ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.239.2004
sp. zn. 5 Azs 239/2004 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobců: a) A. A., b) nezl. A. U., c) nezl. M. U., zastoupených JUDr. Hanou Fučíkovou,
advokátkou se sídlem Praha 4, Náměstí bratří Synků 4, proti žalovanému Ministerstvu
vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu v řízení o kasační stížnosti žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2004, č. j. 6 Az 22/2003 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelů JUDr. Haně Fučíkové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 1075 Kč, která jí bude vyplacena ve lhůtě 30 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 28. 11. 2001, č. j. OAM-
1233/VL-11-P01-2000, nebyl žalobcům udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených
v ustanoveních §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a bylo
rozhodnuto, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobkyně a) jménem svým a jménem nezletilých
žalobců b), c) opravný prostředek u Vrchního soudu v Praze, o němž tento soud nerozhodl
do 31. 12. 2002, a proto o něm ve smyslu čl. II zákona č. 519/2002 Sb. a ust. §129 odst. 2
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní a ust. §32 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb. rozhodl
Městský soud v Praze. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 12. 2. 2004, č. j. 6 Az 22/2003 - 33,
byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
Kasační stížnost stěžovatelé podávají z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a)
– d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) a tvrdí, že Městský soud
v Praze posoudil věc v rozporu s platným právním řádem a dále že shledávají vážná
pochybení všech dosavadních orgánů ve správním i soudním řízení. Mají rovněž obavu
z opuštění České republiky a odjezdu do Ruska, neboť jim zde z politických důvodů hrozí
vážné nebezpečí.
Na základě výše uvedeného proto navrhují zrušení rozsudku Městského soudu v Praze
a vrácení věci k dalšímu řízení. Součástí podané kasační stížnosti je návrh na přiznání
odkladného účinku dle §107 s. ř. s.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno věcně po jejím předložení
Nejvyššímu správnímu soudu a po nezbytném poučení účastníků řízení, neboť se jedná o věc,
která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Ze spisu vyplynulo, že stěžovatelka a) podala jménem svým i jménem nezletilých
stěžovatelů b) a c) žádost na zahájení řízení o udělení azylu dne 17. 9. 2000. Jako důvod,
pro který žádá o udělení azylu v ČR, uvedla, že v Rusku byla pronásledována teroristy z řad
V., kteří jejího manžela považovali za jejich přívržence a požadovali, aby se účastnil jejich
akcí. Když to odmítal, vyhrožovali únosem dětí. Při pohovoru k žádosti o udělení azylu,
konaném dnem 8. 10. 2001 jako důvod odchodu z vlasti nově uvedla, že její manžel byl zbit
policií, které po něm chtěla informace o tom, kde se ukrývají teroristé. Po příjezdu do České
republiky pracovala načerno v restauraci, kde byla zadržena policií. Po příjezdu do ČR
nezažádali ihned o azyl, neboť se chtěli o sebe nejdříve postarat sami.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 11. 2001, č. j. OAM-1233/VL-11-P01-2000
stěžovatelům azyl neudělil z důvodu nesplnění podmínek dle §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona o azylu a rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka a) jménem svým a jménem svých
nezletilých dětí žalobu, ve které uvedla rozvedla důvody, pro které se rozhodla z Ruska odejít
a na základě kterých se domnívá, že splňuje podmínky pro udělení azylu dle §12 písm. a), b)
zákona o azylu.
Městský soud v Praze dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že důvody, pro které stěžovatelka žádá o poskytnutí
azylu pro sebe i nezletilé děti nejsou podřaditelné pod důvody pro jeho udělení, jež jsou
vymezeny zákonem o azylu. Soud uvedl, že stěžovatelka o azyl požádala poté, co již delší
dobu žila a pracovala nelegálně v ČR a byla zadržena policií. V případě problémů, které měla
ve vlasti, se jednalo o problémy, jež nastaly v důsledku činnosti jejího manžela, jež byl
v kontaktu s teroristy a pro tyto pak vyslýchán policií. Protože stěžovatelka neuvedla žádné
nové skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit neúplně zjištěný skutkový stav ze strany
žalovaného, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné (ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák.)
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák.), jakož
i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem, které stěžovatel
uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu
s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem pro rozhodnutí
kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny
před soudem, který vydal napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatelka
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje
závěr soudu i správního orgánu o tom, že důvody jí uplatňované neodůvodňují aplikaci §12,
§13 a §14 zákona o azylu.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je
aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je
nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl je
výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně
stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl
jako právní institut není univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím,
postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel (srov. IV. ÚS 12/04). Důvody
pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu
porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo
v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který má mimo jiné odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině ve státě, jehož občanství má
nebo ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Pro udělení azylu z uvedeného důvodu je tedy
třeba, aby u žadatele o azyl byly naplněny dvě základní podmínky. První podmínkou je
odůvodněný strach z pronásledování. Podle ust. §2 odst. 5 zákona o azylu
se za pronásledování považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna
úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště
v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Druhou podmínkou, kterou zákon o azylu
vyžaduje, je odůvodněný strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální
skupině. V daném případě odůvodnila stěžovatelka žádost o udělení azylu obtížemi
soukromého charakteru, které měl ve vlasti její manžel se skupinami V., kteří ho považovali
za jejich přívržence a požadovali, aby se účastnil jejich akcí a to pod pohrůžkou únosu dětí, a
dále s orgány policie, která po něm chtěla informace o tom, kde se ukrývají teroristé. V řízení
o udělení azylu však nikdy neuvedla, že by byla ona sama či její děti jakkoliv pronásledovány
za uplatňování politických práv, případně pronásledována z důvodů rasy, náboženství,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož
jsou občany.
Městský soud ve svém rozhodnutí správně konstatoval, že nebylo prokázáno, že by
stěžovatelka spolu se svými dětmi byla ve své vlasti pronásledována z důvodů podávaných
ustanovením §12 zákona o azylu, a nelze tak mít za to, že by v případě jejího návratu
do země původu byl její život nebo svoboda ohrožen z důvodů uvedených v §91 téhož
zákona. Kriminální jednání určité skupiny obyvatelstva, jež bylo v tomto případě zaměřeno
proti osobě manžela stěžovatelky není samo o sobě překážkou vycestování podle §91 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., za předpokladu, že se je příslušné
orgány v zemi původu žadatele o azyl snaží vyšetřovat a postihovat, situace ohledně takových
činů se z dlouhodobého hlediska stabilizuje a přitom ze všeobecného kontextu situace v zemi
původu žadatele o azyl nevyplývá, že by osobní situace žadatele byla horší, než většiny
ostatních osob v zemi jeho původu. Za této situace nelze ničeho podstatného vytknout závěru
Městského soudu v Praze, podle něhož stěžovatelkou uváděné důvody v zemi jejího původu
nejsou překážkou vycestování, jak je podávána z §91 zákona o azylu
Dle §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství
před udělením azylu azylantovi.
O takový případ se však u stěžovatelky a) ani u jejích nezletilých dětí nejedná
a z tohoto důvodu nelze toto ustanovení aplikovat.
Správní orgán v řízení rovněž zkoumal, zda v případě stěžovatelky a) a jejích
nezletilých dětí nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu
a dospěl k závěru, že tomu tak není. Ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého
právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního
zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární
azyl“ představuje správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil jak
osobní situaci stěžovatelky a jejích nezletilých dětí, tak i stav v její zemi, a pokud z nich sám
nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí plně v jeho
pravomoci a soud nezákonnost takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené
neshledává.
Stěžovatelka dále napadá rozhodnutí soudu z důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., tj. z důvodu vad řízení, spočívajících v tom, že skutková podstata, z níž
správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
měl soud, který ve věci rozhodoval napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že skutková podstata, z níž správní orgán
vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak
dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným
skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu
ve spisech, chybí-li podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je
nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Z textu kasační stížnosti však nelze
zjistit, jakými konkrétními vadami mělo trpět řízení před správním orgánem, pro které měl
soud napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatelka v řízení před tímto soudem uplatnila.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení,
pro které měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud
se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního, onen
soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal
správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout. Soud
neshledal pro výše uvedené nic, co by svědčilo pro důvod pro podání kasační stížnosti
dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. lze podat tehdy,
je-li namítána zmatečnost řízení před soudem, spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení,
ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo
rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce. I když stěžovatelé
v kasační stížnosti uvádí, že tuto podávají také podle tohoto ustanovení, žádné okolnosti
svědčící o důvodech pro podání kasační stížnosti podle citovaného ustanovení neuvedli a tyto
důvody nebyly shledány ani Nejvyšším správním soudem.
Důvodem pro podání kasační stížnosti z dalšího důvodu, a to podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Námitka uplatněnou v tomto ohledu neshledal
Nejvyšší správní soud opodstatněnou, když její konstatování zůstalo pouze v obecné rovině.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně
srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně
vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházely a jakými právními
úvahami se při rozhodování řídily.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovateli podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelé, kteří neměli v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Stěžovatelům byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120
s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 1x 1000 Kč za jeden úkon právní služby –
převzetí a příprava věci a 1x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3
písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů,
celkem 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně 28. dubna 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu