ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.120.2005
sp. zn. 5 Azs 120/2005 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyně: L. Y., zast. JUDr. Vladimírem Čarňanským, advokátem se sídlem Praha 1,
Vodičkova 41, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
22. 12. 2004, č. j. 36 Az 879/2003 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
proti rozsudku Krajského soudu v Brně shora označeného, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 14. 10. 2003,
č. j. OAM-1153/LE-PA03-PA03-2003, o neudělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo vysloveno,
že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu v platném
znění.
Žalovaný správní orgán se neztotožnil s důvody pro udělení azylu, jak je uvedla
stěžovatelka v žádosti o udělení azylu, tedy že důvodem odchodu z Číny bylo příliš mnoho
vlastních dětí. Ani stěžovatelčina situace způsobená zadlužením z důvodu její operace
a nákladů na cestu z Číny do Itálie, umocněná skutečností, že stěžovatelka byla na území ČR
zadržena cizineckou policií a v zařízení pro zadržení cizinců požádala o azyl, nebyly
žalovaným zhodnoceny jako důvod pro udělení azylu.
Žalobkyně napadla nesprávnost tohoto rozhodnutí s tím, že žalovaný porušil povinnost
dle §33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) dále si neopatřil zprávu
MZV USA o stavu dodržování lidských práv za rok 2002, nehodnotil politiku ČLR v oblasti
plánování rodiny, nevypořádal se s udělením humanitárního azylu dostatečně a chybně
zhodnotil podmínky §91 zákona o azylu.
Žalobě po přezkoumání žalobních námitek soud nevyhověl a zamítl ji, když vycházel
z obsahu správního spisu. Soud I. stupně předně podotkl, že v azylovém řízení řádné zjištění
skutkového stavu věci spočívá zejména v tom, že je účastníku dána možnosti podat úplnou
a pravdivou výpověď o důvodech, které jej vedly k opuštění země. Žalovaný respektoval
zásady azylového řízení a zaměřil se na zjištění, zda žalobkyni hrozilo pronásledování
a z jakých důvodů. Žalovaný v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu ze dne
29. 9. 2003 zjistil, že žalobkyni nikdy nebylo státními orgány oznámeno, že je stíhána
pro porušení politiky plánovaného rodičovství. Skutečnost, že žalobkyně má obavy z porušení
pravidel plánování rodičovství, není důvodem pro udělení azylu ve smyslu §12,
neboť to v případě žalobkyně nesouvisí s důvody pro azylové řízení významnými,
tedy pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální
skupině či pro zastávání politických názorů, ale s celkovou snahou Číny o regulaci počtu
obyvatel. Krajský soud v Brně se dále podrobně vypořádal s námitkou žalobkyně o chybějící
zprávě MZV USA z roku 2002 a s námitkou porušení §33 odst. 2 správního řádu s ohledem
na novelu azylového zákona, účinnou od 1. 8. 2003. Neshledal porušení zákona žalovaným
ani v případě aplikace §14 zákona o azylu či §91 téhož zákona o překážce vycestování. Soud
I. stupně tedy žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Žalobkyně v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR uvedla,
že žádá o udělení azylu z důvodu, aby mohla žít a pracovat v ČR, vydělané peníze použít
na úhradu dluhu a porodit manželovi ještě dceru. V případě návratu do vlasti se obává toho,
že bude postižena za to, že má pět synů a bude postižena za porušení politiky plánovaného
rodičovství. Není členkou žádné politické strany ani jiné organizace, nikdy proti ní nebylo
vedeno trestní stíhání. Svoji situaci v Číně neřešila, tedy ani přestěhováním na jiné místo,
ani se nikam neobrátila o pomoc se svými problémy. Jiné potíže neměla, a to ani se státními
orgány.
V rámci kasační stížnosti stěžovatelka uplatnila důvod podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Má zato, že se při rozhodování o udělení azylu nemělo vycházet pouze z ust. §12, §13
a §14 zákona o azylu, ale mělo by se přihlížet i k ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu
(definice pronásledování) v tom smyslu, že se jedná o opatření, která jsou v Číně uplatňována
v souvislosti s politikou plánovaného rodičovství, omezují stěžovatelčino právo svobodně
se rozhodovat o počtu jejích dětí a jsou bezpochyby těmi opatřeními, o kterých se zmiňuje
azylový zákon v tomto ustanovení, a k §2 odst. 1 zákona o azylu (definice bezpečné země
původu) v tom ohledu, že Čína nesplňuje žádné kriterium bezpečné země. Stěžovatelka
je přesvědčena, že jí měl být udělen azylu podle §14 zákona o azylu, navrhuje zrušení
napadeného rozsudku, vrácení věci k dalšímu řízení a přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Z vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti plyne, že tento popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek soudu I. stupně byly
vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný konstatuje, že před vydáním rozhodnutí
zjistil přesně a úplně skutečný stav věci, když vycházel především z výpovědí stěžovatelky
a dále z informací o zemi původu stěžovatelky. Stěžovatelka neuvedla v průběhu správního
řízení žádný relevantní důvod pro udělení azylu dle zákona o azylu. Žalovaný se domnívá,
že bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatelka nebyla v zemi původu pronásledována
ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu, neboť politika plánovaného rodičovství na území ČLR
je uplatňována vůči všem státním občanům, tito všichni jsou povinni dodržovat zákonné
normy plánovaného rodičovství. Stěžovatelka nebyla, ani takové skutečnosti
netvrdila, pronásledována způsobem uvedeným v §12 zákona o azylu. Žalovaný konstatuje,
že v případě stěžovatelky neshledal zvláštního zřetele hodné důvody pro udělení
humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, na který není právní nárok a je pouze
na uvážení správního orgánu, zda jej udělí či nikoliv. Je odkazováno na správní spis
a napadené rozhodnutí; soud neshledal v závěrech ani postupu správního orgánu nezákonnost
ani vady řízení. Žalovaný neshledal důvody ani k přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti; navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
V souladu s ust. §109 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“) je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení
před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./ nebo bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./, jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu
se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal
napadené rozhodnutí. Při svém rozhodování vycházel Nejvyšší správní soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (ust. §75 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně v mezích důvodu uplatněného ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak,
že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je
občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené,
třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle §2 odst. 6 cit. zákona ve znění platném v době rozhodování správního orgánu
se za pronásledování pro účely tohoto zákona považovalo ohrožení života nebo svobody,
jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního
trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Podle ust. §14 zákona
o azylu mohlo ministerstvo udělit azyl z humanitárních důvodů, i když v řízení o azylu nebyly
zjištěny důvody podle ust. §12 cit. zákona.
Z výše citovaných ustanovení zákona o azylu (zejm. §12) se podává, že správní orgán
má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel
o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případě neuvádí
jen důvody ekonomické. Ze žádného ustanovení tohoto zákona nelze dovodit,
že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková
zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle §32 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád) má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl. Tomu konečně odpovídá i povaha soudního přezkumu, myšleno odkazem
na §77 s. ř. s., nebo tam založené oprávnění soudu provádět dokazování dotýkající
se požadavku plné jurisdikce, se však po výtce váže k předmětu soudního řízení,
totiž rozhodnutí vydaného správním orgánem, který je povinen postupovat podle příslušných
procesních předpisů. Takto je třeba chápat i ust. §75 s. ř. s., podle něhož soud vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Na tomto
místě je třeba zdůraznit logiku řízení o žádosti o udělení azylu, které je provázeno zásadou
aktivity žadatele o azyl. Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé,
že žalovaný při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl stěžovatelkou postupoval
korektně. Poskytl procesní poučení, jakož i poučení o pobytu cizince na území České
republiky a v rámci jím provedeného řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Správní
orgán je co do skutkových okolností limitován tvrzeními žadatele o azyl a jinou možnost
ani nemá. Jestliže žalovaný splnil stran výslovně projevených důvodů pro udělení azylu
povinnosti, které mu zákon ukládá, pak nelze na jeho rozhodnutí ani v tomto směru pohlížet
jako na nezákonné.
Čína uplatňuje tzv. politiku jednoho dítěte, což představuje tlak vyvíjený státem,
aby rodina zůstala pouze při jednom dítěti. Situace se různí podle jednotlivých oblastí Číny
a je také závislá na tom, zda rodiče pochází z města nebo z venkova. Tato politika v sobě
obsahuje právo státu na regulaci porodnosti, ovšem prostředky, jichž je za tím účelem užíváno
mohou být považovány podle okolností za pronásledování (např. nucená sterilizace
či kastrace). Stěžovatelka ve správním řízení sice netvrdila, že byla v domovském státě
vystavena pronásledování, avšak sdílí strach z pronásledování. Ovšem aby obava z útlaku
mohla být považována za důvod, pro který lze udělit azyl ve smyslu ust. §12 cit. zákona,
musí jít o pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 6 cit. zákona a toto pronásledování se musí
dít z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů. V daném případě jde o problém, na který musí být nahlíženo
přísně individuálně, totiž zda v souvislosti s porušením politiky plánovaného rodičovství
došlo k pronásledování stěžovatelky a také, což je v tomto případě obzvláště důležité,
zda z hlediska možnosti vyhnout se restrikcím, přichází do úvahy řešení v rámci země
původu. V posuzovaném případě lze na prvou otázku odpovědět záporně, na druhou naopak
kladně. Stěžovatelka nebyla ze shora uvedeného důvodu státními úřady pronásledována
a soudě podle zpráv o situaci v Číně,na něž žalovaný odkazuje (Ministerstva zahraničních
věcí USA, Ministerstva vnitra UK, Česká tisková kancelář), je možné řešit situaci, do níž
se stěžovatelka dostala, přesídlením na venkov do jiné oblasti Číny. Nelze proto za stávající
stěžovatelkou popsané situace přijmout jako relevantní důvod pro udělení azylu bez dalšího
jejího obavu z pronásledování po návratu do Číny nebo sterilizace.
Správní orgán v řízení rovněž zkoumal, zda v případě stěžovatelky nebyly dány
důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru, že tomu tak není. Ustanovení §14
zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým
právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu
vyjádřené slovy „ lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení. Samotné správní
rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy
takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů
není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože
správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav v její zemi,
a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí
plně v jeho pravomoci a soud nezákonnost takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené
neshledává.
Kasační námitkou ve smyslu §2 odst. 1 zákona o azylu se nemohl Nejvyšší správní
soud s ohledem na §109 odst. 4 s. ř. s. vůbec zabývat.
V tomto rozsahu tedy Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky
a rozhodnutí soudu I. stupně shledal bezvadným.
Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti podle ust. §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., když naopak shledal, že Krajský soud v Brně nepochybil, jestliže
žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně.
Protože stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 16. srpna 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu