ECLI:CZ:NSS:2005:5.AFS.155.2004
sp. zn. 5 Afs 155/2004 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyně: B. K. (dříve R.), zast. JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Praha 4,
Michelská 81, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, Štěpánská
28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 28. 4. 2004, č. j. 28 Ca 475/2001 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 8. 2001, č. j. FŘ-10632/11/00, bylo zamítnuto
odvolání žalobkyně, podané proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Praze
– Modřanech ze dne 6. 6. 2000, č. j.71510/00/012913/6759 – dodatečnému platebnímu
výměru č. 1000000657 na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1997,
kterým byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň ve výši 177 248 Kč.
Výše uvedené rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně dne 18. 10. 2001 žalobou,
která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2004, č. j. 28 Ca 475/2001 - 53,
jako nedůvodná zamítnuta.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelka uplatňuje důvod dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) a tvrdí,
že došlo též k „rozporu s níže uvedenými ústavními zákony a vyhlášenými mezinárodními
smlouvami dle čl. 10 Ústavy ČR, tyto vady měly za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé /§103 odst. 1 písm.d) s. ř. s./“.
Kasační stížnost odůvodňuje stěžovatelka tím, že soud v hodnocení právní otázky
„neúčinného udělení plné moci“ Ing. P. M. dne 5. 1. 1998 nepostupoval v souladu
se zákonem.
Podle ust. §10 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě daní a poplatků), může mít daňový subjekt
v téže věci jen jednoho zástupce. V případě otázky posouzení zániku plné moci (pozn. zde
plné moci udělené 1. 10. 1993 panu V. R.) aplikoval soud analogicky ustanovení
§28 odst. 3 o. s. ř., a to ve znění účinném od 1. 1. 2001, dle kterého zvolí-li si účastník řízení
jiného zástupce, platí, že tím také vypověděl plnou moc dosavadnímu zástupci. Stěžovatelka
však poukazuje na znění tohoto ustanovení do 31. 12. 2000, kdy legitimním způsobem
ukončení plné moci bylo pouze odvolání plné moci účastníkem nebo její výpověď zástupcem.
V případě, že by Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že bylo možno závěr o zániku plné
moci v daňovém řízení dovodit z ustanovení §28 odst. 3 o. s. ř., stěžovatelka namítá, že
skutkově relevantním obdobím byl rok 1999 a soud by měl v tomto případě aplikovat znění
tohoto ustanovení účinné do 31. 12. 2000. Pochybení spatřuje proto stěžovatelka nejen
v postupu správního orgánu I. stupně, jež dne 1. 6. 1999 zahájil daňové řízení s Ing. P. M.,
neboť plnou moc mu udělenou považuje za neúčinnou a takto pohlíží i na úkon správce daně,
kterým byla zahájena daňová kontrola, ale také i v postupu soudu, jež na jednání, ke kterému
došlo v r. 1999 aplikoval ustanovení §28 odst. 3 o. s. ř. ve znění, účinném až od 1. 1. 2001.
Z výše uvedeného proto dovozuje důvod pro podání kasační stížnosti dle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nesprávné posouzení právní otázky soudem a současně důvod
dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. – tj. vytýkanou vadu řízení, které se dopustil správce daně 1.
stupně a pro niž měl soud, jež ve věci rozhodoval napadené rozhodnutí zrušit.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále soudu vytýká, že se dostatečně nevypořádal
s námitkami žalobce zde uvedenými a „nikterak dostatečně nereagoval“ na právní názor
v obdobné věci, jež vyslovil ve svém rozsudku ze dne 7. 9. 1998, sp. zn. 10 Ca 213/1998
Krajský soud v Českých Budějovicích.
Dále upozorňuje, že výzva správce daně musí být dostatečně konkrétní a jasná pro to,
aby na ni mohl daňový subjekt adekvátním způsobem reagovat. V dané věci se stěžovatelka
oprávněně domnívala, že dostatečně reagovala na výzvy správce daně I. stupně a poskytla
mu dostatečné důkazy, žalovaný však podle ní nedefinoval dostatečně přesně a zákonným
způsobem své požadavky, jež na ni kladl a nestanovil meze své volné úvahy (§2 odst.1, 2, 3
zákona o správě daní a poplatků).
Navrhuje proto, aby rozsudek výše citovaný Městského soudu v Praze byl zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ke kasační stížnosti vyjádření nepodal.
Ze spisového materiálu bylo předně zjištěno, že spis správního orgánu obsahuje
několik plných mocí, jež stěžovatelka v průběhu daňového řízení udělila svým zástupcům.
Předně je zde založena plná moc ze dne 1. 10. 1993, kterou stěžovatelka zmocnila svého
manžela V. R., aby ji zastupoval „ve věci daňového řízení před Finančním úřadem pro Prahu
– Modřany v plném rozsahu pravomoci poplatníka“, tuto plnou moc stěžovatelka časově ani
věcně neomezila.
Dále je zde založena plná moc ze dne 5. 1. 1998, kterou stěžovatelka zplnomocnila
Ing. P. M. k „veškerým jednáním s Finančním úřadem, správou sociálního zabezpečení
a zdravotními pojišťovnami, včetně přebírání související korespondence“, dále je zde
uvedeno, že plná moc platí do odvolání. Tuto plnou moc obdržel správce daně I. stupně dne
24. 5. 1999.
Spis obsahuje následně oznámení stěžovatelky ze dne 19. 3. 2001 o tom, že k datu
19. 3. 2001 došlo k „ukončení“ plné moci udělené 1. 10. 1993 panu R. a k „ukončení“ plné
moci udělené dne 5. 1. 1998 Ing. M.
Ze spisového materiálu bylo dále zjištěno, že správce daně I. stupně – Finanční úřad
v Praze - Modřanech zahájil u stěžovatelky dne 1. 6. 1999 daňovou kontrolu daně z příjmu
fyzických osob a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období r. 1995 – 1998. Stěžovatelku
při tomto úkonu zastupoval Ing. P. M., bytem P. 4, U B. 405, a to na základě neomezené plné
moci pro jednání s finančním úřadem, Českou správou sociálního zabezpečení a zdravotní
pojišťovnou, jež mu stěžovatelka udělila dne 5. 1. 1998.
Po posouzení předložených účetních dokladů, předložených stěžovatelkou, vyzval
správce daně I. stupně (výzva ze dne 6. 8. 1999, č. j. 74289/99/12930/4052, zasláno
jak Ing. M., tak stěžovatelce) stěžovatelku k předložení dalších důkazů, a to „inventury zásob
vykázaných ke konci r. 1995 – 1998“; tyto stěžovatelka na výzvu předložila. Poté byla
vyzvána (výzva ze dne 26. 10. 1999, č. j. 90769/99/12930/4052, zasláno jak Ing. M.,
tak stěžovatelce), aby vysvětlila rozpor mezi nakoupeným zbožím a tržbami, uvedenými
v daňovém přiznání, na tuto výzvu stěžovatelka odpověděla dne 12. 11. 1999, kdy uvedla,
že o nákupech surovin je vedena skladová evidence; část tržby je z prodeje nápojových
automatů a část z přímého prodeje surovin a tržby zobrazují stav hospodaření; při prodeji
prostřednictvím automatových nápojů jsou zohledněny takové specifické ukazatele,
jako je rozdílná kvalita nakupovaných surovin, místo prodeje a poptávka, meziroční nárůst
cen a inflace, jež má vliv na cenu nápoje. Současně uvedla, že bez bližší konkretizace
existujícího rozdílu mezi nakoupeným zbožím a tržbami nemůže podat bližší vyjádření.
Správce daně posoudil odpověď stěžovatelky jako nedostačující, a proto ji opětovně vyzval
(výzva ze dne 13. 1. 2000, č. j. 3420/0012930/4052, zasláno stěžovatelce) k prokázání
jí vyjmenovaných specifických ukazatelů. Na tuto výzvu stěžovatelka reagovala svojí
odpovědí ze dne 28. 1. 2000, kde pro srovnání uvedla kalkulační údaje používané
u vybraných druhů nápojů při rozdílném objemu kelímků 150 ml a 180 ml a poukázala
na nárůst ostatních vedlejších výdajů (nájem, energie, vodné a stočné) jako významný faktor
ovlivňující nárůst cen prodávaných nápojů.
Na základě výše uvedeného dospěl správce daně I. stupně k závěru, že stěžovatelka
v daňovém řízení neunesla důkazní břemeno a protože nebylo možno stanovit její daňovou
povinnost dokazováním, přistoupil ke stanovení daňové povinnosti dle pomůcek ve smyslu
§31 odst. 5 zákona o správě daní. Na základě výsledků daňové kontroly byla stěžovatelce
dodatečným platebním výměrem č. 1000000657 ze dne 6. 6. 2000, č. j. 71510/00/012913
na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1997 dodatečně vyměřena daň
ve výši 177 248 Kč.
Proti dodatečnému platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, ve kterém k výše
uvedenému zjištění správce daně I. stupně namítla neúplnost dokazování a neodůvodněnost
použití pomůcek dle §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, neboť ze zprávy o kontrole
nebylo zřejmé hodnocení důkazních prostředků, není zřejmé na základě jakých konkrétních
důkazů měl správce daně pochybnosti o správnosti a úplnosti předložených důkazů.
V průběhu daňové kontroly písemně doložila podklady, jež byly ve výzvách požadovány
a poskytla potřebnou součinnost, proto nebyl důvod pro „volnou úvahu“ správce daně.
Dále namítla, že lhůta stanovená jí ve výzvách správcem daně I. stupně byla stanovena
v rozporu s ust. §43 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 8. 2001, č. j. FŘ 10632/11/00, odvolání stěžovatelky
proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmu fyzických osob za r. 1997 zamítl.
V odůvodnění rozhodnutí shrnul postup správce daně I. stupně včetně jeho zjištění v daňové
kontrole, které vyčerpávajícím způsobem odůvodnil (viz nesprávně oceněné zásoby
pořizovacími cenami včetně DPH - §25 odst. 1 písm. c/, odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb.,
o účetnictví a čl. II odst. 3 Opatření MFČR ze dne 28. 11. 1995, č. j. 281/71 702/95,
kterým se stanoví postupy účtování u fyzických osob provozujících podnikatelskou nebo
jinou výdělečnou činnost účtující v soustavě jednoduchého účetnictví) a zhodnotil důkazní
prostředky a vysvětlení k výzvám správce daně podaná stěžovatelkou. V rozsahu oprávnění
přezkumné činnosti daného mu §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků dospěl k tomu,
že stěžovatelka neunesla svoji důkazní povinnost, jež jí ukládá §31 odst. 9 zákona o správě
daní a poplatků, nemohla být proto stanovena její daňová povinnost dokazováním.
V odůvodnění rozhodnutí se vypořádal i s námitkou ve vztahu k výzvě dle §43 tohoto zákona
a jejímu smyslu v daňovém řízení, vyslovil se i k právu a povinnosti daňového subjektu
upraveném v §16 odst. 2, 4 cit. zákona ve vztahu k předkládání důkazů a rozsahu přezkumné
činnosti odvolacího orgánu ve smyslu §50 odst. 5 cit. zákona ve vztahu k namítanému
volnému uvážení a jeho mezím. Na základě výše uvedeného pak dospěl ke stejnému
právnímu závěru jako správce daně I. stupně, tj. že byl dán oprávněný důvod stanovit
daňovou povinnost stěžovatelky za použití pomůcek ve smyslu §31 odst. 5 zákona o správě
daní, přičemž při stanovení daňové povinnosti tímto způsobem bylo přihlédnuto ve smyslu
§46 odst. 3 tohoto zákona i k okolnostem, z nichž vyplývaly výhody pro daňový subjekt.
Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze.
V žalobě poprvé uplatnila námitku, že daňová kontrola nebyla řádně zahájena, neboť správce
daně jednal při zahájení daňové kontroly s Ing. M., a to na základě plné moci, udělené mu
5. 1. 1998, ačkoliv stěžovatelka byla již od 1. 10. 1993 zastoupena v řízení před správcem
daně panem V. R. a tuto plnou moc neodvolala. Stěžovatelka proto s odkazem na ust.
§10 odst. 3 a §12 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků považuje plnou moc udělenou Ing.
M. za „neúčinnou“ a stejně tak považuje za „procesně neúčinný“ i protokol o zahájení daňové
kontroly ze dne 1. 6. 1999 a poučení zde uvedené s tím, že tato vada nebyla v dalším řízení
zhojena.
Stěžovatelka dále namítla, že výzvy správce daně I. stupně ze dne 6. 8. 1999,
26. 10. 1999 a 13. 1. 1999 obsahovaly nepřiměřeně krátkou lhůtu ke splnění povinnosti a byly
nekonkrétní. V této souvislosti odkázala na znění ustanovení §16 odst. 1, §14 odst. 1
a především na znění §43 zákona o správě daní a poplatků, a dále pak na rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 1998, sp. zn. 10 Ca 213/1998. Zdůraznila přitom,
že pokud správce daně „spojil s nesplněním výzev jeden z krajních následků daňového řízení“
– tj. stanovení daně dle pomůcek, musely být jeho výzvy natolik jasné a nepochybné, aby jim
žalobce plně vyhověl.
Dále v žalobě namítla předčasné stanovení daně dle pomůcek, neboť nebyla vyvrácena
věrohodnost, pravdivost a úplnost účetní evidence a žalovaný nekonkretizoval dostatečně
povinnost, kterou stěžovatelka nesplnila a z rozhodnutí není zřejmé na základě jakých důkazů
byla evidence žalobce zpochybněna. Poukázala rovněž na „překročení povolené míry
uvážení“ při použití tohoto způsobu stanovení daně.
Rozsudkem Městského soudu v Praze byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Soud
konstatoval, že správce daně I. stupně jednal oprávněně se zástupcem stěžovatelky Ing. M.,
neboť předchozí plná moc udělená p. R. zanikla dnem udělení nové plné moci. K tomuto
právnímu závěru dospěl soud za použití analogie, přičemž na zákonem o správě daní
a poplatků neupravený skutkový stav vztáhl ustanovení §28 odst. 3 občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, upravující skutkovou podstatu obdobnou. Odmítl
námitku stěžovatelky o nezákonné délce lhůt, jež jí byly dány ke splnění jejích povinností
výzvami správce daně, přičemž poukázal na rozdíly mezi daňovou kontrolou a vytýkacím
řízením z pohledu jejich účelu, cíle a časové posloupnosti. Postup správce daně, který
stěžovatelce stanovil daňovou povinnost na dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období
r. 1997 za pomoci pomůcek ve smyslu §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, posoudil
jako legitimní, přičemž v odůvodnění rozsudku shrnul postup správce daně a průběh
dokazování, jež tomuto náhradnímu způsobu stanovení daně předcházely a vyjádřil
se i k rozsahu přezkumné činnosti žalovaného ve smyslu §50 odst. 5 tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu důvodů kasační stížnosti uplatněných dle §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §10 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků se daňový subjekt, jeho
zákonný zástupce nebo ustanovený zástupce může dát zastupovat zástupcem, jehož si zvolí.
V téže věci může mít současně jen jednoho zástupce. Zástupce jedná v rozsahu plné moci
udělené písemně nebo ústně do protokolu. Není-li rozsah zmocnění vymezen nebo není-li
vymezen přesně, je tato plná moc pro daňové řízení neomezená.
Ze textu §10 a §11 zákona o správě daní a poplatků je zřejmé, že zde není na rozdíl
od úpravy §28 odst. 3 o. s. ř. výslovně řešena ve vztahu k zániku plných mocí situace,
když účastník řízení udělí a do spisu založí postupně více plných mocí neomezených pro celé
řízení.
Městský soud v Praze dospěl při řešení této právní otázky k závěru, že došlo k zániku
plné moci udělené p. R. dne 5. 1. 1998 udělením další plné moci Ing. M., a to s použitím
analogie legis, přitom na právní řešení zákonem o správě daní a poplatků neupraveného
skutkového stavu vztáhl analogicky ustanovení právního předpisu, upravujícího civilní právo
procesní, konkrétně ustanovení §28 odst. 3 občanského soudní řádu ve znění účinném od
1. 1. 2001.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že použití analogie legis jako obecné metody
výkladu má své meze, přičemž pro aplikaci a interpretaci norem správního práva, a to
jak norem hmotného tak i procesního, platí, že užití analogie u nich obecně nepřichází
v úvahu. V úvahu by přicházela pouze tam, kde s tím právní úprava výslovně počítá;
v takovém případě právní norma zpravidla hovoří o přiměřeném užití určitých ustanovení
na blízké či obdobné případy a situace (srovnej např. ustanovení §73 zákona o správě daní
a poplatků, ve kterém se odkazuje na přiměřené užití občanského soudního řádu při výkonu
rozhodnutí). Z výše uvedeného je zřejmé, že užití této metody výkladu je obecně odmítáno,
i když někteří právní teoretici zastávají zdrženlivější postoj (srovnej názory obsažené
v rozhodnutí Pléna Ústavního soudu č. 21/2004 ze dne 26. 4. 2005), dle něhož připouští-li
vůbec doktrína použití analogie v oboru správního řízení, pak toliko za omezujících podmínek
- pouze v omezeném rámci za účelem vyplňování mezer procesní úpravy a dále pouze
ve prospěch ochrany práv účastníků správního řízení
K závěru o zániku plné moci v daňovém řízení v případě udělení plné moci nové
(další) tedy nebyl soud oprávněn dospět za použití analogie a vztáhnout na právní řešení
zákonem o správě daní a poplatků neupraveného skutkového stavu ustanovení §28 odst. 3
o. s. ř.
Městský soud při řešení výše uvedené právní otázky, ačkoli se jí nebyl povinen
zabývat, neboť stěžovatelka poprvé až v žalobě uplatnila skutečnost, která nebyla uplatněna
v odvolání a žalovaný se jí proto nezabýval a není tak ani předmětem přezkoumávaného
rozhodnutí, vycházel pouze z §28 odst. 3 o. s. ř., který aplikoval na základě nepřípustné
analogie a nevycházel z úvahy založené na výkladu projevu skutečné vůle stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud ani přes výše uvedené nepřípadné právní posouzení však neshledal
námitku stěžovatelky stran účinnosti jejího zastoupení při zahájení daňové kontroly
důvodnou.
V ustanovení §10 zákona o správě daní a poplatků nejsou na rozdíl od citovaného
§28 o. s. ř. uvedeny způsoby zániku plné moci udělené pro zastupování v daňovém řízení.
Nelze však přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že správce daně jednal při zahájení daňové
kontroly s osobou, jež nebyla oprávněna stěžovatelku zastupovat. Sama skutečnost, že ve
spise byly založeny dvě neomezené plné moci udělené postupně dvěma zástupcům
k zastupování stěžovatelky před správcem daně I. stupně a správce daně neřešil otázku, kdo je
oprávněným zástupcem, ač tak ve smyslu §10 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků učinit
měl, nemůže být považována za vadu řízení, jež by měla vliv na zákonnost rozhodnutí.
Z jednání stěžovatelky, která si zvolila dalšího zástupce, aniž by dříve udělenou plnou moc
výslovně odvolala, bylo zřejmé, že tím jednoznačně projevila svoji vůli být v řízení nadále
zastupována novým zmocněncem. Za situace, kdy veškeré faktické úkony činil pouze
v pořadí další zástupce a stěžovatelka žádný z těchto úkonů nezpochybnila, nemůže se nyní
dovolávat neúčinnosti takových úkonů. Stěžovatelka prokazatelně věděla o tom, že u ní
probíhá daňová kontrola, neboť reagovala na výzvy správce daně, které jí byly zasílány
a byla, jak sama tvrdila, v kontaktu se správcem daně. Procesním pochybením správce daně,
který neodstranil nejasnosti ohledně osoby zástupce v souladu s §10 odst. 3 zákona o správě
daní a poplatků, nebyla stěžovatelce způsobena žádná újma, neboť její procesní práva nebyla
žádným způsobem dotčena či omezena a měla možnost v daňovém řízení využít všech
prostředků, jež jí zákon k obraně jejích práv umožňuje, což učinila, když proti rozhodnutí
správce daně I. stupně podala v zákonem stanovené lhůtě opravný prostředek, přičemž ani
v něm účinnost zastoupení nezpochybnila.
Jako neprojednatelnou Nejvyšší správní soud posoudil námitku stěžovatelky,
která v kasační stížnosti uvedla, že trvá na podané žalobě i co do žalobních bodů B, C a soudu
vytkla, že se dostatečně nevypořádal s námitkami žalobce zde uvedenými.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné předně zdůraznit, a to ve shodě se stávající
judikaturou (rozsudek Vrchního soudu v Praze 6 A 15/93 - 39 ze dne 17. 2. 1995,
7 A 147/99 - 35 ze dne 27. 12. 2001, rozsudek Nejvyššího správní soudu 5 Afs 31/2003),
že není projednatelná stížní námitka, jestliže se s důvody odkazuje na podaný opravný
prostředek a žalobu podanou ke krajskému soudu. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že se nelze v řízení o kasační stížnosti zabývat námitkami, jež byly uplatněny v jiném řízení
(správním či soudním), byť na ně stěžovatel v podané kasační stížnosti sumárně odkázal,
ale je třeba, aby stěžovatel tvrzené důvody nezákonnosti v podané kasační stížnosti explicitně
uvedl a vymezil tak rozsah a meze přezkumné činnosti v kasačním řízení. Z tohoto důvodu
se soud nezabýval námitkou stěžovatelky, jež je formulovaná jako setrvání na podané žalobě
i co do žalobních bodů B, C
Pokud stěžovatelka namítá, že soud „nikterak dostatečně nereagoval“ na právní názor
Krajského soudu v Českých Budějovicích vyslovený v rozsudku sp. zn. 10 Ca 213/1998, není
tato námitka důvodná. Soud se v odůvodnění rozhodnutí k námitce stěžovatelky,
kterou opírala o zmiňovaný rozsudek jiného soudu, zabýval řádně otázkou lhůt v daňovém
řízení, konkrétně lhůt, jež byly obsaženy ve výzvách správce daně I. stupně, a to zejména
ve vztahu k ustanovení §16 odst. 2, 4 a k §43 zákona o správě daní a poplatků. Právní názor,
jež soud v této věci zaujal, považuje Nejvyšší správní soud za dostatečně odůvodněný a mající
oporu v zákoně.
S námitkou stěžovatelky, že dostatečně reagovala na výzvy správce daně I. stupně
a poskytla mu dostatečné důkazy, přičemž vycházela z požadavků tam definovaných,
které však považuje za nedostatečně přesné a určité, se soud v řízení o žalobě řádně vypořádal
a rovněž právní závěr, který ve věci zaujal, považuje Nejvyšší správní soud za správný
a dostatečně odůvodněný. V této souvislosti je především nezbytné poukázat na skutečnost,
že u stěžovatelky probíhala daňová kontrola, v rámci níž měla v souladu s §31 odst. 9 a §16
odst. 2 písm. c) zákona o správě daní a poplatků, ve vztahu k pracovníku správce daně
povinnost předložit na požádání záznamy, jejichž vedení bylo správcem daně uloženo, účetní
a jiné doklady a účetní písemnosti, které prokazují hospodářské a účetní operace, jež jsou
pro správné stanovení daňové povinnosti rozhodné anebo o které pracovník správce daně
požádá, a podat k nim ústně nebo písemně požadovaná vysvětlení, má-li pracovník správce
daně pochybnost o jejich úplnosti, správnosti nebo pravdivosti. Povinnost nést důkazní
břemeno daňovým subjektem v daňovém řízení je upraveno v ust. §31 odst. 9 zákona
o správě daní a poplatků, přičemž ze zvláštní povahy tohoto řízení vyplývá přesunutí
důkazního břemene ve značném rozsahu ze správního orgánu na daňový subjekt. Stěžovatelka
tak měla v rámci daňové kontroly povinnost prokázat skutečnosti uvedené jí v daňovém
přiznání a dále skutečnosti, k jejichž průkazu byla správním orgánem prvého stupně vyzvána.
Tato povinnost pro ni vyplývá přímo z ust. §16 odst. 2 písm. c) citovaného zákona. Měla-li
pochybnosti o přesnosti formulovaných požadavků správce daně, měla možnost tuto námitku
uplatnit /§16 odst. 4 písm. d) zákona o správě daní a poplatků/ a trvat na upřesnění
požadavků správce daně na ni kladených tak, aby mohla podle jejího názoru plně dostát
své povinnosti prokázat všechny skutečnosti, které byla povinna uvést v přiznání
nebo k jejichž průkazu byla správcem daně v průběhu správního řízení vyzvána (§31 odst. 9
zákona o správě daní a poplatků).
Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil, že správce daně I. stupně v rámci daňové
kontroly postupně vyzval stěžovatelku k předložení důkazních prostředků a k prokázání jí
uváděných tvrzení a předložení dokumentů, které by spolehlivě doložily skutečnosti jí
tvrzené. Z formulace výzev, jejichž nedostatky jsou v tomto řízení vytýkány, je seznatelné,
že přes jejich stručnost jsou z nich zřejmé požadavky správce daně kladené na stěžovatelku
a to v rozsahu jejich zákonných povinností daných §31 odst. 9 zákona o správě daní
a poplatků.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl z hlediska věcného ke stejnému závěru
jako Městský soud v Praze, tedy, že zastupování Ing. M. nelze považovat za neúčinné
a skutečnost, že k takovému závěru dospěl za použití jiných právních úvah, není důvodem
pro zrušení rozsudku tohoto soudu pro nezákonnost
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 29. července 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu