ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.154.2005
sp. zn. 5 Azs 154/2005 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: T. K., zast. Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Jíkalce 13,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2004,
č. j. 60 Az 100/2004 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 6. 2004, č. j. OAM-294/LE-01-05-2004 byla jako
zjevně nedůvodná zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu dle ust. §16 odst. 1 písm. g)
zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
v platném znění (dále jen zákon o azylu).
Proti rozhodnutí žalovaného žalobce podal žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, která
byla výše označeným rozsudkem zamítnuta.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uplatňuje
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., (dále jen s. ř. s.).
Stěžovatel má za to, že soud, stejně jako žalovaný, nesprávným, způsobem posoudil
právní otázku, zda je možno na jeho případ vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu. Ve své vlasti se stěžovatel dostal do finančních potíží a byl pronásledován vymahači
fiktivních dluhů, kteří k vymáhání pohledávky použili osoby ze zločineckých struktur.
Stěžovatel tak byl ohrožen nejen na zdraví, ale i na životě. Pokud před vydíráním hledal
ochranu u státních orgánů, pak zjistil, že i tyto jsou součástí zločineckých struktur a rovněž
i ze strany policie mu bylo vyhrožováno. Stěžovatel je s ohledem na výše uvedené
přesvědčen, že jsou v jeho případě dány podmínky pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona
o azylu, neboť patří do sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur a je těmito strukturami
pronásledován.
V této souvislosti poukazuje na čl. 65 Příručky procedur a kriterií pro přiznání
postavení uprchlíka, který uvádí, že pronásledování se týká za normálních okolností kroků,
které podnikají orgány nějaké země. Může však vycházet také od některých složek
obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dané země. Tam, kde místní
obyvatelstvo páchá diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto považovány
za pronásledování, pokud je orgány vědomě tolerují nebo odmítají, či nejsou schopné zajistit
účinnou ochranu.
Dalším důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený
v ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., kdy stěžovatel tvrdí, že žalovaný nedostatečným
způsobem provedl dokazování, a na základě takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné
ve správním řízení o udělení azylu spravedlivě rozhodnout. Žalovaný nerespektoval,
že stěžovatel jako účastník azylového řízení má jen velmi omezené možnosti pro zajištění
důkazů o perzekuci v domovské zemi a krajský soud tuto skutečnost ponechal zcela bez
povšimnutí.
Důvod podání kasační stížnosti stěžovatel spatřuje i v ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., kdy tvrdí, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení
předcházející podání žaloby netrpělo procesní vadou. Dle názoru stěžovatele byl však soud
povinen přezkoumat napadené rozhodnutí a správní řízení jemu předcházející z hlediska
dodržení procesních předpisů, přičemž stěžovatel je přesvědčen o tom, že žalovaný
se dopustil porušení správního řádu minimálně tím, že nedostatečným způsobem provedl
dokazování. Rovněž odůvodnění rozhodnutí žalovaného neodpovídá pro svoji nedostatečnost
požadavkům, vyjádřeným v ustanovení §47 odst. 3 správního řádu pro nedostatečnost, což
má za následek neodstranitelnou vadu.
Stěžovatel dále nesouhlasí se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s tvrzením
žalovaného o neexistenci překážek vycestování, kdy zcela přehlédl situaci stěžovatele
a nebezpečí, které by mu při návratu do vlasti hrozilo. Stěžovatel tvrdí, že mu v případě
návratu na Ukrajinu hrozí nebezpečí mučení, nelidské a ponižující zacházení, persekuce
a administrativní šikana ze strany státních orgánů, v této souvislosti pak odkazuje na Zprávu
MZV USA o dodržování lidských práv za r. 2002 ze dne 31. 3. 2003.
S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Součástí podané kasační stížnosti je i návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Podle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./, jakož
i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Plzni v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení dne
7. 5. 2004. V žádosti uvedl, že na Ukrajině podnikal, byl společníkem firmy, kterou „někdo
podpálil“. Vedoucí pro boj s organizovaným zločinem pan Z. mu nabídl spolupráci a postupně
na něj a jeho společníka vyvíjeli tlak, aby ně firmu převedli, tato pak vyhořela. Bylo
vyhrožováno i jeho otci, tlak proti jeho osobě pokračuje, vyhrožování pokračuje i na území
ČR. Má strach se vrátit zpět na Ukrajinu. Uvedl, že na území ČR přicestoval v létě 2002,
Česká republika je pro něj cílovým státem. Při pohovoru k žádosti o udělení azylu, který se
konal dne 4. 6. 2004, stěžovatel uvedl, že Ukrajinu opustil z důvodu, že mu a jeho rodičům
hrozilo nebezpečí ze strany policie. Pan Z., vedoucí skupiny pro boj s organizovaným
zločinem, přinutil jeho firmu platit „výpalné“, toto trvalo cca 8 měsíců. Poté, co se jim
přestalo dařit a nebyli schopni výpalné platit, bylo mu vyhrožováno, a proto se rozhodl
z Ukrajiny odjet. O pomoc nikde nepožádal. V ČR pobýval legálně na platné vízum. Během
pobytu v ČR „odvážel lidi z ČR na hranice v Č. T.“, už na Ukrajině mu „slíbili ochranu jak
tam, tak na území ČR“. Na statku v R. jej však zatkla policie a obvinila z vydírání.
Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 7. 6. 2004 č. j. OAM-294/LE-01-05-2004 žádost
o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Krajský soud v Plzni dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatel neuvedl v řízení o udělení azylu žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádost stěžovatele zamítl
jako zjevně neodůvodněnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Soud v postupu
žalovaného neshledal ani namítané vady řízení, spočívající v jeho nečinnosti, nehospodárném
postupu, nespolehlivě zjištěném stavu věci, neseznámení s výsledky řízení před vydáním
rozhodnutí. Rozhodnutí žalovaného shledal přesvědčivým a řádně odůvodněným. Na základě
výše uvedeného soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje
závěr soudu i správního orgánu o tom, že důvody jím uplatňované neodůvodňují aplikaci
§12 písm. b) zákona o azylu.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení, spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro
poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro
pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování.
Dle §12 zákona o azylu se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který má mimo jiné odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině ve státě, jehož občanství
má nebo ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Pro udělení azylu z uvedeného důvodu
je tedy třeba, aby u žadatele o azyl byly naplněny dvě základní podmínky. První podmínkou
je odůvodněný strach z pronásledování. Stěžovatel se domnívá, že tato podmínka je v jeho
případě naplněna. Podle ust. §2 odst. 5 zákona o azylu se za pronásledování považuje
ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná
jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo
pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním.
Druhou podmínkou, kterou zákon o azylu vyžaduje, je odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině. Stěžovatel má za to, že i tato
podmínka je u ní naplněna, což dovozuje svou „nepříslušností k sociální členů skupině
zločineckých struktur“.
Zákon o azylu pojem „příslušnosti k určité sociální skupině“ dále nerozvání, tento
termín se objevuje v článku 1 odst. A bod 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků
z 28. 7. 1957 (Ženevská konvence) a ani tam není upřesněn. Lze však vyjít z praxe soudních
rozhodnutí, která se vyčlenila do dvou přístupů, jeden představuje tzv. chráněnou
charakteristiku, druhý pak přístup sociální percepce. Prvý klade důraz na nezměnitelnou
charakteristiku pro člověka natolik zásadní, že by se jí neměl být nucen vzdát, totiž vrozená
(např. pohlaví, etnická příslušnost) nebo nezměnitelná z jiných důvodů (např. historických,
povolání, stav). Takto byly generovány např. sociální skupina rodiny, žen, homosexuálů. Se
stejným výsledkem přichází i druhý přístup, který zjišťuje, zda je skupina spojena s určitou
charakteristikou, která ji identifikuje nebo ze společnosti vyděluje. Ovšem důsledkem těchto
dvou přístupů nemusí být vždy shodný náhled tam, kde je sociální skupina charakterizována
skutečností, která není vrozená či pro lidskou důstojnost zásadní, např. určitého povolání nebo
sociální třídy. Především však role pronásledování není definičním prvkem, jež určuje
sociální skupinu, byť fakt pronásledování pomůže k tomu, aby určitá skupina lidí byla jako
zvláštní sociální skupina vnímána, resp. může takovou skupinu vytvořit. Není pak zapotřebí,
aby se členové určité sociální skupiny znali, nemusí se vzájemně stýkat ani tvořit soudržnou
skupinu. Určitá sociální skupina je tedy skupina osob sdílející objektivně společnou
charakteristiku nebo je alespoň takto společností vnímána. Tato charakteristika má často
povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí
nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko pronásledování tuto charakteristiku
nepředstavuje (srov. doporučení v oblasti poskytování mezinárodní ochrany –
HCR/GIP/02/02 ze 7. 5. 2002). V tomto kontextu nelze rozhodně hovořit o sociální skupině
„nečlenů zločineckých struktur“; nejen že jde o negativní vymezení, ale především o zcela
chybné uchopení tohoto institutu.
V daném případě stěžovatel v řízení o udělení azylu svoji žádost odůvodnil obtížemi
ryze soukromého charakteru, aniž by jakkoli zmiňoval své pronásledování za uplatňování
politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož
je občanem.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona. Podle §16 odst. 2 rozhodnutí
o zamítnutí žádosti pro její zjevnou nedůvodnost lze vydat nejpozději do třiceti dnů ode dne
zahájení řízení o azylu. Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro
udělení azylu podle ust. §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň
tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody
ekonomické. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne. Nedojde-li
k zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné ve lhůtě do třiceti dnů od zahájení správního
řízení, vydá rozhodnutí podle ust. §12 s dalšími akcesorickými výroky, tj. existencí překážky
vycestování. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit,
že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona
č. 71/1967 Sb., správní řád, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které stěžovatel
v průběhu správního řízení uvedl.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že soud i žalovaný správně dospěl k závěru,
že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit,
že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání určitých politických názorů. Skutečnosti
uváděné stěžovatelem nelze považovat za pronásledování ve smyslu ust. §12 písmeno b)
zákona o azylu.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí nebyla řádně zjištěna a nebylo přihlédnuto
ke všem rozhodným okolnostem, aniž však konkretizuje, jaké okolnosti to měly být. Skutková
podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud
skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu
obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán.
Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru.
Z textu kasační stížnosti však nelze zjistit jakými konkrétními vadami mělo trpět řízení
před správním orgánem, pro které měl soud napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatel
v řízení před tímto soudem uplatnil. Stěžovatel v odůvodnění kasační stížnosti pouze uvádí,
že Ministerstvo vnitra a krajský soud nesprávně posoudily skutková zjištění a nedostatečně
se zabývaly námitkami stěžovatele v průběhu předchozích řízení, což bez dalšího nelze
podřadit pod důvod pro podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Namítá-li stěžovatel, že se správní orgán nezabýval skutečnostmi rozhodnými pro
vyslovení překážky vycestování, je tato námitka neopodstatněná vzhledem k tomu, že správní
orgán, rozhoduje-li dle ust. 16 zákona o azylu, o překážce vycestování dle §91 zákona
nerozhoduje.
Důvodem pro podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Námitku uplatněnou v tomto ohledu neshledal Nejvyšší správní soud
opodstatněnou, když její konstatování zůstalo pouze v obecné rovině. Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným
a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých
skutečností správní orgán a následně i soud vycházely a jakými právními úvahami se při
rozhodování řídily.
Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku,
které stěžovatel uvedl, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení,
pro které měl krajský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud
se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního krajský
soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal
správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelem podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 7. listopadu 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu