ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.292.2004
sp. zn. 5 Azs 292/2004 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: J. M., zast. advokátem JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, se sídlem AK Havlíčkova 99,
Chrudim, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka
Pardubice, ze dne 29. 6. 2004, č. j. 53 Az 5/2003 - 48, správně 53 Az 5/2004 – 48, ve znění
opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 53 Az 5/2004 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Soudem ustanovenému advokátovi JUDr. Jiřímu Klavíkovi se p ř i z n á v á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 2150 Kč, která mu bude uhrazena do 30 dnů
od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 10. 2003, č. j. OAM-4894/VL-11-17-BZ-2003
byl jako zjevně nedůvodný dle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“) zamítnut návrh stěžovatele na zahájení řízení o udělení azylu.
Žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Hradci Králové, pob.
Pardubice, výše uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl; proti tomuto rozsudku podal
stěžovatel kasační stížnost, v níž uplatňuje důvody podle ust.§103 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Stěžovatel namítá, že byl zcela opomenut
účel zákona, podle kterého se azylu cizinci udělí, bude-li zjištěna skutečnost dle §12 písm. a)
nebo b) zákona o azylu. V případě stěžovatele byl dán důvod dle písm. b) cit. ustanovení,
neboť stěžovatel má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu své rasy – romského
původu. Právě z tohoto důvodu patří do sociální skupiny, která nemá možnost na východním
Slovensku bydlení, zaměstnání apod. Stěžovatel sice v žádosti o udělení azylu uvedl důvod
ekonomický – problémy s bydlením, ve skutečnosti však důvodem podání žádosti byl jeho
romský původ. K tvrzení správního orgánu, že Slovenská republika je bezpečnou zemí
původu, stěžovatel uvádí, že pokud by tak tomu mělo být, nemohly by v takové míře
vzniknout sociální bouře, jaké byly nedávno na Slovensku. Z uvedených důvodů neměla být
žádost jako zjevně nedůvodná zamítnuta, navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně stěžovatel požaduje
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy; v dalším odkázal na správní spis. Stěžovatelem uváděné
důvody považuje pouze za účelové, když poukazuje na situaci na Slovensku z roku 2004,
ač sám o azyl žádal v roce 2003. Stěžovatel se mohl přestěhovat do jiné části Slovenska, cítil-
li se na východním Slovensku ohrožen. Navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno bez prodlení po jejím
předložení Nejvyššímu správnímu soudu a po nezbytném poučení účastníků řízení, neboť
se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. přednostně.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./, jakož
i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem, které stěžovatel
uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu
s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem pro rozhodnutí
kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před
soudem, který vydal napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí v mezích
uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl jako
právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před
bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak
ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to
pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna
toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další
případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž
bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro
udělení azylu.
Tvrzenou nezákonnost spatřuje stěžovatel v nesprávném postupu správního orgánu
i soudu v otázce možnosti udělení azylu dle §12 zákona.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané žaloby a při
přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
V řízení bylo zjištěno, že stěžovatel podal dne 29. 9. 2003 žádost o udělení azylu, v níž
uvedl, že má slovenskou státní příslušnost, nebyl členem žádné politické strany a ve vlasti byl
jedenkrát trestán. Slovensko opustil, protože neměl kde žít. V průběhu pohovoru dne
6. 10. 2003 upřesnil, že se hlásí k romské menšině, má ukončené pouze základní vzdělání, byl
veden v evidenci úřadu práce, žádné zaměstnání se mu však nepodařilo získat. Společně
s družkou pobýval u její babičky, ta je však vystěhovala. Uvedl, že tento fakt, tj. ekonomické
důvody a problémy s bydlením byly jediným důvodem odchodu z vlasti. Potvrdil také,
že potíže s bydlením nemá jen on sám, neboť obdobnými potížemi trpí nejen Romové, ale
i ostatní „neromští“ obyvatelé. Za bezprostřední příčinu odchodu ze Slovenska uvedl fakt,
že se dozvěděl o možnosti požádat o udělení azylu v České republice.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika
považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno,
že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Legální definici bezpečné země
původu obsahuje ustanovení §2 odst. 1 citovaného zákona o azylu. Jak vyplynulo z informací
o hodnocení Slovenska jako bezpečné třetí země, legislativní úprava problematiky azylu
v této zemi odpovídá mezinárodním principům ochrany uprchlíků zakotveným v Ženevské
úmluvě a Newyorském protokolu, a tyto principy jsou také v praxi dodržovány. Na základě
uvedených informací nelze považovat Slovensko za zemi, která by nesplňovala znaky
bezpečné země původu. Stěžovatel ani žádné konkrétní důvody, které by vedly k jinému
závěru neuvedl.
Azylové zákonodárství České republiky v kontextu právních úprav azylu v jiných
srovnatelných demokratických evropských zemích vnímá právo na azyl jako právo
na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu; nikoliv však jako právo
vybrat si zemi, ve které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit, požádat o udělení
postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování,
mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Slovensko je na základě
získaných informací o azylové proceduře v této zemi, jakož i podle zprávy Ministerstva
zahraničí USA o dodržování lidských práv na Slovensku za rok 2002 demokratickým státem,
v němž jsou dodržována a respektována základní lidská práva a svobody. Občané nebo osoby
bez státního občanství neopouštějí Slovenskou republiku z důvodů uvedených v §12 a násl.
azylového zákona; žalovaný ani soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že Slovensko splňuje
znaky bezpečné země původu ve smyslu zákona o azylu. Z tohoto pohledu argumentace
stěžovatele nemá oporu v zákoně ani realitě. Zásadu solidarity stran neuspokojivé bytové
a ekonomické situace na východním Slovensku, a to nejen mezi romskými občany, nelze
pojímat tak, jak to činí stěžovatel a dovozovat z tohoto stavu indicie zpochybňující statut
bezpečné země.
Žalovaný ani krajský soud nikterak nepochybil, když shledal žádost stěžovatele
o udělení azylu zjevně nedůvodnou, přičemž správně aplikoval ust. §16 odst. 1 písm. e)
zákona o azylu.
Zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu vylučuje
posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplyne nepochybná skutečnost,
taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. e) zákona, totiž, že stěžovatel přichází ze země, kterou
Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, správní orgán zamítne žádost jako
zjevně nedůvodnou, přičemž v daném případě správní orgán rozhoduje konečným způsobem
ve věci, bez toho, aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12
zákona, přitom nezkoumá ani existenci překážky vycestování.
Důvodem pro podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je vada řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Námitku uplatněnou v tomto ohledu neshledal Nejvyšší správní soud opodstatněnou, když její
konstatování zůstalo pouze v obecné rovině. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem
odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán
a následně i soud vycházel a jakými právními úvahami se při rozhodování řídil.
Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém
rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování
vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování
vycházel, rozhodnutí žalovaného shledal soud řádně odůvodněným.
Námitky uplatněné ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. shledal Nejvyšší
správní soud nedůvodnými.
Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku,
které stěžovatel uvedl, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo napadené rozhodnutí
vydáno, Nejvyšší správní soud nepřihlíží (ust. §109 odst. 4 s. ř. s.).
Uvedl-li proto stěžovatel v řízení o azylu důvod ekonomický a potíže s bydlením,
nelze v řízení o kasační stížnosti posuzovat důvody jiné, nyní stěžovatelem uváděné, a to jeho
romský původ
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst.1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Soud stěžovateli ustanovil pro toto řízení advokáta; v takovém případě platí hotové
výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu
advokáta v souladu s ust. §9 a §11 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů
částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby (převzetí věci a podání kasační stížnosti)
a paušální náhradu výdajů 2 x 75, Kč, celkem tedy 2150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu