ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.58.2005
sp. zn. 5 Azs 58/2005 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: P. A., zast. Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem v Ostravě, Masná 8,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2004,
č. j. 24 Az 655/2003 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele Mgr. Faridu Alizeyemu, advokátovi se sídlem v Ostravě,
Masná 8, se p ř i z n á v á odměna v celkové výši 1279,30 Kč, která mu bude
vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního
soudu.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 6. 10. 2004, č. j. 24 Az 655/2003 - 44, zamítl Krajský soud
v Ostravě žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ČR ze dne
3. 4. 2002, č. j. OAM-1665/VL-11-17-2002. Tímto rozhodnutím žalovaného nebyl stěžovateli
udělen v České republice azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo
vysloveno, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
včas kasační stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti krajskému soudu vytýká, že se v řízení a následném
rozhodnutí řádně nevypořádal se všemi skutečnostmi, které jsou součástí spisu, a které vyšly
najevo v rámci řízení před soudem, tedy soud nesprávně posoudil právní otázky související
s udělením azylu a nevypořádal se s žalobou proti rozhodnutí žalovaného. Správní orgán
nevzal v úvahu při svém rozhodování ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.
správního řádu (dále jen „správní řád“) a nezjistil skutečný stav věci a neopatřil si potřebné
podklady pro své rozhodnutí. Správní orgán porušil ustanovení §3 odst. 4 správního řádu.
Pokud krajský soud v Ostravě má za to, že k námitkám vzneseným právním zástupcem
u jednání týkající se procesního předpisu, nebude přihlížet, neboť byly dle soudu podány
až po zákonné lhůtě, pak dle názoru stěžovatele tvrzení soudu nemá oporu v zákoně, když tyto
námitky lze vyvodit i z dikce podaného opravného prostředku.
Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí žalovaného postrádá i formální náležitosti,
neboť z něj není zřejmé, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami
byl správní orgán veden při rozhodování. Správní orgán sice ve svém původním rozhodnutí
ze dne 15. 10. 2001, č. j. OAM-833/VL-07-LE07-2000 konstatuje některé materiály, tedy
zprávy MZV USA a ČTK, týkající se porušování lidských práv v mé zemi, ale při faktickém
rozhodování tyto skutečnosti nebral v úvahu, když stěžovateli hrozilo uvěznění z důvodu
účasti jeho dětí na protivládní manifestaci.
Jak správní orgán tak soud se omezily na přezkoumávání důvodu vylučujících udělení
azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu a pouze nepodloženě konstatovaly, že v zemi
původu mi žádné pronásledování nehrozí.
V této souvislosti zdůraznil, že ani správní orgán, ani soud se dostatečně nevypořádaly
s pojmem „nedůvodně“, neboť bez jasné definice nemohly s jistotou dospět k závěru,
že ve skutečnosti byl pronásledován státními orgány za účast svých dvou nezletilých dětí
na demonstraci za zachování rumunských dějin.
Soudu rovněž stěžovatel vytýká, že se řádným způsobem nevypořádal s důvody,
které stěžovatel uváděl ve vztahu k ustanovení §2 odst. 1 písm. a), když nezkoumal,
zda Moldavsko je státem, který splňuje podmínky pro cit. definice bezpečné země původu.
Soud se zcela opomněl vypořádat s definicí pronásledování, tak jak je upravena v ustanovení
§2 odst. 6 zákona o azylu a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Stěžovatel v závěru
kasační stížnosti odkazuje na spisový materiál a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a současně žádá o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Ministerstvo vnitra České republiky ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 7. 2. 2005
popírá oprávněnost podané kasační stížnosti a domnívá se, že jak rozhodnutí o azylu tak
rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný shledává kasační
stížnost včetně žádosti o přiznání odkladného účinku nedůvodnými a navrhuje kasační
stížnost zamítnout a odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatelka chráněna před důsledky rozsudku
krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu
(cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne
19. 3. 2002 podal stěžovatel žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že je moldavské národnosti,
nebyl v Moldavsku členem politické strany a není trestně stíhán. Dne 22. 3. 2002 byl
se stěžovatelem za účelem spolehlivého zjištění skutečného stavu věci sepsán protokol
o pohovoru k žádosti o udělení azylu. Stěžovatel do protokolu upřesnil, že důvodem jeho
žádosti o azyl byly ekonomické potíže ve vlasti a obavy z možných problémů v souvislosti
s účasti jeho nezletilých dětí na demonstraci. Uvedl, že tato demonstrace se konala dne
9. 1. 2002 v K. a byla státem povolená. Po této události chodili zaměstnanci soudu po škole a
vyptávali se žáků na organizátora demonstrace. Také stěžovatel se musel dostavit k soudu a
zodpovědět otázku, proč posílal děti na demonstraci. Stěžovatel potvrdil, že jiných problémů
neměl, pouze se obával možných problémů, které by mohly vzniknout.
Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne 3. 4. 2002 rozhodnutí,
kterým nebyl stěžovateli udělen v České republice azyl z důvodu nesplnění podmínek
uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a současně bylo vysloveno, že se
na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. V odůvodnění
rozhodnutí žalovaný konstatoval, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem
žádosti o azyl byly obavy z možného postihu za účast dětí na demonstraci a ekonomické
problémy. Žalovaný konstatoval, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle §12
zákona o azylu a proto mu azyl neudělil. Naplnění podmínek pro udělení azylu dle ustanovení
§13 a §14 taktéž neshledal.
Předmětné rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou. Krajský soud žalobu zamítl kasační
stížností napadeným rozsudkem.
Proti rozsudku soudu podal stěžovatel včas kasační stížnost.
Stěžovatel namítá jednak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předchozím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], dále vadu řízení
spočívající v porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl
soud rozhodnutí zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnost spočívající
v jiné vadě řízení před soudem [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde
o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je
občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro
poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště.
Jak vyplývá z předloženého spisového materiálu, nebylo v průběhu správního řízení
zjištěno, že by stěžovatel byl pronásledován z důvodů výše uvedených. Stěžovatel, jak sám
uvedl, opustil vlast z důvodu obavy před postihem za to, že jeho nezletilé děti se účastnily
demonstrace. Žalovaný ve svém rozhodnutí konstatoval, že demonstrace za zachování
rumunských dějin, jíž se nezletilé děti stěžovatele zúčastnily, byla v Moldavsku povolenou
akcí. Mimo výslechu stěžovatele u soudu, kde byl pracovníky soudu dotazován na důvod
účasti jeho dětí na demonstraci, neměl on ani jeho děti jiných potíží. K obavám stěžovatele
z možných následků žalovaný uvedl, že stěžovatel neuvedl konkrétní obavu, kterou by bylo
možné považovat za odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu ustanovení §12 zákona
o azylu. Žalovaný dále zdůraznil, že Zpráva MZV USA o dodržování lidských práv a svobod
za rok 2001 hovoří o tom, že Ústava zajišťuje pokojného shromažďování a úřady toto právo
respektují. Krajský soud se s hodnocením žalovaného ztotožnil. V odůvodnění rozsudku
k tomuto uvedl, že skutečnost, že byl stěžovatel vyslýchán v souvislosti s povolenou
demonstrací, nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. U stěžovatele není
ani předpoklad, že by pro výše uvedené důvody mohl mít odůvodněný strach
z pronásledování. Jak vyplynulo z výpovědi stěžovatele i z informací v zemi původu,
demonstrace byla povolaná navíc moldavská vláda v otázce rumunštiny ustoupila
demonstrantům a odložila zavedení povinné výuky ruštiny do základních škol a nahrazení
povinných předmětů historie rumunského lidu dějinami Moldavska. Tvrzení, že stěžovatel byl
pronásledován pracovníky prokuratury za účast na demonstraci, zhodnotil soud jako účelově
uvedené. S těmito závěry se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nepřihlédl k námitkám učiněným v průběhu
jednání.
Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatel uplatnil v žalobě podané
dne 9. 4. 2002 pouze jednu konkrétní námitku, a to, že byl pronásledován pracovníky
prokuratury, jeho děti byly zastrašovány za účast na demonstraci. Bojí se o manželku a děti,
kteří zůstali v Moldavsku. V průběhu soudního jednání dne 6. 10. 2004 pak zástupce
stěžovatele žalobní důvody doplnil, a namítal, že žalovaný porušil ustanovení §3 odst. 3, 4,
§32 a §47 odst. 5 zákona o azylu a dále, že neměl dostatečný prostor k zformulování důvodů
pro udělení azylu, neboť pohovor s ním byl prováděn za dva dny po podání žádosti o azyl.
Soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že k námitkám týkajícím se porušení procesních
předpisů nepřihlédl, neboť byly uplatněny až po uplynutí zákonné lhůty.
Podle ust. §75 s. ř. s. soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a přezkoumává v mezích
žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí.
Dle ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí
podání obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních
důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.
Dle ustanovení §71 odst. 2 věty druhé s. ř. s. lze rozšířit žalobu na dosud nenapadené
výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby.
Dle ustanovení §32 odst. 1 zákona o azylu lze žalobu proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí.
Pokud stěžovatel v žalobě namítal, že byl pronásledován pracovníky prokuratury, jeho
děti byly zastrašovány za účast na demonstraci a že se bojí o manželku a děti, kteří zůstali
v Moldavsku, vymezil tím rozsah soudního přezkumu. Stěžovatel v žalobě porušení
procesních povinností žalovaného nenamítal. Žalobní důvody musí být z obsahu žaloby
naprosto zřejmé. Stěžovatel tak omezil obsahovou argumentaci pouze na v žalobě uvedené
námitky.
Krajský soud nepochybil, pokud k námitkám, jež zástupce stěžovatele přednesl až při
jednání soudu dne 6. 10. 2004, nepřihlédl, neboť tyto byly vzneseny až po uplynutí lhůty
stanovené v ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Krajský soud tedy nepochybil, pokud rozhodnutí
žalovaného nepřezkoumal z hlediska námitek uplatněných stěžovatelem při ústním jednání.
Krajský soud svým povinnostem stanoveným v §75 s. ř. s. dostál a nelze proto souhlasit
se stěžovatelem, když v kasační stížnosti tvrdil, že se krajský soud s žalobou řádně
nevypořádal. Krajskému soudu nelze vyčítat, že se nevypořádal a dostatečně neodůvodnil
závěry žalovaného o nenaplnění podmínek pro udělení azylu dle ustanovení §13 a §14
zákona o azylu a nezkoumal, zda Moldavsko splňuje definici bezpečné země původu, když
tyto stěžovatel neučinil součástí žalobních důvodů.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozsudek krajského soudu stěžovatelem
namítanou nepřezkoumatelností ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. netrpí.
Pokud jde o námitky stěžovatele spočívající v nesprávném postupu žalovaného, který
měl dle názoru stěžovatele porušit ustanovení §3 odst. 4 a 32 odst. 2 správního řádu, dále
námitku nedostatku formálních náležitostí rozhodnutí žalovaného, tyto nebyly v průběhu
celého správního ani soudního řízení zmíněny a tvoří z tohoto pohledu novum ve smyslu
§109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ve smyslu výše citovaného ustanovení nepřihlížel
při rozhodování ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti dle ust.
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány, a proto podanou kasační stížnost
podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Žalobci ustanovil krajský soud pro řízení o kasační stížnosti zástupce advokáta podle
ust. §35 odst. 7 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení v tomto případě odměnu za zastupování
a hotové výdaje platí stát. Při určování výše odměny a náhrady hotových výdajů
advokátovi vycházel Nejvyšší správní soud z vyhlášky č. 177/1996 Sb. Ustanovenému
zástupci stěžovatele náleží odměna za 1 úkon /§11 odst. 1, písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb./
ve výši 1000 Kč /§9 odst. 3, písm. f) §7 vyhl. č. 177/1996 Sb./ a 75 Kč režijního paušálu
(§13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), zvýšená o DPH v sazbě 19% ve výši 204,30 Kč.
Celkem mu náleží odměna ve výši 1 279,30 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu