ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.4.2005
sp. zn. 5 Azs 4/2005 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: V. P., zast. advokátem JUDr. Lubošem Hádkem, se sídlem AK Štefánikova 416,
Železný Brod, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9.
2004, č. j. 63 Az 124/2004 – 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 6. 2004, č. j. OAM-2065/VL-20-03-2004, byla
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně nedůvodná. Žalobu proti rozhodnutí
krajský soud výše označeným rozsudkem zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel
kasační stížnost, ve které namítá nezákonnost rozhodnutí žalovaného i krajského soudu.
Žalovaný dle jeho přesvědčení nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a za tímto účelem
si neopatřil dostatek důkazů. Hlavním důvodem žádosti stěžovatele byla obava z návratu
na Ukrajinu, neboť mu tam bylo vyhrožováno fyzickou likvidací, když nezaplatí dluhy.
V době, kdy žil na Ukrajině, se účastnil protestního hnutí proti politice tehdejší vlády, došlo
ke konfliktu s policií, a proto se obává, že by po návratu byl souzen. V případě získání azylu
má zajištěno řádné ubytování i možnost nalézt práci. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
současně namítá, že není zřejmé, zda a které z namítaných vad správního řízení uplatňoval
před soudem a čím je podkládal. Stěžovatel neuváděl žádné skutečnosti svědčící tomu, že by
mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu; v kasační
stížnosti uvádí zcela nové důvody, které nebyly a nemohly být předmětem rozhodování
správního orgánu ani soudu. V dalším žalovaný odkázal na správní spis; kasační stížnost
navrhuje jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o udělení
azylu dne 2. 6. 2004. Jako jediný důvod, pro který žádá o udělení azylu v České republice,
uvedl, že neměl peníze ani nemohl sehnat zaměstnání, a tudíž neměl kde žít. S bratrem
si na Ukrajině půjčil finanční prostředky na vyřízení víza, nyní musí splatit dluh.
Do azylového řízení vstoupil, protože zde chce legálně pobývat. Doplnil, že mu bylo
vyhrožováno, nesplatí-li dluh. V pohovoru ze dne 7. 6. 2004, konaném na žádost stěžovatele
v ruském jazyce, uvedl opět důvody, pro které podal žádost o azyl, zejména ekonomické
problémy. Do České republiky přicestoval na turistické vízum na devadesát dní, po příjezdu
pracoval v B. Potvrdil, že vstupem do azylového řízení se chce vyhnout špatné ekonomické
situaci na Ukrajině a rovněž vyjádřil přání legalizace pobytu v České republice.
Krajský soud v Ostravě dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatel neuvedl v řízení o udělení azylu žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádost zamítl jako zjevně
nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu; na základě výše uvedeného soud žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud v souladu s konstantní judikaturou předesílá, že poskytnutí
azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je
zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny
např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé
skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek
pro udělení azylu.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení
věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Zákonodárce v ustanovení §12 zákona o azylu implementoval ustanovení čl. 1 odst. 2
Úmluvy o právním postavení uprchlíků, přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a Protokolu
týkajícího se právního postavení uprchlíků, přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, z něhož
zřetelně vyplývá, že se musí jednat o represi ze strany státu z důvodu příslušnosti k určité
společenské vrstvě, resp. sociální skupině. V daném případě se o takovou státní represi
nejednalo, stěžovatel, jak sám uvedl, má strach se vrátit na Ukrajinu kvůli neznámým
vyděračům. Důvodem žádosti nebyly problémy stěžovatele se státními orgány Ukrajiny pro
příslušnost k určité sociální skupině, ale obavy před soukromými osobami, důvody
ekonomické a v neposlední řadě snaha o legalizaci pobytu v České republice. Obavy z jednání
soukromých osob nejsou z tohoto hlediska relevantní a nezakládají statut uprchlíka ve smyslu
mezinárodního práva ani české právní úpravy.
Nejvyšší správní soud se v případě stěžovatele ztotožňuje s hodnocením a závěry
Krajského soudu v Ostravě, který byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného
správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané
žaloby a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula
nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, nepochybil správní
orgán, zamítl-li žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení
azylu. V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho,
aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12 zákona.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Ze žádného ustanovení zákona nelze dovodit, že by správnímu orgánu za této situace
vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze
v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. V daném případě,
kdy stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil obavami z výhrůžek ze strany soukromých
osob, aniž by se obrátil na příslušné orgány své země a aniž by jakkoli zmiňoval své
pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů
rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání politických názorů
ve státě, jehož je občanem, žalovaný nepochybil v právním posouzení, v jehož důsledku nebyl
azyl udělen.
Svoji účast na demonstracích a možné stíhání policií za konflikt, který se udál,
stěžovatel poprvé uvádí až v kasační stížnosti. Předmětem přezkoumání kasačním soudem
mohou být pouze skutečnosti, které byly uplatněny ve správním řízení a mohly být tedy
předmětem rozhodnutí žalovaného. Podle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí Nejvyšší správní soud
nepřihlíží; z uvedeného důvodu proto kasační soud nova uvedené v kasační stížnosti
nezohlednil.
Z rozsudku soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že ten se zabýval
námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Poučovací
povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl získat, tedy
prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní řízení
nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje pro udělení
azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl ve vypovězení
důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezován. Postup žalovaného byl
tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1. stupně i vyhodnotil.
Nejvyšší správní soud shodně se závěrem soudu I. stupně shledal rozhodnutí
žalovaného náležitě odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem řádně
provedeného dokazování. Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl
v řízení úplné dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán
při svém rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené
dokazování vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém
rozhodování vycházel. Stěžovatel měl možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí
k podkladům, navrhnout jejich doplnění. Žalovaný vycházel ze spolehlivě zjištěného
skutkového stavu věci; z odůvodnění rozhodnutí je potom zřejmé, které skutečnosti byly
podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při
použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.
Vzhledem k tomu, že žádost stěžovatele byla zamítnuta dle §16 zákona o azylu jako
zjevně nedůvodná, nerozhodoval žalovaný o existenci překážky vycestování;
protože se posouzením neexistence překážky vycestování nezabýval žalovaný, nemohl ji
posuzovat v řízení o žalobě ani krajský soud a tak se tato otázka nemohla stát ani předmětem
přezkoumání ze strany kasačního soudu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. května 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu