ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.135.2005
sp. zn. 5 Azs 135/2005 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: S. A., zast. JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou v Brně, Dřevařská 25,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2004,
č. j. 55 Az 847/2003 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 22. 12. 2004, č. j. 55 Az 847/2003-20, zamítl Krajský soud v Brně
žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ČR ze dne 8. 9. 2003, č. j.
OAM-5452/VL-07-P22-2002, kterým žalovaný žalobci neudělil azyl dle ustanovení §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, v platném znění (dále jen „zákon o azylu“) a dále vyslovil,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
včas kasační stížnost.
V kasační stížnosti, stěžovatel výslovně uplatňuje kasační důvody zakotvené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítá, že zjištění skutkového stavu, z něhož vycházel soud, nemá
oporu v příslušných spisových materiálech, v některých případech je s nimi v rozporu.
Stěžovatel dále nastínil rozdíl mezi instituty správního uvážení a neurčitých právních pojmů.
Neurčitý právní pojem se dle stěžovatele zaměřuje na zjištění skutkového stavu. Toto zjištění
pak musí vycházet z objektivně zjištěného skutkového stavu a nemůže být nahrazováno
předpoklady, domněnkami a úvahami. Tyto reálně neexistující skutečnosti se projevují
zejména u hodnocení situace v zemi stěžovatele, v zemi průjezdu, tedy v Polské republice
i v hodnocení situace samotného stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že žalovaný při svém
rozhodování překročil meze správního uvážení i tam, kde nebral v úvahu novelu zákona
o pobytu cizinců na území ČR. Z tohoto stěžovatel usuzuje, že rozhodnutí žalovaného lze
považovat za rozhodnutí rutinní, nevycházející z objektivně zjištěné skutkové podstaty
konkrétní věci a ve svém důsledku pak i překračující meze, které správní orgán při svém
uvážení má k dispozici.
Stěžovatel má za to, že rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů stejně jako napadený rozsudek. Na základě výše uvedeného navrhuje
zrušení napadeného rozhodnutí soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Následně stěžovatel
podal návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil dne 3. 3. 2005, kdy ve svém podání
popřel oprávněnost kasační stížnosti. Žalovaný zároveň odkázal na správní spis, zejména
na vlastní podání a výpovědi stěžovatele. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
v Brně č. j. 5 Azs 37/2003 ze dne 22. 1. 2004. Navrhuje kasační stížnost zamítnout a odkladný
účinek kasační stížnosti nepřiznat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 7. 12. 2002 na základě žádosti, v níž stěžovatel uvedl, že si půjčil
na Ukrajině od kamaráda peníze a začal podnikat. Následně byl kontaktován členy mafie,
kteří po něm požadovali výpalné. Svou podnikatelskou činnost ukončil, ale protože spravoval
účet organizaci U. k. m., členové mafie po něm chtěli peníze. Proto opustil Ukrajinu, a to
poté, co byl fyzicky napaden a od prosince 2001 se ukrýval na Ukrajině, v Bělorusku a
Polsku, a přicestoval do ČR. V průběhu pohovoru konaného za účasti tlumočníka z ruského
jazyka stěžovatel výše uvedené důvody odchodu z vlasti potvrdil a doplnil, že jako člen
organizace U. m. k. měl problémy s členy organizovaného zločinu, kteří po něm požadovali
výpalné z peněz organizace. Protože stěžovatel odmítl peníze vydat, bylo mu vyhrožováno a
byl fyzicky napaden. Po tomto incidentu se začal skrývat a následně se rozhodl odcestovat. O
možnosti požádat o azyl v ČR se dozvěděl od svého kamaráda. Na Ukrajinu se vrátit nechce,
neboť se od svých známých dověděl, že jej mafie neustále hledá a jeho dluh se zvyšuje.
Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne 8. 9. 2003 rozhodnutí, kterým
stěžovateli neudělil azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azyl a současně
vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91
citovaného zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že důvodem pro podání
žádosti o azyl byla obava stěžovatele o svůj život, neboť byl pronásledován členy
organizovaného zločinu a tyto důvody nelze podřadit pod důvody stanovené pro udělení
azylu.
Stěžovatel rozhodnutí žalovaného napadl žalobou. V této vytkl žalovanému porušení
celé řady procesních ustanovení, zároveň uvedl, že je přesvědčen, že splňuje podmínky
pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu, a podmínky pro vztažení překážky
vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Krajský soud v Brně žalobu zamítl kasační stížností napadeným rozsudkem. Krajský
soud neshledal namítané porušení procesních ustanovení a dospěl k závěru, že skutkový stav
byl zjištěn správně, žalovaný v souladu se zákonem neudělil stěžovateli azyl, proto žalobu dle
ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Výše uvedený rozsudek napadl stěžovatel včas kasační stížností.
Stěžovatel uplatňuje kasační důvod zakotvený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., když namítá že rozhodnutí žalovaného nemá oporu ve spisech, v některých případech
je s nimi v rozporu.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Stěžovatel v kasační stížnosti nekonkretizuje, v čem spočívá tvrzený rozpor zjištěného
skutkového stavu s informacemi obsaženými ve spisovém materiálu. Nespecifikuje, jakým
způsobem žalovaný překročil meze správního uvážení. Námitka stěžovatele spočívající
v kritice rozhodnutí žalovaného, kdy stěžovatel jej označuje za „rutinní nevycházející
z objektivně zjištěné skutkové podstaty“ není bez dalšího způsobilá bližšímu přezkoumání.
Povinnost zjistit skutečný stav věci ukládá správnímu orgánu ustanovení §32 zákona
č. 71/1967 Sb. správního řádu. Dle citovaného ustanovení je správní orgán povinen opatřit
si potřebné podklady pro rozhodnutí. Důkazní břemeno v řízení vyplývající z břemene tvrzení
vázne však na žadateli o azyl. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalovaný vycházel při svém
rozhodování jak ze skutečností uvedených stěžovatelem v žádosti o udělení azylu ze dne
7. 12. 2002, tak z pohovoru konaného dne 18. 12. 2003. Skutečnosti stěžovatelem sdělené
žalovaný porovnal s informacemi ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování
lidských práv na Ukrajině. S podklady rozhodnutí stěžovatele řádně seznámil a umožnil mu
vyjádřit se k jejich obsahu, případně navrhnout jejich doplnění. Svého práva, ačkoliv řádně
poučen, stěžovatel nevyužil. Pokud stěžovatel v průběhu celého správního řízení netvrdil
a neprokázal, že by byl v zemi svého původu pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů taxativně vymezených
v ustanovení §12 zákona o azylu, žalovaný správně vyhodnotil, že problémy se členy
organizovaného zločinu nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. b)
zákona o azylu. Dokazování shledal Nejvyšší správní soud dostatečným, přesvědčivým, stav
věci byl zjištěn spolehlivě, přesně a úplně, žalovaný i soud si opatřili potřebné podklady
pro rozhodnutí, k dokazování použili všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný
stav věci, rozhodnutí vyplývají ze zjištěných podkladů a je dostatečně zdůvodněno. Skutková
podstata má náležitou oporu ve spisech, při jejím zjišťování nebyl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že by to mohlo ovlivnit
jeho zákonnost.
Tvrzení stěžovatele, že žalovaný pochybil při hodnocení situace v zemi průjezdu, tedy
v Polské republice v případě, kdy se žalovaný hodnocením Polska nezabýval, postrádá logiku
a je ve vztahu k rozhodovacím důvodům bezvýznamné.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že žalovaný nevzal při svém rozhodování v úvahu
novelu zákona o pobytu cizinců, Nejvyššímu správnímu soudu není z obsahu námitky zřejmá
její opodstatněnost, když stěžovatel nekonkretizoval předmětnou novelu a žalovaný postupuje
v řízení o azylu dle zákona o azylu, nikoli dle zákona o pobytu cizinců na území ČR.
Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění tvrzeného kasačního důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatel taktéž výslovně uplatňuje stižní důvod uvedený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d ) s. ř. s.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
S tvrzením stěžovatele nelze souhlasit. Stěžovatel odvozuje nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku od rozhodnutí žalovaného, které je dle jeho názoru stiženo vadou
spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Jak již Nejvyšší správní soud výše
uvedl, neshledal, že by rozhodnutí žalovaného bylo stiženo stěžovatelem vytýkanou vadou.
Rozhodnutí žalovaného mělo oporu ve spise a je dostatečným způsobem odůvodněno. Taktéž
kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný nebo
nesrozumitelný.
Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku,
které stěžovatel uvedl, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu
s citovaným ustanovením a vypořádal se se všemi stěžovatelem uvedenými námitkami,
na obecně formulované procesní žalobní námitky soud zareagoval, a v obecné rovině
se s nimi také vypořádal. Soud svým povinnostem zakotvených v citovaném ustanovení
dostál. Své závěry soud taktéž patřičně odůvodnil.
Nejvyšší správní soud je nucen konstatovat, že soudní řízení nebylo postiženou vadou,
kterou má na mysli ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. , a která by mohla mít vliv na zákonnost
předmětného rozhodnutí.
Nad rámec potřebného odůvodnění je Nejvyšší správní soud nucen zdůraznit,
že poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky
a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou
upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl je výjimečný
institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně
stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl
jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany
před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel (srov. IV. ÚS 12/04).
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelem podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s., za použití §120 s. ř. s). Žalovanému Ministerstvu vnitra
ČR, které bylo v řízení úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo,
a proto rozhodl soud o nákladech řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu