ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.137.2005
sp. zn. 5 Azs 137/2005 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci
žalobce: W. Z., zast. advokátkou Mgr. Lilianou Vochalovou, se sídlem AK nám.
I. P. Pavlova 3, Praha 2, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7,
o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 15. 12. 2004, č. j. 48 Az 177/2004 – 16,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, č. j. 48 Az 177/2004 – 16
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále stěžovatel) kasační stížností napadá výše označené usnesení, kterým
byla odmítnuta jeho žaloba podaná proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2004
č. j. OAM-902/LE-01-HA08-2003, kterým mu nebyl udělen azyl podle ust. §12, §13 odst. 1,
2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky ve znění pozdějších předpisů a zároveň bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu ust. §91 citovaného zákona. Stěžovatel důvody podání
kasační stížnosti spatřuje v ust. §103 odst. 1 písm. e) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (s. ř. s.); uvádí, že krajský soud (chybně označuje KS v Brně) nesprávně posoudil
žalobu jím podanou jako argumentačně prázdnou, která neumožňuje přezkum ve věci.
Stěžovatel namítá, že svoji žalobu opřel o žalobní body ve smyslu ust. §71 odst. 1 písm. d),
ve kterých uvedl právní důvody, na základě kterých považuje rozhodnutí za nezákonné.
Pokud jde o skutkové důvody, tyto výslovně konkretizoval jako obavy vrátit se do země
původu z důvodu pronásledování. Skutkové důvody byly dostatečně označeny,
aby se jimi soud mohl zabývat. Stěžovatel požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Současně požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný popřel oprávněnost kasační stížnosti a navrhl její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru,
že o něm není třeba rozhodovat, neboť věc byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Praze v mezích uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Žalobou podanou dne 2. 8. 2004 stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného
ze dne 2. 7. 2004, č. j. OAM-902/LE-01-HA08-2003 v rozsahu výroku o neudělení azylu
podle §12, §13 a §14 zákona o azylu. V žalobě požadoval zrušení uvedeného rozhodnutí
žalovaného, uvedl, že podle ust. §12 písm. b) zákona o azylu postačí k udělení azylu,
když cizinec má odůvodněný strach z pronásledování. Namítal dále, že se žalovaný
v rozhodnutí dostatečně nevypořádal s ust. §14 zákona o azylu.
Krajský soud dospěl k závěru, že žalobu nelze projednat, neboť žaloba neobsahuje
žádné žalobní body, z nichž by bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
žalobce rozhodnutí žalovaného za nezákonné. Krajský soud uvedl, že pokud žaloba žádný
žalobní bod neobsahuje, nemůže být tento nedostatek podmínky řízení odstraněn, a to ve lhůtě
pro podání žaloby, jak vyplývá z ust. §71 odst. 2 s. ř. s. Není zákonnou povinností soudu
vždy vyzývat žalobce k odstranění vad podání postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto
široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zásadě dispoziční. Protože podaná
žaloba neumožňovala přezkum věci, soud ji dle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
Není sporu o tom, že řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou
dispoziční a je na žalobci, zda proti rozhodnutí správního orgánu jímž se zakládají, mění ruší
nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, podá žalobu u soudu či nikoliv. Je pouze
na žalobci, aby v případě, kdy se bude domáhat ochrany svých práv žalobou u soudu,
v této žalobě jasně vymezil, které výroky správního rozhodnutí napadá a v žalobních bodech
pak specifikoval, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§71 s. ř. s).
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se závěrem krajského soudu, podle něhož
stěžovatel rozsah a meze přezkumu napadeného správního rozhodnutí krajským soudem svým
opravným prostředkem neurčil.
Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu – a ve shodě s konstantní judikaturou
Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 738/2000) - je nutno vycházet především
ze skutečnosti, že smyslem procesních podmínek řízení obecně je snížení entropie
(neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních
vztazích a urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů.
Stanovení těchto podmínek proto musí být provedeno transparentně, srozumitelně
a předvídatelným způsobem a nesmí být zejména zneužíváno k tomu, aby v praxi docházelo
k denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti).
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předeslat, že není jeho úkolem znovu
komplexně posuzovat otázku, zda stěžovateli měl či neměl být žalovaným azyl přiznán, nýbrž
má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1
s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu
je Nejvyšší správní soud povolán v řízení zahájeném platně podanou kasační stížností z úřední
povinnosti.
Posuzovaná kasační stížnost napadá dané usnesení jediným komplexním argumentem,
spočívajícím v tom, že dle stěžovatele se měl krajský soud vypořádat s faktickou situací
stěžovatele, tedy posoudit, zda bylo důvodně shledáno nenaplnění podmínek pro udělení
humanitárního azylu, jakož i posoudit důvody minimálně pro vyslovení překážky
vycestování, když uvedenou obavu stěžovatele z návratu do vlasti lze pod ust. §91 zákona
o azylu podřadit. Úkolem Nejvyššího správního soudu tedy je přezkoumat, zda krajský soud
postupoval v souladu se zákonem, odmítl-li opravný prostředek projednat. Přezkum
Nejvyššího správního soudu tak směřuje k otázce, zda intenzita nedostatků stěžovatelova
opravného prostředku dosáhla té míry, při níž je veřejný zájem na co nejširším přístupu
ke spravedlnosti převážen zájmem na efektivním fungování této spravedlnosti, jež
je podmíněno také nepřetížeností soudů meritorním přezkoumáváním podání, u nichž
například není patrné, proti čemu směřují, tedy z jakého zákonného důvodu se spravedlnosti
dovolávají. Při takto nastolené otázce nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než rozhodnout,
že ve světle příslušných ustanovení soudního řádu správního. posuzované stěžovatelovo
podání této intenzity nedosáhlo.
V důsledku přísně dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu totiž musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce či žalobkyně napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Pokud žaloba žádný žalobní bod
neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání
žaloby, jak vyplývá z citovaného ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. V souzené věci je však
zřejmé, že posuzované stěžovatelovo podání žalobní bod a tvrzený rozpor napadeného
rozhodnutí Ministerstva vnitra se zákonem obsahovalo. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
se závěrem krajského soudu, který učinil ve vztahu k možnému doplnění žaloby ve lhůtě
ve smyslu ust. §71 odst. 2 s. ř. s, jakož i s aplikací ust. §37 odst. 5 cit. zákona. Nesouhlasí
však s jeho uplatněním v projednávané věci. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje
se závěrem, že žaloba neobsahovala žádný žalobní bod, a proto nebyl dán eventuelně důvod
k postupu dle §37 odst. 5 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud nepolemizuje o tom, že žaloba musí kromě obecných náležitostí
podání (§37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) obsahovat nejen tvrzení o tom, že žalobce byl zkrácen
na svých právech, ale i specifikaci toho, jakými porušeními zákona v napadeném rozhodnutí
byl žalobce na svých právech zkrácen, tedy uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje
nezákonnost rozhodnutí správního orgánu [§71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s.]. Možnost
napadení pravomocného správního rozhodnutí a zejména možnost jeho zrušení soudem
je bezesporu určitým zásahem do principu právní jistoty; proto zákon stanoví, že žalobu
je možno podat v poměrně krátké lhůtě podle ust. §72 odst. 1 s. ř. s., ale i to, že jen v této
lhůtě je možno žalobu rozšířit, tedy i uvádět další žalobní důvody (§72 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Doplnění žaloby je možno ve lhůtě stanovené předsedou senátu ve smyslu ust. §37 odst. 5
s. ř. s. provést pouze na žalobní body již uplatněné. Podle uvedeného §71 s. ř. s. jistě nestačí
podat v dané lhůtě soudu jakékoli podání označené jako žaloba, či obdobně, nýbrž je třeba
podat v této lhůtě takové podání, jež může soud jako žalobu skutečně posoudit. Není ani dána
zákonná povinnost soudu v případech absolutní absence tvrzení vždy vyzývat žalobce
či žalobkyni k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto
široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž
zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován. V projednávané
věci však nelze konstatovat absolutní absenci tvrzení. Byla-li žaloba odůvodněna
tím, že rozhodnutí žalovaného, které bylo řádně označeno, se nevypořádalo s možností
udělení humanitárního azylu ani s tvrzenými obavami stěžovatele z možného pronásledování
v případě návratu, nelze přisvědčit závěru krajského soudu, že důvody žaloby nebyly
uvedeny. Žaloba rovněž obsahovala specifikaci napadeného rozhodnutí, označení žalovaného,
řádnou identifikaci žalobce jakož i to, čeho se domáhá. Měl-li krajský soud za to, že žalobu
tak, jak byla podána nelze projednat, měl postupovat dle §37 odst. 5 s. ř. s. a stěžovatele
vyzvat k doplnění stran v žalobě tvrzené obavy z vycestování neudělení humanitárního azylu.
V takovém případě totiž soud nepožaduje rozšíření žaloby, což by bylo i v rozporu se zásadou
dispoziční, přitom takový postup s ohledem na lhůtu stanovenou v ust. §71 odst. 2 s. ř. s.,
která již uplynula, by ani nebyl možný, ale vyzývá pouze ke konkretizaci a specifikaci
stěžovatelem již uvedených tvrzení stran aplikace §14, resp. §91 zákona o azylu. Takovému
doplnění žaloby a odstranění jejich nedostatků stran skutečností a tvrzení v žalobě
již specifikovaných, lhůta stanovená v ust. §71 odst. 2 s. ř. s. nebrání.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že v podaném opravném prostředku proti rozhodnutí žalovaného vymezil stěžovatel meze
a rozsah přezkumné činnosti soudu způsobem dostačujícím. Bylo-li z obsahu podané žaloby,
jakož i z obsahu správního spisu, který měl soud k dispozici, nepochybné, že žaloba byla
podána včas, byly zřejmé důvody pro něž je žaloba podána, jakož i to, čeho se žalobce
domáhá, byl opravný prostředek stěžovatele projednatelný a soud mohl napadené rozhodnutí
žalovaného přezkoumat ve vztahu k důvodnosti neudělení humanitárního azylu jakož
i v souvislosti s obavami z pronásledování v případě návratu stěžovatele, tedy stran důvodů
relevantních pro vyslovení překážky dle §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že usnesení
Krajského soudu v Praze, kterým byl odmítnut návrh stěžovatele, je nezákonné, a proto podle
ust. §110 odst. 1 s. ř. s. napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne soud prvního stupně ve svém
novém rozhodnutí (§110 odst. odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. srpna 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu