ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.217.2004
sp. zn. 5 Azs 217/2004 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyň: a) H. O., b) nezl. L. O., c) nezl. M. O., všechny zastoupené JUDr. Jaroslavem
Kloudou, advokátem se sídlem v Praze, Dejvická 46, proti žalovanému Ministerstvu vnitra,
Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2004, č. j. 11 Az 211/2003 – 32,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2004, č. j. 11 Az 211/2003 – 32
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. 3. 2004, č. j. 11 Az 211/2003 - 32, zamítl Městský soud v Praze
žalobu žalobkyně H. O. podanou jménem svým i jménem svých nezletilých dcer (dále jen
„stěžovatelka“) proti rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 8. 9. 2003, č. j. OAM-2879/VL-
14-P11-2000. Tímto rozhodnutím žalovaného nebyl stěžovatelce udělen v České republice
azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č.
325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo vysloveno, že se na ni
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka včas kasační
stížnost.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), když namítá,
že soud nesprávně interpretoval a aplikoval ustanovení §12 odst. a) a b) v souvislosti
s ustanovením §2 odst. 6 zákona o azylu.
Stěžovatelka napadá postup Městského soudu v Praze, který pochybil, pokud zamítl
žalobu s odvoláním na ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s., a to proto, že se jedná o rozšíření
žaloby. Soud dle mínění stěžovatelky nesprávně posoudil námitku ohledně neúplnosti
spisového materiálu – Zprávy o dodržování lidských práv v Bělorusku za rok 2002,
uplatněnou až při jednání soudu jako opožděnou a konstatoval, že k této s ohledem
na ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. nemohl přihlédnout. Stěžovatelka je toho názoru,
že se v daném případě nejedná o rozšíření žaloby o dosud nenapadené výroky rozhodnutí
správního orgánu, ale o upozornění, že dokumentace, předložená žalovaným je neúplná.
Stěžovatelka nemůže akceptovat vyjádření žalovaného, který při jednání u soudu uvedl,
že nepovažuje za nezbytné předkládat soudu úplnou zprávu, neboť její obsah je soudu znám
z úřední povinnosti. Stěžovatelka uvádí, že se mohla přesvědčit o neúplnosti předmětné
zprávy až při studiu spisu dne 18. 3. 2004. Ke dni podání žaloby nemohla vědět, že žalovaný
předloží pouze úvodní listy zprávy. Stěžovatelka dále uvádí, že soud je povinen projednávat
jednotlivé případy samostatně a ve všech souvislostech. Musí vycházet z důkazů, které jsou
obsaženy ve spise. K tvrzením, která nejsou obsahem spisu, nemá soud přihlížet a pokud tak
činí, jedná v rozporu s ustanovením §103 odst. 1 s. ř. s.
Tím, že si soud nevyžádal úplné znění předmětné zprávy, porušil zákon. Stěžovatelka
dále napadá závěry soudu, když tento při hodnocení podmínek pro poskytnutí azylu pouze
obecně konstatoval, že v obdobné situaci jako ona se nacházejí i jiní obyvatelé Běloruska.
Vzhledem k rozdílné psychice lidí a k okolnostem každého jednotlivého případu
se interpretace toho, co představuje pronásledování, nutně liší.
Pokud byla stěžovatelka dlouhodobě vystavena různým opatřením ze strany státních
orgánů, tak, jak je podrobně uvedeno v žalobě, nelze vyloučit, že ve spojení s dalšími
zápornými faktory, kupř. všeobecné nejistoty, mohou být kumulativně hodnocena jako
pronásledování. Tyto skutečnosti soud nehodnotil a nezabýval se otázkou, zda stěžovatelka
nepociťovala subjektivní obavy z pronásledování.
Obdobně je nutno hodnotit otázku překážky vycestování dle ustanovení §91 odst. 1
zákona o azylu, kterou se soud nezabýval.
Soud se dále nezabýval posouzením toho, zda v daném případě nejsou dány důvody
pro udělení humanitárního azylu. Stěžovatelka žije v ČR s manželem a otcem dětí ve věku 5
a 9 let déle než tři roky. Děti zde navštěvují školu a mateřskou školku, mluví česky a návrat
do Běloruska je nepříznivým a tvrdým zásahem do jejich dalšího života.
Stěžovatelka navrhuje rozhodnutí soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Současně
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud přiznal její kasační stížnosti odkladný účinek.
V opačném případě by byla nucena vycestovat z České republiky, což by pro ni znamenalo
nenahraditelnou újmu.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil písemným podáním ze dne 20. 5. 2004,
považuje kasační stížnost za nedůvodnou. Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a s přiznáním
odkladného účinku nesouhlasí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ust. §109 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj. pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je
rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 19. 11. 2000. V žádosti o udělení azylu stěžovatelka uvedla, že svoji
vlast opustila v listopadu 2000 kvůli vyhrožování. Dále uvedla, že je běloruské národnosti,
pravoslavného vyznání, není a nebyla členem žádné politické strany. Poté, co spolu
s manželem vystoupili z kolchozu začal manžel na základě udělené licence podnikat.
S ohledem na skutečnost, že jejich podnik byl neustále podrobován kontrolám ze strany
městského úřadu, opakovaně zavírán a prověřován, obchodní partneři odmítali s manželem
spolupracovat. Proto se manžel rozhodl podnikání ukončit. Byl nucen uhradit velkou pokutu,
neboť podnikal na základě neúplných dokladů. Pokutu zaplatili a rozhodli se odjet do ČR.
Když probíhaly parlamentní volby odmítla stěžovatelka volit mladého populistu Jančevského,
který byl spjat s Lukašenkem. Agitátorům sdělila, že Lukašenka nevolila a volit nebude. Poté
ji začalo být vyhrožováno telefonem.
V rámci pohovoru konaném dne 4. 12. 2002 za účasti tlumočníka z ruského jazyka,
stěžovatelka zopakovala skutečnosti uvedené v žádosti o azyl. Dále upřesnila, že po udělení
pokuty byla nucena prodat veškerý majetek a dále žila u rodičů. Manžel odjel opracovat
do ČR. Na podzim roku 2000 byly v Bělorusku parlamentní volby. Jmenovaná se zachovala
neopatrně a řekla, že nikdy pro Lukašenka nehlasovala, neboť chtěla podpořit manželku
jednoho z opozičních vůdců. Po vyhlášení výsledků voleb ji a dětem začalo být vyhrožováno.
Po odjezdu stěžovatelek z vlasti začala mít problémy matka jmenované jak s vyřizováním
důchodů, tak s poštou. Dopisy ji chodí rozlepené, je taktéž zřejmé, že její telefonní hovory
se stěžovatelkou jsou podrobovány odposlechu. Jmenovaná dále uvedla, že při vyřizování
pasů svých dětí musela zaplatit úplatky. S názory Lukašenka nemůže souhlasit. Při volbách
nebyla jmenovaná na seznamu voličů. Tuto skutečnost zjistila až ve volební místnosti
a nebylo možné s tím nic udělat. Svoji vlast se rozhodla opustit kvůli výhružkám a také proto,
že byly její děti nemocné. Původce vyhrožování mohla jen těžko zjistit, když tento jí
vyhrožoval po telefonu. S žádostí o pomoc se na státní orgány neobracela. V případě návratu
do země se stěžovatelka obává možného uvěznění za to, že v ČR požádala o azyl a současně
se obává o život.
Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne 8. 9. 2003 rozhodnutí,
kterým dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu neudělil stěžovatelce azyl.
Současně vyslovil, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu.
Předmětné rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou k Městskému soudu v Praze.
Žalobou se domáhala zrušení rozhodnutí a vrácení žalovanému k dalšímu řízení z důvodu
nezákonnosti předmětného rozhodnutí, spočívajícího v porušení celé řady procesních
ustanovení správního řádu a v nesprávném posouzení skutečnosti, zda byla stěžovatelka
v domovské zemi pronásledována z politických důvodů. Městský soud přezkoumal napadené
rozhodnutí a neshledal namítané porušení procesních ustanovení. Dospěl k závěru,
že skutkový stav byl zjištěn správně a proto žalobu rozsudkem zamítl.
K námitkám o neúplném zjištění skutkového stavu soud uvedl, že stěžovatelé tyto
námitky v žalobě nijak nekonkretizovali. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný
vycházel jak z tvrzení stěžovatelů, tak z objektivních zpráv o situaci v zemi původu. Zjištění
učiněná žalovaným považuje soud za dostatečná. K námitce uplatněné stěžovatelkou při
jednání soudu ohledně neúplnosti spisového materiálu předloženého žalovaným soud při
svém rozhodování nepřihlédl s odkazem na ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s., neboť předmětná
námitka byla uplatněna po lhůtě stanovené §32 odst. 1 zákona o azylu.
Výše uvedený rozsudek napadla stěžovatelka včas podanou kasační stížností.
Stěžovatelka podává svou kasační stížnost s odkazem na důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Stěžejní se v podané kasační stížnosti jeví námitka spočívající v kritice postupu soudu,
který dle mínění stěžovatelky pochybil, pokud zamítl žalobu s odvoláním na ustanovení §71
odst. 2 s. ř. s. , a to proto, že se jedná o rozšíření žaloby.
Předmětná námitka dle svého obsahu podporuje naplnění kasačního důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ačkoliv tak není činěno konkrétním odkazem,
neboť stěžovatelka napadá vadu řízení před soudem, která dle jejího názoru zakládá
nezákonné rozhodnutí ve věci.
Soud dle mínění stěžovatelky nesprávně posoudil námitku ohledně neúplnosti
spisového materiálu – Zprávy o dodržování lidských práv v Bělorusku za rok 2002,
uplatněnou až při jednání soudu jako opožděnou a konstatoval, že k této s ohledem na
ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. nemohl přihlédnout. Stěžovatelka je toho názoru, že se v daném
případě nejedná o rozšíření žaloby o dosud nenapadené výroky rozhodnutí správního orgánu,
ale o upozornění, že dokumentace, předložená žalovaným je neúplná.
Nejvyšší správní soud názor stěžovatelky nesdílí.
Předně je třeba uvést, že soud s odvoláním na ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. nezamítl
žalobu, nýbrž pouze odůvodnil, proč k námitce neúplnosti spisového materiálu uplatněné
stěžovatelkou až při jednání soudu, nemohl přihlédnout.
Dle ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. může žalobce kdykoli za řízení žalobní body
omezit.
Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní
body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.
Dle ustanovení §32 odst. 1 zákona o azylu lze žalobu proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí.
Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelce bylo doručeno napadené
správní rozhodnutí dne 12. 10. 2003. Žalobu stěžovatelka podala dne 27. 10. 2003, tedy
v poslední den lhůty pro její podání stanovené zákonem o azylu. V žalobě se stěžovatelka
omezila pouze na obecné konstatování, že žalovaný správní orgán porušil ustanovení §32
odst. 1 správního řádu, neboť nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a za tím účelem
si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí. Námitku týkající se neúplnosti spisového
materiálu stěžovatelka vznesla až při jednání soudu dne 18. 3. 2004. Stěžovatelka poukázala
na skutečnost, že zpráva Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Bělorusku
za rok 2002 není ve spisovém materiálu založena celá, nýbrž pouze dvě úvodní strany.
Stěžovatelka dále uvedla, že na dalších listech této zprávy jsou uváděny konkrétní údaje, které
ze spisového materiálu nevyplývají a požádala, aby zpráva byla založena do spisu v celém
rozsahu. S odkazem na ustanovení §71 odst. 2) s. ř. s. a §32 odst. 1) zákona o azylu soud
k předmětné námitce nepřihlédl s odůvodněním, že tato byla uplatněna opožděně.
Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je správní soudnictví ovládáno
koncentrační a dispoziční zásadou. Žalobce v důsledku toho musí stanovit rozsah přezkumu
ve lhůtě k tomu zákonem stanovené, přičemž i případné rozšíření žalobních důvodů po podání
žaloby se musí stát v této lhůtě. S námitkami proti rozhodnutí, které jsou učiněny až poté,
je žalobce prekludován a účinně se jich dovolat nemůže. Soud takové námitky nezkoumá,
nejde-li ovšem o námitky, k nimž musí i bez toho přihlížet z vlastní úřední povinnosti
(zejména nulita aktu nebo nezákonnost, kterou žalobce uplatnit nemohl, protože o ní nemohl
vědět, ap.). V daném případě stěžovatelka v žalobě pouze obecně namítala, že žalovaný
porušil ustanovení §32 odst. 1 správního řádu, neboť nezjistil přesně a úplně skutečný stav
věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí. Tento žalobní bod, bez
toho, aniž by jej stěžovatelka specifikovala není způsobilý k podrobnějšímu přezkoumání.
Je vlastně pouhou citací zákonného ustanovení §32 odst. 1 správního řádu, aniž by bylo
jakkoliv konkretizováno, v čem je jeho porušení konkrétně spatřováno. Namítá-li
stěžovatelka, že nebyl zjištěn skutečný stav věci podle §32 odst. 1 správního řádu, není
možno toto tvrzení nijak dále ověřit, pokud v žalobě neuvedla, jaké důkazní prostředky měl
žalovaný provést, případně k jakým tvrzením ve svém rozhodování žalovaný nedostatečně
přihlédl, či k jakému závěru o skutkovém stavu měl žalovaný správně dojít. Taková tvrzení,
nejsou-li v zákonem stanovené lhůtě doplněna odkazem na konkrétní tvrzená pochybení, jsou
vágní a soudně nepřezkoumatelná. Pokud pak stěžovatelka v průběhu řízení před soudem
prvního stupně rozšířila žalobu o další žalobní bod, resp. až v průběhu nařízeného jednání
namítla neúplnost důkazního materiálu, učinila tak po lhůtě, v níž je možno žalobu rozšířit
a krajský soud postupoval správně, jestliže se námitkou nezabýval. V daném případě, kdy byl
stěžovatelkou uplatněný žalobní bod spočívající pouze v citaci zákonného ustanovení §32
odst. 1 správního řádu soudně nepřezkoumatelný, nelze uplatnění námitky neúplnosti
spisového materiálu posoudit jako jeho rozšíření či doplnění. Rozšířit či podpořit lze pouze
včas a řádně přednesené žalobní body.
Stěžovatelka až při jednání začala tvrdit, že na dalších nezaložených stranách
předmětné zprávy o dodržování lidských práv v Bělorusku jsou uváděny údaje, které
ze spisového materiálu nevyplývají. Tyto skutkové okolnosti však mohla stěžovatelka uplatnit
včas. Jak vyplývá ze spisového materiálu, resp. z přílohy k pohovoru konaného dne
4. 12. 2002, byla stěžovatelka seznámena s obsahem podkladů, které si žalovaný pro vydání
rozhodnutí opařil, což stvrdila svým podpisem. Za předpokladu, že se s celým obsahem
zprávy seznámila, mohla stěžovatelka po doručení předmětného rozhodnutí seznat,
že žalovaný nezohlednil všechny informace ve zprávě obsažené a v takovém případě by
mohla tuto námitku uplatnit již v žalobě. Taktéž stěžovatelce nic nebránilo nahlédnout
v průběhu soudního řízení do spisového materiálu.
Nejvyšší správní soud neshledal v postupu Městského soudu v Praze pochybení
a proto považuje výše uvedenou námitku stěžovatelky za lichou. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že soudní řízení nebylo postiženou vadou, kterou má na mysli ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., a která by mohla mít vliv na zákonnost předmětného rozhodnutí.
Stěžovatelka dále opírá svou kasační stížnost o ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Tvrzenou nezákonnost ve smyslu citovaného ustanovení spatřuje v nesprávném
posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje závěry soudu
o tom, zda byla vystavena v zemi původu pronásledování.
Stěžovatelka v této souvislosti zmiňuje, že vzhledem k rozdílné psychice lidí
a okolnostem každého jednotlivého případu se interpretace toho, co představuje
pronásledování, nutně liší. Dle jejího názoru se nelze spokojit s obecným závěrem soudu, že
v obdobné situaci jako ona se nacházejí i jiní obyvatelé Běloruska. Pokud byla stěžovatelka
dlouhodobě vystavena různým opatřením ze strany státních orgánů, tak, jak je podrobně
uvedeno v žalobě, nelze vyloučit, že ve spojení s dalšími zápornými faktory, kupř. všeobecné
nejistoty, mohou být kumulativně hodnocena jako pronásledování. Tyto skutečnosti soud
nehodnotil a nezabýval se otázkou, zda stěžovatelka nepociťovala subjektivní obavy
z pronásledování.
S názorem stěžovatelky se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Dle ustanovení §12 zákona o azylu, se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo
b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §2 odst. 5 zákona o azylu ve znění platném ke dni vydání
napadeného rozhodnutí se za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje ohrožení
života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání,
pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo
pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním.
Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že žalovaný řádně hodnotil veškeré
skutečnosti uváděné stěžovatelkou v průběhu správního řízení a porovnal tyto s informacemi
jím získanými. Za důvod podání žádosti o azyl pak označil tíživou situaci rodiny zapříčiněnou
činností stěžovatelky a jejího manžela. Náležitě se taktéž vypořádal s tvrzeným vyškrtnutím
stěžovatelky ze seznamu voličů a vyhrožováním ze strany neznámých osob poté, co v rámci
parlamentních voleb odmítla volit Jančevského. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí
konstatoval, že vyjádření stěžovatelky učiněné před volbami bylo v daném případě jediným
projevem nespokojenosti s politickou situací v zemi. Z něj není možné dovodit, že je
stěžovatelka pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod. Taktéž v daném
řízení nebylo prokázáno, že neuvedení stěžovatelky na seznamu voličů bylo projevem
pronásledování z důvodů shora uvedených. Stěžovatelka se totiž nedomáhala svého práva
u žádné státní instituce a tudíž v daném případě nelze vyloučit administrativní chybu. Stejně
je tomu i v případě vyhrožování. Nebylo hodnověrně prokázáno, že zmíněné vyhrůžky měly
souvislost s vyjádřeními stěžovatelky před volbami. Žalovaný správní orgán taktéž neshledal
naplnění podmínek pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu v případě tvrzeného
pronásledování ze strany státních úředníků při podnikání manžela. Se závěry žalovaného
se soud ztotožnil. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že tvrzené důvody pro podání žádosti
o azyl nelze podřadit pod žádnou ze skutečností odůvodňující udělení azylu ve smyslu
ustanovení §12 zákona o azylu. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalovaný při svém
rozhodnutí vycházel z objektivních podkladů, které si pro rozhodnutí žalovaný opatřil, proti
jejichž obsahu stěžovatelka v žalobě neuplatnila žádnou konkrétní námitku. Soud poukázal
na skutečnost, že se stěžovatelka se svými problémy neobrátila na policii a další příslušné
orgány a nevyužila tak dostupné prostředky k zajištění nápravy a její tvrzené skutečnosti tak
nebyly předmětem žádného řízení. Dále uvedl, že situace popisovaná stěžovatelkou postihuje
veškeré obyvatelstvo Běloruska a ačkoliv lze chápat snahu stěžovatelky o zajištění lepšího
života v ČR, je nutno konstatovat, že z uváděných důvody azyl udělit nelze. Žalovaný i soud
správně vyhodnotili, že v případě stěžovatelky nebyly naplněny podmínky pro udělení azylu
dle ustanovení §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud je nucen zdůraznit, že institut azylu je institutem výjimečným
a jeho udělení předchází striktní naplnění zákonných předpokladů. Stěžovatelka v průběhu
správního řízení neprokázala, že by byla pronásledována za uplatňování politických práv
a svobod. V daném případě nelze mít bez dalšího zato, že pouhý nesouhlas s politickou situací
vyjádřený odmítnutím volit parlamentního kandidáta Jančevského, který byl spjat
s prezidentem Lukašenkem, je výrazem politického přesvědčení.
Stěžovatelka v dané věci taktéž neprokázala, že by byla pronásledována z titulu své
rasy, národnosti, náboženství, příslušností k určité sociální skupině. Právním rozborem
obsahu pojmu „pronásledování“, stejně tak zdůrazněním jeho subjektivního aspektu,
učiněnými v kasační stížnosti stěžovatelka nedoložila naplnění podmínek pro udělení azylu.
Nejvyšší správní soud shodně s názorem Městského soudu v Praze zdůrazňuje,
že neutěšená situace se stavem dodržování lidských práv v Bělorusku, která vyplývá ze Zpráv
Ministerstva zahraničí USA sama o sobě nezakládá důvod dle §12 zákona o azylu pro udělení
azylu v ČR. Právně významnou pro zjištění naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu
se jeví konkrétní situace stěžovatelky a důvody, pro které o azyl žádá.
Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že se soud nezabýval posouzením
naplnění podmínek pro udělení tzv. humanitárního azylu, upraveného v ustanovení §14
zákona o azylu, nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka až do podání kasační
stížnosti žádné konkrétní důvody, v nichž by měla být spatřována nezákonnost té části
napadeného rozhodnutí, v níž žalovaný neudělil stěžovatelce humanitární azyl, neuváděla.
Správní orgán neshledal u stěžovatelky důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu a krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvedl,
že výroky napadeného rozhodnutí podle §13, 14 zákona o azylu, považuje za zákonné, neboť
v řízení před žalovaným nebyly zjištěny skutečnosti, které by svědčily pro aplikaci těchto
zákonných ustanovení. Pokud se tedy stěžovatelka až v kasační stížnosti začíná dovolávat
udělení humanitárního azylu, nutno vycházet z toho, že v kasační stížnosti uvádí důvody,
které neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit
mohla, tedy důvody, pro něž je kasační stížnost nepřípustná podle §104 odst. 3 s. ř. s. V této
souvislosti je třeba poukázat i na ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., dle kterého soud nepřihlíží
ke skutečnostem, které stěžovatelka uplatnila poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí.
Oprávněnou však Nejvyšší správní soud shledal námitku stěžovatelky spočívající
v absenci soudního přezkumu existence překážky vycestování ve smyslu ustanovení §91
zákona o azylu. Městský soud pochybil, pokud se řádně uplatněnou žalobní námitkou
nezabýval.
Jak již Nejvyšší správní soud judikoval ve svém rozhodnutí č. j. 5 Azs 7/2003:
„Jelikož uvedení toho, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování stanovená
v §91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., je podle §28 zákona
č. 325/1999 Sb. obligatorní náležitostí rozhodnutí správního orgánu o neudělení nebo odnětí
azylu, musí soudní přezkum zahrnout i otázku překážky vycestování. Skutková zjištění
o situaci v zemi původu žadatele o azyl týkající se okolností stanovených jako překážky
vycestování se v odůvodnění rozhodnutí, jímž se stanoví, že se na určitou osobu nevztahují
překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, se posoudí samostatně. Není dostačující,
pokud se odůvodnění rozhodnutí toliko odvolává na vyhodnocení situace, týkající se podmínek
pro udělení azylu. Okolnosti stanovené jako překážky vycestování v §91 zákona o azylu,
nejsou totožné s důvody pro udělení azylu podle §12 zákona téhož zákona; správní orgán
i soud se jimi proto zabývají samostatně.“.
V odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze absentuje posouzení té části
rozhodnutí žalovaného, ve které vyslovil závěr, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka
vycestování. Rozhodnutí soudu tedy trpí vadami řízení, které zakládají jeho
nepřezkoumatelnost, spočívající v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, a proto Nejvyšší
správní soud podle ust. §110 odst. 1 zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a vrací věc
k dalšímu řízení.
V novém řízení je nezbytné zabývat se meritorně otázkou existence překážek
vycestování, tak jak je uvedeno výše. V tomto řízení je krajský soud vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodně příslušný krajský soud ve svém
novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s. ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. 1. 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu