ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.242.2005
sp. zn. 5 Azs 242/2005 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně: T. T. P., zast. advokátkou Mgr. Darinou Kučerovou, se sídlem Labská 17, Děčín
405 01, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2005, č. j. 14 Az 422/2003 -
24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 27. 8. 2003, č. j. OAM-
511/VL-10-C10-2003, jímž nebyl udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění
podmínek uvedených v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), a zároveň bylo žalovaným rozhodnuto podle §28 zákona o azylu,
že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V kasační stížnosti stěžovatelka požadovala zrušení rozsudku krajského soudu
a vrácení věci k dalšímu projednání. Poukazuje přitom na ust. §103 odst. 1 písm. b) zák.
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.) a uvádí, že je sice pravda, že neuvedla žádný
konkrétní případ, který by bylo možné podřadit pod ustanovení §12 zákona o azylu, avšak
domnívá se, že se správní orgán a následně soud dostatečně nezabývaly jejími skutkovými
tvrzeními, pro něž by jí bylo možné udělit azyl podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu.
Nesouhlasí s tím, že žádá o azyl především z ekonomických důvodů.
Z vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti plyne, že tento popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek
soudu I. stupně byly vydány v souladu s právními předpisy. Je odkazováno na správní spis
a napadené rozhodnutí a dále na podání a výpovědi, které stěžovatelka učinila v průběhu
správního řízení.
Krajský soud po přezkoumání žalobních námitek žalobě nevyhověl a zamítl ji, když
vycházel z obsahu správního spisu. Žalobkyně v žádosti o udělení azylu uvedla ekonomické
důvody, konkrétně že musela živit rodinu a nemá ani vlastní byt, jiné problémy podle vlastní
výpovědi neměla. V případě návratu do vlasti se obává chudoby a hladu. Podle krajského
soudu u žalobkyně nejsou dány důvody k udělení azylu ve smyslu §12 písmena a) a b)
zákona o azylu – „pronásledování za uplatňování politických práv nebo svobod
nebo odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů“. Vzhledem k této
situaci a neexistenci azylových důvodů ve smyslu §1 2 zákona o azylu soud dospěl
k nedůvodnosti žaloby, a proto ji zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ústí nad Labem v mezích důvodu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./,
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem, které
stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem
pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. Při svém rozhodování vycházel
Nejvyšší správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (ust. §75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Stěžovatelka napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu nedostatečného
způsobu provedení dokazování ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. K tomu soud upomíná,
že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li podklad pro skutkový závěr
učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Z textu kasační stížnosti však nelze zjistit, jakými konkrétními vadami mělo trpět řízení
před správním orgánem, pro které měl soud napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatelka
v řízení před tímto soudem uplatnila. Soud neshledal nic, co by svědčilo pro důvod pro podání
kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b)
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité skupině ne bo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle ust. §2 odst. 4 cit. zákona se za pronásledování pro účely tohoto zákona
považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož
je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním.
Aby obava mohla být považována za důvod, pro který lze udělit azyl ve smyslu
ust. §12 cit. zákona, musí jít o pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 6 cit. zákona
a toto pronásledování se musí uskutečňovat z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Pokud jde
o první podmínku, útlak může být považován za pronásledování ve smyslu ust. §2
odst. 6 cit. zákona, pokud je podporován či trpěn úřady v domovském státě. Stěžovatelka
v průběhu správního řízení netvrdila výskyt výhrůžek ze strany orgánů státní správy.
Žalovaný úřad ani krajský soud tedy nikterak nepochybily, když žádosti stěžovatelky o
udělení azylu nevyhověly. Skutkový stav, ze kterého žalovaný i soud vycházely, má oporu ve
spise a není s ním v rozporu. V žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděla
stěžovatelka pouze důvody, které jsou pro udělení azylu nepodstatné a žádné skutečnosti
svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu. Vůbec nezmínila jakýkoli náznak důvodu podle §13 cit. zákona, tedy důvod sloučení
rodiny. Rozhodnutí žalovaného i kasační stížností napadený rozsudek soudu I. stupně byly
vydány v souladu se zákonem; tvrzený důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je proto
nedůvodný, naopak, krajský soud nepochybil, jestliže žalobu zamítl. Ze všech shora
uvedených důvodů i Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná
a zamítl ji (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti s tím, závěrem, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti
rozhodováno přednostně.
Protože stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevz nikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. listopadu 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu