ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.110.2005
sp. zn. 5 Azs 110/2005 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně: S. Y. H.,zast. advokátem Mgr. Petrem Volšíkem, se sídlem AK Sokolovská 161,
Praha 8, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. 9. 2004, č. j. 5 Az 191/2003 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 8. 2003, č. j. OAM-1938/VL-10-ZA08-2002
nebyl stěžovatelce udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených
v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a zároveň bylo rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na ni nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí o neudělení azylu podala stěžovatelka žalobu, která byla výše
označeným rozsudkem zamítnuta. Rozsudek nyní napadá kasační stížností, ve které uplatňuje
důvody podle §103 odst.1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.).
Stěžovatelka namítá řadu relevantních tvrzení, které žalovaný a potažmo soud prvního stupně
považují bez dalšího za nevěrohodné, aniž by k tomu byly vyžádány další podklady
nebo důkazy. Oba orgány např. zdůrazňují, že stěžovatelka jednou uvedla, že pracovala
jako dělnice, jednou jako administrativní síla, přičemž však nikde nepátraly ani se jí
nedotazovaly, zda nemohla postupně pracovat v různých profesích. Dále argumentují tím,
že dle jejich názoru stěžovatelka neprokázala dostatečnou znalost meditačních cvičení, což
opět svědčí o nedostatečném seznámení se se stavem věci. V opačném případě by oba orgány
musely dospět k názoru, že evropský formalismus není na místě, neboť podstata meditačních
cvičení nespočívá ve fyzické, ale v duševní rovině, jedná se o vnitřní záležitost každého
jednotlivého cvičence i cvičitele. Takto účelově hodnotil i soud všechny nepodstatné
okolnosti a naopak ty podstatné zcela přehlíží; je proto zjevné, že dokazování musí být
doplněno. Vzhledem k tomu, že by v důsledku návratu do vlasti mohla vzniknout stěžovatelce
nenahraditelná újma, žádá současně i o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatelka požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a domnívá se, že jak
jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy a v dalším
odkazuje na správní spis. Navrhuje, aby kasační stížnost jako nedůvodná byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti; ke skutečnostem, které stěžovatelka uplatnila až
poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí v souladu s ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala dne 4. 4. 2002 žádost o udělení
azylu; uvedla, že v Číně byla členkou seskupení F. G., které se zabývá tělesným cvičením
a duchovní meditací. Státní orgány toto seskupení zakázaly. Stěžovatelka se dozvěděla, že
policie chtěla zatknout vedoucí jejich skupiny a obávala se, že tak učiní i u ostatních členů,
rozhodla se proto vycestovat ze země. V únoru 2002 přijela do České republiky, kde od roku
1997 žije její manžel. Rozhodla se legalizovat pobyt na území České republiky, proto
požádala o azyl. Uvedla, že není ani nebyla členkou žádné politické strany ani organizace.
V pohovoru konaném dne 20. 5. 2002, který byl veden na žádost stěžovatelky v čínském
jazyce za přítomnosti tlumočníka, a v dalších doplňujících pohovorech ze dne 29. 5. 20003
a dne 21. 7. 2003 postupně uvedla, že pracovala jako dělnice a od roku 1998 se aktivně
zapojuje do činnosti seskupení F. G., o učení samotném uvedla pouze kusé informace a dále
uvedla, že toto hnutí je od září 2000 zakázáno. Protože byla vedena v seznamech členů,
obávala se možného pronásledování policií a že by mohla být zadržena. Jiné problémy
ve vlasti neměla. Do České republiky ji vyslala firma, která ji v Číně zaměstnávala, ihned po
příletu kontaktovala manžela, později ztratila všechny doklady a poté pobývala v České
republice nelegálně, Později se dozvěděla od známého o možnosti požádat o azyl, a proto
podala žádost. V případě návratu do vlasti se obává svého uvěznění pro členství ve F. G.
V dalším pohovoru později uvedla, že v České republice provozuje cvičení výhradně sama
doma s přáteli, jmenovitě popsala dvě cvičení, ostatní nedokázala popsat; na přímý dotaz
sdělila, že organizace nemá žádný symbol. Když v roce 2001 vznikly problémy se zatýkáním
ve městě X., odešla na venkov, kde sama založila menší skupinu; poté v průběhu druhého
protokolu uvedla, že ze X. odešla na venkov, kde strýc založil firmu a zaměstnával ji jako
administrativní sílu. Znalosti cvičení musela prokázat, aby skupinu mohla založit a vést,
vedoucí skupiny z X. jí dal materiály, kde byl návod jak cvičit. Uvedla, že ve vlasti
v souvislosti s cvičením F. G. neměla žádné potíže; firma se jí rozhodla vysláním do České
republiky pomoci, protože jí hrozilo nebezpečí zatčení.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních
a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti
příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly
sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň
příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
V daném případě, kdy stěžovatelka žádost o udělení azylu odůvodnila obavami
z možného zatčení pro své členství v seskupení F. G., aniž tuto skutečnost uspokojivě doložila
a snahou legalizovat pobyt v České republice, aniž by však jakkoli zmiňovala své
pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů
rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů
ve státě, jehož je občankou, žalovaný správně vyhodnotil situaci, následkem čehož nebyl
stěžovatelce azyl podle ustanovení §12 azylového zákona udělen.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že skutkový stav věci
byl nedostatečně zjištěný, nesprávně a neobjektivně vyhodnocený a žalovaný neprovedl
dostatečné dokazování.
Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li v nich podklad pro skutkový závěr
učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Takové vady řízení však nebyly shledány. Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní
orgán provedl v řízení úplné dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků
žalovaný při svém rozhodování vycházel. Stěžovatelka byla v protokolu o pohovoru řádně
seznámena s podklady pro rozhodnutí, přičemž mohla navrhnout doplnění důkazů, z nichž
správní orgán vycházel O doplnění nežádala, ani neuvedla žádné skutečnosti, které by mohly
být důvodné pro odlišné posouzení situace, než učinil žalovaný.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí, že správní orgán má povinnost
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy,
jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené,
případně neuvádí jen důvody ekonomické. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení
zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel
právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto
důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci má správní
orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Stěžovatelka
dovozuje důvody pro udělení azylu z možného zatčení, aniž však prokázala svoji aktivní účast
na akcích seskupení F. G. Z podrobných informacích jak o situaci v Číně obecně,
tak i z podrobných informací, které žalovaný konkrétně s uvedeným seskupením zjišťoval,
vyplynulo, že trestní stíhání je zahajováno pouze s osobami, které jsou považovány
za organizátory hnutí; přitom případy řadových věřících jsou řešeny pouze administrativně.
Tyto administrativní tresty představují umístění do převýchovných kurzů, a teprve poté
i do převýchovných pracovních táborů. Stěžovatelka neprokázala, že sama byla zadržena
a podrobena převýchově, ale ani to, že jí takový zásah reálně hrozí. Ani v kasační stížnosti
stěžovatelka neuvádí nic, co by mohlo svědčit nesprávném posouzení ze strany žalovaného
a poté i soudu, když pouze poukazuje na nesrovnalosti v její výpovědi ohledně svého
zaměstnání, přitom právě těmito se soud zabýval a z nich dovodil svůj závěr. Sama však
žádné jiné podstatné okolnosti neuvádí a omezuje se rovněž na vysvětlení stran své výpovědi
ohledně zaměstnání.
Správní řízení zcela jistě nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti,
které sám považuje pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo
a stěžovatelka nebyla ve vypovězení důvodů, které ji k podání žádosti o azyl vedly, nikterak
omezována. Postup žalovaného, který provedl tři výpovědi se stěžovatelkou v průběhu řízení
a poskytl jí dostatečný prostor pro své vyjádření, byl tak naprosto korektní a jako takový jej
soud 1. stupně i vyhodnotil.
Z údajů uváděných stěžovatelkou a v návaznosti na zprávy o stavu dodržování
lidských práv v Číně a podrobné informace o postupu státních orgánů proti příslušníkům
učení F. G. nevyplynuly v případě stěžovatelky důvody zakládající překážku vycestování dle
§91 zákona o azylu, spočívající zejména v tom, že by stěžovatelka byla nucena vycestovat do
státu, v němž by byl reálně ohrožen její život nebo svoboda z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu,
kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je
její život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o její vydání pro
trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se krajský
soud zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě, přičemž byl při posuzování
zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75
odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku a při přezkoumání rozhodnutí
vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud neshledal námitky uplatněné ve smyslu ust. §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. důvodnými, a proto kasační stížnost postupem dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
Stěžovatelka která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu