ECLI:CZ:NSS:2005:5.AS.10.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
stěžovatele P. P., zast. advokátem Mgr. Karlem Hnilicou, se sídlem AK Lublaňská 40, 120 00
Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské
náměstí 2, Praha 1, o kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 5. 12. 2003, č. j. 4 Cad 72/2003 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce – nyní stěžovatel - žalobou podanou u Městského soudu v Praze
požadoval zrušení rozhodnutí žalovaného, který rozhodnutím ze dne 30. 5. 2003,
č. j. MHMP SOC 69415/03 zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části
Praha 5 ze dne 11. 4. 2003, č. j. 708/2003 o odejmutí dávky sociální péče ve výši 3 690 Kč
s platností od 1. 12. 2002. Městský soud v Praze žalobu odmítl shora uvedeným usnesením,
a to z důvodu její opožděnosti s tím, že napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno
dne 5. 6. 2003, avšak žaloba byla podána až dne 16. 9. 2003.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvod spatřuje v tom, že v poučení správního orgánu
bylo uvedeno, že jde o rozhodnutí konečné, aniž by byl poučen o možnosti podat správní
žalobu k soudu. Proto, na základě nesprávného poučení správním orgánem, podal žalobu
opožděně, avšak soud I. stupně ji nezákonně odmítl.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Usnesením krajského soudu byl odmítnut návrh stěžovatele dle §46 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. z důvodu opožděného podání. Nejvyšší správní soud má posoudit, zda předchozí řízení
trpělo vadami spadajícími pod ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., popřípadě některými dalšími
vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení zahájeném podanou
kasační stížností z úřední povinnosti.
Není sporu o tom, že řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou
dispoziční a je na žalobci, zda proti rozhodnutí správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší
nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, podá žalobu u soudu či nikoliv. Je pouze
na žalobci, aby v případě, kdy se bude domáhat ochrany svých práv žalobou u soudu,
tak učinil v zákonem stanovené lhůtě, v této žalobě jasně vymezil, které výroky správního
rozhodnutí napadá a v žalobních bodech pak specifikoval, z jakých skutkových a právních
důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§71 s. ř. s).
Možnost napadení pravomocného správního rozhodnutí a zejména možnost
jeho zrušení soudem je bezesporu určitým zásahem do principu právní jistoty. Proto zákon
stanoví, že žalobu je možno podat v poměrně krátké lhůtě podle ustanovení §72 odst. 1
s. ř. s., ale i to, že jen v této lhůtě je možno žalobu rozšířit, resp. uvádět další žalobní důvody
(§72 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Ze spisového materiálu vyplynulo, že rozhodnutí žalovaného správního orgánu,
jež se týkalo výlučně stěžovatele, nabylo právní moci dne 5. 6. 2003, lhůta k podání žaloby
počala běžet dnem 6. 6. 2003 a skončila patnáctým dnem, tj. 20. 6. 2003. Žaloba byla
sepsána dne 10. 9. 2003 a k Městskému soudu v Praze byla doručena dne 16. 9. 2003;
k této písemnosti je přiložena obálka s podacím razítkem pošty ze dne 12. 9. 2003. Žaloba
tak byla podán zjevně opožděně a tuto skutečnost stěžovatel nikterak nezpochybňuje.
Jeho výtka směřuje k postupu soudu, který měl vycházet z faktu, že stěžovatel nebyl
o možnosti podat správní žalobu poučen správním orgánem.
Zmeškání lhůty však nebylo způsobeno nesprávným poučením ani nezákonným
postupem žalovaného, neboť ze správního řádu (zák. č. 71/1967 Sb.), jímž se při vydání
rozhodnutí řídil, nevyplývá povinnost poučovat o opravných prostředcích, které stojí
mimo sféru správního řízení, totiž o možnosti podat žalobu k soudu podle soudního řádu
správního (zák. č. 150/2002 Sb.). Nelze proto soudu vytýkat, že svým postupem, když žalobu
považoval za opožděnou, odepřel stěžovateli přístup k soudu a právo na projednání její věci.
Stanoví-li ust. §72 s. ř. s. lhůtu k podání žaloby, jejíž prominutí kogentně ve čtvrtém
odstavci vylučuje, nelze v řízení před soudem postupovat ani podle ustanovení
§40 odst. 5 s. ř. s., neboť soudu moderační právo stran běhu této lhůty nepřísluší. Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že krajský soud se odmítnutím návrhu stěžovatele postupem
podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nezákonnosti nedopustil, a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se nepřiznává náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 27. června 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu