ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.260.2004
sp. zn. 5 Azs 260/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobkyně: M. P., zast. advokátem JUDr. Jiřím Slezákem, se sídlem AK Ulrichovo nám. 737,
Hradec Králové, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 22. 1. 2004, č. j. 14 Az 165/2003 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Soudem ustanovenému advokátovi JUDr. Jiřímu Slezákovi se p ř i z n á v á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1075 Kč, která mu bude uhrazena do 30 dnů
od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 5. 2003, č. j. OAM- 4661/CU-LE01-C10-2003,
byla jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“) zamítnuta žádost žalobkyně o udělení azylu. Současně bylo žalovaným
rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu; výše označeným rozsudkem
krajského soudu byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Proti rozsudku krajského soudu
podala žalobkyně - nyní stěžovatelka v zákonné lhůtě dle §106 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost.
V kasační stížnosti uplatňuje důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s). Namítá, že při projednávání její žádosti došlo
k pochybení správního orgánu, když tento nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, čímž
porušil ust. §3 odst. 4 , §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Důkazy,
které si správní orgán opatřil nebyly úplné a rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů.
V zemi původu je stěžovatelka ohrožena na životě, nemá se kam obrátit o pomoc, protože stát
poměry, které ji sužují podporuje a trpí. Stěžovatelka se domnívá, že splňuje podmínky
pro udělení azylu dle §14 zákona o azylu, přičemž odkazuje na čl. 3 Úmluvy a rozsudky
Evropského soudu pro lidská práva, z nichž vyplývá , že vyhoštění žadatele o azyl může
způsobit problémy ve vztahu k cit. článku Úmluvy, pokud existují vážné a prokazatelné
důvody k obavám, že dotčená osoba bude v zemi určení vystavena reálnému riziku být
mučena nebo podrobena nelidskému a ponižujícímu zacházení. Upozorňuje v této souvislosti
na čl. 65 metodologické Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka,
Stěžovatelka požádala o nařízení veřejného jednání ve věci. Vzhledem k výše uvedenému
požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení; současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti. Námitky stěžovatelky uplatněné dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
jsou nedůvodné. Žalovaný souhlasí s názorem soudu a neshledává v rozsudku žádná
pochybení, neboť stěžovatelka nesplňuje podmínky dle §12 písm. b) zákona o azylu
ani důvody pro udělení azylu dle §14 cit. zákona. V dalším odkázal žalovaný na správní spis.
Navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ústí nad Labem v mezích důvodů uplatněných ve smys lu ust. §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení
o udělení azylu dne 29. 4. 2003. V žádosti uvedla že není ani nebyla členem žádné politické
strany ani jiné organizace, nikdy proti ní nebylo vedeno trestní stíhání. Ukrajinu opustila
z ekonomických důvodů a kvůli problémům s věřitelem, který jí vyhrožoval, že pokud mu
nevrátí půjčené peníze, prodá ji do zahraničí. Byla nezaměstnaná, a proto měla finanční
potíže. Do České republiky přicestovala s cílem sehnat zde zaměstnání a vydělat si peníze
na splacení úvěru. O azyl žádá z důvodu legalizace pobytu. V případě návratu do vlasti
se obává pouze věřitele. V průběhu pohovoru konaném dne 2. 5. 2003 potvrdila důvody
uvedené v žádosti a uvedla, že žádné jiné potíže, než které uvedla, na Ukrajině neměla.
Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného
ke stejnému závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatelka neuvedla v řízení
o udělení azylu žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování
z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil,
když žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměň ovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé
skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek
pro udělení azylu.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud se v případě stěžovatelky ztotožňuje s hodnocením a závěry
Krajského soudu v Ústí nad Labem, který byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí
žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody
podané žaloby a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Dle §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
Dle §14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona
tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona
č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl. Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé, že žalovaný
při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl postupoval korektně. Poskytl procesní
poučení, jakož i poučení o pobytu cizince na území České republiky a v rámci jím
provedeného řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Správní orgán je co
do skutkových okolností limitován tvrzeními žadatele o azyl a jinou možnost ani nemá.
Jestliže žalovaný splnil stran výslovně projevených důvodů pro udělení azylu povinnosti,
které mu zákon ukládá, pak nelze na jeho rozhodnutí v tomto směru pohlížet jako
na rozhodnutí vycházející z nedostatečného zjištění všech okolností. Skutkový stav,
ze kterého žalovaný i soud vycházely má oporu ve spise a není s ním v rozporu. Jestliže
v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděla stěžovatelka pouze důvody,
které jsou pro udělení azylu nepodstatné a žádné skutečnosti svědčící tom, že by mohla být
vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nelze správnímu
orgánu vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné, než stěžovatelkou uplatněné.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud
řádně zabýval námitkami uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Poučovací
povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl získat, tedy
prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní řízení
nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje pro udělení
azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatelka nebyla
ve vypovězení důvodů, které ji k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezována. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1. stupně i vyhodnotil.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula
nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, nepochybil správní
orgán, zamítl-li žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení
azylu. V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho,
aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12 , resp. §13 a §14
zákona o azylu.
Protože Nejvyšší správní soud je zásadně vázán důvody kasační stížnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.) zaměřil se v dalším toliko na posouzení zákonnosti procesního postupu
krajského soudu, neboť v této fázi řízení mu již nepřísluší – ze shora uvedených důvodů –
meritorně se zabývat důvodností žádosti stěžovatelky o udělení azylu a po přezkoumání
dle výše uvedeného hlediska dospěl k závěru, že ze strany krajského soudu nedošlo k porušení
procesních předpisů, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Protože pro rozhodování o udělení azylu podle §13, resp. 14 zákona je určující závěr
o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 a tento důvod při postupu dle §16 není
zjišťován, nemůže správní orgán posuzovat ani naplnění důvodů pro udělení azylu dle §13,
resp.§14. Zamítl-li správní orgán žádost jako zjevně nedůvodnou, přičemž nad rámec
zkoumal důvody pro udělení azylu podle §13 odst. 1 zákona, které stěžovatel nenaplnil,
postupoval v souladu se zákonem.
Vzhledem k tomu, že žádost stěžovatelky byla zamítnuta dle §16 zákona o azylu jako
zjevně nedůvodná, nezabýval se soud námitkami stěžovatelky ohledně posouzení neexistence
překážky vycestování.
Rozhodnutí žalovaného i kasační stížností napadený rozsudek soudu I. stupně byly
vydány v souladu se zákonem; tvrzené důvody dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud neshledal nedůvodnými.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
K žádosti stěžovatelky , aby byla věc projednána ve veřejném jednání za její účasti
Nejvyšší správní soud konstatuje, že dle §109 odst. 1 s. ř. s. rozhoduje soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání. Pouze považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování,
nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Vzhledem k tomu, že nebyly shledány
skutečnosti zakládající důvodnost nařízení jednání, soud rozhodl bez jednání.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v ří zení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Soud stěžovatelce pro toto řízení ustanovil zástupcem advokáta; v takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil
odměnu advokáta částkou 1 000 Kč za jeden úkon právní služby – převzetí věci (§9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
paušální náhradu výdajů částkou 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53
odst. 3,§120 s. ř. s. ).
V Brně dne 23. 2. 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu