ECLI:CZ:NSS:2005:5.AS.11.2004
sp. zn. 5 As 11/2004 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: V. M., zast. JUDr. Karlou Laubeovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1,
proti žalované: Městská část Praha 7, nábř. kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, o přezkoumání
rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Prahy 7, odboru výstavby, ze dne 2. 4. 1996, č. j.:
výst. 6300/96/520-1217 Hol/Pe, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 16. 9. 2003, č. j. 28 Ca 156/2002 – 72,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2003, č. j. 28 Ca 156/2002 – 72,
se zrušuje .
II. Žaloba na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části
Praha 7, odboru výstavby, ze dne 2. 4. 1996, č. j.: výst. 6300/96/520-1217 Hol/Pe,
se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před Městským
soudem v Praze.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před Nejvyšším
správním soudem.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí
Obvodního úřadu Městské části Prahy 7, odboru výstavby, ze dne 2. 4. 1996,
č. j.: výst. 6300/96/520-1217 Hol/Pe, neboť dospěl k závěru, že žalobce nebyl účastníkem
správního řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož zrušení se napadenou žalobou
domáhá. Vycházel přitom z právní úpravy účinné v době vydání správního rozhodnutí
vymezující okruh účastníků předmětného řízení. Městský soud v Praze se vzhledem k tomuto
svému závěru zabýval i otázkou, zda jsou splněny zákonné podmínky pro postup podle §65
a následující s. ř. s. V daném případě však nedospěl k závěru, že by žaloba byla podána
osobou k takovému podání zřejmě neoprávněnou, a proto neodmítl soudní ochranu
(i s ohledem na dříve zákonnou úpravou stanovený postup) a rozhodl o žalobě rozsudkem,
a to při vědomí toho, že žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky (§46 odst. 1 písm. d),
§68 písm. a) s. ř. s.) v řízení před správním orgánem. S ohledem na změněnou procesní
úpravu (do 31. 12. 2002 účinnou část pátou o. s. ř., od 1. 1. 2003 účinný s. ř. s.) nepovažoval
za vhodné oddalovat projednání žaloby a poskytnutí soudní ochrany právům žalobce,
když s řádným opravným prostředkem u správního orgánu (s odvoláním) by žalobce nemohl
být úspěšný, jak nesporně z vyjádření druhé strany sporu vyplynulo. Městský soud v Praze
přihlížel i k tomu, že žalobce v žalobě původně navrhoval postup podle §250b odst. 2 o. s. ř.
(takový postup již s. ř. s. neobsahuje), přičemž ten by nebyl možný, podle jeho názoru i kdyby
nedošlo ke změně právní úpravy správního soudnictví, protože žalobci právo být účastníkem
správního řízení nesvědčilo a soud by proto nemohl správnímu orgánu uložit žalobci
napadené rozhodnutí doručit.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal včas kasační stížnost žalobce – nyní
stěžovatel z důvodu uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť Městský
soud v Praze, podle něj, nesprávně věc posoudil po stránce právní. Pokud soud poukazuje
na ust. §59 odst. 3 stavebního zákona, podle něhož účastníky stavebního řízení nejsou
uživatelé bytů a nebytových prostor, tak tomu je v případě, když stavebníkem je osoba odlišná
od uživatele bytu. Podle vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení
a stavebního řádu, v doplnění vyhlášky č. 155/1980 Sb. a vyhlášky č. 378/1992 Sb., ve znění
platném v roce 1996 dle §16 odst. 11 písm. c) v ohlášení stavebních úprav a udržovacích
prací stavebník uvede doklad, že má vlastnické právo nebo jiné právo ke stavbě, který může
být nahrazen čestným prohlášením nebo provádí-li úpravu nebo udržovací práce právnická
nebo fyzická osoba jako nájemce, písemnou dohodu s vlastníkem stavby. Z tohoto zákonného
ustanovení tedy vyplývá, že i fyzická osoba coby nájemce může být stavebníkem. Ostatně
stavebníkem v předmětném správním řízení byl pan V. P. vystupující jako nájemce dvou
bytů, o jejichž sloučení žádal. Správní orgán pak s ním jako s účastníkem stavebního řízení
jednal a není pravdou tvrzení, že by stavebníkem bylo B. d. Ž. a že by pan P. byl jen zástupce.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že není sporu o tom, že došlo ke změně užívání stavby bez
stavebních úprav dle §85 odst. 1 stavebního zákona. Podle §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.
o územním plánování a stavebnímu řádu v doplnění zákona č. 103/1990 Sb., zákona č.
425/1990 Sb., zákona č. 262/1992 Sb. a zákona č. 43/1994 Sb. stavbu lze užívat jen k účelu
určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení s tím, že změny ve
způsobu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu nebo podstatném rozšíření
výroby jsou přípustné jen po předchozím ohlášení stavebnímu úřadu, který o nich rozhodne
nebo nařídí nové kolaudační řízení. Nikdo v tomto ustanovení se nehovoří o změnách bez
stavebních úprav. K doplnění tohoto §85 odst. 1 došlo až zákonem č. 19/1997 Sb. a zákonem
č. 83/1998 Sb. Ke stavební úpravě došlo, neboť byla zbourána zeď mezi dvěma byty, byť
nenosná a tímto zbouráním byly propojeny oba byty. Bourání zdí je stavební úprava, která
vyžaduje ohlášení (rozhodně nejde o udržovací práci). Lze přisvědčit soudu, že v době
vynesení rozhodnutí stavebního odboru bylo jiné znění §97 zákona č. 50/1976 Sb., než v roce
1998. Pozdější znění rozšiřuje okruh účastníků řízení. V každém případě však účastníkem
řízení byl vždy stavebník (kromě dalších osob vyjmenovaných v zákoně). Stavebníkem byl
pan P., který podal žádost na stavební odbor. O tom svědčí i rozhodnutí žalovaného, kde se
výslovně uvádí, že „dne 28. 2. 1996 podal žadatel p. – V. P., bytem N. M. 46, P. 7 žádost o
povolení změny v užívání stavby – spočívající ve sloučení dvou bytových jednotek“ a v
odůvodnění se uvádí, že „Se sloučením obou bytových jednotek souhlasil vlastník domu B. d.
Ž...“ Pokud soud namítá, že stěžovatel neměl zákonným způsobem deklarováno nabytí práva
k předmětnému bytu, tedy smrtí zůstavitele O. B., pak podle §460 o. z. dědictví se nabývá
smrtí zůstavitele a na tom nemění nic to, že došlo k potvrzení dědictví později. Dne 13. 3.
2000 podal návrh na dodatečné doprojednání pozůstalosti k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 a
protože dědický spis byl připojen u jiného občanskoprávního spisu a byl vrácen až v současné
době, nemohl být návrh notářkou projednán. Navíc pak B. d. Ž. dosud notářce nesdělilo výši
zůstatkové hodnoty členského podílu k družstevnímu bytu v P. 7, N. M. 46, takže tato
záležitost nemohla být doprojednána. Pokud B. d. Ž. vyhoví notářce a sdělí jí požadované
údaje, věc bude skončena notářkou dne 12. 11. t. roku (2003) na kdy je nařízeno jednání. Je
zcela nepochybné, že nemohl nabýt členská práva a povinnosti k bytu v P. 7, D. 45, kterýžto
byt užívá na základě nezaviněné z jeho strany neplatné směny bytů bez právního důvodu a ze
kterého je podle soudního rozsudku a nařízeného výkonu rozhodnutí nucen se vystěhovat bez
nároku na náhradní byt. Toto je družstvu známo a stěžovatel neví, proč družstvo sdělovalo
notářce v dědickém řízení po panu B. zůstatkovou hodnotu členského bytu vážícího se k bytu,
o kterém věděl, že stěžovateli nenáleží. Sám stěžovatel pak přehlédl, že zůstatková hodnota
členského podílu se váže na byt v D. 45. Jak byt N. M. 46, tak byt v D. 45 jsou ve vlastnictví
B. d. Ž. Jeho zemřelý strýc O. B. byl členem tohoto družstva již od doby, kdy mu byl přidělen
družstevní byt v P. 7, N. M. 46 a jeho členská práva a povinnosti po něm stěžovatel zdědil.
Pokud byla v dědickém řízení zaměněna zůstatková hodnota těchto dvou bytů, nic to nemění
na tom, že členství O. B. v B. d. Ž. bylo jen jedno. Jestliže tedy stavebníkem mohla být
fyzická osoba, kterou odbor výstavby považoval za nájemce bytu, pak nevidí stěžovatel
důvod, proč by nemohl mít stejná práva jako pan P. a proč by mu nemohlo svědčit právo být
účastníkem předmětného správního řízení. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný odkázal na své přednesy v průběhu řízení
před Městským soudem v Praze a dále zdůraznil, že postavení stavebníka zmocněného
vlastníkem měl v tomto řízení V. P. I v případě, že by žalobce byl v době řízení nájemcem
bytu, nelze z toho dovozovat jeho postavení jako stavebníka v tomtéž řízení (stavebníkem je
osoba, která se souhlasem a zmocněním vlastníka je investorem a objednatelem stavby). Dále
poukázal na ustanovení stavebního zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to
ve znění před i po novele v roce 1999, která vysloveně uvádějí, že nájemci bytu a nebytových
prostor nejsou účastníky stavebního řízení (§59), §78 odst. 1 znění platného v době vydání
rozhodnutí stanoví, že účastníkem kolaudačního řízení je stavebník, případně uživatel –
provozovatel kolaudované stavby, §97 přiznává postavení účastníka řízení nájemci pouze
v případě, že je vydáváno rozhodnutí, jímž stavební úřad nařizuje, netýká se tedy žádného
z řízení návrhových. Stavební úřad proto neměl žádný zákonný důvod k zahrnutí stěžovatele
do osob účastníků řízení o změně užívání stavby a trvá na stanovisku, že přezkoumávané
rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud nejprve musel zkoumat splnění procesních podmínek, za nichž
může ve věci jednat.
Z obsahu předloženého spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 156/2002
vyplývá, že stěžovatel podal dne 27. 2. 2002 u Městského soudu v Praze žalobu
proti žalovanému: Městská část Praha 7 na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Obvodního
úřadu Městské části Praha 7, odboru výstavby, ze dne 2. 4. 1996, č. j.: výst. 6300/96/520-1217
Hol/Pe. Toto rozhodnutí (a celý správní spis odboru výstavby Obvodního úřadu v Praze 7) je
přiloženo v předloženém spisu a vyplývá z něho, že jím Obvodní úřad Městské části Praha 7
na žádost pana V. P. ze dne 28. 2. 1996 o povolení změny v užívání stavby – spočívající ve
sloučení dvou bytových jednotek 2 + 1 (byt. č. 5) a 2 + 1 (byt. č. 6) ve 2. patře domu č. p.
1217 v P. 7 – H., N. M. 46, povolil změnu v užívání této stavby z dosavadního účelu bytu 2x
2 + 1 tak, že nadále budou užívány jako byt 4 + 1 s příslušenstvím, které tvoří 2x koupelna, 2x
WC, 2x předsíň. Pro povolení změny v užívání stanovil správní orgán podmínky 1.
s povolenou změnou užívání může být započato až po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí,
2. za účelem stavebního propojení obou bytů bude vybourána část příčky o tlouštce 20 cm a
délce 3,4 m. Podle odůvodnění rozhodnutí žádost o změnu v užívání přezkoumal příslušný
správní orgán při místním šetření dne 28. 3. 1996. Žadatel předložil všechny potřebné
doklady. Se sloučením obou bytových jednotek souhlasil vlastník domu – B. d. Ž. dne 20.
února 1996. Správní úřad takto rozhodl na podkladě provedeného řízení podle §85 odst. 1
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řízení (stavební zákon) ve znění
pozdějších předpisů. Podle poučení mohli se účastníci proti tomuto rozhodnutí odvolat do 15
dnů ode dne jeho doručení k odboru výstavby Magistrátu hlavního města Prahy podáním u
zdejšího stavebního úřadu. Toto rozhodnutí doručil správní orgán panu V. P., B. d. Ž.
a Městské hygienické stanici v Praze, pobočka pro Prahu 7. Podle doložky právní moci
vyznačené na tomto rozhodnutí, rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 5. 1996.
V žalobě, kterou stěžovatel podal u Městského soudu v Praze dne 27. 2. 2002
proti výše uvedenému rozhodnutí, tvrdil, že je členem B. d. Ž. a přešel na něho i nájem
družstevního bytu č. 6 po panu O. B. svému strýci a měl proto být účastníkem správního
řízení o sloučení předmětného bytu s bytem manželů P. Protože s ním ve správním řízení o
sloučení bytu nebylo jednáno jako s účastníkem řízení a rozhodnutí ze dne 2. 4. 1996 mu
nebylo doručeno, navrhl, aby soud uložil žalovanému doručit mu rozhodnutí o sloučení bytu a
navrhl poté, aby rozhodnutí Obvodního úřadu pro Prahu 7, odboru výstavby, ze dne 2. 4.
1996, č. j. 6300/96/520-1217 Hol/Pe, bylo zrušeno a věc vrácena tomuto orgánu k dalšímu
řízení. V žalobě netvrdí, v čem je toto napadené rozhodnutí nezákonné. Své účastenství ve
správním řízení vyvozoval z toho, že po úmrtí pana O. B. (svého strýce) dne 10. 4. 1994 se
stal členem B. d. Ž. a nájemcem bytu v P. 7, N. M. 46, č. 6 o velikosti 2 + 1 s příslušenstvím
ve 2. patře, který přestože nebyl volný, byl v roce 1996 rozhodnutím předsedy družstva
v rozporu se stanovami (čl. 34) přidělen manželům P., kteří byli nájemci sousedního
bytu na patře. Na žádost manželů P. o sloučení bytů tj. č. 5 a bytu č. 6 pak žalovaný vyhověl
této žádosti, neboť zřejmě netušil, že manželé P. nejsou nájemci bytu č. 6 po O. B. Pan O. B.
se až do doby své smrti nikdy nevzdal svého práva nájmu tohoto bytu. Ani sám stěžovatel se
svého zděděného práva tomuto bytu nevzdal.
Městský soud v Praze si byl vědom toho, že stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, tedy že nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení
před správním orgánem, avšak s ohledem na změněnou procesní úpravu (do 31. 12. 2002 část
pátá o. s. ř., od 1. 1. 2003 s. ř. s.) nepovažoval za vhodné oddalovat projednání žaloby
a poskytnutí soudní ochrany právům stěžovatele, když s řádným opravným prostředkem
u správního orgánu (s odvoláním) by stěžovatel nemohl být úspěšný, což nesporně z vyjádření
druhé strany vyplynulo.
Stěžovatel podal žalobu dne 27. 2. 2002, tedy za účinnosti části páté o. s. ř. upravující
správní soudnictví v jejím znění do 31. 12. 2002.
Podle §247 odst. 1 o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2002) podle ustanovení této hlavy
se postupuje v případech, v nichž fyzická nebo právnická osoba tvrdí, že byla na svých
právech zkrácena rozhodnutím správního orgánu, a žádá, aby se přezkoumal zákonnost tohoto
rozhodnutí.
Podle §247 odst. 2 o. s. ř. v jeho znění do 31. 12. 2002 u rozhodnutí správního orgánu
vydaného ve správním řízení je předpokladem postupu podle této hlavy, aby šlo o rozhodnutí,
jež po vyčerpání řádných opravných prostředků, které jsou proti ním připuštěny, nabylo
právní moci.
V době podání žaloby tedy bylo předpokladem postupu podle části páté, hlavy druhé
o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2002, aby šlo o rozhodnutí, u něhož došlo k vyčerpání řádných
opravných prostředků. Protože řízení o žalobě stěžovatele nebylo u Městského soudu v Praze
skončeno do 31. 12. 2002, dokončí se řízení o ní podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu
prvního zákona č. 150/2002 Sb. s. ř. s. (§130 odst. 1 citovaného zákona). Podle §5 s. ř. s.
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, lze se ve správním soudnictví domáhat ochrany
práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon.
Vyčerpání řádných opravných prostředků je tedy podmínkou řízení i podle s. ř. s.
Pokud měl stěžovatel za to, že byl účastníkem řízení před správním orgánem a že tedy
byl správním orgánem jako účastník řízení opomenut, měl proti rozhodnutí prvostupňového
správního orgánu podat odvolání, o němž by rozhodl příslušný nadřízený správní orgán.
Stěžovatel však podal žalobu u soudu, aniž vyčerpal opravné prostředky a v žalobě navrhl,
aby soud uložil žalovanému doručit mu rozhodnutí o sloučení bytu, protože toto rozhodnutí
mu v důsledku opomenutí jeho účastenství nebylo doručeno. Měl zřejmě za to, že se na něj
vztahuje ustanovení §250b odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2002. Podle tohoto ustanovení
jestliže je podána žaloba někým, kdo tvrdí, že mu rozhodnutí správního orgánu nebylo
doručeno, ač s ním jako s účastníkem řízení mělo být jednáno, soud ověří správnost tohoto
tvrzení a uloží správnímu orgánu doručit tomuto účastníku správní rozhodnutí a podle
okolností odloží jeho vykonatelnost. Tímto stanoviskem soudu je správní orgán vázán.
Po uskutečněném doručení předloží správní orgán spisy soudu k rozhodnutí o žalobě. Toto
ustanovení bylo účinné do 31. 12. 2002, soudní řád správní účinný od 1. 1. 2003 takové
obdobné ustanovení neobsahuje. Městský soud v Praze si byl vědom tohoto návrhu
stěžovatele, i když po 1. 1. 2003 již o něm rozhodnout nemohl, a dovodil, že stěžovatel v době
vydání rozhodnutí žalovaného nebyl účastníkem správního řízení, jehož výsledkem bylo
právě napadené rozhodnutí. Na tyto jeho podrobné odborně zdůvodněné závěry Nejvyšší
správní soud odkazuje z důvodu komplexního zhodnocení právní situace stěžovatele,
i když tyto závěry jdou nad rámec rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Kasační stížnost stěžovatele neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou a navíc
se ani necítil být zcela vázán důvody kasační stížnosti, protože řízení před Městským soudem
v Praze bylo zmatečné pro nedostatek podmínky řízení (§109 odst. 3, §103 odst. 1 písm. c)
s. ř. s.), protože stěžovatel nevyčerpal ve správním řízení řádné opravné prostředky,
které připouštěl zákon.
Nejvyšší správní soud přitom nesdílí přesvědčení Městského soudu v Praze,
že vzhledem ke změněné právní úpravě (do 31. 12. 2002 účinné části páté upravující správní
soudnictví, od 1. 1. 2003 účinnému zákonu č. 150/2002 Sb. – soudnímu řádu správnímu)
a zřejmě i složitosti případu (to se však týká provedených směn bytů stěžovatele a jeho strýce
O. B. a dalších), bylo třeba žalobu stěžovatele projednat věcně, i když podmínky řízení pro
její projednání nebyly splněny. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může
se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.
Podle odst. 4 citovaného článku podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Stěžovatel nesplnil
podmínku stanovenou v §247 odst. 2 z. č. 99/1963 Sb. – o. s. ř. ve znění účinném v době
podání žaloby a nesplnil ani podmínku stanovenou v §5 zákona č. 150/2002 Sb. s. ř. s.
účinného od 1. 1. 2003. Nepodal odvolání proti rozhodnutí žalovaného k příslušnému
správnímu orgánu, ačkoli z. č. 50/1976 Sb. opravný prostředek připouští a rozhodnutí ze dne
2. 4. 1996 poučení o něm také obsahuje. Nevyčerpal tak opravné prostředky ve správním
řízení. Žalobu podal proti rozhodnutí žalovaného jako správního orgánu I. stupně u soudu dne
27. 2. 2002, prakticky za 6 roků poté, co žalovaný doručil nejpozději své rozhodnutí
známému účastníku řízení tj. V. P. dne 18. 4. 1996. Rozhodnutí žalovaného tak nabylo právní
moci podle doložky právní moci dne 3. 5. 1996. O tom, že žalovaný vydal rozhodnutí ze dne
2. 4. 1996, stěžovatel věděl nejméně v průběhu řízení vedeného před Obvodním soudem pro
Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 182/1999, v němž byl žalobcem a v němž uvedený soud dne 29.
června 2001 vydal rozsudek, v jehož odůvodnění vychází i z rozhodnutí Obvodního úřadu
Městské části Praha 7 ze dne 2. 4. 1996, č. j. výst. 6300/96/520-1217 Hol/Pe. Stěžovatel proti
uvedenému rozsudku podal odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 19. 12. 2001, č. j. 17 Co 709/2001 – 82, v jehož odůvodnění vyslovil, že pokud
stěžovatel, resp. jeho právní předchůdce (strýc O. B.) v důsledku neplatných převodů
nepozbyl členství v družstvu a nájemní právo k bytu, měl být účastníkem stavebního řízení a
pokud jím nebyl a rozhodnutí o povolení změny v užívání mu nebylo doručeno, mohl se
domáhat zrušení rozhodnutí ve správním řízení žalobou podle §250 a následujících o. s. ř. o
správním soudnictví. Stěžovatel tak zřejmě postupoval podáním žaloby ve správním
soudnictví u Městského soudu v Praze dne 27. 2. 2002. Podle názoru Nejvyššího správního
soudu však poučení, které bylo stěžovateli poskytnuto v rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 19. prosince 2001, č. j. 17 Co 709/2001 – 82, nemůže nahradit splnění podmínek
stanovených zákonem pro řízení ve správním soudnictví. Každý má právo a povinnost chránit
svá práva zákonem stanoveným způsobem. Jestliže dohoda o výměně bytů, kterou uzavřel
stěžovatel a jeho strýc pan O. B. s dalšími osobami v roce 1988, se ukázala být v následné
době neplatnou, o čemž měl stěžovatel naprostou jistotu již v roce 1990 (rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 19. 2. 1990, č. j. 11 Co 38/90 - 71), ještě potvrzenou v roce 1992
(rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 1992 sp. zn. 2 Cz 9/92) pak právní řád stanovil
zákonný postup pro navrácení v původní stav. Možností daných stěžovateli právním řádem
stěžovatel zcela nevyužil v důsledku svého procesního postupu, když v některých řízeních byl
stěžovatel žalovaným, v některých řízeních byl žalobcem. V občanskoprávní rovině byly
spory pro žalobce ukončeny zřejmě právě rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12.
2001, č. j. 17 Co 709/2001 – 82, tzn. po 13 letech od uzavření dohody o výměně bytů. Podle
výsledků řízení v občanskoprávních věcech stěžovatel ani jeho strýc O. B. neplatnost dohody
o výměně bytů nezpůsobili. Tato skutečnost však nemůže odůvodnit věcné přezkoumání
rozhodnutí žalovaného. Z rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 1996 nabyly práva jiné osoby a
jeho věcným přezkoumáním v řízení podle zákona č. 150/2002 Sb., podle něhož nejsou
splněny zákonem stanovené podmínky pro takové řízení, jak výše uvedeno, by byla ohrožena
právní jistota, kterou z rozhodnutí nabyli účastníci uvedeného správního řízení.
Nejvyšší správní soud proto postupoval podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. a napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, a protože již před Městským soudem v Praze byly
důvody pro odmítnutí žaloby, učinil tak Nejvyšší správní soud podle výše uvedeného
ustanovení s. ř. s. a dále podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. za použití ust. §120 s. ř. s.
Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a žalobu
stěžovatele odmítl, rozhodl o nákladech řízení před Městským soudem v Praze
i před Nejvyšším správním soudem. Podle ust. §60 odst. 3 s. ř. s. za použití ust. §120 s. ř. s .
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu