ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.207.2004
sp. zn. 5 Azs 207/2004 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: N. Y., zastoupený JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem v Praze,
Husníkova 2080/8, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 11. 2. 2004, č.j. 30 Az 6/2003 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 11. 2. 2004, č. j. 30 Az 6/2003 - 25, zamítl Krajský soud v Hradci
Králové žalobu žalobce – stěžovatele proti rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 4. 4. 2003,
č. j. OAM-910/VL-11-12-2003. Tímto rozhodnutím žalovaného nebyl stěžovateli udělen
v České republice azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo vysloveno,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včas kasační
stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) i b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel
je toho názoru, že žalovaný neshromáždil dostatečné podklady pro své rozhodnutí, především
k namítané otázce účasti stěžovatele v politické straně, kterou stěžovatel zmínil a neprovedl
dostatečná zjištění k posouzení otázky, zda členové této strany jsou v Bělorusku vystaveni
politickému pronásledování či nikoliv. V tomto směru měly být vyžádána nejen zpráva
z Ministerstva zahraničí ČR, ale i u mezinárodních organizací působících na našem území, jež
se zabývají dodržováním lidských práv v jednotlivých zemích světa. Po vyžádání si shora
naznačených zpráv a po vyhodnocení jejich obsahu měl nejen správní orgán, ale i soud
rozhodující v prvním stupni učinit závěr, zda jsou splněny podmínky pro udělení azylu.
Orgány rozhodující ve věci neposoudily a neshromáždily jak důkazy navržené
stěžovatelem, tak důkazy shora uvedené.
Žalovaný dle mínění stěžovatele porušil ustanovení §32 odst. 1 správního řádu,
protože řádně nezjistil skutkový stav věci. Kdyby tak učinil, dospěl by k závěru, že stěžovatel
splňuje podmínky pro udělení azylu. Soud vytýkané nedostatky řízení neodstranil a sám
taktéž rozhodoval na základě neúplně zjištěného skutkového stavu.
Dále stěžovatel uvádí, že v současné době velice složitě a zdlouhavě zajišťuje důkazy
svědčící o jeho účasti v naznačené politické straně a důkazy o jeho pronásledování za jeho
účast v ní. Požádal kolegy straníky z této strany, kteří požádali o azyl v Německu, kde jejich
žádosti bylo vyhověno, o zaslání dokladů (seznamů členů, atd.) a prohlášení, že stěžovatel byl
členem politické strany, a stejně jako jeho kolegové, byl i on pro svoji účast ve straně
politicky pronásledován.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhuje stěžovatel rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Současně žádá o přiznání
odkladného účinku ve smyslu ustanovení §107 s. ř. s.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 11. 5. 2004, kde uvedl,
že s ohledem na obsah správního spisu se nebude ke kasační stížnosti vyjadřovat a odkázal
na správní spis. Žalovaný neshledává důvody pro přiznání odkladného účinku podané kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je stěžovatel chráněn před důsledky rozsudku
krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu
(cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při
rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť
obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 2. 3. 2003. V žádosti o udělení azylu stěžovatel uvedl, že je
běloruské národnosti, pravoslavného vyznání, že v letech 1996-1999 byl příznivcem
Běloruské národní fronty, a že proti němu bylo v roce 2002 vedeno v České republice trestní
stíhání za útok na veřejného činitele. Uvedl, že po smrti otce v prosinci 1999 ho navštívily
neznámé osoby, které s sebou přinesly otcem podepsaný dlužní úpis na částku 12 000 USD.
Jelikož v době podpisu dlužné částky společně s otcem stěžovatel podnikal, byl nucen dluh
vyrovnat. Musel prodat svůj byt a poté veškeré dlužné peníze předal věřitelům. Stejné osoby
jej navštívili ještě jednou a požadovali po něm úhradu úroků z dlužné částky. Určily mu
jednoměsíční lhůtu splatnosti a přitom mu pohrozily fyzickou likvidací. Z obav před nimi
opustil stěžovatel vlast a odjel do ČR. V době, kdy pobýval v ČR ve vězení, byl upozorněn
pracovníkem běloruského velvyslanectví, že v případě podání žádosti o azyl by mohl mít po
návratu do vlasti problémy se státními orgány Běloruska. Ve vlastnoručně podepsaném
prohlášení uvedl, že důvodem podání jeho žádosti o azyl je obava z ohrožení života ze strany
soukromých osob z kriminálních skupin a hrozba uvěznění.
V pohovoru konaném dne 11. 3. 2003 upřesnil, že byl od roku 1996 do roku 1999,
tedy v době, kdy studoval práva na vysoké škole, právnickým konzultantem muže, který byl
členem Běloruské národní fronty. Studia na právech ukončil v roce 1999 a začal podnikat
spolu otcem v prodeji nemovitostí. V srpnu téhož roku nastoupil jako právník na prokuraturu.
V prosinci zemřel otec. Krátce nato jej navštívily neznámé osoby které po něm prvně
požadovaly na základě dlužního úpisu otce částku USD 12 000 a poté, co prodal byt
a dlužnou částku uhradil, požadovaly taktéž úroky. Proto stěžovateli nezbylo než odjet
z vlasti. Na policii nic nenahlásil a o pomoc nepožádal, protože pracoval na prokuratuře
a je mu známo, že by se žádná policie jeho případem nezabývala, neboť osoby, které
mu vyhrožovaly, mají velké kontakty a hodně peněz. Stěžovatel rovněž vypověděl, že z vlasti
odešel taktéž z důvodu své bývalé spolupráce s členem opoziční politické strany, v důsledku
níž byl nucen odejít z prokuratury. Uvedl, že členové této strany jsou v Bělorusku
pronásledováni a tím se stali terčem pronásledování i jeho spolupracovníci. Ze strany
zaměstnavatele mu bylo sděleno, že pokud spolupracoval s takovou osobou, nemůže již dále
na prokuratuře pracovat. Aby nebyl vyhozen, podal stěžovatel sám výpověď. Na dotaz
žalovaného, zda prokuratuře jeho spolupráce s členem opoziční strany nevadila v době, kdy
nastupoval do práce, stěžovatel sdělil, že tomu bylo v době, kdy žil jeho otec, který měl velké
kontakty na prokuratuře a soudě. V době, kdy pobýval v ČR ve vězení, se od spoluvězně
dověděl, že v případě návratu do vlasti mu hrozí trest odnětí svobody až na pět let.
Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne rozhodnutí, kterým dle
ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu stěžovateli azyl neudělil. Současně
vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného
zákona.
Předmětné rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou. V této se vytýkal žalovanému
porušení celé řady procesních ustanovení správního řádu, odkázal na svou žádost a protokol
k pohovoru. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žalovaný
rozhodl správně, pokud v souladu s ustanovením §12 zákona o azylu stěžovateli azyl
neudělil, neboť stěžovatel ve své žádosti ani v pohovoru neuvedl skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být pronásledován z důvodů právně relevantních, taxativně uvedených
v citovaném ustanovení. Krajský soud dále konstatoval, že žalovaný zjistil skutkový stav pro
posouzení udělení azylu v souladu se zákonem a neshledal namítané vady správního řízení.
Výše uvedený rozsudek napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností.
V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel stižní důvod odkazem na ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení
věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst.1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje
závěry soudu a žalovaného o nedůvodnosti podané žádosti o azyl.
S názorem stěžovatele se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle ust. §2 odst. 5 cit. zákona se za pronásledování pro účely tohoto zákona
považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož
je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez
státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním.
Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatel v průběhu správního řízení
neuvedl žádné skutečnosti, které by byly podřaditelné pod důvody pro udělení azylu podle
ust. §12 zákona o azylu. Jedním z důvodů opuštění vlasti a podání žádosti o azyl byly potíže
stěžovatele se soukromými osobami, které po něm požadovali úhradu dluhu otce stěžovatele
spolu s příslušnými úroky. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nelze
problémy mezi soukromými osobami a tzv. mafií v domovském státě považovat za některý
z důvodů, pro něž by bylo lze podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu úspěšně
odůvodnit žádost o azyl. Taktéž stěžovatelem tvrzená skutečnost, že byl konzultantem člena
Běloruské národní fronty, bez toho aniž by stěžovatel tvrdil a prokázal pronásledování své
osoby z tohoto titulu není způsobilá odůvodnit udělení azylu. Za této situace jak žalovaný
v rozhodnutí prvého stupně, tak soud v žalobou napadeném rozhodnutí správně usoudil,
že podmínky pro udělení azylu podle ust. §12 v daném případě splněny nejsou.
Nadto je Nejvyšší správní soud nucen konstatovat, že neutěšená situace se stavem
dodržování lidských práv v Bělorusku, která vyplývá ze Zpráv Ministerstva zahraničí USA
sama o sobě nezakládá důvod dle §12 zákona o azylu pro udělení azylu v ČR. Právně
významnou pro zjištění naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu se jeví konkrétní
situace stěžovatele a důvody, pro které o azyl žádá.
Nejvyšší správní soud shledal výše uvedenou kasační námitku ohledně nesprávného
posouzení právní otázky v daném případě nedůvodnou.
Taktéž námitka stěžovatele spočívající v kritice provedeného dokazování ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., kdy žalovaný dle mínění stěžovatele nedostatečně
shromáždil podklady pro své rozhodnutí, není opodstatněná.
V řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podmínek, ale i pro
rozsah dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných
podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu, který
tvrdí určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo být vyhověno. Ze žádného zákonného
ustanovení nelze dovodit, že by správní orgán byl povinen prokazovat z vlastní iniciativy
žadatelova tvrzení. V dané věci ze správního spisu jednoznačně vyplynulo, že se žalovaný
zabýval všemi stěžovatelem uvedenými tvrzeními. Taktéž sám stěžovatel nežádal o doplnění
protokolu, k obsahu shromážděných podkladů (zpráv o dodržování lidských práv a ostatních
informací), které si žalovaný pro vydání rozhodnutí shromáždil, se stěžovatel nevyjádřil
a nenavrhl jejich doplnění. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je naopak zřejmé,
že se žalovaný podrobně zabýval tvrzenými problémy stěžovatele vzniklými z důvodu jeho
spolupráce se členem opoziční politické strany, jak je patrné ze strany č. 3 napadaného
rozhodnutí. Na tomto místě žalovaný vážil jak pronásledování samotných členů opozičních
stran, tak možné pronásledování jejich rodinných příslušníků. Žalovaný své povinnosti zjistit
přesně a úplně skutečný stav věci dostál a opatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí.
Skutková podstata má náležitou oporu ve spisech, při jejím zjišťování nebyl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že by to mohlo ovlivnit
jeho zákonnost. Nejvyšší správní soud neshledal naplnění tvrzeného kasačního důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Pokud jde o námitku stěžovatele spočívající v nesprávném postupu žalovaného, který
si měl dle názoru stěžovatele vyžádat zprávy nejen u Ministerstva zahraničí ČR, ale taktéž
u mezinárodních organizací působících na našem území, jež se zabývají dodržováním
lidských práv v jednotlivých zemích světa, nebyla tato v průběhu celého správního ani
soudního řízení zmíněna a tvoří z tohoto pohledu novum ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud ve smyslu výše citovaného ustanovení nepřihlížel při rozhodování ke
skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že důvody
uvedené v kasační stížnosti stěžovatelem nebyly prokázány, a proto podanou kasační stížnost
podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. 1. 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu