ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.229.2005
sp. zn. 5 Azs 229/2005 - 98
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: M. F., zast. JUDr. Evou Černou, advokátkou, AK Klínovecká 998, 363 01 Ostrov,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o kasační stížnosti proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2005, č. j. 9 Az 38/2004 – 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce, dále též stěžovatel, brojí proti
shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen žalovaný) ze dne 19. 5. 2004,
č. j. OAM-207/LE-11-05-2004, o neudělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) a současně bylo rozhodnuto,
že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu v platném
znění.
V žalobě vytýká žalobce správnímu orgánu, že nezjistil skutečnost týkající se jeho
operace, tj. zda jsou operace toho druhu v zemi původu prováděny a jaká je jejich úspěšnost
a že napadené rozhodnutí není v souladu se zákony a nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu
věci. Domnívá se, že po návratu bude podroben mučení, nelidskému a ponižujícímu zacházení
jednak ze strany I., který na něj „uvalil daňový podvod“ a jednak ve věznici. Tvrdí, že může
být operován pouze v České republice.
Po přezkoumání žalobních námitek soud I. stupně žalobě nevyhověl a zamítl
ji vycházeje přitom z obsahu správního spisu a také z obsahu protokolu o jednání, které
proběhlo před Městským soudem v Praze dne 23. 3. 2005. Za důvod opuštění země původu
uvedl v rámci pohovoru do protokolu sepisovaného dne 6. 4. 2004, že prvním důvodem
opuštění Spolkové republiky Německo bylo, že děti jeho družky dospěly do věku, kdy měly
povinnost školní docházky, druhým důvodem byla ekonomická situace, neboť se jim nevedlo
příliš dobře a životní náklady s pěti dětmi byly v Německu vysoké. Dalším důvodem byl
podvodník A. T. z Ř., který se vloudil do jeho firmy a sliboval lidem uzavření pojistných
záruk, ale inkasované peníze si nechal a stěžovateli z těchto peněz vznikla daňová povinnost.
Také mu vyhrožoval zbraní a tvrdil, že pokud bude stěžovatel proti němu vypovídat, ví, kde
bydlí jeho matka. V průběhu soudního jednání uvedl, že proti němu bylo zahájeno trestní
stíhání, o kterém nevěděl, přestože justiční orgány v Německu znaly veškeré adresy, na nichž
se zdržoval. Proto se postupu těchto orgánů obával. Uvedl, že je těžce nemocen, podrobil se
operaci v roce 1999, avšak státní orgány Německa jej v této věci nepodpořily a neposkytly mu
žádnou pomoc v tom směru, aby byl doléčen. Zatykač, původně na něj vydaný, byl podle
stěžovatele v rozporu s obsahem obvinění, co se týče výše příjmu, který podle obvinění
stěžovatel nepřiznal. V České republice si připadá bezpečněji, našel si zde rodinu a přátele.
Justiční orgány v Německu bránily jeho řádné obhajobě, neměl obhájce, až po intervenci mu
byl ustanoven ex offo, a to po 15 měsících vazby. V Německu bylo jeho léčení odmítnuto
s tím, že má být doléčen v České republice. Soud I. stupně dále vycházel z žádosti stěžovatele
o dočasný humanitární azyl, z protokolu o pohovoru vedeném se stěžovatelem 6. 4. 2004
a lékařské zprávy vězeňské lékařky ze dne 11. 5. 2004. Soud I. stupně se v obsáhlém
odůvodnění svého rozsudku vypořádává jednak s otázkou zdravotního stavu stěžovatele,
jednak se zabývá důvody pro udělení azylu včetně důvodů humanitárních, resp. překážky
vycestování. Zdůraznil, že stěžovatel poukázal na to, že své přání být operován znovu v České
republice zdůvodňoval tím, že má v české lékaře důvěru, nikoli tím, že by operace nebyla
v zemi jeho původu prováděna. Soud rovněž připomněl zprávu podanou lékařkou, která je
obeznámena s jeho zdravotním stavem o tom, že se stěžovatel nenachází v ohrožení života a
takové ohrožení se nepředpokládá ani v případě jeho návratu do vlasti. V dalším pak
zdůvodnil, že neshledal žádné podklady, z nichž by byla patrna odůvodněnost strachu
z pronásledování z důvodů vymezených v §12, resp. §13 zákona o azylu a pokud jde o
neudělení azylu z důvodů humanitárních, pak za takový důvod nepovažoval pouhé přání být
operován výhradně českými lékaři. Připomněl, že z informací o zemi původu stěžovatele
nevyplývá, že by v Německu panovaly poměry, které by stěžovateli nedovolovaly se do této
země vrátit a že mu nehrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení, když
vláda Spolkové republiky Německo je signatářem Úmluvy proti mučení a jinému krutému
nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání z roku 1984. Obavy z kriminálního
jednání soukromých osob pod překážku vycestování podřadit nelze. Ze zprávy o Německu,
jež je hodnoceno jako bezpečná země původu (červen 2002), je patrné, že podmínky
ve věznicích jsou na úrovni mezinárodních standardů a vláda nijak neomezuje přístup médií
a organizací zabývajících se sledováním lidských práv do věznic. Zákon zakazuje mučení či
jiné ponižující zacházení a trestání a také byli vyšetřováni a stíháni policisté, kteří se dopustili
špatného zacházení s osobami ve vazbě. Nezávislost soudnictví je zakotvena v zákoně
a v praxi je dodržována.
Stěžovatel také napsal dopis v němčině, který posléze v české jazykové verzi poslala
advokátka stěžovatele dne 24. 10. 2005, z něhož vyplývá, že souhlasí pouze s takovou
lékařskou prohlídkou, která bude uskutečněna nezávislými lékaři, nikoli lékaři vězeňské
nemocnice a popisuje diskriminační a ponižující zacházení s ním při nástupu do věznice.
Uvádí, že jeho operace je velmi komplikovaná a že požadoval, aby jej operovali v civilní
nemocnici v K. V. v blízkosti jeho rodiny.
Z vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti plyne, že tento popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek soudu I. stupně byly
vydány v souladu s právními předpisy. Je odkazováno na správní spis a napadené rozhodnutí.
V rámci kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvody, které lze, patrně nejlépe, podřadit
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), a to nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a že existují vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž
žalovaný vycházel, nemá oporu ve spise nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí zrušit.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./,
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní
soud v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem
pro rozhodnutí kasačního soudu se mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. Při svém rozhodování vycházel
Nejvyšší správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (ust. §75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze v mezích důvodu uplatněného ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak,
že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené,
třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který má mimo jiné odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině ve státě,
jehož občanství má nebo ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Pro udělení azylu
z uvedeného důvodu je tedy třeba, aby u žadatele o azyl byly naplněny dvě základní
podmínky. První podmínkou je odůvodněný strach z pronásledování. Stěžovatel se domnívá,
že tato podmínka je v jeho případě naplněna. Podle ust. §2 odst. 5 zákona o azylu
se za pronásledování považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna
úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště
v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Druhou podmínkou, kterou zákon o azylu
vyžaduje, je odůvodněný strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální
skupině.
V daném případě stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil obtížemi soukromého
charakteru, konkrétně problémy s italským občanem, který jej vydíral a také řízení před
soudem v Německu, aniž by hodnověrně doložil své pronásledování za uplatňování
politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občanem.
Správní orgán dospěl k závěru, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých
by bylo možno dovodit, že byl ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod a neuvedl v případě návratu do vlasti, žádnou konkrétní obavu, kterou by bylo
možno považovat za odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání určitých politických názorů.
Stěžovatelova námitka obsažená v kasační stížnosti týkající se překážky vycestování
ve smyslu hrozící perzekuce rovněž byla shledána Nejvyšším správním soudem jako zcela
bezchybně zhodnocená jak žalovaným, tak soudem I. stupně, když oba tyto orgány této
námitce nepřisvědčily. Skutečnosti uváděné stěžovatelem nelze považovat za pronásledování
ve smyslu ust. §12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatel neopustil Německo z důvodů
pronásledování za uplatnění politických práv a svobod nebo z důvodů rasy náboženství
nebo politického přesvědčení. Při řešení svých problémů s italským občanem se ani neobrátil
na příslušné státní orgány a nelze tedy bez dalšího dovozovat zapojení státních orgánů
do jeho pronásledování.
Ze správního spisu jednoznačně vyplynulo, že se soud I. stupně vypořádal se všemi
reáliemi, které se týkají jak osoby stěžovatele, tak i situace v zemi původu, tedy ve Spolkové
republice Německo. Z přiložených zpráv českého ministerstva vnitra a amerického
ministerstva zahraničních věcí je patrné, že Německo je demokratickou zemí s řádně
fungujícím justičním systémem, který zaručuje spravedlivý proces. Konečně ani ze zpráv
uznávané instituce Human Rights Watch žádné náznaky opaku nelze nalézt.
Důvody pro udělení azylu posoudil proto správní orgán a následně i krajský soud
jako nepřípadné s tím, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12,
§13 odst. 1, 2 zákona o azylu. Správní orgán a následně i soud se proto nezákonnosti
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nedopustily.
Správní orgán v řízení rovněž zkoumal, zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody
pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru, že tomu tak není. V moderním právním
státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci §14 zákona o azylu,
umožňující udělit humanitární azyl, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska
možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Tato právní norma totiž v sobě obsahuje
kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení. Neurčitý právní pojem,
zde představovaný „důvodem zvláštního zřetele hodným“ nelze obsahově dostatečně přesně
vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě.
Častými zástupci tohoto institutu jsou „veřejný zájem či veřejný pořádek“. Zákonodárce
vytváří prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého
neurčitého právního pojmu, či nikoli. Ovšem naplnění obsahu neurčitého právního pojmu
pak s sebou přináší povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá.
Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení zaměřuje na konkrétní skutkovou
podstatu a její hodnocení. Naproti tomu u správního uvážení je úvaha orientována na způsob
užití právního následku (např. vyslovit zákaz určité činnosti). Zákon tedy poskytuje volný
prostor k rozhodování v hranicích, které stanoví. Tento prostor bývá vyjádřen různě,
např. alternativními možnostmi rozhodnutí s tím, že je na úvaze správního orgánu,
jak s těmito možnostmi naloží, nebo určitou formulací („může, lze“) apod.; s existencí
určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek. Úprava může být
kombinována právě s použitím neurčitých pojmů, které zpravidla diskreční pravomoc omezují
(orgán může žadateli vyhovět, jsou-li proto závažné důvody). V předmětném paragrafu
pak odpovídá charakteru popisovaného institutu dikce „…lze udělit azyl…z důvodu hodného
zvláštního zřetele“. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že ustanovení §14 zákona o azylu
je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním
pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené
slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí
podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně
zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám
nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, když si vyžádal informaci o zdravotním
stavu stěžovatele, je takové rozhodnutí plně v jeho pravomoci a soud nezákonnost takového
rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené neshledává.
Nejvyšší správní soud, ve smyslu námitky podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
shodně se závěrem krajského soudu shledal rozhodnutí žalovaného řádně odůvodněným, jeho
závěry jsou logické a jsou odrazem řádně provedeného dokazování. Ze správního spisu
je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné dokazování, je z něj zřejmé, z jakých
důkazních prostředků správní orgán při svém rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly
řádně zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož
správní orgán při svém rozhodování o tom, zda jsou zde důvody pro udělení azylu dle §12,
§13 odst. 1 a odst. 2 a §14 vycházel. Správní orgán nemá povinnost, aby sám domýšlel
právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto
důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení
§32 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které
žadatel v průběhu správního řízení uvedl. S tímto vyhodnocením se ztotožnil i Nejvyšší
správní soud a v tomto rozsahu tedy nepřisvědčil námitce stěžovatele a rozhodnutí soudu
I. stupně shledal bezvadným.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu