ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.132.2005
sp. zn. 5 Azs 132/2005 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci
žalobce: V. Z., zast. advokátkou JUDr. Janou Mikulovou, se sídlem AK Stodolní 17, Ostrava,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2005, č. j.
63 Az 155/2004 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 8. 2004, č. j. OAM-2489/VL-20-08-2004 byla jako
zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu,
výše označeným rozsudkem krajského soudu, která byla zamítnuta.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce - nyní stěžovatel (§105 odst. 1 s. ř. s.)
v zákonné lhůtě dle §106 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost, v níž uplatňuje důvod dle §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Namítá, že splnil zákonné
podmínky pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu, minimálně pro vztažení překážky
vycestování dle §91 zákona. Uvádí, že poté, co se vrátil z Ukrajiny do České republiky
se zde oženil a s manželkou, která je českou občankou vychovává jejího syna. Obává
se, že pokud by vycestovali společně na Ukrajinu, byli by manželka a syn vystaveni
ponižování z důvodu jiné národnosti a vystaveni nedůstojným životním podmínkám.
Je přesvědčen, že naplnil podmínky pro udělení azylu dle §12 zákona, požaduje proto,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti a navrhuje její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru,
že o něm není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu
s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu pak vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení
o udělení azylu dne 28. 7. 2004. Uvedl, že od roku 1996 pravidelně odjížděl za prací do České
republiky, v roce 2002 mu zde bylo uděleno vyhoštění na tři roky, proto byl nucen vycestovat
na Ukrajinu, v březnu 2003 opět přicestoval za prací, rozhodl se zde uzavřít manželství
s českou občankou. Jelikož mu končí platnost víza, rozhodl se požádat o azyl,
aby zde prozatím takto legalizoval pobyt. V pohovoru, konaném dne 3. 8. 2004, vedeném
v ruském jazyce, stěžovatel znovu uvedl důvody, pro které o azyl požádal, dále uvedl,
že na Ukrajině si nebyl schopen vlastními silami zabezpečit zaměstnání, přes sliby mu žádné
místo v oboru nebylo nabídnuto. Od roku 2002 byl registrován na úřadu práce, nepobíral
ani sociální dávky. V ČR se rozhodl oženit, potřeboval však potvrzení z Ukrajiny,
že je zde rozveden. Bylo mu sděleno, že potřebný doklad mu může být vydán až poté,
co bude mít legalizován pobyt v České republice. Vstupem do azylového řízení se chtěl
vyhnout tíživé ekonomické situaci na Ukrajině a legalizovat pobyt v České republice.
V případě návratu se ničeho neobává, žádné problémy se státními orgány neměl. Jiné důvody
neuvedl.
Krajský soud v Ostravě dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatel neuvedl v řízení o udělení azylu žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádost stěžovatele zamítl
jako zjevně neodůvodněnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce
nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny
poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod,
která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu
je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných
důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva
a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských
práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Proto např. porušování hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání
je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané
osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou
je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12
azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže
by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby
byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině; zde by pak podle
okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud se v případě stěžovatele ztotožňuje s hodnocením a závěry
Krajského soudu v Ostravě, který byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného
správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané
žaloby a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Důvody uváděné stěžovatelem,
a to ekonomické problémy a snaha legalizovat pobyt v České republice, aniž by stěžovatel
jakkoli zmiňoval své pronásledování pro svou politickou příslušnost a angažovanost,
pro svou rasu, národnost náboženství nebo příslušnost k určité sociální skupině, nejsou
relevantními důvody pro udělení azylu. Žalovaný proto nepochybil, zamítl-li žádost
stěžovatele jako zjevně nedůvodnou.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství
má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula
nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, nepochybil správní
orgán, zamítl-li žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení
azylu. V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho,
aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12, resp. §13 a §14
zákona o azylu. Protože pro rozhodování o udělení azylu podle §13, resp. §14 zákona
je určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 a tento důvod při postupu
dle §16 není zjišťován, nemůže správní orgán posuzovat ani naplnění důvodů pro udělení
azylu dle §14. Nepříslušelo-li o relevantních důvodech pro udělení azylu rozhodovat
správnímu orgánu, nemohla být tato skutečnost přezkoumávána ani soudem.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud
řádně zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl
získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní
řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje
pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl
ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezována. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud I. stupně i vyhodnotil.
Vzhledem k tomu, že žádost stěžovatele byla zamítnuta dle §16 zákona o azylu
jako zjevně nedůvodná, nezabýval se soud námitkami stěžovatele ohledně posouzení
neexistence překážky vycestování.
Rozhodnutí žalovaného i kasační stížností napadený rozsudek soudu I. stupně
byly vydány v souladu se zákonem; tvrzené důvody dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud neshledal nedůvodnými.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. srpna 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu