ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.183.2005
sp. zn. 5 Azs 183/2005 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: M. V., zast. advokátem Mgr. Romanem Seidlerem, se sídlem AK Na Jíkalce 13,
Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2005,
č. j. 60 Az 185/2004 – 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 10. 2004, č. j. OAM-2861/VL-20-19-2004 byla
jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu; výše označeným rozsudkem
krajského soudu byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce - nyní stěžovatel (§105 odst. 1 s. ř. s.)
v zákonné lhůtě dle §106 odst. 2 s. ř. s., kasační stížnost.
V kasační stížnosti namítá, že soud nesprávně posoudil právní otázku, a to, zda byly
u něj dány důvody pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Stěžovatel je přesvědčen,
že je ze strany vydírajících osob pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
neboť je mu znemožňováno shromažďovat se se svou rodinou a přáteli na Ukrajině
na veřejnosti. Krajskému soudu vytýká, že se dostatečně nevypořádal s otázkou, zda v jeho
případě byly dány důvody pro udělení humanitárního azylu. Stěžovatel je si vědom toho,
že institut azylu nelze využívat jako prostředku k legalizaci pobytu, nelze však nevidět,
že jestliže by postupoval při získání povolení k pobytu v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb.,
musel by tak učinit na území Ukrajiny, kde by byl vystaven nebezpečí. Stěžovatel
je přesvědčen, že svým dosavadním životem v České republice dává záruku toho,
že nepředstavuje bezpečnostní riziko, pokud by mu byl humanitární azyl udělen. Současně
žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatel požaduje, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti. Vzhledem k okolnostem případu žalovaný navrhuje, aby soud kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Ke skutečnostem uplatněným poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy
mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal
napadené rozhodnutí.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o udělení
azylu dne 23. 9. 2004. Jako důvod pro který žádá o udělení azylu v ČR uvedl, že se zabýval
stánkovým prodejem potravin. V únoru 2004 jej poprvé navštívili vymahači a požadovali
„výpalné“ za to, že zde prodává. Poprvé jim zaplatil částku 500 USD, navštěvovali jej však
opakovaně a požadovali další peníze. Protože již nezaplatil, zapálili mu stánek a fyzicky jej
napadli. Protože na něj byl nadále činěn nátlak, vyřídil si turistické vízum a vycestoval
do České republiky. Po skončení platnosti víza zde pobýval nelegálně, bylo mu uděleno
správní vyhoštění, proto vstoupil do azylového řízení.
Pohovor dne 30. 9. 2004 byl veden v ruském jazyce, stěžovatel znovu uvedl důvody
spočívající ve strachu o svůj život před vymahači, dále uvedl, že o azyl žádá také proto,
že si přeje zlegalizovat pobyt v České republice. Sdělil, že nechce doložit žádné důkazní
materiály potvrzující jeho výpověď, jiné skutečnosti pro které opustil Ukrajinu neuvedl.
Žalovaný zamítl žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou dle
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Krajský soud v Ostravě dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatel neuvedl v řízení o udělení azylu žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádost stěžovatele zamítl
jako zjevně neodůvodněnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé
skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek
pro udělení azylu.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud se v případě stěžovatele ztotožňuje s hodnocením a závěry
Krajského soudu v Ostravě, který byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného
správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané
žaloby a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Dle §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
Dle §14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro
udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního
důvodu.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona. Podle §16 odst. 2 rozhodnutí
o zamítnutí žádosti pro její zjevnou nedůvodnost lze vydat nejpozději do třiceti dnů ode dne
zahájení řízení o azylu. Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu podle ust. §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň
tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody
ekonomické. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne. Nedojde-li
k zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné ve lhůtě do třiceti dnů od zahájení správního
řízení, vydá rozhodnutí podle ust. §12 s dalšími akcesorickými výroky, tj. existencí překážky
vycestování. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit,
že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona
č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl. Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé, že žalovaný
při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl postupoval korektně. Poskytl procesní
poučení, jakož i poučení o pobytu cizince na území České republiky a v rámci jím
provedeného řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Správní orgán je co
do skutkových okolností limitován tvrzeními žadatele o azyl a jinou možnost ani nemá.
Jestliže žalovaný splnil stran výslovně projevených důvodů pro udělení azylu povinnosti,
které mu zákon ukládá, pak nelze na jeho rozhodnutí v tomto směru pohlížet jako
na nezákonné. Skutkový stav, ze kterého žalovaný i soud vycházel má oporu ve spise a není
s ním v rozporu. Jestliže v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděl
stěžovatel pouze důvody , které jsou pro udělení azylu nepodstatné, tj. obavy z jednání
soukromých osob a snahu o legalizaci pobytu v České republice, a žádné skutečnosti svědčící
tomu, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu,
nelze správnímu orgánu vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné, než stěžovatelem uplatněné.
Z rozsudku krajského soudu napadeného kasační stížností je pak zřejmé, že se soud
řádně zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl
získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní
řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje
pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl
ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezován. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1. stupně i vyhodnotil.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula
nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, nepochybil správní
orgán, zamítl-li žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení
azylu. V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho, aby
zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12, resp. §13 a §14 zákona
o azylu. Protože pro rozhodování o udělení azylu podle §13, resp. 14 zákona je určující závěr
o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 a tento důvod při postupu dle §16 není
zjišťován, nemůže správní orgán posuzovat ani naplnění důvodů pro udělení azylu dle §14.
Nepříslušelo-li o relevantních důvodech pro udělení azylu rozhodovat správnímu orgánu,
nemohla být tato skutečnost přezkoumávána ani soudem.
Protože Nejvyšší správní soud je zásadně vázán důvody kasační stížnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.) zaměřil se v dalším toliko na posouzení zákonnosti procesního postupu
krajského soudu, neboť v této fázi řízení mu již nepřísluší – ze shora uvedených důvodů –
meritorně se zabývat důvodností žádosti stěžovatele o udělení azylu a po přezkoumání dle
výše uvedeného hlediska dospěl k závěru, že ze strany krajského soudu nedošlo k porušení
procesních předpisů, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Rozhodnutí žalovaného i kasační stížností napadený rozsudek soudu I. stupně byly
vydány v souladu se zákonem; tvrzené důvody dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud shledal nedůvodnými.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 14. listopadu 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu