ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.171.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: V. K., zast. advokátem JUDr. Ing. Jiřím Malantou, se sídlem Brno, Wurmova 16,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2005, č. j. 55 Az 430/2003-85,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna zástupce stěžovatele, advokáta JUDr. Ing. Jiřího Malanty, se p ř i z n á v á
ve výši 1075 Kč a bude mu vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí proti rozsudku
shora, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne
20. 11. 2002, č. j. OAM-847/AŘ-2001, jímž nebylo vyhověno rozkladu stěžovatele a bylo
potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2001, č. j. U 1940/VL-07-P07-2000, kterým
nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen zákon
o azylu) a bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu.
Stěžovatel opírá svou kasační stížnost o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že navzdory obtížnosti zjišťování skutečností
rozhodných pro udělení azylu jsou orgány státní správy ve smyslu §3 odst. 4 správní řádu
povinny vycházet při svém rozhodování ze spolehlivě zjištěného stavu věci. V §32 odst. 1
správního řádu je tato povinnost specifikována jako povinnost správního orgánu zjistit přesně
a úplně skutečný stav věci, k tomu však nedošlo. Správní orgán sice výslechem a příslušnými
protokoly prokázal, že stěžovatel tvrdil, že ho k podání žádosti o udělení azylu přiměly jiné
okolnosti, než které zakládají právo na udělení azylu, nezabýval se však zjištěním materiální
pravdy v tom smyslu, že nezjišťoval, zda stěžovatel byl nebo mohl být pronásledován
z politických nebo jiných důvodů, tak jak to stanoví zákon o azylu, a to i přesto,
že toto stěžovatel v žádosti o udělení azylu neuvedl a ve správním řízení netvrdil. Krajský
soud pak zaměnil zásadu dispoziční a zásadu materiální pravdy. Žadatel o udělení azylu nemá
povinnost prokázat, že byl pronásledován z právně relevantních důvodů, zakládajících právo
na udělení azylu v ČR, nelze to po něm ani spravedlivě požadovat, jelikož se většinou jedná
o právní laiky, neznalé právního prostřední ani jazyka. Zásada dispoziční se ve správním
řízení uplatňuje pouze omezeně (např. zahájit řízení lze i na návrh), avšak povinnost žadatele
o azyl prokázat tu skutečnost, že je pronásledován z právně relevantních důvodů daných
zákonem o azylu, neexistuje. Naopak je to správní orgán, který je povinen zjistit materiální
pravdu a to úplnou a celou a to i nad rozsah tvrzení žadatele o azyl. Krajský soud se přiklonil
k názoru žalovaného a zcela opominul zabývat se otázkou, zda správní orgán zjistil materiální
pravdu ve smyslu shora uvedeného a zda ve svém rozhodnutí pochybil. Pochybení je
spatřováno ve skutečnosti, že Krajský soud se omezil na konstatování nedůvodnosti žaloby.
Důvodem pro toto rozhodnutí byla však tvrzení stěžovatele uvedená v řízení před správním
orgánem. Toto samotné tvrzení však nemůže být považováno za zjištění materiální pravdy.
Soud konstatoval, že stěžovatel byl sice pronásledován ze strany soukromých osob
i ze strany místní zkorumpované policie, ale že tato skutečnost nezakládá právo na udělení
azylu podle platného zákona o azylu (§12) a to přesto, že stěžovatel ve správním řízení tvrdil,
že byl pronásledován za uplatňování politických práva a svobod a že má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů. Dále soud konstatoval, že k poručení ustanovení §3 odst. 4 a §32 odst. 1
správního řádu nedošlo, když žalovaný se žádostí o udělení azylu zabýval odpovědně,
svědomitě a vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Soud k námitkám stěžovatele, které
byly uvedeny ve správní žalobě uvádí, že řádné zjištění skutkového stavu věci v řízení o azylu
znamená, že účastníku azylového řízení je dána možnost podat výpověď o důvodech,
které jej vedly k opuštění země. Na žalovaném jako orgánu, kterému byla zákonem svěřena
pravomoc rozhodnout o udělení azylu, je, aby v řízení shromáždil poznatky o zemi původu
žadatele v rozhodné době a posoudil opodstatněnost jeho pronásledování z důvodů v zákoně
uvedených. Stěžovateli není zřejmé z jaké úvahy soud vycházel při tomto svém konstatování
a domnívá se, že jde o názor soudu, který nemá oporu v žádném zákonném ustanovení. Tento
postup soudu zakládá důvody pro podání kasační podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s., jelikož je tato úvaha soudu v rozporu se zákonem, respektive neexistuje žádné zákonné
ustanovení, které by tento výklad opodstatňovalo.
Stěžovatel dále nesouhlasí s právním posouzením a výkladem §12 zákona o azylu,
který provedl správní orgán a se kterým se ztotožnil Krajský soud v Brně, zejména
s výkladem ustanovení §12 písm. b). Stěžovatel stále trpí odůvodněným strachem
z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, kterým trpěl ve svém
domovském státě před útěkem do České republiky, a to ve smyslu čl. I Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951 ve znění Protokolu týkajícího se právního postavení
uprchlíků z roku 1967, které je Česká republika smluvní stranou. Z jazykově logického
výkladu ustanovení §12 písm. b) vyplývá, že pro udělení azylu postačí, pokud má stěžovatel
odůvodněný strach z pronásledování.
V průběhu správního řízení bylo prokázáno že stěžovatel byl pronásledován,
byl na něj vyvíjen psychický nátlak, jež posléze vyústil i ve fyzický útok. Stěžovatel
vypověděl, že osoby, které ho pronásledovaly, byly napojeny na místní policii a samosprávné
orgány. Útěky a vyhrožování směřovalo vůči jemu i jeho rodině, a to z důvodů
jeho podnikatelských aktivit a zejména z důvodu občanské iniciativy, kdy byl účastníkem
petice proti rozhodnutí primátora. V důsledku odůvodněných obav proto řešil vzniklou situaci
zejména opatřeními na vnitrostátní úrovni, tj. podáním trestních oznámení. Stěžovatel
několikrát inicioval vyšetřování okolností útoků na jeho osobu u místní policie, která však
vždy z politických důvodů vyšetřování odložila. Toto evidentní porušování lidských práv
ze strany ukrajinských státních složek (policie, samospráva) zakládá nárok stěžovatele
na udělení azylu.
Je s podivem, při obecně známé skutečnosti, že na Ukrajině nejsou dodržována
základní lidská práva a existuje vysoká míra korupce jak u policie, tak v politice, kdy občané,
kteří se na těchto praktikách nepodílejí, žijí na velmi nízké životní úrovni a nemají možnost
domoci se sami jakékoliv změny, že se touto situací na vnitrostátní ani mezinárodní úrovni
nikdo neznepokojuje ani systematicky nezabývá. Ukrajina je sice formálně parlamentní
demokracií, de facto však jde o oligarchickou formu vlády, kdy pro rozhodování státních
orgánů jsou rozhodující osobní vazby a známosti, nikoliv demokratické principy.
Je zde omezena volná soutěž politických stran a život je provázen vysokou mírou korupce.
Také je obecně známo, a vyplývá to ze zpráv, které používá Ministerstvo vnitra pro posouzení
stavu dodržování lidských práv, že Ukrajina je zemí, kde jsou lidská práva porušována
ve vztahu k jednotlivým občanům, politickým iniciativám, a to ze strany osob podporovaných
nebo přímo napojených na státní moc. Toto porušení směřovalo také proti stěžovateli.
Ačkoliv je konstatováno, že azyl je institut výjimečný, není možné výjimečnost posuzovat
podle počtu udělení, ale podle okolností případu. Pokud dochází k porušování lidských práv
ze strany státních orgánů, je dán důvod pro udělení azylu, byť by se to týkalo velkého počtu
osob. Výjimečnost spočívá ve způsobu ochrany, nikoliv v tom, kolika osobám může být
udělen.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost poukazuje
přitom na rozhodnutí zdejšího soudu pod sp. zn. 5 Azs 170/2004.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./,
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem
pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohou stát pouze skutečnosti a důkazy,
které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje
závěr soudu i správního orgánu o tom, že důvody jím uplatňované neodůvodňují aplikaci
§12 písm. b) zákona o azylu.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením
lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené,
třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství
má nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který má mimo jiné odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině ve státě,
jehož občanství má nebo ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Pro udělení azylu
z uvedeného důvodu je tedy třeba, aby u žadatele o azyl byly naplněny dvě základní
podmínky. První podmínkou je odůvodněný strach z pronásledování. Stěžovatel se domnívá,
že tato podmínka je v jeho případě naplněna. Podle ust. §2 odst. 5 zákona o azylu
se za pronásledování považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna
úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště
v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Druhou podmínkou, kterou zákon o azylu
vyžaduje, je odůvodněný strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální
skupině. Stěžovatel má za to, že i tato podmínka je u něj naplněna, což dovozuje svou
příslušností k sociální skupině „soukromě podnikající vrstvy obyvatelstva“.
Soud na tomto místě připomíná, že zákon o azylu pojem „příslušnosti k určité sociální
skupině“ dále nerozvádí. Tento termín se objevuje v článku 1 odst. A bod 2 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků z 28. 7. 1957 (Ženevské konvence) a ani tam není upřesněn.
Lze však vyjít z praxe soudních rozhodnutí, která se vyčlenila do dvou přístupů, jeden
představuje tzv. chráněnou charakteristiku, druhý pak přístup sociální percepce. Prvý klade
důraz na nezměnitelnou charakteristiku pro člověka natolik zásadní, že by se jí neměl být
nucen vzdát, totiž vrozená (např. pohlaví, etnická příslušnost) nebo nezměnitelná z jiných
důvodů (např. historických, povolání, stav). Takto byly generovány např. sociální skupina
rodiny, žen, homosexuálů. Se stejným výsledkem přichází i druhý přístup, který zjišťuje,
zda skupina je spojena s určitou charakteristikou, která ji identifikuje nebo ze společnosti
vyděluje. Ovšem důsledkem těchto dvou přístupů nemusí být vždy shodný náhled tam,
kde je sociální skupina charakterizována skutečností, která není vrozená či pro lidskou
důstojnost zásadní, např. určitého povolání nebo sociální třídy. Především však role
pronásledování není definičním prvkem, jež určuje sociální skupinu, byť fakt pronásledování
pomůže k tomu, aby určitá skupina lidí byla jako zvláštní sociální skupina vnímána,
resp. může takovou skupinu i vytvořit. Není pak zapotřebí, aby se členové určité sociální
skupiny znali, nemusí se vzájemně stýkat ani tvořit soudržnou skupinu. Určitá sociální
skupina je tedy skupina osob sdílející objektivně společnou charakteristiku nebo je alespoň
takto společností vnímána. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného
rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných
osob; riziko pronásledování tuto charakteristiku nepředstavuje (srov. doporučení v oblasti
poskytování mezinárodní ochrany - HCR/GIP/02/02 ze 7. 5. 2002). V tomto kontextu lze
hovořit o sociální skupině „soukromě podnikající vrstvy obyvatelstva“, ovšem za předpokladu
další specifikace.
Pro posouzení zákonnosti rozhodnutí soudu jsou pak relevantní další okolnosti:
správní orgán dospěl k závěru, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo
možno dovodit, že byl ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
a neuvedl v případě návratu do vlasti, žádnou konkrétní obavu, kterou by bylo možno
považovat za odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání určitých politických názorů. Skutečnosti
uváděné stěžovatelem nelze považovat za pronásledování ve smyslu ust. §12 písmeno a) či b)
zákona o azylu. Stěžovatel neopustil Ukrajinu z důvodů pronásledování za uplatnění
politických práv a svobod nebo z důvodů rasy náboženství nebo politického přesvědčení.
Při řešení svých problémů se obrátil na státní orgány Ukrajiny, ty se ve věci angažovaly,
ale bez zjevného úspěchu; z toho však ještě nelze dovozovat tvrzení stěžovatele o zapojení
policejních složek do jeho pronásledování. Pokud nebyl s jejich prací spokojen, měl možnost
se obrátit na další instituce, které ukrajinský právní řád nabízí.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu nedostatečného způsobu
provedení dokazování ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Soud připomíná, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném
rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému
správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům,
než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li podklad
pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru. Z obsahu správního spisu je však zřejmé, že žalobce měl možnost vyjádřit
se před vydáním rozhodnutí k podkladům, případně navrhnout jejich doplnění; jak vyplývá
z dokumentů založených ve správním spise, žalovaný si opatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci; z odůvodnění rozhodnutí
vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden
při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval;
nic ze správního spisu nenaznačuje, že by se žalovaný nezabýval touto věcí odpovědně
a svědomitě. Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé, že žalovaný
při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl postupoval korektně. Poskytl procesní
poučení, jakož i poučení o pobytu cizince na území České republiky a v rámci
jím provedeného řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Správní orgán dospěl
k závěru, že stěžovatel uváděl pouze skutečnosti nepodřaditelné pod důvody pro udělení
azylu, ze kterých nebylo možno dovodit, že byl ve své vlasti pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod a neuvedl v případě návratu do vlasti takovou obavu,
kterou by bylo možno reálně považovat za odůvodněný strach z pronásledování z důvodů
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání určitých
politických názorů. Skutečnosti uváděné stěžovatelem nelze považovat za pronásledování
ve smyslu ust. §12 zákona o azylu. Stěžovatel neopustil Ukrajinu z důvodů pronásledování
za uplatnění politických práv a svobod nebo z důvodů rasy náboženství nebo politického
přesvědčení. Podstata stěžovatelových potíží započala tím, když v červnu 1996 začal podnikat
a milice mu nabídla ochranu za úplatu, v témže roce mu byl podpálen stánek a telefonicky
vyhrožováno. Další důvod viděl v projeveném odporu s rozhodnutím starosty města prodat
místa na trhu Ázerbajdžáncům, když se jeho rodina v r. 1997 zúčastnila protestů proti tomuto
záměru; tuto demonstraci považuje za politickou. Dvě členky delegace, která nesla petici
starostovi, brzy nato zemřely; v jeho blízkosti pak v srpnu 1997 došlo ke střelbě, pak došlo
k pokusu o únos jeho syna. Obrátil se pětkrát na policii, ta ale viníka nenašla. Popisovaná
situace však pro politický aspekt nesvědčí, neboť nebyl předložen žadatelem o azyl žádný
důkaz o tom, že by to byla vůle státních orgánů a jejich aktivita namířená vůči osobě
stěžovatele. Pokud jde o popis situace na Ukrajině v podání stěžovatele, pak nelze
přehlédnout významný mezník v rozvoji demokracie této země, který nastal s příchodem
nového prezidenta Viktora Juščenka.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými ani námitky
stěžovatele o tvrzeném nedostatečném dokazování a jeho vlivu a o nesprávném posouzení
právní otázky o vadnosti předcházejícího správního řízení dle ust. §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Nejvyšší správní soud shodně se závěrem krajského soudu shledal rozhodnutí
žalovaného řádně odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem řádně provedeného
dokazování. Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém
rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování
vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování o tom,
zda jsou zde důvody pro udělení azylu dle §12, §13 odst. 1 a odst. 2 a §14 vycházel. Správní
orgán nemá povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu
žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost
zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, má správní
orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Správní orgán
musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení
azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestřít důvody, pro které je azyl obvykle
poskytován. Takovýto postup by vedl postupně ke zneužívání tohoto institutu. V daném
případě žalovaný při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl stěžovatelem postupoval
naprosto korektně.
Stěžovatel nijak neprokázal, že by psychický nátlak či vyhrožování přicházelo
ze strany státních orgánů; byť subjektivně se cítí být v nebezpečné situaci, nezakládá to žádný
důvod pro úvahy o přiznání azylu podle §12 zákona. Nelze v této konkrétní situaci
ani spatřovat důvod, který by vyvolával pochybnosti o vyhodnocení situace žalovaným
ve smyslu §14 zákona o azylu, totiž že azyl z humanitárních důvodů neudělil. Soud I. stupně
správně vyhodnotil okolnosti, které stěžovatele provázely, jako takové, jež neodůvodňují
udělení azylu podle zákona o azylu Pronásledování ve smyslu zákona předpokládá aktivní
podíl státních složek, což v daném případě nebylo prokázáno. Pokud stěžovatel hovoří
o politickém charakteru ve specifickém prostředí Ukrajiny, když se řadí k určité sociální
skupině, která má strach z pronásledování, pak soud připomíná, že nedůvěru občana ve státní
instituce, že jsou schopny jej ochránit proti kriminálním živlům, nelze přiřadit k důvodům
pro udělení azylu, jak je má na mysli §12 zákona o azylu. Pro udělení azylu za účelem
sloučení rodiny ve smyslu §13 objektivně nebyly splněny podmínky.
Povinnost zjistit skutečný stav věci dle §32 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád) má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl. Tomu konečně odpovídá i povaha soudního přezkumu, myšleno odkazem
na §77 s. ř. s., neboť tam založené oprávnění soudu provádět dokazování
dotýkající se požadavku plné jurisdikce, se však po výtce váže k předmětu soudního řízení,
totiž rozhodnutí vydaného správním orgánem, který je povinen postupovat podle příslušných
procesních předpisů. Takto je třeba chápat i ust. §75 s. ř. s, podle něhož soud vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Na tomto
místě je třeba zdůraznit logiku řízení o žádosti o udělení azylu, které je provázeno zásadou
aktivity žadatele o azyl. Český zákon o azylu nezakotvuje v režimu azylového řízení zásadu
in dubio pro reo, pokud jde o tvrzení žadatele o azyl. V praxi pak zmírnění důsledků
neexistence této zásady představuje rozdělení důkazního břemene mezi žadatele a stát tím
způsobem, že stát je zodpovědný za náležité zjištění reálií o zemi původu, ale žadatel musí
unést důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby. Žalovaný v tomto
případě postupoval způsobem, který odpovídá výkladu čl. 4 bodu pátého tzv. kvalifikační
směrnice Evropské Unie (směrnice č. 2004/83/EC z 29. 4. 2004, o minimálních zárukách pro
udělování a odnímání statusu uprchlíka a komplementárních forem ochrany v členských
státech). To považuje Nejvyšší správní soud za možné i v případě, kdy ještě nebyla taková
směrnice implementována, neboť není v rozporu s dosavadními zákony České republiky.
Správní orgán v řízení rovněž zkoumal, zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody
pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru, že tomu tak není. V moderním právním
státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci §14 zákona o azylu,
umožňující udělit humanitární azyl, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska
možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Tato právní norma totiž v sobě obsahuje
kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení. Neurčitý právní pojem,
zde představovaný „důvodem zvláštního zřetele hodným“ nelze obsahově dostatečně přesně
vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě.
Častými zástupci tohoto institutu jsou „veřejný zájem či veřejný pořádek“. Zákonodárce
vytváří prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého
neurčitého právního pojmu, či nikoli. Ovšem naplnění obsahu neurčitého právního pojmu
pak s sebou přináší povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá.
Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení zaměřuje na konkrétní skutkovou
podstatu a její hodnocení. Naproti tomu u správního uvážení je úvaha orientována na způsob
užití právního následku (např. vyslovit zákaz určité činnosti). Zákon tedy poskytuje volný
prostor k rozhodování v hranicích, které stanoví. Tento prostor bývá vyjádřen různě,
např. alternativními možnostmi rozhodnutí s tím, že je na úvaze správního orgánu,
jak s těmito možnostmi naloží, nebo určitou formulací („může, lze“) apod.; s existencí
určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek. Úprava může
být kombinována právě s použitím neurčitých pojmů, které zpravidla diskreční pravomoc
omezují (orgán může žadateli vyhovět, jsou-li proto závažné důvody). V předmětném
paragrafu pak odpovídá charakteru popisovaného institutu dikce „…lze udělit azyl…z důvodu
hodného zvláštního zřetele“. Soud proto uzavírá, že ustanovení §14 zákona o azylu
je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním
pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené
slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí
podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně
zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám
nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí
plně v jeho pravomoci a soud nezákonnost takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené
neshledává. Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního
řízení, pro které měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud
se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního, onen
soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal
správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelem podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti dle §107 s. ř. s., neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. července 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu