ECLI:CZ:NSS:2005:5.AS.28.2004
sp. zn. 5 As 28/2004 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce Ing. Z. K., zast. advokátem JUDr. Jiřím Mazalem, se sídlem AK Národní
svobody 21, Písek, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, U Zimního
stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 2. 2004, č. j. 10 Ca 194/2003 – 25,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 2. 2004,
č. j. 10 Ca 194/2003 – 25 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 9. 2003, č. j. OLVV/ přest. odvol.75/3786/03-Šk,
byl stěžovatel shledán vinen přestupkem proti pořádku ve státní správě a územní samosprávě
podle ust. §46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, kterého se dopustil tím, že dne
14. 1. 2003 jako vlastník nemovitosti – domu č. p. 142 v P., V. M., která v zastavěném území
obce hraničí s místní komunikací – chodníkem v ulici D., neodstranil závadu ve schůdnosti
místní komunikace v rozsahu, způsobem a ve lhůtě stanovené čl. 3 odst. 1 a 5 Nařízení
o zabezpečení schůdnosti místních komunikací v zimním období na území Města P. č. 2/2001
vydaném radou města P. na základě zmocnění v ust. §27 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb.,
o pozemních komunikacích. Za tento přestupek bylo stěžovateli s přihlédnutím k ust. §12
odst. 1 přestupkového zákona podle ust. §11 odst. 1 písm. a) cit. zákona uloženo napomenutí
a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 500 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal
stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích výše označeným rozsudkem
zamítl. V kasační stížnosti podané proti tomuto rozsudku stěžovatel namítá nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Soud
především neposoudil nicotnost nařízení vydaného radou města P.; v době jeho vydání dne
12. 4. 2001 ustanovení §27 odst. 7 věta druhá zákona o pozemních komunikacích
nezmocňovalo obec k vydání nařízení, jak nesprávně uvádí soud, ale k vydání obecně závazné
vyhlášky. Závěr soudu o tom, že nařízení obce nebylo vydáno v rozporu s čl. 79 odst. 3
Ústavy a že není v rozporu se zákonem o pozemních komunikacích je nesprávný, nezákonný
a protiústavní. Rada města P. k vydání nařízení ze dne 12. 4. 2001 zákonem zmocněna nebyla
a nařízení je proto nicotné. Ustanovení §27 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích,
na které soud i žalovaný odkazuje není zmocňovacím ustanovením, tímto je §46 cit. zákona.
Předmětné nařízení rovněž odlišně od zákona stanoví, co je závada v schůdnosti a co je
povětrnostní situací způsobující vady ve schůdnosti; sněžení je v nařízení uvedeno v rozporu
se zákonem, protože pouhé sněžení není obdobnou povětrnostní situací vánic a intenzivního
dlouhodobého sněžení uvedených v zákoně. V daném případě šlo o obvyklou zimní situaci
(§41 odst. 2 vyhl. č. 104/1997 Sb.), nikoli o závadu ve schůdnosti ve smyslu ust. §26 odst. 7
zákona.
Stěžovatel dále namítá, že v souzené věci bylo za přestupek označeno jednání
spočívající v tom, že nebyla stanoveným způsobem a ve stanovené lhůtě odstraněna závada
ve schůdnosti místní komunikace, kterého se dopustila právnická osoba, tj. město P.
nebo správce komunikace. Bylo-li jednání stěžovatele posouzeno jako přestupek, ačkoli šlo
o jiný správní delikt, porušil žalovaný ust. §2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu, že se na danou věc nevztahuje
vyhl. č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích. Soud konstatuje,
že část osmá cit. vyhlášky upravuje rozsah, způsob a časové lhůty odstraňování závad
ve sjízdnosti a je jí prováděno ustanovení §27 odst. 7 věta první zákona. V souladu
s cit. ustanovením, věta druhá upravila obec rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad
ve schůdnosti místních komunikací svým nařízením. Toto právní hodnocení je v přímém
rozporu se zněním zmocňovacího ustanovení §46 zákona o pozemních komunikacích
a se zněním §41 odst. 1 a 2 vyhl. č. 104/1997 Sb., Cit. vyhláška je vydána na základě
zmocnění v §46 zákona k provedení mimo jiné i ust. §27 zákona; část osmá vyhlášky
tedy provádí ust. §27 odst. 7 tak, že v §41 odst. 1 a 2 výslovně stanoví rozsah, způsob
a časové lhůty pro odstraňování závad ve sjízdnosti komunikací a ve schůdnosti místních
komunikací a průjezdních úseků silnic tak, že v obvyklé zimní situaci vlastník (správce)
komunikace odstraní nebo alespoň zmírní závady ve sjízdnosti (schůdnosti) komunikace
v časových lhůtách stanovených plánem zimní údržby. Část osmá není vydána
pouze k provedení věty první ust. §27 odst. 7 zákona, jak bez jakékoli právní opory
konstatuje soud. Navíc nestanoví pouze rozsah, způsob a lhůty k odstraňování závad, ale také
stanoví kdo, tedy vlastník nebo správce komunikace, je povinen tyto závady odstranit
v obvyklé zimní situaci. Na souzenou věc se naopak nevztahuje ust. §27 odst. 4 zákona
o pozemních komunikacích, o něž soud své právní posouzení opírá. Toto ustanovení upravuje
odpovědnost vlastníků nemovitostí sousedících s chodníkem za škody, jejichž příčinou byla
závada ve schůdnosti chodníku, v daném případě však nejde o odpovědnost za škodu, neboť
k žádné škodě nedošlo. Právní posouzení soudem je tedy nesprávné, neboť uvedené
ustanovení na daný případ vůbec nedopadá.
Soud posoudil obsah vlastnického práva v rozporu s čl. 11 Listiny a s ustanovením
§124 občanského zákoníku tak, že všichni vlastníci stejná práva a povinnosti nemají
a že naopak pro vlastníka místní komunikace – město P., má vlastnické právo jiný obsah než
pro ostatní vlastníky a že právě pro něho platí výjimka z povinnosti stanovené pro vlastníky
místních komunikací v ust. §41 odst. 2 vyhl. č. 104/1997 Sb. Není-li vlastník nemovitosti
sousedící s chodníkem vlastníkem chodníku, nemá povinnosti vyplývající z vlastnictví místní
komunikace, tedy chodníku. Opačný výklad je v rozporu s ústavním pořádkem.
Stěžovatel nesouhlasí s konstatováním soudu, že daný přestupek byl zákonným
způsobem prokázán; ve skutečnosti je nepochybné, že správní rozhodnutí nevychází
ze spolehlivě zjištěného stavu věci, ale pouze ze subjektivního hodnocení, pouze
z předpokladu, že stav byl hlídkou Městské policie zjištěn na místě samém spolehlivě. Nebylo
prokázáno, že šlo o závadu ve schůdnosti ve smyslu ust. §26 odst. 7 zákona o pozemních
komunikacích, tedy o takovou závadu, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu
přizpůsobeném povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Z připojené fotodokumentace
není vůbec doloženo, že před domem stěžovatele v D. č. 142 v P. nastala závada
ve schůdnosti chodníku vlivem povětrnostní situace, jak nesprávně uvádí soud v rozsudku,
ale naopak je doloženo, že chodník ani nebyl po celé šířce zasněžen a chodec mohl při pohybu
přizpůsobeném povětrnostní situaci a jejich důsledku bezpečně projít, a to dokonce
po nezasněžené části chodníku. Rozhodnutí žalovaného rovněž není podloženo žádným
zjištěním o povětrnostních situacích uvedených v §26 odst. 5 zákona ani žádným zjištěním,
jaká se stala změna ve schůdnosti komunikace, kterou by nemohl chodec předvídat; těmito
skutečnostmi se žalovaný vůbec nezabýval. V rozporu s obsahem správního spisu soud tyto
důvodně vytýkané vady v odůvodnění rozsudku popřel nebo se jimi ani nezabýval.
Stěžovatel namítá dále nepřezkoumatelnost rozsudku pro zmatečnost a logický rozpor.
Soud v odůvodnění uvádí, že vlastnické právo neznamená pouze oprávnění, ale také
povinnosti vyplývající z jeho obsahu, že zákon neuvažuje z výjimkou z uvedené povinnosti
pro určité kategorie občanů. Ve zcela zásadním rozporu s uvedeným obsahem vlastnického
práva je potom soud názoru, že povinnosti vyplývající z vlastnictví chodníků nemá vlastník
chodníku, ale ten, kdo jeho vlastníkem není. Na str. 7 napadeného rozsudku dále soud uvádí,
že: „nařízení obce není v rozporu se zákonem o pozemních komunikacích a je-li prokázáno,
že žalobce povinnost stanovenou konkrétní vyhláškou nesplnil, dopustil se přestupku.“
Souvislost mezi zmíněným nařízením obce a povinností stanovenou konkrétní vyhláškou,
kterou podle soudu žalobce nesplnil, soud nevyložil. Soud posoudil věc v rozporu s čl. 11, 12,
13 a 14 Úmluvy o nucené nebo povinné práci č. 506/1990 Sb. Podle napadeného rozsudku
platí povinnost vykonávat nedobrovolnou práci při odstraňování závady ve schůdnosti
chodníků města P. pro všechny vlastníky sousedících nemovitostí bez výjimky,
tedy i pro ženy, děti, starce, nemocné vlastníky a invalidy, a to v době od 1. 11. do 31. 3.
následujícího roku časově neomezeně, bez zaručeného dne odpočinku týdně a bez nároku
na odměnu. Soud uvádí, že uložení povinnosti vlastníkům přilehlých nemovitostí nemá
diskriminační povahu, ale tento názor není odůvodněn. Uložení povinnosti skupině občanů,
kteří vlastní nemovitost sousedící s chodníkem ve vlastnictví města je nepochybně
diskriminací z důvodu majetku ve smyslu čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod.
Stěžovatel rovněž vytýká soudu, že se nezabýval argumentací uvedenou v jeho podání
a námitkami vznesenými při ústním jednání s odůvodněním, že nelze rozšiřovat žalobní body
ve smyslu ust. §71 odst. 2 věta druhá s. ř. s. Stěžovatel namítá, že se nejednalo o rozšíření
žaloby, soud ani neuvádí, které body nebyly uplatněny. Navíc v případě namítané nicotnosti
nařízení rady města P. nelze ust. §71 odst. 2 uplatnit, neboť je nutno postupovat dle §76
odst. 2 s. ř. s. Stěžovatel na podporu svých tvrzení uvádí vybranou judikaturu Ústavního
soudu.
Stěžovatel se domáhá, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že při ukládání sankce
za jednání stěžovatele vycházely správní orgány z platného nařízení č. 2/2001 města P.
o zabezpečení schůdnosti místních komunikací v zimním období na území města P.
Stěžovatel dovozuje nicotnost daného nařízení z důvodu, že v době vydání tohoto nařízení
bylo v ust. §27 odst. 7 věta druhá zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích
stanoveno, že obec stanoví obecně závaznou vyhláškou rozsah, způsob a lhůty odstraňování
závad ve schůdnosti místních komunikací. Skutečnost, že město P. danou problematiku
upravilo nařízením považuje za důvod nicotnosti, neboť tento postup odporuje právní úpravě.
K písemnému podnětu stěžovatele ze dne 16. 9. 2003, v němž podal návrh na zrušení
cit. nařízení rady města P. bylo dne 1. 10. 2003 stěžovateli doručeno stanovisko odboru
legislativy a vnitřních věcí Krajského úřadu v Českých Budějovicích, v němž mu bylo
vyloženo, že v době před vydáním cit. Nařízení radou města P., došlo zák. č. 128/2000 Sb.,
o obcích k rozlišení právních předpisů obce, a to na obecně závazné vyhlášky vydávané
v samostatné působnosti obce a na nařízení obce vydávané v přenesené působnosti, čímž
došlo k nepřímé novelizaci ust. §27 odst. 7 zák. č. 13/1997 Sb., kdy původní text obecně
závazné vyhlášky byl změněn na nařízení. Účinností zák. č. 128/2000 Sb., již cit. původní text
ust. §27 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb. pojmově neodpovídal z pohledu výsledného obecně
závazného aktu novému rozdělení. Odkaz na přísl. ustanovení obou citovaných zákonů
je řádně vyznačen v preambuli žalobcem napadeného nařízení. Stěžovatel porušil nařízení
obecní rady na úseku přenesené působnosti, svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové
podstaty přestupku proti pořádku ve státní správě dle ust. §46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích. V souladu s ust. §27 zákona o pozemních komunikacích je povinností
vlastníka místní komunikace vždy a v každém čase zajistit jejich sjízdnost a schůdnost.
Ustanovením §27 odst. 7 se pro obec vytváří prostor, aby sama, a to s ohledem na dopravní
význam dané místní komunikace určila, v jakém čase, v jakém rozsahu a jakým způsobem
zajistí na předmětné místní komunikaci její sjízdnost, event. schůdnost. Kdyby zákon toto
zmocňovací ustanovení neobsahoval, musela by obec svou povinnost splnit vždy bez ohledu
na dopravní význam místní komunikace, všude a v jeden čas. Tento postup je v praxi
nerealizovatelný. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích v rozsahu důvodu kasační stížností uplatněného dle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s., a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Dle ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud v řízení o kasační
stížnosti vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti; to neplatí, je-li rozhodnutí správního
orgánu nicotné. Soud se proto nejdříve zabýval tím, zda napadené rozhodnutí správního
orgánu netrpí namítanou nicotností, a to z důvodu, že bylo vydáno na základě nicotného
správního aktu, v daném případě Nařízení o zabezpečení schůdnosti místních komunikací
v zimním období na území města P. č. 2/2001 (dále Nařízení).
Nejvyšší správní soud se především musel zabývat tím, zda citovaný správní akt,
v důsledku jehož porušení byl stěžovatel shledán vinným z přestupku, byl vydán orgánem
k tomu příslušným a v mezích zákona, a poté zda tedy samotné rozhodnutí o přestupku není
paaktem, když k takové skutečnosti by byl soud povinen přihlédnout ex offo. K posouzení
ústavnosti podzákonného aktu je soud povolán podle čl. 95 Ústavy, a to bez ohledu
na skutečnost, že dozor nad výkonem samostatné i přenesené působnosti obce přísluší
ve smyslu hlavy VI. zákona č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů krajskému úřadu,
resp. Ministerstvu vnitra, nikoli však správnímu soudu.
Podnět k provedení dozoru nad výkonem obce v přenesené působnosti, konkrétně
ke zrušení Nařízení pro rozpor s ústavním pořádkem, stěžovatel uplatnil u orgánu k tomu
příslušnému, tento však neshledal důvody, pro které by Nařízení bylo v rozporu se zákonem,
a proto ani neuplatnil další postup ve smyslu ust. §127, resp. §124 zákona č. 128/2000 Sb.,
o obcích. Soud tak vycházel v dalším z předpokladu legality. Nařízení, na základě kterého
bylo rozhodnutí žalovaného vydáno, neboť ani sám neshledal důvody, pro které by pro rozpor
s ústavním pořádkem byl nucen k tomuto aktu nepřihlédnout, resp. jej neaplikovat.
Obsah právních předpisů obce je do značné míry předurčen tím, že jde o právní
předpisy podzákonné, které se mohou pohybovat jen ve sféře, která je jim zákonem
vymezena. Právní předpisy obce, a to jak obecně závazné vyhlášky vydávané v rámci
samostatné působnosti, tak i nařízení, vydávaná v rámci přenesené působnosti musí být vždy
v souladu se zákonem.
Podle čl. 105 Ústavy lze orgánům samosprávy svěřit výkon státní správy (přenesené
působnosti) jen tehdy, stanoví-li tak zákon. Podle čl. 79 odst. 3 Ústavy mohou orgány územní
samosprávy (tedy i orgány obcí) vydávat právní předpisy na základě a v mezích zákona
a jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Zatímco v případě samostatné působnosti platí, že její
rozsah je obecně určen především v zákoně o obcích a dále doplňován dalšími zákony, obsah
přenesené působnosti je naopak určován pouze zvláštními zákony, neboť zákon o obcích
konkrétní kompetence orgánů obcí v přenesené působnosti v té které oblasti státní správy
nestanoví, pouze obecně rozlišuje kategorie obcí z hlediska rozsahu, v jakém je výkon státní
správy orgánům obce svěřen (§61 odst. 1 zákona o obcích).
V případě nařízení obce jakožto prováděcích právních předpisů k zákonům, prostor,
který obce mají, je užší než který mají při vydávání obecně závazných vyhlášek. Zatímco
vyhlášky mohou obce ve smyslu ust. čl. 104 odst. 3 Ústavy vydávat v mezích celé
své zákonem stanovené samostatné působnosti, nařízení mohou vydávat vždy jen na základě
a v mezích konkrétného zákona upravujícího výkon přenesené působnosti, který musí ještě
obsahovat zákonné zmocnění, které vydání nařízení obce výslovně předpokládá. V případě
nařízení nejsou dány obdobné otázky, jaké jsou spojeny s ukládáním povinností v obecně
závazných vyhláškách a které musel v mnoha případech řešit Ústavní soud,
protože pro nařízení obce vždy platí, že mohou upravovat jen to, co je výslovně definováno
v příslušném zmocnění. V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelem
citované judikáty Ústavního soudu, z nichž dovozuje protiústavnost a nicotnost Nařízení
se týkaly právě výše zmiňovaných obecně závazných vyhlášek vydaných v rámci samostatné
působnosti, a to především na úseku veřejného pořádku, udržování čistoty a ochrany
životního prostředí. V řadě případů Ústavní soud skutečně tyto vyhlášky zrušil, především
z důvodu, že upravovaly právní vztahy, které byly již upraveny jinými právními předpisy
(např. Pl. ÚS 14/99, Pl. ÚS 13/95, Pl. ÚS 38/97). Tyto případy však na projednávanou věc
nedopadají a argumentovat jimi v dané věci je nepřípadné.
Nařízení, v důsledku jehož porušení byla stěžovateli uložena sankce, bylo vydáno
na základě zákonného zmocnění obsaženého v ust. §27 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb.,
o pozemních komunikacích, podle kterého obec stanoví nařízením rozsah, způsob a lhůty
odstraňování závad ve schůdnosti místních komunikací a průjezdních úseků silnic. Obdobné
zmocnění má obec i v §27 odst. 6 cit. zákona, a to ohledně stanovení úseků silnic a místních
komunikací, na kterých se pro jejich malý dopravní význam nezajišťuje sjízdnost a schůdnost
odstraňováním sněhu a náledí. Nařízení bylo vydáno radou města P. v souladu s ust. §11,
§61 odst. 2 písm. b) a §102 odst. 2 písm. d) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích; bylo
tedy vydáno v rámci přenesené působnosti na základě zákonného zmocnění a orgánem
oprávněným. Nelze přisvědčit stěžovateli, tvrdí-li že zákonné zmocnění je obsaženo v §46
zákona č. 13/1997 Sb. Na základě tohoto zmocnění byla vydána vyhl. č. 104/1997 Sb.,
a to k provedení mimo jiné i §27 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., ovšem pro účely vymezení
rozsahu, způsobu a časových lhůt pro odstraňování závad ve sjízdnosti dálnice, silnice
a místní komunikace. Obsahuje-li tato vyhláška v §24 odst. 2, na který stěžovatel odkazuje,
pojem sjízdnost (schůdnost), činí tak ve vztahu ke komunikaci, která je sjízdná a současně
i schůdná (viz §43 závady ve sjízdnosti dálnic a rychlostních komunikací). Uvedené
ustanovení se týká zimní údržby, odstraňování závad sjízdnosti(schůdnosti) podle plánu zimní
údržby, jehož vzor je uveden v příloze č. 6 cit. vyhlášky. Nelze z uvedeného však dovozovat
povinnost vlastníka komunikace (chodníku) k zimní údržbě v případě závad ve schůdnosti.
Krajský soud proto správně dovodil, že vyhl. č. 104/1997 Sb., na projednávanou věc
nedopadá.
Podle §46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích je přestupkem porušení
i jiných povinností, než které jsou uvedeny v §21 až §45, jestliže jsou stanoveny zvláštními
právními předpisy včetně nařízení obcí.
Stěžovatel především namítá, že žalovaný nesprávně věc posoudil jako přestupek
přičítaný stěžovateli, když jednání v rozporu se zákonem se dopustila právnická osoba –
město P., jakožto vlastník pozemní komunikace. Věc měla být proto posouzena jako správní
delikt, kterého se dopustila právnická osoba, nikoli stěžovatel. Dále namítá nedostatečné
zjištění skutkového stavu před vydáním rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud souhlasí s tvrzením stěžovatele, že ust. §27 odst. 4 zákona
č. 13/1997 Sb., upravuje odpovědnost vlastníků nemovitostí sousedících s chodníkem
za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku. Stěžovatel však nemá pravdu
ve svém tvrzení o tom, že uvedené ustanovení na případ zcela nedopadá, ani v závěru
k němuž dospěl, totiž, že není-li vlastník nemovitosti sousedící s chodníkem vlastníkem
chodníku, nemá povinnosti vyplývající z vlastnictví místní komunikace, tedy chodníku. Nelze
se rovněž ztotožnit s namítanou diskriminací občanů, kteří vlastní nemovitost sousedící
s chodníkem, ale ani s namítaným porušením Úmluvy o nucené nebo povinné práci.
Podle čl. 2 bod. 2 písm. d) cit. Úmluvy nucená nebo povinná práce nezahrnuje žádnou
práci ani službu vymáhanou v případech mimořádných okolností, jež ohrožují nebo by mohly
ohrozit život nebo normální životní podmínky veškerého obyvatelstva nebo jeho části.
Ustanovení čl. 9 odst. 11 Listiny základních práv a svobod v odst. 1 stanoví, že nikdo
nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám; v odst. 2 písm. c) potom stanoví,
že nucenou prací dle odst.1 není služba vyžadovaná na základě zákona v případě živelních
pohrom, nehod nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové
hodnoty, v odst. 2 písm. d) se za nucenou práci nepovažuje též jednání uložené zákonem
pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých.
V ust. §27 odst. 4 je obsažena právní úprava odklízení sněhu a posypu náledí
na chodnících, která vychází nejen z ústavních předpokladů, ale i z běžné úpravy ve státech
Evropské unie. Uvedené ustanovení není v rozporu s čl. 4 odst. 1 a čl. 9. Listiny základních
práv a svobod, neboť jde o povinnost uloženou zákonem za účelem ochrany zdraví a práv
dotčených osob, tj. vyloučení úrazů chodců, které by jinak vznikaly při naplňování jejich
práva obecného užívání veřejně přístupných chodníků. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti připomíná, že touto otázkou se zabýval i Ústavní soud a svým nálezem
uveřejněným pod č. 93/1994 Sb. neshledal stanovení povinnosti úklidu chodníku
„nevlastníkovi“ přilehlé komunikace protizákonným. Z uvedeného ustanovení vyplývá,
že zajišťovat úklid na chodníku před vlastními domy je v zájmu vlastníků. Stěžovatel má
pravdu, tvrdí-li, že zákon neukládá vlastníkům nemovitostí přilehlých k chodníku povinnost,
nýbrž pouze odpovědnost za škodu. Je však nutno vycházet z předpokladu, že odpovědnost
zde nelze stanovit bez předchozí určené povinnosti. Komu není stanovena povinnost, nelze jej
vést k odpovědnosti za její nesplnění. Podle ust. §27 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb. in fine
obec stanoví nařízením rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad ve schůdnosti místních
komunikací. Z povahy věci plyne, že v takovém nařízení bude obsažena mimo jiné
i povinnost občanů sníh odklízet, předpokládá-li zákon jejich odpovědnost za škodu
v důsledku závad ve schůdnosti vzniklou. Jde tak o případ, kdy povinnost není stanovena
přímo v zákoně, ale na jeho základě, neboť zákon zmocňuje obec vydat nařízení a implicitně
předpokládá, že v něm bude povinnost obsažena.
Stěžovatel byl tedy subjektem způsobilým naplnit svým chováním, resp. nečinností
skutkovou podstatu přestupku dle §46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., neboť mu svědčila
povinnost stanovená relevantním právním předpisem, které nedostál.
Namítá-li stěžovatel, že skutkový stav nebyl řádně zjištěn, nebyla prokazatelně
zjištěna povětrnostní situace v daném dni ani to, zda a jak závada ve schůdnosti bránila
chodcům v pohybu, shledal soud tuto námitku oprávněnou.
Soud považuje za nutné předeslat, že stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání
přestupku dle §46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., tedy konkrétně za porušení povinnosti
stanovené nařízením č. 2/2001, a to konkrétně v čl. 3 bod 1 a bod 5, nikoli však za přestupek
proti veřejnému pořádku, popř. přestupek na úseku dopravy a silničního hospodářství (§47,
§23 odst. 1 písm. n) zák. č. 200/1990 Sb.). Proto soud při přezkoumávání rozhodnutí
žalovaného mohl posuzovat pouze ty skutečnosti, které jsou rozhodné pro naplnění skutkové
podstaty přestupku, který byl definován, tedy nesplnění povinnosti stanovené výše uvedenými
čl. Nařízení.
Čl. 3 bod 1 Nařízení stanoví, že vlastník nemovitosti, ke které v zastavěném území
obce přiléhá chodník, je odpovědný za odstranění nebo zmírnění závad ve schůdnosti
způsobované v zimním období povětrnostními situacemi, pokud neprokáže, že nebylo
v mezích jeho možností tuto závadu odstranit nebo zmírnit.
Čl. 3 bod 5 Nařízení stanoví vlastníkovi přilehlé nemovitosti povinnost odstranit
závady ve schůdnosti chodníku vlivem povětrnostní situace vzniklé v nočních hodinách
nejpozději do 07.00 hod ráno. V dalším průběhu dne, v případech, kdy trvá nebo nastane
povětrnostní situace způsobující závady ve schůdnosti chodníků, musí vlastník zajistit
průběžné odstraňování nebo zmírňování těchto závad.
Podle ust. §26 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb. povětrnostními situacemi a jejich
důsledky, které mohou podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, jsou vánice a intenzivní
dlouhodobé sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně
a přívalové vody a jiné obdobné povětrnostní situace a jejich důsledky.
Podle ust. §26 odst. 7 cit. zákona se závadou ve schůdnosti rozumí taková změna
ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu
přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím
a jejich důsledkům.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že dne 14. 1. 2003 v 10.45 hod. Městská policie
Písek zjistila, že před domem ve vlastnictví stěžovatele nebyl odklizen sníh. Oznámení
o přestupku bylo učiněno policií dne 15. 1. a bylo doplněno fotodokumentací. Z této je patrno,
že nesněží, chodník je částečně pokrytý sněhovou vrstvou, na několika místech jsou ve sněhu
zřetelné vyjeté koleje od zřejmě otáčejících se automobilů, pod sněhem je místy rozeznatelná
dlažba, parkující automobily na mírně zasněžené krajnici jsou bez sněhu a náznaků sněžení,
vozovka je bez sněhu, lze dovodit, že i suchá, a dále lze zjistit, že navazující i protější chodník
je bez sněhu.
Ve věci není sporu o tom, že v rozhodném dni nebyl v danou hodinu chodník zbaven
sněhu, tuto skutečnost ostatně ani stěžovatel nepopírá. Není ve věci, s přihlédnutím
k odůvodnění výše, sporné ani to, že stěžovatel je osobou, která se mohla přestupku dopustit,
neboť odpovídá za schůdnost chodníku a tudíž ji stíhá i povinnost Nařízením uložená.
Přestupkem je protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem. V řízení
o přestupku je rozhodováno o vině a trestu za porušení práva, je proto třeba zkoumat naplnění
obecných znaků přestupku, a to především, zda jednání pachatele bylo v rozporu s právem,
tj. zda byla porušena právní povinnost stanovená zákonem.
Je-li stěžovateli přičítáno porušení povinností stanovených v uvedených článcích
Nařízení, je povinností správního orgánu tuto skutečnost prokázat; přitom je povinen
postupovat v souladu s ust. §3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení a rovněž svůj závěr
v řízení učiněný odůvodnit Odůvodnění rozhodnutí musí především obsahovat na základě
jakých důkazů a skutečností, z nichž žalovaný dovodil skutkový stav zakládající skutkovou
podstatu přestupku, bylo rozhodnutí vydáno. Žalovaný rozhodl na základě důkazu,
kterým byla pořízená fotografie z místa samého, aniž však hodnotil další skutečnosti,
které byly pro to, aby mohl vzít za prokázané, že nastala závada ve schůdnosti ve smyslu
ust. §26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., shodně vymezená v čl. 2, bod 4 Nařízení,
a to především taková závada, kterou by nemohl chodec předvídat. Vytýká-li žalovaný
stěžovateli nesplnění povinnosti dle čl. 3 odst. 5 Nařízení, a to, že nebyl sníh odstraněn
do sedmé hodiny ranní, není zřejmé, a to ani z fotodokumentace o jakou povětrnostní situaci,
která nastala v nočních hodinách a nadále trvá nebo znovu nastala a způsobuje závady
ve schůdnosti, se jednalo. Samotný ležící sníh na části chodníku takovou situací již z povahy
věcí není (touto situací může být sněžení, mrznoucí déšť apod.), byť může bezesporu být
jejím důsledkem. Z fotodokumentace nelze seznat, zda takovou situací mohla být
např. námraza či jiná okolnost bránící či ztěžující schůdnost, není ani zřejmé v čem spočívala
nebo mohla spočívat nepředvídatelnost stavu chodníku pro chodce. Povinnost,
za jejíž nesplnění byl stěžovatel trestán, a to neodklizení sněhu v daném čase, je vázána
na podmínku (vzniknou-li závady ve schůdnosti chodníku), o které však nebylo v řízení
prokázáno, že nastala. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného tak nelze seznat, neboť jej zcela
postrádá a ani ze spisového materiálu nelze dovodit, že ji žalovaný posuzoval.
Nejvyšší správní soud vycházel především ze zásad, na nichž je postaveno správní
řízení, a zvláště pak oblast správního trestání. Zásadou, ve smyslu které je pak třeba
interpretovat příslušná ustanovení jednotlivých právních předpisů, jimiž je řízení ovládáno,
je zásada materiální pravdy. Jejím konkrétním výrazem je povinnost správního orgánu zjistit
v rámci každé fáze správního řízení přesně a úplně skutečný stav věci a k tomu si opatřit
potřebné podklady pro rozhodnutí, jak vyplývá z §32 odst. 1 správního řádu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal řízení před krajským soudem, jakož i řízení
před správním orgánem, a na základě posouzení situačního záznamu obsaženého ve spise
dospěl k závěru, že krajský soud se v odůvodnění řádně vypořádal s námitkami stěžovatele
stran Nařízení samotného, zcela však pominul skutečnosti, které byly rozhodné pro vyslovení
viny a uložení sankce v rozhodnutí, které přezkoumával. Rozhodnutí žalovaného shledal
Nejvyšší správní soud nepřezkoumatelným pro nedostatek odůvodnění, přičemž již pro tuto
vadu měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit dle §76 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 3 s. ř. s.)
a podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil.
Krajský soud v Českých Budějovicích je vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozsudku rozhodně krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53
odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 27. června 2005
JUDr. Ludmila Valentová, v. r.
předsedkyně senátu