ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.207.2005
sp. zn. 5 Azs 207/2005 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: N. V. L., zast. advokátem JUDr. Petrem Práglem, se sídlem AK ul. Dlouhá 5, Ústí
nad Labem, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
21. 2. 2005, č. j. 14 Az 382/2003 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 8. 2003, č. j. OAM-619/VL-19-C10-2003 nebyl
stěžovateli udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených
v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a zároveň bylo rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na něj nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí o neudělení azylu podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ústí
nad Labem, který ji výše označeným rozhodnutím zamítl.
Rozsudek uvedeného soudu je nyní napadán kasační stížností, ve které stěžovatel
uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(s. ř. s.). Namítá, že skutkový stav byl žalovaným nesprávně posouzen již ve správním řízení.
Protože stěžovatel azylovému řízení nerozumí, český jazyk neovládá, řádně mu proto
neporozuměl, a proto se mohlo zdát, že jeho prvotní výpověď byla postavena
na ekonomických důvodech a o dalších důvodech majících původ v pronásledování
a diskriminaci se zmínil až později. Stěžovatel namítá, že soud se jeho námitkami plně
nezabýval, rovněž si nevzpomíná, že by vyslovil souhlas s jednáním bez jeho přítomnosti,
soud však takto postupoval. Stěžovatel tvrdí, že v zemi jeho původu nejsou lidská práva
dodržována obecně, proto mu hrozí pronásledování v případě návratu. Navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti; k námitce
stěžovatele, že nerozumí českému jazyku uvedl, že v azylovém řízení bylo se stěžovatelem
jednáno za přítomnosti tlumočníka, považuje ji proto za bezpředmětnou. V dalším vyjádřením
odkázal na spisový materiál. Kasační stížnost je nedůvodná, proto navrhuje, aby ji Nejvyšší
správní soud zamítl.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí
Krajského soudu v Ústí nad Labem v mezích důvodů uplatněných ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 13. 2. 2003 žádost na zahájení
řízení o udělení azylu, jako důvod uvedl, že nechtěl ve Vietnamu již žít. Vycestoval z vlasti
v roce 2003. Uvedl, že od roku 1990 do roku 1993 byl ve vojenské službě, z této dezertoval
a v roce 1994 nebo 1995 by na rok v převýchovném táboře; měl proto špatný kádrový
posudek. Neměl stálé zaměstnání, a proto využil příležitosti odjet do České republiky. Nebyl
členem žádné politické strany, nijak se politicky neangažoval a ani nebyl trestně stíhán.
V pohovoru konaném dne 8. 5. 2003, který byl veden na žádost stěžovatele ve vietnamském
jazyce, dále uvedl, že poté co dezertoval byl přidělen vždy na dva měsíce na práce
v kamenolomu, kde měl být 15 let, mimo to neměl žádné stálé zaměstnání. S žádostí o pomoc
se nikam neobrátil. Z Vietnamu odletěl legálně do Ruska a dále se nelegálně přes neznámé
země dostal až do České republiky. Uvedl dále, že neví, co by mu hrozilo v případě návratu.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo
z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro
poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro
pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních
a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti
příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly
sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň
příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
V daném případě, kdy stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil pouze tíživou
ekonomickou a sociální situací ve své vlasti, aniž by jakkoli zmiňoval své pronásledování
za uplatňování politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství,
příslušnost k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož
je občanem, žalovaný správně vyhodnotil situaci, následkem čehož nebyl stěžovateli azyl
podle ustanovení §12 azylového zákona udělen.
Jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze
v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Jak vyplynulo
ze správního spisu, žalovaný rovněž zkoumal, zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody
pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu je zcela
na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze
v omezeném rozsahu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno
zásadami správního uvážení se judikatura obecných soudů ustálila na názoru, že zákon vytváří
kriteria podle nichž, a v jejichž rámci, se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování
těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale
uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné
správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda
premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto
předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné
závěry.
Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav
v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu,
nevybočil z mezí správního uvážení, zejména, když stěžovatel ve správním řízení ani žádné
důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu neuváděl.
Stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu z důvodu, že stav věci byl nedostatečně
zjištěný, nesprávně a neobjektivně vyhodnocený, z námitky stěžovatele nevyplývá, v čem
konkrétně vytýkaná vada řízení spočívala.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud materiál, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký
učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li v nich podklad
pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru.
Takové vady řízení však nebyly shledány. Ze správního spisu je zcela zřejmé,
že správní orgán provedl v řízení úplné dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních
prostředků žalovaný při svém rozhodování vycházel. Stěžovatel byl v protokolu o pohovoru
řádně seznámen s podklady pro rozhodnutí, přičemž mohl navrhnout doplnění důkazů z nichž
správní orgán vycházel. O doplnění nežádal, ani neuvedl žádné skutečnosti, které by mohly
být důvodné pro odlišné posouzení situace, než učinil žalovaný.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí, že správní orgán má povinnost
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy,
jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené,
případně neuvádí jen důvody ekonomické. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení
zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám
domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze
k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci
má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl
získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní
řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje pro
udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl
ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezován. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej krajský soud 1. stupně i vyhodnotil.
Zcela nedůvodné je tvrzení stěžovatele stran možného nepochopení azylového řízení
z důvodu neznalosti českého jazyka, neboť řízení bylo vedeno za přítomnosti tlumočníka.
Z údajů uváděných stěžovatelem a v návaznosti na zprávy o stavu dodržování lidských
práv ve Vietnamu, které jsou součástí správního i soudního spisu nevyplynuly důvody
zakládající překážku vycestování dle §91 zákona o azylu, spočívající zejména v tom,
že by stěžovatel byl nucen vycestovat do státu, v němž by byl ohrožen jeho život nebo
svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného
konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu
stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Ostatně žádné takové obavy stěžovatel ani neuváděl.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud
zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě, přičemž byl při posuzování zákonnosti
rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s.
rozsahem a důvody opravného prostředku a při přezkoumání rozhodnutí vycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud rovněž námitku, kterou stěžovatel vznesl
k postupu soudu, který rozhodl bez jednání. Ze spisu vyplynulo, že stěžovatel byl přípisem
soudu č. j. 14 Az 382/2003 - 21, který osobně převzal dne 12. 1. 2004 vyrozuměn mimo
ostatní zákonná poučení i o možném postupu soudu dle §51 odst. 1 s. ř. s. , přitom požadoval
i vyjádření stěžovatele. Stěžovatel sám zaslal dne 13. 1. 2004 krajskému soudu písemnost
ze dne 2. 1. 2004, ve které výslovně uvedl, že: 1) nemá žádnou námitku proti navrhovaným
soudcům, 2) navrhuje, aby soud rozhodl bez nařízení jednání, 3) nežádá náhradu nákladů
řízení.
Nejvyšší správní soud neshledal námitky uplatněné ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. důvodnými, a proto kasační stížnost postupem dle
ust.§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl
Stěžovatel který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se nepřiznává náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 15. listopadu 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu