ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.382.2004
sp. zn. 5 Azs 382/2004 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně: M. M., zastoupené Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem AK
Plzeň, Františkánská 7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 19. 10. 2004, č. j. 63 Az 133/2004 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 6. 2004, č. j. OAM-2088/VL-07-15-2004 byla
zamítnuta žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 1. 7. 2004 žalobu, která byla
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2004, č. j. 63 Az 133/2004, jako
nedůvodná zamítnuta.
V kasační stížnosti stěžovatelka uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.) a namítá, že soud, stejně
jako žalovaný, nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda je možno na její případ
vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Ve své vlasti se stěžovatelka
dostala do finančních potíží, nemohla najít práci, není jí vypláceno ani minimum sociálních
dávek a hmotného zabezpečení uchazeče o zaměstnání, proto stěžovatelce nezbylo, než
vycestovat ze země a požádat o azyl, když jí v domovské zemi nezbývalo než se živit
nelegálním způsobem. Stěžovatelka pak navíc v důsledku této tíživé situace nebyla schopna
najít důstojné bydlení. Současně je přesvědčena, že s ohledem na shora uvedené je dán důvod
k udělení azylu podle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, neboť stěžovatelka patří
do sociální skupiny nezaměstnaných a nesympatizujících se současným politickým zřízením
a domovský stát státním orgánům toleruje stav neřešení až zneužívání této situace.
Stěžovatelka v tomto postupu státní moci domovského státu a ve své situaci vidí naplnění
humanitárních důvodů ve smyslu §14 zákona o azylu.
Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na čl. 65 Příručky procedur a kriterií pro
přiznání postavení uprchlíka, který uvádí, že pronásledování se týká za normálních okolností
kroků, které podnikají orgány nějaké země. Může však vycházet také od některých složek
obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dané země. Tam, kde místní
obyvatelstvo páchá diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto považovány
za pronásledování, pokud je orgány vědomě tolerují nebo odmítají, či nejsou schopné zajistit
účinnou ochranu.
Dalším důvodem podané kasační stížnosti stěžovatelky je důvod uvedený v ust. §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.; žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování, a na základě
takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné ve správním řízení o udělení azylu
spravedlivě rozhodnout. Žalovaný dle názoru stěžovatelky zcela nerespektoval, že jako
účastník azylového řízení má jen velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci
v domovské zemi a krajský soud tuto skutečnost ponechal zcela bez povšimnutí.
Důvod podání kasační stížnosti stěžovatelka spatřuje i v ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., kdy tvrdí, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení
předcházející podání žaloby netrpělo procesní vadou. Stěžovatelce bylo soudem vytýkáno,
že sice uvedla konkrétní ustanovení správního řádu, které měl žalovaný ve správním řízení
porušit, avšak k těmto zákonným ustanoveným neuvedla skutkové důvody. Dle názoru
stěžovatelky byl však soud povinen přezkoumat napadené rozhodnutí a správní řízení jemu
předcházející z hlediska dodržení procesních předpisů, přičemž je přesvědčena o tom,
že žalovaný se dopustil porušení správního řádu minimálně tím, že nedostatečným způsobem
provedl dokazování. Rovněž odůvodnění rozhodnutí žalovaného neodpovídá pro svoji
nedostatečnost požadavkům vyjádřeným v ustanovení §47 odst. 3 správního řádu, což má
za následek neodstranitelnou vadu.
Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se způsobem, jakým se soud I. stupně vypořádal
s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování, kdy zcela přehlédl situaci
stěžovatelky a nebezpečí, které by jí při návratu do vlasti hrozilo. Stěžovatelka tvrdí, že jí
v případě návratu na Ukrajinu hrozí nebezpečí mučení, nelidské a ponižující zacházení,
persekuce a administrativní šikana ze strany státních orgánů. Stěžovatelka odkazuje
na Zprávu MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2002 ze dne 31. 3. 2002 a má zato,
že splňuje zákonné podmínky pro přiznání překážek vycestování, kterými se žalovaný ani
soud I. stupně vůbec nezabývali.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, současně požádala
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost, a tvrdí, že jak
rozhodnutí správního orgánu ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu
byly vydány v souladu s právními předpisy, přičemž plně odkazuje na správní spis, zejména
na vlastní podání a výpovědi stěžovatele, učiněná ve správním řízení. Žalovaný zamítl
stěžovatelčinu žádost o udělení azylu v České republice jako zjevně nedůvodnou dle §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť dle judikátu NSS č.j. 4 Azs 195/2004 ze dne 1. 9. 2004
se nemůže v řízení o kasační stížnosti dovolávat posouzení azylu dle §12 a §14 zákona
o azylu, když o těchto formách azylu nemohlo být v tomto typu řízení rozhodnuto.
K námitkám stěžovatelky týkajících se nevztažení překážky vycestování, žalovaný uvádí,
že překážka vycestování se v souladu s §28 zákona o azylu posuzuje pouze v případě
neudělení nebo odnětí azylu. Příručka k postupům a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíka, vydaná Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě není pro správní orgán
závazná, má pouze doporučující charakter. Stěžovatelka dle názoru správního orgánu
nenaplňuje důvody uvedené v příručce, neboť ve své žádosti o azyl neuvedla žádné důvody
spadající pod důvody dle čl. 65 výše jmenované příručky. I pro řízení o kasační stížnosti
odkazuje správní orgán na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které
stěžovatelka učinila během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Správní orgán neshledal
důvody ani k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Z výše uvedených důvodů
žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného
účinku.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka uvedla do protokolu o pohovoru,
konaném dne 10. 6. 2004, že do ČR přijela za dcerou, přičemž důvodem odchodu ze země
původu byly prvotně neshody s manželem alkoholikem a následně finanční nedostatek
z výdělku na to, aby mohla najít důstojné bydlení.
Žalovaný dne 24. 6. 2004, č. j. OAM-2088/VL-07-15-2004 rozhodl o zamítnutí
žádosti o udělení azylu stěžovatelce jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu. Své rozhodnutí odůvodnil žalovaný tím, že důvody stěžovatelky pro podání žádosti
o azyl jsou odlišné od důvodů pro udělení azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného stěžovatelka pouze v obecné rovině s uvedením
zákonných ustanovení namítla, že se správní orgán její žádostí nezabýval odpovědně
a svědomitě, nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a za tím účelem si neopatřil potřebné
podklady pro rozhodnutí, napadené rozhodnutí není v souladu se zákonem a nevyšlo
ze spolehlivě zjištěného stavu věci, odůvodnění rozhodnutí nepřesvědčilo stěžovatelku
o jeho správnosti a postupu správního orgánu a žalovaný se v něm nevypořádal se všemi
provedenými důkazy. Stěžovatelka dodala, že nebyly naplněny zákonné důvody pro neudělení
azylu a nevztažení překážky vycestování. Stěžovatelka má zato, že na Ukrajině měla vážné
existenční potíže a její žádost lze podřadit pod §14 zákona o azylu. Obecně stěžovatelka
považuje žalovaným vydané rozhodnutí za nezákonné.
Krajský soud v Ostravě dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatelka uvedla v řízení o udělení azylu
důvody nepodřaditelné pod žádné z uvedených v §12 zákona o azylu a neuvedla žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování za uplatňování
politických práv a svobod, ani netvrdila, že má strach z pronásledování z uvedených důvodů.
Soud I. stupně dále konstatoval, že pokud žalobkyně namítala absenci dalších výroků
rozhodnutí (neudělení azylu dle §14 zákona o azylu), nutno uvést, že udělení azylu podle
těchto ustanovení se váže na §12 zákona o azylu. Rozhodnutí o překážce vycestování pak
žalovaný uvádí jen v rozhodnutích o neudělení nebo odnětí azylu (§28), tedy nikoliv
v rozhodnutích, jimiž se žádost o udělení azylu zamítá jako zjevně bezdůvodná (§91).
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./, jakož
i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem, které
stěžovatelka uplatnila poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem pro
rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Krajský soud v Ostravě dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatelka neuvedla v řízení o udělení azylu
žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů
uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádost
žalobkyně zamítl jako zjevně neodůvodněnou dle §16 odst. 1 písm.g) zákona o azylu.
Na základě výše uvedeného soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatelka
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje
závěr soudu i správního orgánu o tom, že důvody jí uplatňované neodůvodňují aplikaci §12
písm.b) zákona o azylu. Stěžovatelka má zato, že splňuje vzhledem ke své situaci naplnění
humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový
stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro
poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by
na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo
v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který má mimo jiné odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině ve státě, jehož občanství má
nebo ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Pro udělení azylu z uvedeného důvodu je tedy
třeba, aby u žadatele o azyl byly naplněny dvě základní podmínky. První podmínkou
je odůvodněný strach z pronásledování. Stěžovatelka ovšem netvrdí v pohovoru, že tato
podmínka je v jejím případě naplněna. Podle ust. §2 odst. 5 zákona o azylu
se za pronásledování považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna
úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště
v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Druhou podmínkou, kterou zákon o azylu vyžaduje, je odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině. Stěžovatelka má za to,
že i tato podmínka je u ní naplněna, což dovozuje svou příslušností k sociální skupině
„nezaměstnaných a nesympatizujících se současným politickým zřízením“; toto tvrzení však
uplatnila až v podané kasační stížnosti, v řízení před správním orgánem neuváděla že by pro
svou příslušnost k takto označené sociální skupině byla jakkoli pronásledována, a proto se tím
Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nemůže zabývat.
Ovšem nad rámec a pouze vzhledem k pokřivenému vnímání pojmu sociální skupiny
ze strany stěžovatelky soud připomíná, jak již dříve vyložil, že zákon o azylu pojem
„příslušnosti k určité sociální skupině“ dále nerozvádí. Tento termín se objevuje v článku 1
odst. A bod 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z 28. 7. 1957 (Ženevské konvence)
a ani tam není upřesněn. Lze však vyjít z praxe s oudních rozhodnutí, která se vyčlenila
do dvou přístupů, jeden představuje tzv. chráněnou charakteristiku, druhý pak přístup sociální
percepce. Prvý klade důraz na nezměnitelnou charakteristiku pro člověka natolik zásadní,
že by se jí neměl být nucen vzdát, totiž vrozená (např. pohlaví, etnická příslušnost) nebo
nezměnitelná z jiných důvodů (např. historických, povolání, stav). Takto byly generovány
např. sociální skupina rodiny, žen, homosexuálů. Se stejným výsledkem přichází i druhý
přístup, který zjišťuje, zda skupina je spojena s určitou charakteristikou, která ji identifikuje
nebo ze společnosti vyděluje. Ovšem důsledkem těchto dvou přístupů nemusí být vždy
shodný náhled tam, kde je sociální skupina charakterizována skutečností, která není vrozená
či pro lidskou důstojnost zásadní, např. určitého povolání nebo sociální třídy. Především však
role pronásledování není definičním prvkem, jež určuje sociální skupinu, byť fakt
pronásledování pomůže k tomu, aby určitá skupina lidí byla jako zvláštní sociální skupina
vnímána, resp. může takovou skupinu i vytvořit. Není pak zapotřebí, aby se členové určité
sociální skupiny znali, nemusí se vzájemně stýkat ani tvořit soudržnou skupinu. Určitá
sociální skupina je tedy skupina osob sdílející objektivně společnou charakteristiku nebo
je alespoň takto společností vnímána. Tato charakteristika má často povahu vrozeného,
nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských
práv dotyčných osob; riziko pronásledování tuto charakteristiku nepředstavuje (srov.
doporučení v oblasti poskytování mezinárodní ochrany - HCR/GIP/02/02 ze 7. 5. 2002).
V tomto kontextu nelze rozhodně hovořit o sociální skupině „nezaměstnaných
a nesympatizujících se současným politickým zřízením“; jde o zcela chybné uchopení tohoto
institutu.
V daném případě stěžovatelka žádost o udělení azylu odůvodnila obtížemi
soukromého charakteru s manželem, kterého lze dle tvrzení stěžovatelky označit
za alkoholika, aniž by jakkoli zmiňovala své pronásledování za uplatňování politických práv,
případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občankou.
Správní orgán dospěl k závěru, že stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, ze kterých
by bylo možno dovodit, že byla ve své vlasti pronásledována za uplatňování politických práv
a svobod a neuvedla v případě návratu do vlasti žádnou konkrétní obavu, kterou by bylo
možno považovat za odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání určitých politických názorů.
Skutečnosti uváděné stěžovatelkou nelze považovat za pronásledování ve smyslu ust. §12
písmeno b) zákona o azylu. Stěžovatelka neopustila Ukrajinu z důvodů pronásledování
za uplatnění politických práv a svobod nebo z důvodů rasy náboženství nebo politického
přesvědčení. Při řešení svých problémů se obrátila na státní orgány Ukrajiny, ty se ve věci
angažovaly a z popsané reakce nelze dovozovat tvrzení stěžovatelky o zapojení policejních
složek do jejího pronásledování.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona. Podle §16 odst. 2 rozhodnutí
o zamítnutí žádosti pro její zjevnou nedůvodnost lze vydat nejpozději do třiceti dnů ode dne
zahájení řízení o azylu. Z toho se podává, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti
rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. Ze žádného
ustanovení tohoto zákona nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikala povinnost, aby sám
domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze
k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle
§32 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) má správní orgán pouze v rozsahu
důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Tomu konečně odpovídá i povaha
soudního přezkumu, myšleno odkazem na §77 s. ř. s., neboť tam založené oprávnění
soudu provádět dokazování dotýkající se požadavku plné jurisdikce, se však po výtce váže
k předmětu soudního řízení, totiž rozhodnutí vydaného správním orgánem, který je povinen
postupovat podle příslušných procesních předpisů. Takto je třeba chápat i ust. §75 s. ř. s,
podle něhož soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu. Na tomto místě je třeba zdůraznit logiku řízení o žádosti o udělení azylu,
které je provázeno zásadou aktivity žadatele o azyl. Z obsahu správního spisu je nad veškerou
pochybnost zřejmé, že žalovaný při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl stěžovatelkou
postupoval korektně, rovněž poskytl příslušná procesní poučení a v rámci jím provedeného
řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Jestliže až v přezkumném řízení soudním
stěžovatel uvádí další zcela nové důvody vyžadující samostatné dokazování, nelze takovouto
situaci považovat za projev pochybení správního orgánu představující vady řízení ve smyslu
§76 odst. 1 s. ř. s., zejm. písm. b). O takový případ se nejedná. Správní orgán je co
do skutkových okolností limitován tvrzeními žadatele o azyl a jinou možnost ani nemá.
Jestliže žalovaný splnil stran výslovně projevených důvodů pro udělení azylu povinnosti,
které mu zákon ukládá, pak nelze na jeho rozhodnutí v tomto směru pohlížet jako
na nezákonné.
K námitkám stěžovatelky ve vztahu k porušení ustanovení §12 a §14 zákona o azylu,
třeba uvést, že v daném případě správní orgán na případ stěžovatelky použil tzv. zkráceného
řízení o azylovém právu uplatňovaného na základě zjevně nedůvodného návrhu na zahájení
řízení. Jedná se o řízení, které není prováděno v celém rozsahu, tj. neprobíhá zde proces
dokazování o přítomnosti odůvodněného strachu z pronásledování. Možnost zkráceného
řízení je zakotvena v ustanovení §16 zákona o azylu, přičemž nutno zdůraznit, že naplnění
podmínek uvedených v tomto ustanovení neznamená automatické vyloučení z řízení o udělení
azylu, ale jeho zrychlení. Žadateli však musí být dána možnost, aby se vyjádřil k obsahu
své žádosti, aby mohly být posouzeny konkrétní jednotlivé důvody, které jej vedly k opuštění
země původu. Tak tomu v posuzované věci bylo, jak již v odůvodnění napadeného rozhodnutí
vysvětlil krajský soud.
Stěžovatelka napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu nedostatečného
způsobu provedení dokazování ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. K tomu soud upomíná,
že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li podklad pro skutkový závěr
učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Z textu kasační stížnosti však nelze zjistit, jakými konkrétními vadami mělo trpět řízení před
správním orgánem, pro které měl soud napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatelka
v řízení před tímto soudem uplatnila. Soud neshledal pro výše uvedené nic, co by svědčilo pro
důvod pro podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Důvodem pro podání kasační stížnosti z dalšího důvodu, a to podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Námitku uplatněnou v tomto ohledu neshledal
Nejvyšší správní soud opodstatněnou. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno,
pro stěžovatelku z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně
i soud vycházely a jakými právními úvahami se při rozhodování řídily.
Soud I. stupně byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku,
které stěžovatelka uvedla, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení,
pro které měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud
se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního, onen
soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal
správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelem podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud vážil rovněž nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně, navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení ( §60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 9. 2. 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu