ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.179.2005
sp. zn. 5 Azs 179/2005 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: K. S., zast. JUDr. Petrem Fialou, advokátem se sídlem v Praze,
Dienzenhoferovy sady 2, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7,
o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 26. 3. 2004, č. j. 10 Az 166/2003 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele JUDr. Petru Fialovi, advokátu se sídlem v Praze,
Dienzenhoferovy sady 2, se p ř i z n á v á odměna 1000 Kč a náhrada nákladů
75 Kč, celkem 1075 Kč, které mu budou vyplaceny do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. 3. 2004, č. j. 10 Az 166/2003-28 zamítl Městský soud v Praze
žalobu žalobce proti rozhodnutí Ministra vnitra ČR ze dne 17. 6. 2003,
č. j. OAM-2520/AŘ - 2002, kterým byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-1360/VL-14-P16-2001 ze dne 6. 11. 2001. Tímto rozhodnutím
žalovaný zastavil dle ustanovení §25 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění (dále jen
„zákon o azylu“) řízení o udělení azylu s odůvodněním, že se stěžovatel bez vážného důvodu
opakovaně nedostavil ve dnech 1. 10. 2001 a 5. 11. 2001 k pohovorům za účelem objasnění
důvodů své žádosti o udělení azylu, i když byl řádně k účasti na nich vyzván.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen“stěžovatel“)
včas kasační stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že při projednání žádosti o azyl došlo
k pochybení správního orgánu, který dle mínění stěžovatele porušil ustanovení §3 odst. 4,
§32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení (dále jen „správní řád“). Důkazy,
které si žalovaný opatřil, nebyly úplné a byl taktéž porušen §31 odst. 1 správního řádu.
Svá tvrzení stěžovatel odůvodnil tak, že v zemi původu je ohrožen na životě. Nemá se kam
obrátit o pomoc, protože stát takové poměry trpí a podporuje. V jeho případě jde o důvody
humanitární, na základě kterých by bylo možno k udělení azylu použít ustanovení
§14 zákona o azylu. Stěžovatel se odvolává na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod. Dále poukazuje na Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz
Varas z roku 1991, rozsudek ve věci Vilvarajah z roku 1991. Zdůrazňuje, že není možné
se obrátit na policii, protože není možné po nikom požadovat, aby se sám a dobrovolně
vystavoval perzekuci, aby lépe mohl prokázat své obavy z pronásledování. Dále se odvolal
na Příručku postupů a kritérií pro určování uprchlíků, výslovně na čl. 53.
Na základě výše uvedeného navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí soudu a vrácení
věci k dalšímu řízení. Součástí podané kasační stížnosti je i návrh stěžovatele na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu ust. §107 zákona č. 150/2002 Sb. soudního
řádu správního (dále jen“s. ř. s.“).
Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil dne 20. 8. 2004, kdy ve svém podání
popřel oprávněnost kasační stížnosti, odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatele. Navrhuje kasační stížnost zamítnout a odkladný účinek kasační
stížnosti nepřiznat pro jeho nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ust. §109 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 19. 2. 2001 na základě žádosti stěžovatele o azyl. Dne 20. 2. 2001
stěžovatel požádal o povolení pobytu mimo azylové zařízení v soukromí. Jako adresu,
kde se bude po dobu azylového řízení zdržovat, uvedl ubytovnu N. B. 114. Dne 10. 9. 2001
žalovaný vyzval stěžovatele na den 1. 10. 2001, aby se dostavil na P. J. k ústnímu jednání ve
věci žádosti o azyl. Opakovaně žalovaný stěžovatele vyzval ke konání ústního jednání na den
5. 11. 2001. První i druhá pozvánka na pohovor se žalovanému vrátila s tím, že adresát nebyl
zastižen, zásilka byla uložena na poště, ale adresát si ji v úložní době nevyzvedl. Ve dnech
uvedených na předvoláních se stěžovatel nedostavil k pohovoru a svou neúčast řádně
neomluvil. Žalovaný konstatoval, že stav spisového materiálu nedovoluje rozhodnout ve věci
a proto řízení ve smyslu ustanovení §25 odst. 1 písm. d) zákona o azylu dne 6. 11. 2001
zastavil.
Proti předmětnému rozhodnutí o zastavení řízení podal stěžovatel dne 18. 12. 2001
rozklad. O rozkladu rozhodl Ministr vnitra ČR dne 17. 6. 2003 tak, že napadené rozhodnutí
o zastavení řízení o udělení azylu ve smyslu ustanovení §59 odst. 2 správního řádu potvrdil
a rozklad stěžovatele zamítl. Předmětné rozhodnutí o rozkladu napadl stěžovatel žalobou.
Městský soud v Praze žalobu zamítl kasační stížností napadeným rozsudkem.
V kasační stížnosti stěžovatel, ačkoli tak nečiní odkazem na konkrétní kasační důvod
zakotvený v ustanovení §103 s. ř. s., uplatňuje důvod uvedený v ustanovení §103 s. ř. s.
odst. 1 písm. b) s. ř. s., když správnímu orgánu vytýká procesní vady.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že žalovaný porušil ustanovení §3 odst. 4,
§31 odst. 1, §32 odst. 1 a §46 správního řádu. Stejné námitky uplatnil stěžovatel
již v žalobě. Krajský soud namítaná pochybení neshledal, když v rozsudku přezkoumával
na základě obecně uplatněných žalobních námitek celý postup žalovaného a došel k závěru,
že pro zastavení azylového řízení byly zákonné podmínky splněny. Důsledky nedostavení
se k pohovorům nese žalobce. Nejvyšší správní soud se se závěry soudu plně ztotožňuje.
Podle ustanovení §25 odst. 1 písm. d) zákona o azylu se řízení o azylu zastaví, jestliže
se žadatel o udělení azylu bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru
(§23 odst. 2) nebo neposkytuje informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu
věci a na základě dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout.
Podle ustanovení §24 odst. 1 zákona o azylu se všechny písemnosti doručují
účastníkovi řízení do vlastních rukou v místě, ve kterém je evidován jeho pobyt.
Podle ustanovení §24 odst. 2 správního řádu, nebyl-li adresát písemností, která má být
doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručovatel uloží
písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu
a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do 3 dnů
ode dne uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát
o uložení nedověděl.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že žalovaný je podle ustanovení
§25 odst. 1 písm. d) zákona o azylu oprávněn zastavit správní řízení o udělení azylu tehdy,
jestliže se žadatel o azyl opakovaně nedostavuje k pohovoru bez vážného důvodu a zároveň
nelze na základě dosud zjištěných skutečností rozhodnout. Obě tyto podmínky musejí být
splněny kumulativně, přičemž z požadavku opakovanosti je nutno vyvodit, že se vyžaduje
přinejmenším dvojí nedostavení se k pohovoru bez vážného důvodu.
Nezbytným předpokladem postupu podle tohoto ustanovení je řádné doručení
předvolání k pohovoru, které se musí uskutečnit v souladu s pravidly stanovenými
v ustanovením §24 správního řádu. Pokud si adresát písemnost zaslanou do vlastních rukou
nepřevezme při doručování, je zásilka považována za řádně doručenou v případě uplatnění
zákonné fikce uvedené v ust. §24 odst. 2 věta druhá správního řádu. Předpokladem
nastoupení zákonné fikce dle tohoto ustanovení je skutečnost, že se adresát v daném místě
zdržuje, že nebyl při doručování zastižen, že byl o uložení zásilky vhodným způsobem
vyrozuměn a že si do tří dnů od uložení zásilku nevyzvedl. Vhodným způsobem vyrozumění
je bezesporu taktéž písemné uvědomění o uložení zásilky na poště vhozené poštovním
doručovatelem do poštovní schránky adresáta.
Nejvyšší správní soud má z vrácených dokladů o nedoručení zásilek za prokázané,
že se stěžovatel v době doručování na doručovací adrese zdržoval. K tomu, aby mohla být
vyvrácena správnost údajů o doručení obsažených v doručence, musel by stěžovatel
především tvrdit skutečnosti, které vedou k závěru, že údaje na doručence nejsou pravdivé.
Jde-li o tzv. náhradní doručení písemností určené do vlastních rukou účastníka,
jsou tvrzeními, jež v případě, že jsou prokázána, mohou vyvrátit závěr o doručování
dokladovaném doručenkou, zásadně jen tvrzení, že se nezastižený adresát v době doručování
písemností v místě doručení nezdržoval, příp. tvrzení, že pošta při doručování zásilky
nedodržela postup předepsaný správním řádem a poštovním řádem. Tyto skutečnosti
však stěžovatel žádným způsobem nezpochybňuje, naopak sám připustil, že si řádně
nevyzvedával poštu a v tomto spatřuje své spoluzavinění.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda stěžovateli, ačkoliv byl
řádným způsobem vyrozuměn o konání obou pohovorů k žádosti o udělení azylu, v účasti
na těchto pohovorech bránil vážný důvod ve smyslu ustanovení §25 odst. 1 písm. d) zákona
o azylu. Po zvážení všech okolností případu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tomu
tak nebylo. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že stěžovatel si musel
být vědom, že je účastníkem správního řízení o udělení azylu, v jehož rámci je nositelem
procesních povinností, a to přinejmenším povinnosti poskytnout správnímu orgánu
přiměřenou součinnost. Nic nebránilo stěžovateli, aby se při vědomí probíhajícího azylového
řízení, poté, co byl poučen o svých povinnostech, řádně přebírat poštu a případně
se informovat se o tom, zda mu nejsou doručovány písemnosti. Rovněž správní orgán nemá
dle zákona o azylu povinnost doručovat písemnosti žadatelům o azyl ubytovaným mimo
azylová zařízení předáním písemnosti v okamžiku, kdy se žadatel dostaví do určeného
azylového zařízení za účelem prodloužení platnosti průkazu.
Žalovaný správně dovodil naplnění podmínek pro zastavení řízení dle ustanovení
§25 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, pokud se žalobce opakovaně bez vážného důvodu
nedostavil k pohovoru přesto, že mu bylo předvolání řádně doručeno. Stejně tak postupoval
v souladu s ustanovením §24 odst. 1 zákona o azylu, když předvolání k pohovorům zasílal
do vlastních rukou na adresu, kterou stěžovatel uvedl. Z obsahu správního spisu vyplývá,
že po celou dobu správního řízení neměl žalovaný pochybnosti o tom, že se stěžovatel na jím
uvedené adrese zdržuje, pouze si doručované zásilky nevyzvedl. Správní řád žádným
způsobem nerozlišuje důvody, pro něž si nezastižený, avšak v místě doručování zdržující
se adresát uloženou zásilku nevyzvedne, když postačí samotná skutečnost, že si ji nevyzvedl,
ačkoliv byl o jejím uložení vhodným způsobem vyrozuměn.
Argumentace stěžovatele rozsudky Evropského soudu pro lidská práva a Úmluvou
o ochraně lidských práv a základních svobod podporující tvrzení stěžovatele o existenci
právně relevantních důvodů pro udělení azylu, za situace, kdy bylo řízení zastaveno,
je nerozhodná. Obdobně je tomu i v případě námitky ohledně neudělení humanitárního azylu.
Argumentovat v tomto směru by mohl stěžovatel mohl pouze za předpokladu,
kdy by žalovaný rozhodoval o udělení či neudělení azylu, nikoliv v případě, kdy bylo řízení
z důvodu výše uvedeného zastaveno a žalovaný důvody odchodu stěžovatele ze země původu
ve vztahu k naplnění podmínek pro udělení azylu neposuzoval.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra
ČR, které bylo v řízení úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo,
a proto rozhodl soud o nákladech řízení, jak výše uvedeno.
Krajský soud v Ústí nad Labem ustanovil stěžovateli zástupce advokáta podle
ust. §35 odst. 7 s. ř. s.. Podle tohoto ustanovení v tomto případě odměnu za zastupování
a hotové výdaje platí stát. Při určování výše odměny a náhrady hotových výdajů advokátovi
vycházel Nejvyšší správní soud z vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dospěl k závěru, že zástupci
stěžovatele náleží odměna podle ust. §11 odst. 1 písm. b) této vyhlášky, tedy za 1 úkon
právní služby za 1000 Kč (§9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky a §7 této vyhlášky). Dále
mu náleží náhrada hotových výdajů za 1 úkon ve výši po 75 Kč (§13 odst. 1, 3 cit. vyhlášky).
Celkem tak zástupci stěžovatele náleží odměna a náhrada hodových výdajů ve výši 1150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu