ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.148.2005
sp. zn. 5 Azs 148/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
stěžovatele: I. S., zast. Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem AK Plzeň,
Františkánská 7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
15. 3. 2005, č. j. 60 Az 7/2005 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 1. 2005, č. j. OAM-7/LE-B01-B02-2005
byl zamítnut jako zjevně nedůvodný návrh stěžovatele o udělení azylu dle
ust. §16 odst. 1 písm. g) zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, v platném znění (dále jen „zákon o azylu“). Výše
označeným rozsudkem krajského soudu byla žaloba podaná proti rozhodnutí žalovaného
zamítnuta; proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včas kasační stížnost, ve které uplatňuje
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(s. ř. s.).
Stěžovatel má za to, že soud, stejně jako žalovaný, nesprávným způsobem posoudily
právní otázku, zda je možno na jeho případ vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu. Ve své vlasti se stěžovatel dostal do finančních potíží a byl pronásledován vymahači,
tito používali osob ze zločineckých struktur, stěžovatel byl proto ohrožen na zdraví
i životě. Stěžovatel je přesvědčen, že je v jeho případě dán důvod pro udělení azylu dle
§12 písm. b) zákona o azylu, neboť náleží do sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur.
Stěžovatel poukazuje na čl. 65 Příručky procedur a kriterií pro přiznání postavení uprchlíka,
který uvádí, že pronásledování se týká za normálních okolností kroků, které podnikají orgány
nějaké země. Může však vycházet také od některých složek obyvatelstva, které nerespektují
normy stanovené v zákonech dané země. Tam, kde místní obyvatelstvo páchá diskriminační
či jinak postihující činy, mohou být tyto považovány za pronásledování, pokud je orgány
vědomě tolerují nebo odmítají, či nejsou schopné zajistit účinnou ochranu. Další důvod
podané kasační stížnosti stěžovatel spatřuje v ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když má za to,
že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování, a na základě takto zjištěného
skutkového stavu nebylo možné ve správním řízení o udělení azylu spravedlivě rozhodnout.
Žalovaný dle názoru stěžovatele zcela nerespektoval, že jako účastník azylového řízení má jen
velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské zemi a krajský soud
tuto skutečnost ponechal zcela bez povšimnutí. Důvod podání kasační stížnosti stěžovatel
spatřuje i v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když má za to, že soud nesprávným způsobem
posoudil právní otázku, zda správní řízení předcházející podání žaloby netrpělo procesní
vadou. Soud byl povinen přezkoumat napadené rozhodnutí a správní řízení jemu
předcházející z hlediska dodržení procesních předpisů. Rovněž odůvodnění rozhodnutí
žalovaného stěžovatel napadá ve smyslu ust. §47 odst. 3 správního řádu pro nedostatečnost,
což má za následek neodstranitelnou vadu. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se způsobem, jakým
se soud I. stupně vypořádal s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování.
Stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, s ohledem na výše
uvedené požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost, neboť
se domnívá, že jak rozhodnutí správního orgánu ve věci azylu ve všech částech výroku, tak
i rozsudek Krajského soudu v Plzni byly vydány v souladu s právními předpisy, dále plně
odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele, učiněná
ve správním řízení. Žalovaný navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Plzni v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl jako
právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před
bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak
ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené,
třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování
hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé
na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu
Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není
tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní
podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý
dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové
nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění
podmínek pro udělení azylu.
Důvody udělení azylu jsou upraveny ustanoveními §12 až 14 zákona o azylu. Dle
§12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec a)
je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Ustanovení §13 téhož zákona za účelem sloučení rodiny říká, že dle odst. 1
rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle §12 nebo §14, se v případě
hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení
azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12 odstavec 2 doplňuje,
že rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel
azylanta, b) svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo c) rodič azylanta mladšího 18 let.
Podmínka podle odst. 3 stanovuje, že předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny
manželu azylanta je trvání manželství před udělením azylu azylantovi.
Týkaje se humanitárního azylu, pak ust. §14 cit. zákona uvádí, že jestliže v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení dne
6. 1. 2005, v žádosti uvedl, že nebyl členem žádné politické strany, nebyl nikdy trestně stíhán.
Vlast opustil v únoru roku 2000. Na Ukrajině měl obchod, začala ho vydírat mafie, neměl
peníze, proto musel s obchodem skončit a odcestovat. O udělení azylu žádá z důvodu vydírání
mafií. Do protokolu z pohovoru ze dne 6. 1. 2005, který byl veden na žádost stěžovatele
v ruském jazyce za přítomnosti tlumočníka, doplnil, že do České republiky cestoval již
několikrát za prací, před posledním odjezdem do České republiky začal mít potíže s mafií,
která po něm požadovala peníze. Neví, proč již dříve o poskytnutí azylu nepožádal, nevěděl,
jakým způsobem legalizovat pobyt. Na Ukrajině se nepokusil řešit problémy žádostí o pomoc
u státních orgánů.
Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 10. 1. 2005 zamítl žádost o udělení azylu jako
zjevně nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Krajský soud v Plzni dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatel neuvedl v řízení o udělení azylu žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádost zamítl jako zjevně
neodůvodněnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Na základě výše uvedeného soud
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje
závěr soudu i správního orgánu o tom, že důvody jí uplatňované neodůvodňují aplikaci §12
zákona o azylu.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový
stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní
věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním
posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo
situaci.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který má mimo jiné odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině ve státě, jehož občanství má
nebo ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Pro udělení azylu z uvedeného důvodu je tedy
třeba, aby u žadatele o azyl byly naplněny dvě základní podmínky. První podmínkou
je odůvodněný strach z pronásledování.
Podle ust. §2 odst. 5 zákona o azylu se za pronásledování považuje ohrožení života
nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud
jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo
státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud. tento
stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Psychický nátlak či vyhrožování ze strany soukromých osob, byť subjektivně může být
pociťováno jako nebezpečná situace, nezakládá žádný důvod pro úvahy o přiznání azylu
podle §12 zákona.
Druhou podmínkou, kterou zákon o azylu vyžaduje, je odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině. Stěžovatel má za to, že právě
tato podmínka je u něj naplněna, což dovozuje svou příslušností k sociální skupině nečlenů
zločineckých struktur.
Zákon o azylu pojem „příslušnosti k určité sociální skupině“ dále nerozvádí, tento
termín se objevuje v článku 1 odst. A bod 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků
z 28. 7. 1957 (Ženevské konvence) a ani tam není upřesněn. Lze však vyjít z praxe soudních
rozhodnutí, která se vyčlenila do dvou přístupů, jeden představuje tzv. chráněnou
charakteristiku, druhý pak přístup sociální percepce. Prvý klade důraz na nezměnitelnou
charakteristiku pro člověka natolik zásadní, že by se jí neměl být nucen vzdát, totiž vrozená
(např. pohlavní, etnická příslušnost) nebo nezměnitelná z jiných důvodů (např. historických,
povolání, stav). Takto byly generovány např. sociální skupina rodiny, žen, homosexuálů.
Se stejným výsledkem přichází i druhý přístup, který zjišťuje, zda je skupina spojena s určitou
charakteristikou, která ji identifikuje nebo ze společnosti vyděluje. Ovšem důsledkem těchto
dvou přístupů nemusí být vždy shodný náhled tam, kde je sociální skupina charakterizovaná
skutečností, která není vrozená či pro lidskou důstojnost zásadní, např. určitého povolání nebo
sociální třídy. Především však role pronásledování není definičním prvkem, jež určuje
sociální skupinu, byť fakt pronásledování pomůže k tomu, aby určitá skupina lidí byla jako
zvláštní skupina vnímání, resp. může takovou skupinu i vytvořit. Není však zapotřebí, aby
se členové určité sociální skupiny znali, nemusí se vzájemně stýkat ani tvořit soudržnou
skupinu. Určitá sociální skupina je tedy skupina osob sdílející objektivně společnou
charakteristiku nebo je alespoň takto společností vnímána. Tato charakteristika má často
povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí
nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko pronásledování tuto charakteristiku
nepředstavuje (srov. doporučení v oblasti poskytování mezinárodní ochrany – HCR/GIP/02
ze 7. 5. 2002). V tomto kontextu nelze rozhodně hovořit o sociální skupině „nečlenů
zločineckých struktur“; nejen že jde o negativní vymezení, ale především o zcela chybné
uchopení tohoto institutu.
V daném případě stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil obtížemi se soukromými
osobami a snahou legalizovat svůj pobyt v České republice, aniž by jakkoli zmiňoval své
pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů
rasy, náboženství, příslušnosti k určité relevantní sociální skupině nebo pro zastávání
politických názorů ve státě, jehož je občanem.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona. Podle §16 odst. 2 rozhodnutí
o zamítnutí žádosti pro její zjevnou nedůvodnost lze vydat nejpozději do třiceti dnů ode dne
zahájení řízení o azylu. Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro
udělení azylu podle ust. §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň
tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody
ekonomické. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne. Nedojde-li
k zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné ve lhůtě do třiceti dnů od zahájení správního
řízení, vydá rozhodnutí podle ust. §12 s dalšími akcesorickými výroky, tj. existencí překážky
vycestování. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit,
že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona
č. 71/1967 Sb., správní řád, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl.
Správní orgán dospěl k závěru, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých
by bylo možno dovodit, že byl ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod a neuvedl v případě návratu do vlasti, žádnou konkrétní obavu, kterou by bylo
možno považovat za odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání určitých politických názorů.
Skutečnosti uváděné stěžovatelem nelze považovat za pronásledování ve smyslu
ust. §12 písmeno b) zákona o azylu. Stěžovatel neopustil Ukrajinu z důvodů pronásledování
za uplatnění politických práv a svobod nebo z důvodů rasy náboženství nebo
politického přesvědčení. Při řešení svých problémů se neobrátil na státní orgány
Ukrajiny, v ČR se zdržoval t. č. nelegálně a o udělení azylu požádal z důvodu legalizace
pobytu.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí nebyla řádně zjištěna a nebylo přihlédnuto
ke všem rozhodným okolnostem, aniž však konkretizuje, jaké okolnosti to měly být. Skutková
podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud
skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru,
ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li tam podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru.
Z textu kasační stížnosti však nelze zjistit jakými konkrétními vadami mělo trpět řízení
před správním orgánem, pro které měl soud napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatel
v řízení před tímto soudem uplatnil. Stěžovatel v odůvodnění kasační stížnosti pouze uvádí,
že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování a nevzal v potaz, že stěžovatel
má jen omezené možnosti pro zajištění důkazů, což bez dalšího nelze podřadit pod důvod pro
podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Namítá-li stěžovatel, že se správní orgán nezabýval skutečnostmi rozhodnými pro
vyslovení překážky vycestování, je tato námitka neopodstatněná vzhledem k tomu, že správní
orgán, rozhoduje-li dle ust. 16 zákona o azylu o překážce vycestování dle §91 zákona,
nerozhoduje.
Důvodem pro podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Námitku uplatněnou v tomto ohledu neshledal Nejvyšší správní soud
opodstatněnou, když její konstatování zůstalo pouze v obecné rovině. Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným
a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatelku z něj zcela jasně vyplývá, z jakých
skutečností správní orgán a následně i soud vycházely a jakými právními úvahami se při
rozhodování řídily.
Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku,
které stěžovatel uvedl, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení,
pro které měl krajský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatele podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány, a proto
podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 7. listopadu 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu