informací ohledně
zatřídění zboží je sice správce daně vázán, avšak tomuto GŘC nepřísluší rozhodovat o tom, co
je zboží; k tomu je příslušný Český statistický úřad. Stěžovatel setrval na tvrzení, že software
není zbožím, proto závazná informace GŘC není rozhodující pro správce daně při vyměření
DPH s odkazem na §16 odst. 1 zákona o DPH. K tomu stěžovatel předložil důkaz –
stanovisko Ministerstva financí, GŘC ze dne 14. 6. 2000, ze kterého vyplývá, že software
není zbožím ve smyslu §2 písm. d) zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona (dále jen „celní
zákon“), a nemůže být zařazen do kombinované nomenklatury celního sazebníku. Navíc GŘC
uvádí, že vydává závazné informace pouze pro zboží, což jsou v tomto případě nosiče
software, nikoliv software samotný. Soudu byla předložena informace daňové a finanční
poradkyně stěžovatele, která veškeré vzorky produktů distribuované stěžovatelem osobně
předložila GŘC se žádostí o posouzení, zda se jedná o službu nebo o zboží; tyto produkty
byly stěžovateli vráceny s tím, že k takovému posouzení nejsou kompetentní, ale pokud jde
o software, jedná se o službu.
Stěžovatel rovněž namítá další vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu; správní orgán
vycházel z nesprávného závěru, že stěžovatel prodával zboží, které mělo být zatíženo sazbou
DPH ve výši 22 %, aniž by si v tomto směru vyžádal posouzení Českého statistického úřadu,
který jediný je oprávněn rozhodovat o tom, zda je konkrétní produkt zbožím nebo službou.
Tento zásadní rozpor nebyl řešen ani jedním ze správních orgánů a tyto použily pouze
informaci GŘC při rozhodování o DPH. Na základě toho stěžovatel prakticky nemohl unést
důkazní břemeno v daňovém řízení.
Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že s výjimkou tohoto obchodního případu
stěžovatele, byly až do nedávno parlamentem schválené změny zákona o DPH všechny
obdobné obchodní případy v celé České republice realizovány v režimu 5 % sazby DPH
při distribuci software jako služby. Nový zákon o DPH ve znění platných předpisů
do 1. 1. 2004 na tuto konkrétní položku reagoval, když dodávky software zařadil z 5 %
snížené sazby DPH, tedy prokazatelně z kategorie služby do základní sazby DPH. Je tedy
zřejmé, že do 31. 12. 2003 platil pro software režim snížené sazby, i když byl distribuován
na nosičích, které podléhají základní sazbě, neboť v těchto případech převažuje cena software
nad nosičem a uplatňuje se snížená sazba na veškeré produkty.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ve smyslu §16 odst. 2
zákona o DPH, ve znění platném pro příslušné zdaňovací období platí, že: „...Pro správné
zatřídění zboží do číselného kódu podle přílohy č. 1 a přílohy č. 3 k tomuto zákonu
je rozhodná informace celních orgánů o sazebním zařazení zboží...“. Z textu zákona tedy
zcela jednoznačně vyplývá, že pokud GŘC označilo žalobcem prodávané produkty jako zboží
a následně je pak zcela jednoznačně zařadilo do nomenklatury celního sazebníku
pod položkou 8524 31 00 (Disky pro laserové snímací systémy - - Pro reprodukci jiného
záznamu než obrazu), je touto závaznou informací o zařazení zboží vázán jak správce daně
a žalovaný, tak i stěžovatel jakožto daňový subjekt. Z tohoto důvodu se žalovaný nemůže
ztotožnit rovněž s námitkou stěžovatele, že §16 odst. 1 zákona o DPH se vztahuje pouze
na zatřídění zboží, nikoliv služby, kterou software na nosiči prokazatelně je.
Na této skutečnosti nemůže podle názoru žalovaného nic změnit ani námitka
stěžovatele, že na jeho přímý dotaz celní orgány sdělily, že software obecně není zbožím
ve smyslu celního zákona. Jak už bylo výše uvedeno, pro daný případ je rozhodná informace
celních orgánů o sazebním zařazení zboží a to ve smyslu §16 odst. 2 zákona o DPH.
Další důležitou skutečností v tomto ohledu je, že Český statistický úřad je kompetentní
pouze k zatřídění produkce dle statistických klasifikací do SKP (standardní klasifikace
produkce, pozn. NSS), na základě kterých jsou ve smyslu zákona o DPH zdaňovány dle
tohoto zatřídění pouze služby. Zboží je pak zdaňováno dle Celního sazebníku,
na který vysvětlivky k SKP v některých případech odkazují s tím, že podrobnější vymezení
je pro tyto položky v Celním sazebníku. S ohledem na znění již zmíněného §2 odst. 2 písm.
b) zákona o DPH nelze tedy toto zatřídění považovat za důkaz, že předmětné produkty nejsou
zbožím, ale službou z hlediska citovaného zákona.
Povinností správce daně je dbát, aby byla daň vyměřena a odvedena ve správné výši,
to znamená v případě daně z přidané hodnoty kontrolovat, zda stěžovatel, jakožto daňový
subjekt, použil ve smyslu §16 zákona o DPH správnou sazbu daně pro daný druh
zdanitelného plnění. Žalovaný neshledal v tomto směru žádné pochybení a z výše uvedených
důvodů došel k závěru, že hodnocení předmětných zdanitelných plnění správcem daně bylo
ve shodě se závazným stanoviskem GŘC a jeho další postup byl pak plně v souladu se zněním
§16 zákona o DPH.
Ostatní důkazní prostředky, stěžovatelem navržené, nebyly žalovaným jakožto
odvolacím orgánem v odvolacím řízení akceptovány, neboť neřeší jednoznačně základní
otázku, kterou je správnost zařazení konkrétních produktů mezi zboží či služby a nemohou
vyvrátit jednoznačné výše zmíněné stanovisko GŘC.
Ve svém podání stěžovatel zcela přehlíží, že předmětné produkty, přesně vymezené
Harmonizovaným systémem popisu číselného označování zboží jsou standardním výrobkem,
určeným pro širokou distribuci nejrůznějším, předem nespecifikovaným uživatelům s tím,
že vlastní nosič je s daty i instrukcemi nezvratně spojen a tvoří jeden celek. Navíc,
pro svá tvrzení, že „...distribuce výukového software byla vždy klasifikována jako služba
a měla být zatížena sazbou DPH 5 % ...“ nemá žádný důkaz.
Obdobně pak tvrzení stěžovatele o „informaci daňové a finanční poradkyně
stěžovatele, že ... předmětné produkty byly stěžovateli vráceny s tím, že k takovému posouzení
nejsou kompetentní...“ je plně vyvráceno důkazními prostředky správce daně, kdy GŘC
jednotlivé produkty jednoznačně zatřídilo jako zboží, jehož důkazem je potvrzení o zatřídění
produktu GŘC. Zejména pak postrádá logiku tvrzení stěžovatele, že „...GŘC nepřísluší
rozhodovat o tom, co je zboží. ...“. Z toho vyplývá, že určitý produkt nemůže být současně
zbožím i službou. Takto vymezuje služby i zákon o DPH v §2 odst. 2 písm. b)“...službami
(jsou) všechny činnosti, které nejsou dodáním zboží nebo převodem nemovitosti, a převod
nebo využití práv, ...“. Jestliže tedy GŘC, po posouzení jednotlivých konkrétních produktů,
distribuovaných stěžovatelem, při dodržení předepsaného postupu, pravomocně posoudilo
produkty jako zboží, pak z hlediska daňového je tato informace pro správce daně i stěžovatele
závazná.
Dále žalovaný upozorňuje na skutečnost, že předmětné softwarové nosiče obsahující
data a instrukce, obsahují užitnou hodnotu, která spočívá v umožnění reprodukce obrazového
a zvukového záznamu. To je pro zákazníka důvod, pro který softwarové nosiče CD -ROM
obsahující data a instrukce kupuje a platí za ně kupní cenu. Tyto skutečnosti judikoval ve
svém rozsudku sp. zn. 38 Ca 472/99 rovněž Městský soud v Praze. Ze stejného důvodu pak
žalovaný v odvolacím řízení neusiloval o polemiku s žalovaným předloženými odbornými
články a pojednáními.
Jestliže stěžovatel odkazuje na skutečnost, že: „...nový zákon o DPH ve znění platných
předpisů od 1. 1. 2004 na tuto konkrétní položku reagoval, když dodávky software zařadil
z 5% snížené sazby DPH, tedy prokazatelně z kategorie služby do základní sazby DPH.
Je tedy zřejmé, že do 31. 12. 2003 platil pro software režim snížené sazby, i když byl
distribuován na nosičích, které podléhají základní sazbě, neboť v těchto případech převažuje
cena software nad nosičem, tedy v souladu se zákonem se uplatňuje snížená sazba na veškeré
produkty“, pak je třeba uvést, že pro posouzení tohoto daňového případu je rozhodující právní
úprava zákona o DPH ve znění platném pro příslušné zdaňovací období. Se závěry,
které stěžovatel vyvozuje z nově přijaté právní úpravy se žalovaný nemůže v žádném případě
ztotožnit a to ze všech důvodů, které byly již výše uvedený v tomto vyjádření ke kasační
stížnosti.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatel
podal dne 26. 4. 2000 Finančnímu úřadu ve Zlíně daňové přiznání k dani z přidané hodnoty
za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2000. Výzvou ze dne 16. 5. 2000
č. j. 109128/00/303918/4385, požadoval správce daně ve smyslu §43 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP“) odstranění pochybností a prokázání údajů,
konkrétně oprávněnost použití snížené sazby DPH tam jmenovaných dokladů. Na tuto výzvu
stěžovatel reagoval podáními ze dne 5. 6. 2000, 21. 6. 2000, v němž uvádí sdělení GŘC,
že software není zbožím podle §2 písm. d) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon (dále jen „celní
zákon“), a proto nemůže být zařazen do kombinované nomenklatury celního sazebníku.
Dne 15. 9. 2000 ukončil správce daně vytýkací řízení (č. j. 175674/00/303936/1930) a dne
18. 9. 2000 vydal platební výměr č. 610, č. j. 176335/00/303918/4385, na daň z přidané
hodnoty za 1. čtvrtletí roku 2000, jímž vyměřil vlastní daňovou povinnost stěžovatele ve výši
158 346 Kč. Stěžovatel podal odvolání proti tomuto platebnímu výměru, které došlo správci
daně dne 24. 10. 2000. V něm setrval na názoru, že nahraný technický nosič při dodávce
software je hmotným projevem služby se sníženou sazbou DPH. Ve správním spise je dále
založeno sazební zařazení CD – počítačové hry, erotické tituly, shareware ze dne 15. 9. 2000,
v němž se sděluje, že je oprávněno vyjadřovat se pouze k sazebnímu zařazení zboží ve smyslu
celního zákona. „Datové produkty“ (např. software, počítačové hry, shareware, erotické
tituly) nejsou v kombinované nomenklatuře celního sazebníku uvedeny a nelze je tedy
ve smyslu celního zákona považovat za zboží; za ty se považují nosiče těchto „datových
produktů“, jako jsou diskety, kompaktní disky atd., a to ať jsou nebo nejsou nahrané. Nahrané
kompaktní disky se v celním sazebníku zařazují do čísla 8524, další zařazení záleží na druhu
záznamu (audio, video, datový). Na to stěžovatel doplnil své odvolání podáním ze dne
4. 5. 2001 a 29. 5. 2001. Závazná informace o sazebním zařazení zboží, vydaná
Ministerstvem financí ČR, GŘC, č. 07-2833-2000, č. j. 36671/00-32, ze dne 2. 1. 2001,
zařazuje zboží popsané jako softwarový nosič CD-ROM (kompaktní disk – paměť určená
pouze ke čtení), který obsahuje data a instrukce, které se používají pro počítače PC IBM
kompatibilní, vybavené operačním systémem Windows; Interaktivní CD-ROM pro děti
od předškolního věku po třetí třídu slouží pro výuku matematiky; Software sestavený v tomto
programu tvoří jediný celek sestávající ze stovek matematických úkolů, z nichž každý
představuje jeden kreslený příběh; do nomenklatury celního sazebníku, který byl vydán
jako příloha k nařízení vlády č. 318/1999 Sb. pod č. 85243100. V odůvodnění se cituje text
čísla 8524 Harmonizovaného systému: „Gramofonové desky, magnetické pásky a jiná
nahraná média pro záznam zvuku nebo podobné záznamy, včetně matric a galvanických
otisků pro výrobu desek, avšak vyjma kapitoly 37“. Totožné je hodnocení produktů
počítačové zpracování televizní soutěže R., K. a erotický titul H. H., č. závazné informace 07-
2834-2000, 07-2835-2000 a 07-2836-2000. Další doplnění odvolání stěžovatele proti
prvostupňovému rozhodnutí bylo podáno dne 11. 6. 2001.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 2. 2002, č. j. 11235/2000/FŘ/130 bylo odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí správce daně shora označenému zamítnuto s tím, že s ohledem
na vázanost závazné informace GŘC je nutno považovat předmětné produkty za zboží.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 15. 4. 2002 se stěžovatel domáhal
zrušení rozhodnutí žalovaného shora označeného i rozhodnutí Finančního úřadu Zlín
jemu předcházejícího, když napadal nesprávnost vymezení pojmu věcí movitých a hodnocení
dodávky softwaru jako služby se sazbou 5 % DPH.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Brně zamítavým rozsudkem pro nedůvodnost, svůj
právní názor opírá o závaznost informace GŘC pro posouzení, zda předmětné CD-ROM
jsou zbožím či nikoli. Správce daně je ve smyslu §16 odst. 1, 2 zákona o DPH vázán, pokud
jde o zařazení zboží do základní či snížené sazby, informací celních orgánů o sazebním
zařazení zboží. Závaznost předmětných informaci vyplývá rovněž z příslušných ustanovení
celního zákona (§46). Žalovaný nejednal protizákonně, jestliže se odmítl zabývat
hodnocením všech ostatních důkazů předložených žalobcem v daňovém řízení,
protože se v dané věci v předloženém spisu nachází závazná informace o sazebním zařazení
zboží ze dne 2. 1. 2001.
V souladu s §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /§103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /§103 odst. 1 písm. d) cit. zák./,
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem
pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. může nezákonnost, spočívající
v nesprávném právním posouzení věci soudem v předcházejícím řízení spočívat buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice
aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým
zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy
na konkrétní případ nebo situaci.
Dle §2 odst. 2 písm. a) zákona o DPH, platného do 31. 12. 2000, pro účely
tohoto zákona se rozumí zbožím věci movité, tepelná a elektrická energie, plyn a voda;
za zboží se nepovažují peníze a cenné papíry, pokud tento zákon nestanoví jinak. Písm.
b) téhož ustanovení rozumí službami všechny činnosti, které nejsou dodáním zboží
nebo převodem nemovitosti, a převod nebo využití práv.
Zákon ve svém §16 odst. 1 říká, že u zboží se uplatňuje základní sazba. U zboží
uvedeného v příloze č. 1, která je nedílnou součástí tohoto zákona, a u tepelné energie, která
se zařazuje do podpoložek celního sazebníku podle nosičů, se uplatňuje snížená sazba. Odst.
2 téhož ustanovení uvádí, že pro správné zatřídění zboží do číselného kódu podle přílohy č. 1
a přílohy č. 3 k tomuto zákonu je rozhodná informace celních orgánů o sazebním zařazení
zboží.
Celní zákon ve znění platném pro posuzované období stanovuje v §46 odst. 1,
že každý může od celních orgánů požadovat informaci o celních předpisech uplatňovaných
v konkrétním případě. Nevztahuje-li se žádost týkající se zboží, které má obchodní charakter,
na konkrétní dovoz nebo vývoz, nemusí celní orgány informaci podat. Odst. 2 téhož
ustanovení říká, že celní orgány vydávají na základě písemné žádosti rozhodnutí o sazebním
zařazení zboží nebo o původu zboží (dále jen "závazná informace"). K žádosti musí být
připojeny potřebné vzorky, nebo není-li to vzhledem k povaze zboží možné, vyobrazení
a technický popis zboží. Každá žádost se může týkat jen jednoho druhu zboží. Vyžádá-li
si příslušný celní orgán k správnému posouzení žádosti odborný odhad nebo provedení
analýzy zboží, hradí náklady na vyhotovení odborného odhadu nebo analýzy žadatel
o závaznou informaci. Ministerstvo stanoví vyhláškou náležitosti žádosti o závaznou
informaci. Dle odst. 3 závazná informace o původu zboží musí být vydána nejpozději do 150
dnů ode dne přijetí žádosti příslušným celním orgánem. Odstavec 4 upřesňuje, že závazná
informace o sazebním zařazení zboží je závazná pouze a) pro účely sazebního zařazení zboží,
b) pro zboží, které je uvedeno v celním prohlášení přijatém po vydání této závazné informace.
Ve smyslu odst. 5 je závazná informace o původu zboží závazná pouze a) pro účely stanovení
původu zboží, b) pro zboží, u kterého má být stanoven preferenční nebo nepreferenční původ
po vydání této závazné informace. Osoba, které byla závazná informace vydána musí být
při jejím použití dle odst. 6 schopna prokázat, že a) zboží uvedené v celním prohlášení zcela
odpovídá zboží, které je popsáno v závazné informaci o sazebním zařazení, nebo b) zboží
a okolnosti určující získání původu zboží zcela odpovídají zboží, které je popsáno v závazné
informaci o původu zboží. Závazná informace (odst. 7) je závazná po dobu a) šesti let,
v případě sazebního zařazení zboží, b) tří let, v případě původu zboží, ode dne jejího vydání.
Dle odst. 8 byla-li závazná informace vydána na základě nepřesných, neúplných
nebo nepravdivých údajů žadatele, celní orgán, který ji vydal, ji zruší. Závazná informace
přestává platit (odst. 9) a): v případě sazebního zařazení 1. dostala-li se do rozporu s právním
předpisem, který nabyl účinnosti po jejím vydání, 2. není-li v souladu s výkladem jedné
z nomenklatur uvedených v §58 písm. a) a b) z důvodů změny kombinované nomenklatury
nebo výkladu sazebního zařazení podle poznámek a vysvětlivek k nomenklatuře
Harmonizovaného systému označování a číselného popisu zboží, celní orgány musí o této
skutečnosti osobu, které byla závazná informace vydána, informovat, 3. oznámením o jejím
zrušení osobě, které byla vydána; b): v případě původu zboží 1. dostala-li se do rozporu
s právním předpisem, který nabyl účinnosti po jejím vydání, nebo s mezinárodní smlouvou
uzavřenou po jejím vydání, 2. není-li v souladu s vysvětlivkami a stanovisky přijatými
k výkladu mezinárodních smluv upravujícími stanovení původu zboží; celní orgány musí
o této skutečnosti osobu, které byla závazná informace vydána, informovat, 3. oznámením
o jejím zrušení osobě, které byla vydána. Dle odst. 10 je-li závazná informace neplatná
z důvodů uvedených v odstavci 9 písm. a) bodech 2 a 3 nebo písm. b) bodech 2 a 3, může
osoba, které byla závazná informace vydána, závaznou informaci použít ještě po dobu šesti
měsíců ode dne oznámení o její neplatnosti, jestliže na základě této informace uzavřela
závazné smlouvy o prodeji nebo nákupu zboží. Je-li závazná informace neplatná z důvodů
uvedených v odstavci 9 písm. a) bodu 1 nebo písm. b) bodu 1, může být doba, po kterou může
být závazná informace používána i po zrušení její platnosti, stanovena právním předpisem,
s nímž se dostala do rozporu.
Dle zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, §19 o statistické klasifikaci
a statistických číselnících, kde v odst. 1 Český statistický úřad ve spolupráci s ministerstvy
vytváří statistické klasifikace a statistické číselníky (dále jen "klasifikace") a poskytuje z nich
informace. Pak dle odst. 2 vydání klasifikace oznamuje Český statistický úřad ve Sbírce
zákonů s uvedením místa, kde jsou klasifikace k dispozici. Klasifikace jsou závazné
pro orgány vykonávající státní statistickou službu a pro zpravodajské jednotky
při poskytování údajů pro statistická zjišťování, při jejich zpracování a dále v těch případech,
kdy tak stanoví zvláštní právní předpis (odst. 3).
Dle §2 celního zákona ve znění platném pro rozhodné období §2 (o dalších
základních pojmech) se pro účely tohoto zákona rozumí a) osobou jak fyzická tak právnická
osoba, pokud ze souvislostí nevyplývá, že se jedná pouze o fyzickou osobu nebo pouze
o právnickou osobu, b) českou osobou fyzická osoba mající bydliště a právnická osoba mající
sídlo na území České republiky (dále jen "tuzemsko"), c) zahraniční osobou fyzická osoba
mající bydliště a právnická osoba mající sídlo v zahraničí, d) zbožím veškeré hmotné věci
movité a elektrická energie uvedené v kombinované nomenklatuře celního sazebníku, ...
Nejvyšší správní soud konstatuje, že logickým a gramatickým výkladem všech
uvedených ustanovení lze dospět v předmětné věci pouze k jedinému právnímu závěru o tom,
že prodej CD-ROM byl zdaněn správně, když byl posouzen jako zboží v základní sazbě 22 %.
Tento závěr se opírá o vymezení definice služby obsažené v zákoně o DPH, který ji pojímá
jako činnosti, které nejsou dodáním zboží nebo převodem nemovitosti, a převod nebo využití
práv. Pod těmito činnostmi si totiž lze představit např. zpracování dat a související služby
včetně údržby a oprav kancelářských a počítacích strojů, rovněž tak poradenská služba
v oblasti technického vybavení pro počítače (hardware), dodávky a poradenská služba
v oblasti operačního vybavení pro počítače a programů na zpracování dat (software), příprava
a vytváření software na objednávku, ošetření a údržba software, služby související
se zpracováním dat, služby související s činností databank, služby související s údržbou
a opravami kancelářských a počítacích strojů, včetně elektronických zařízení na zpracování
dat. Z uvedeného plyne, že stěžovatel nemohl distribuovat službu.
Prodej CD či jiných nosičů tedy nelze v dané právní úpravě za předmětné zdaňovací
období chápat jakýmkoli jiným způsobem naznačovaným stěžovatelem, tím spíše se upínat
na vymezení věci ve smyslu občanského zákoníku v obecné rovině.
Nejvyšší správní soud upomíná, že v obdobné věci judikoval
pod č. j. 2 Afs 60/2004-72 ze dne 11. 11. 2004 tak, že půjčování videokazet s nahranými
filmy je třeba pro účely daně z přidané hodnoty posuzovat jako pronájem, po jehož skončení
se pronajatá věc vrací pronajímateli; této činnosti tedy odpovídá základní sazby daně
(§16 odst. 6 zákona o DPH ve znění zákona č. 208/1997 Sb.).
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými ani další námitky
stěžovatele o tvrzeném nedostatečném dokazování a jeho vlivu a o nesprávném posouzení
právní otázky o vadnosti předcházejícího správního řízení dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud shodně se závěrem krajského soudu shledal rozhodnutí žalovaného
řádně odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem řádně provedeného dokazování.
Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné dokazování,
je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém rozhodování vycházel.
V dané věci nebylo třeba vyžadovat vyjádření Českého statistického úřadu o tom,
zda distribuovaná CD byla lze považovat za službu, jelikož závazné posouzení – stanovisko
GŘC zcela vyčerpalo stěžovatelovu nejasnost ohledně povahy předmětu zdanitelného plnění.
Nejvyšší správní soud se dále ztotožnil s hodnocením vázanosti správce daně
zařazením zboží do příslušné sazby, učiněným informací celních orgánů o sazebním zařazení
zboží ve smyslu §16 odst. 1,2 zákona o DPH, jak vyhodnotil Krajský soud v Brně ve svém
rozhodnutí.
K poslední námitce stěžovatele o současné právní úpravě dané problematiky je třeba
odkázat na §75 odst. 1 s. ř. s., který stanovuje, že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně
zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování vycházel.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného
je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele
z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházely
a jakými právními úvahami se při rozhodování řídily.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení,
pro které měl krajský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud
se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního, onen
soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal
správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že přezkoumávané rozhodnutí Krajského soudu v Brně je správné, a proč kasační stížnost
jako nedůvodnou proto zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. prosince 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu