ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.70.2005
sp. zn. 5 Azs 70/2005 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyně: G. G., zast. JUDr. Pěvou Skýbovou, advokátkou se sídlem Brno, nám. 28. října
17, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, o kasační
stížnosti žalobkyně – stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
25. 11. 2004, č. j. 36 Az 658/2003 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Zástupkyni žalobkyně JUDr. Pěvě Skýbové, advokátce se sídlem Brno,
nám. 28. října 17, se u r č u je odměna a náhrada hotových výdajů celkem
2558,50 Kč, které jí budou proplaceny do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 2. 2003, č. j. OAM-146/VL-19-ZA04-2002 Ministerstvo
vnitra (dále žalovaný) rozhodlo tak, že žalobkyni se azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění
pozdějších předpisů, neuděluje a dále, že na cizinku se nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu v platném znění.
Žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Brně rozsudkem
ze dne 25. 11. 2004, č. j. 36 Az 658/2003 – 41.
Proti rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost žalobkyně – nyní stěžovatelka
(§105 odst. 1 s. ř. s.) z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zák.
č. 150/2002 Sb. Důvodem odchodu z Arménie byla skutečnost, že jako přistěhovalci
z Ázerbajdžánu byli v Arménii vystaveni (i s manželem) jednání ve smyslu
ust. §2 odst. 5 zák. o azylu. Podařilo se jim zajistit povolení k dlouhodobému pobytu
na území ČR, do níž posléze odcestovali. O udělení azylu bezprostředně po příchodu
do ČR nepožádali pouze proto, že mohli využít institutu zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území ČR. Azyl je svou povahou institut výjimečný a má subsidiární povahu,
a protože byli schopni zajistit pobyt mimo zemi původu jiným způsobem, o udělení azylu
nepožádali. Tato skutečnost však nic nemění na důvodech, pro něž zemi původu opustili.
Jakmile bylo zřejmé, že režimu zákona o pobytu cizinců nebudou moci dále využívat, obrátili
se se žádostí o poskytnutí ochrany formou azylu. Se závěrem žalovaného, s nímž se soud
v odůvodnění napadeného rozsudku ztotožnil, že motivem žádosti o udělení azylu byla
legalizace pobytu proto nelze souhlasit. Legalizace „pobytu“ je zákonem předpokládaným
důsledkem každé žádosti o udělení azylu, proto tento následek předmětného právního úkonu
nelze žadateli přičítat k tíži. Zákon o azylu nestanoví žádnou lhůtu pro podání žádosti
o udělení azylu po vstupu na území České republiky (s výjimkou omezení ve smyslu §3b
tohoto zákona). Skutečnost, že cizinec, který ačkoliv opustil zemi původu z důvodů
vymezených §12 zákona o azylu, splňuje podmínky pro udělení dlouhodobého víza
ve smyslu zákona o pobytu cizinců a o udělení azylu proto nepožádá ihned po svém vstupu
na území, nijak nesnižuje potenciální důvodnost jeho obav z možného návratu. Nesouhlasila
rovněž se závěrem správního orgánu, s nímž se soud ztotožnil, že jako držitelka arménského
pasu požívala po dobu svého dlouhodobého pobytu na území ČR, neboť z pouhé skutečnosti,
že disponuje pasem země původu, nelze takový závěr vyvodit. Dále namítla, že při zjišťování
skutkové podstaty a vypořádání se s důkazním materiálem, předloženým správnímu orgánu
v průběhu řízení ve vztahu k udělení humanitárního azylu ve smyslu ust. §14 zák. o azylu,
došlo k porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem, přičemž soud přes
tuto žalobou namítanou vadu rozhodnutí nezrušil. Přestože na udělení humanitárního azylu
podle §14 zák. o azylu není právní nárok, musí být o této otázce veden řádný proces, přičemž
soud pak přezkoumává to, zda skutkové okolnosti, z nichž při uvedeném volném uvážení
správní orgán vycházel, byly zjištěny v potřebném rozsahu a správným procesním postupem
a zda právní následek, rozhodnutím založený, není v rozporu se zákonem, případně
v logickém rozporu se skutečnostmi, z nichž správní orgán vycházel. Správní orgán
je povinen při dodržení příslušných procesních předpisů vypořádat se s důkazním materiálem,
který mu byl v souvislosti s humanitárním aspektem její žádosti předložen a který se týkal
zejména jejího zdravotního stavu a situace v arménském zdravotnictví. Přestože soudu
nepříslušelo přezkoumávat, zda byly dány humanitární důvody či nikoliv, byl povinen
posoudit závěry správního orgánu z logického a procesního hlediska. Správní orgán se však
s důkazním materiálem obsaženým v podání označených jako „doplnění žádosti o udělení
azylu“ v odůvodnění rozhodnutí nijak nevypořádal, navíc jeho závěr ohledně situace
v arménském zdravotnictví je v logickém rozporu s předloženými důkazy. Ačkoliv tyto vady
byly žalobou namítány, soud se k nim nijak nevyjádřil a omezil se na popis rozsahu soudního
přezkumu v této věci. Nesouhlasí rovněž s interpretací ust. §12 zákona o azylu,
jak je prezentován soudem v odůvodnění napadeného rozsudku. Ust. §12 zákona o azylu
je nutno interpretovat v souvislosti s ust. §2 odst. 5 zákona o azylu. Za pronásledování
se pro účely zákona o azylu považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící
psychický nátlak, nebo i jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna
úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště
v případě osoby bez státního občanství, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Nositeli pronásledování tak nemusí být
nutno přímo složky státní moci, ale i soukromé osoby, skupiny osob či nelegální struktury
za podmínky, že jejich jednání nese znaky pronásledování ve smyslu §12 zák. o azylu a vztah
státní moci k jednání těchto osob je výše popsaného charakteru. Článek 65 Příručky
k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydané Úřadem Vysokého
komisaře OSN pro uprchlíky v Ženevě v roce 1992 v této souvislosti uvádí,
že „Pronásledování se za normálních okolností týká kroků, které podnikají úřady nějaké
země. Může však vycházet také od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy
stanovené v zákonech dotyčné země. Tam, kde místní obyvatelstvo páchá závažné
diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto považovány za pronásledování, pokud
je úřady vědomě tolerují nebo odmítají, či jsou neschopné, zajistit účinnou ochranu“. Kasační
stížností se domáhala zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Stěžovatelka požádala také o přiznání odkladného účinku podle ust. §107 zák.
č. 150/2002 Sb.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil tak, že navrhl její zamítnutí a stejně
tak i návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Domnívá se totiž, že jak jeho
rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek krajského soudu, byly
vydány v souladu s právními předpisy. Ve věci řízení o podané kasační stížnosti plně odkázal
na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky učiněné ve správním
řízení. V průběhu řízení nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by se dala podřadit taxativně
vymezeným důvodům udělení azylu podle §12 zák. o azylu. Ani existenci žádného zvláštního
zřetele hodného důvodu udělení azylu podle §14 cit. zákona správní orgán neshledal,
což ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil. Stěžovatelka požádala o udělení azylu na území
ČR spolu se svým manželem až po 7 letech po příjezdu do ČR, a to s cílem legalizovat svůj
pobyt v ČR. Tato její účelová snaha nemá nic společného s azylově relevantními důvody,
jedná se o zneužití azylové procedury. Tvrzení o údajných potížích v Arménii, které uvedla
v kasační stížnosti, je v jejím případě vzhledem ke zjištěným skutečnostem nepodložené.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s ust. §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o něm není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatelka chráněna před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zák.
o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mimo jiné, pokud žádost
doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně ) - ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého správního spisu vyplývá, že stěžovatelka podala návrh na zahájení
řízení o udělení azylu dne 5. 1. 2002. V něm uvedla státní občanství: Arménie. V letech 1992
až 1995 se zdržovala střídavě v Arménii a Ázerbajdžánu a v letech 1995 až leden 2002
v České republice v P. Uvedla, že nemá žádný cestovní doklad, pas ztratila v P. v prosinci
2001. Náboženské vyznání uvedla: J. a dále uvedla, že sama ani nikdo z rodiny nebyl členem
žádné politické strany ani jiné organizace. Arménii opustila v září 1995 z národnostních
důvodů, cestovala vlakem přes Rusko a Polsko do ČR. Jako důvod žádosti o udělení azylu
uvedla, že je arménské národnosti a manžel je ázerbajdžánské národnosti a nemohli v klidu žít
ani v Arménii ani v Ázerbajdžánu. Její děti měly problémy, byly zbity Turky za to, že jsou
ázerbajdžánští Arménci, a proto odjely do Ruska a ona s manželem odjeli do ČR. Do
Ázerbajdžánu do rodné oblasti se nemohli vystěhovat, protože oblast byla zničena válkou.
Pokud jde o zdravotní stav, uvedla, že prodělala mozkovou mrtvici. Při pohovoru k žádosti o
udělení azylu podle §23 odst. 1 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu, vedeném za přítomnosti
tlumočníka z arménského jazyka, stěžovatelka zopakovala, že se narodila v Arménii,
v osmnácti letech se provdala a přestěhovala za manželem do Ázerbajdžánu a tam s ním
bydlela až do roku 1990, kdy se s ním přestěhovala zpět do Arménie, do J. a Arménii opustila
v roce 1995. Jako důvod opuštění Arménie uvedla, že je tam utiskovali, říkali, že nejsou
Arménci, že jsou Turci, staršího syna jednou zmlátili a on se ubránil a někam utekl a nemají o
něm žádné zprávy. Jí vytýkají, že se neměla provdat za manžela, který je z Ázerbajdžánu.
Manžela vyhodili z práce, nemohl nikde pracovat, neměli na živobytí a všechny je bili a
říkali, že mají vypadnout. K dotazu kdo byli ti lidé, co je utiskovali, stěžovatelka uvedla, že to
byli ti všichni sousedi, že nemohli ani vycházet z domu. O pomoc se však nikam neobrátila,
ani ona ani manžel, protože věděla, že po celé Arménii je averze vůči uprchlíkům
z Ázerbajdžánu. Poukázala na lékařské zprávy o svém zdravotním stavu. Svou žádost o
udělení azylu doplnila stěžovatelka ještě několikrát, a to písemností ze dnů 21. 4. 2002, 31. 5.
2002, 21. 10. 2002, další doplnění z téhož dne 21. 10. 2002, dále z 31. 1. 2003 a 5. 2. 2003.
Ke svým doplněním k žádosti přiložila lékařské zprávy o svém zdravotním stavu ze dnů 6. 4.
2002, 20. 5. 2002, 21. 5. 2002, 30. 9. 2002. Žalovaný rozhodl o žádosti stěžovatelky o udělení
azylu dne 25. 2. 2003. Z rozhodnutí vyplývá, že vycházel z návrhu na udělení azylu podaného
stěžovatelkou, z pohovoru ze dne 7. 3. 2002 vedeného se stěžovatelkou a z doplnění žádostí o
udělení azylu, které stěžovatelka podala a v nichž popsala své důvody opuštění Arménie a
svůj zdravotní stav. Dále žalovaný vycházel ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu
dodržování lidských práv v Arménii za rok 2001 a informace MZV ČR č. j. 122780/2002-LP
ze dne 17. 9. 2002.
Rozhodnutí žalovaného napadla stěžovatelka žalobou, která je pod č. l. 2, 3
předloženého spisu Krajského soudu v Brně. Žaloba obsahuje v podstatě citaci ustanovení
zák. č. 71/1967 Sb., a zákona o azylu, která žalovaný, podle stěžovatelky, porušil. Pokud jde
o skutkové důvody, na jejichž základě tvrdila výše uvedená porušení zákona, odkázala
na svoji žádost o udělení azylu v ČR a protokol o pohovoru, který s ní byl proveden a ostatní
spisový materiál, který se vztahuje k její žádosti o udělení azylu v ČR. Žaloba tedy žádné
konkrétní důvody neuvádí. Dne 4. 4. 2003 bylo Krajskému soudu v Brně doručeno doplnění
žaloby stěžovatelky v němž stěžovatelka opět obecně poukazuje na znění správního řádu
a různé publikace, aniž by konkrétně uvedla porušení uvedených ustanovení ve vztahu k ní.
Konkrétně pak zpochybnila hodnocení situace v poskytování zdravotní péče v Arménii jako
dobré a odkazovala na dokumenty vydané v tomto směru, a dovozovala, že poskytování
zdravotní péče v Arménii je nedostatečné, že je tam nedostatečná výživa. Informace o kritické
situaci zdravotnictví a dostupnosti lékařské péče v Arménii jsou, podle ní, v přímém rozporu
s tvrzením správního orgánu, že „...v Arménii je dostatek zdravotnických zařízení,
specializovaných lékařů a léků...“. Vyjádřila tak pochybnosti o pravdivosti informace MZV
ČR, č. j. 122780/2002.LP ze dne 17. 9. 2002, z níž správní orgán – žalovaný při hodnocení
situace v poskytování zdravotní péče v Arménii vycházel, a to z toho důvodu, že ČR nemá
v Arménii svůj zastupitelský úřad. Podle ní správní orgán nejenže neobstaral sám důkazy
ke zjištění situace v Arménii, ale ani nepřihlédl k jí doloženým informacím mezinárodních
organizací o lékařské péči v Arménii. Ke svému zdravotnímu stavu uvedla, že se neustále
zhoršuje, což dokládají lékařské zprávy, které přiložila k tomuto doplnění. Její onemocnění –
diabetes – se zhoršuje a v současné době si již sama píchá inzulín. I dále namítla,
že prvoinstanční rozhodnutí Ministerstva vnitra není opatřeno podpisem oprávněné osoby,
tj. ředitele odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. Domnívá se, že rozhodnutí,
které neobsahuje podpis oprávněné osoby a tedy náležitost dle §47 odst. 5 správního řádu,
nebylo ani řádně doručeno.
Krajský soud rozhodl o žalobě žalobkyně po jednání, které se konalo dne 25. 11. 2004
a v jehož průběhu stěžovatelka uvedla, že je j., avšak tuto víru v Arménii nemohla svobodně
vyznávat, avšak nezmínila se o této skutečnosti v průběhu správního řízení, protože se jí na to
nikdo neptal. Uvedla také, že z Arménie nejprve vycestoval její manžel a poté, co vydělal
finanční prostředky, poslal jí je, aby si vyřídila vycestování a vízum, takže do ČR přijela na
turistické vízum a zde měla dlouhodobý pobyt a nějaké pracovní povolení. Hlavním důvodem
žádosti o azyl jsou, podle vlastního tvrzení u jednání dne 25. 11. 2004, její zdravotní
problémy. Krajský soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného z hlediska jeho zákonnosti
v celém rozsahu a dospěl k závěru, že stěžovatelka v podané žalobě nenamítá nic, co by
mohlo zvrátit závěry správního orgánu o neudělení azylu podle §12 zák. o azylu a pokud jde
o humanitární azyl (§14 zák. o azylu), na který není právní nárok, žalovaný posoudil situaci
stěžovatelky, zejména zdravotní stav a poměry v její zemi státní příslušnosti a vyvodil, že
není důvod pro udělení humanitárního azylu, což je plně v jeho pravomoci. Soudu nepřísluší
přezkoumávat, zda byly dány humanitární důvody či nikoliv. Ani námitku stěžovatelky proti
neexistenci překážek vycestování neshledal krajský soud důvodnou, přičemž poukázal na
podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného a dále na to, že stěžovatelka svou
námitku v tomto směru nijak nekonkretizovala, v žalobě netvrdí ani nedokládá existenci
kterékoliv z podmínek uvedených v §91 zák. o azylu. Rozhodnutí žalovaného shledal krajský
soud v souladu se zákonem.
Kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek krajského soudu v celém rozsahu
z důvodů, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se interpretace a aplikace
ust. §12 zák. o azylu. Zopakovala, že důvodem jejího odchodu z Arménie a rovněž jejího
manžela byla skutečnost, že jako přistěhovalci z Ázerbajdžánu byli v Arménii vystaveni
jednání ve smyslu ust. §2 odst. 5 zák. o azylu. Bližší skutečnosti neuváděla, je tedy nutno
vycházet z toho, co uvedla ve správním řízení. V návrhu na udělení azylu stěžovatelka uvedla,
že opustila svou vlast v září 1995 z národnostních důvodů, protože ona je arménské
národnosti a manžel je ázerbajdžánské národnosti a nemohli žít v klidu. V pohovoru dne
7. 3. 2002 uvedla, že v Arménii je utiskovali sousedi tak, že nemohli ani vycházet z domu,
avšak neobrátila se ona ani její manžel na policii z důvodu svého přesvědčení, že policie by
byla na straně sousedů. Na národnostní problémy poukázala stěžovatelka ještě v doplnění
žádosti o udělení azylu ze dne 21. 10. 2002, kde připomněla vyhnání z Ázerbajdžánu,
kde museli zanechat takřka vše, co měli a nuceně přesídlit do Arménie, kde jim však bylo
znemožněno (a to nikoli ze strany orgánů veřejné moci, ale spíše ze strany lidí v jejich okolí,
kteří se chovali k uprchlíkům velice nepřátelsky) nalézt nový domov. Tímto tvrzením
stěžovatelky se žalovaný ve správním řízení zabýval a ve svém napadeném rozhodnutí
vypořádal. Dospěl k závěru, že po posouzení její výpovědi je nucen konstatovat,
že stěžovatelka neuvedla žádnou konkrétní skutečnost, ze které by vyplývalo, že byla ve své
vlasti pronásledována z důvodu taxativně uvedených v ust. §12 zák. o azylu, v platném znění.
Tento svůj závěr také odůvodnil. S jeho závěrem v tomto směru souhlasil i krajský soud.
V kasační stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s interpretací ust. §12 zák. o azylu a má za to,
že nositeli pronásledování nemusí být nutně přímo složky státní moci, ale i soukromé osoby,
skupiny osob či nelegální struktury za podmínky, že jejich jednání je podporováno či trpěno
úřady nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním. Interpretace ust. §12 zák. o azylu v souvislosti s ust. §2 odst. 1 zák.
o azylu však není podstatou sporu. Tato interpretace podaná stěžovatelkou není v rozporu
s právním názorem Nejvyššího správního soudu a nic jiného netvrdí ani žalovaný
v napadeném rozhodnutí, ani krajský soud v napadeném rozsudku. Podstatou je to,
zda stěžovatelka takové jednání ve vylíčení skutkových okolností tvrdí. V tomto směru musí
dát Nejvyšší správní soud za pravdu žalovanému i krajskému soudu, že nebylo
prokázáno,že stěžovatelka byla vystavena v Arménii pronásledování ze strany soukromých
osob – sousedů a že arménský stát takové pronásledování podporoval či trpěl, případně nebyl
schopen odpovídajícím způsobem zajistit její ochranu před takovým jednáním. Stěžovatelka
sama uvedla, že se na žádné státní orgány neobrátila, neboť byla přesvědčena, že by byly
na straně sousedů. Žalovaný ve svém rozhodnutí naopak citoval ze Zprávy o dodržování
lidských práv v Arménii za rok 2001, kterou vydal Úřad pro demokracii, lidská práva a práci
v březnu 2002, že Národní shromáždění schválilo v roce 1995 zákon o občanství, na základě
kterého uprchlíci arménského původu mohou získat arménské občanství, pokud nemají
žádnou státní příslušnost a v uplynulých třech letech žili v Arménii a že v průběhu roku
přijalo Národní shromáždění dva nové zákony na ochranu práv uprchlíků, a to zákon
o právních a socioekonomických zárukách pro osoby násilně vysídlené z Ázerbajdžánské
republiky v letech 1988 až 1992 a zákon o uprchlících, přičemž stěžovatelka tyto závěry
uvedené v rozhodnutí žalovaného nenapadla. Stěžovatelka s manželem si zajistili povolení
k dlouhodobému pobytu na území ČR, kam nejprve odjel její manžel a posléze i sama
stěžovatelka v roce 1995. Poté, podle jejího tvrzení, manžel ztratil její pas, a až v lednu 2002
podala stěžovatelka návrh na zahájení řízení o udělení azylu. Z toho žalovaný v napadeném
rozhodnutí vyvodil, že stěžovatelka se ve své vlasti v Arménii necítila být natolik utiskována,
protože jinak by zemi pravděpodobně opustila společně se svým manželem. Stěžovatelka
v kasační stížnosti namítá, že o azyl nepožádala v ČR dříve, a to proto, že mohla využívat
institutu zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Zákon o azylu podle ní
nestanoví žádnou lhůtu pro podání žádosti o udělení azylu po vstupu na území ČR. Má za to,
že opustila-li zemi původu z důvodů vymezených v §12 zák. o azylu a nepožádala o udělení
azylu ihned po svém vstupu na území ČR, nesnižuje to nijak potenciální důvodnost jejich
obav z možného návratu. Žalovaný ji však neudělil azyl proto, že o něj požádala až po více
jak 5 letech pobytu na území ČR, ale proto, že neshledal naplnění zákonných důvodů
pro udělení takového azylu. Pokud jde o obavy z návratu, stěžovatelka se v pohovoru
k žádosti o udělení azylu vyjádřila jen tak, že se nechce vrátit do Arménie, protože všechno
by bylo stejné jako předtím, není ji známo, jestli se situace v Arménii nějak změnila, nemá
přehled. U jednání před krajským soudem dne 25. 11. 2004 uvedla, že hlavním důvodem
žádosti o azyl jsou její zdravotní problémy a důležité je také to, že nemá v Arménii se kam
vrátit, neboť tam nemá žádné bydlení a majetek. Toto ovšem nejsou důvody pro udělení azylu
podle §12 zák. o azylu a nezpůsobují ani překážku vycestování stěžovatelky ve smyslu
§91 zák. o azylu.
Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé
skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by
na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování
hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé
na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu
Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána a není
tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ust. §12 azylového zákona, byť by životní
podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření, mající nepříznivý
dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové
nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění
podmínek pro udělení azylu (usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 12/04).
Ani další stížní bod kasační stížnosti stěžovatelky spočívající v jejím tvrzení,
že při zjišťování skutkové podstaty a vypořádání se s důkazním materiálem, předloženým
správnímu orgánu v průběhu řízení ve vztahu k udělení humanitárního azylu ve smyslu ust.
§14 zák. o azylu došlo k porušení zákona o ustanoveních řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, přičemž pro tuto důvodně vytýkanou
vadu rozhodnutí správního orgánu měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit, neshledal
Nejvyšší správní soud důvodným. Krajský soud v tomto směru v napadeném rozsudku uvedl,
že soudu nepřísluší přezkoumávat, zda byly dány humanitární důvody či nikoli. Nejvyšší
správní soud s tímto závěrem krajského soudu v podstatě souhlasí. Podle ust.
§14 zák. o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Na jeho udělení není právní nárok a jeho neudělení nezakládá nezákonnost ani porušení
mezinárodně právních závazků České republiky, protože žadatelka uprchlíkem není. Orgán
státní správy – žalovaný je nadán určitou volností (nikoli však libovůlí) zda žádosti
o humanitární azyl vyhoví či nikoliv. Samotné správní uvážení správního orgánu
- žalovaného podléhá přezkumu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek
stanových zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového
úsudky byly zjištěny řádným procesním postupem a dále, že za splnění těchto předpokladů
není soud oprávněn z týž skutečností vyvozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Žalovaný, jak
uvádí ve svém rozhodnutí, pečlivě posoudil osobní situaci stěžovatelky, zejména zdravotní
stav a poměry v zemi její státní příslušnosti. I když jednotlivé zprávy o jejím zdravotním
stavu neuvádí ve svém rozhodnutí, pak není pochyb o tom, že do dne svého rozhodnutí
stěžovatelkou mu poskytnuté lékařské zprávy o jejím zdravotním stavu, a zprávy poukazující
na stav zdravotnictví v Arménii zhodnotil. V průběhu soudního řízení stěžovatelka předložila
lékařskou zprávu ze dne 9. 11. 2004, vystavenou MUDr. A. M., jíž provedl krajský soud
důkaz u jednání dne 25. 11. 2004 jejíž obsah je v podstatě v souladu s lékařskými zprávami
stěžovatelkou předloženými správnímu orgánu – žalovanému. Jestliže žalovaný v napadeném
rozhodnutí dospěl k závěru, že zdravotní stav stěžovatelky neodůvodňuje udělení
humanitárního azylu, pak má Nejvyšší správní soud za to, že žalovaný k tomuto závěru dospěl
na základě svého správního uvážení, nevybočil zde z mezí a hledisek stanovených zákonem.
Konečně Nejvyšší správní soud ve zdravotním stavu stěžovatelky rovněž neshledává důvody
zvláštního zřetele hodné ve smyslu §14 zák. o azylu. Pro posouzení nároku stěžovatelky na
udělení humanitárního azylu pak je už zcela bez vlivu úroveň zdravotnictví v Arménii, neboť
ta odpovídá hospodářským a sociálním poměrům v této zemi a stupni její ekonomické
vyspělosti a má vliv na všechny nebo velkou část populace v uvedené zemi.
Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že jakkoli v zákonu o azylu není stanovena
konkrétní lhůta, v níž je po překročení státní hranice třeba požádat o azyl, podání žádosti
o azyl pět roků po vstupu do ČR, přestože v dřívějším podání žádosti stěžovatelce zjevně
nic nebránilo, nasvědčuje tomu, že o azyl požádala opravdu až ve snaze legalizovat svůj pobyt
v ČR. V rozsudku ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 2 Azs 5/2003 Nejvyšší správní soud uvedl:
„cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi má
o azyl požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve
a v níž budou garantována jeho základní práva a svobody.“. Z této logiky také vyplývá,
že takový cizinec má požádat o azyl neprodleně poté, co má k tomu příležitost, a to nejen
z hlediska zeměpisného, ale i časového. V opačném případě, tedy při podání žádosti o azyl
s výrazným časovým odstupem po vstupu na území státu, kde mu může být ochrana formou
azylu udělena, lze předpokládat, že důvody podání žádosti se již nemusejí shodovat s důvody
odchodu ze země původu, což může cizince z poskytnutí azylu vyloučit podobně, jako žádost
v jiné, než první bezpečné zemi. Takový názor Nejvyšší správní soud již vyslovil v rozsudku
ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 2 Azs 423/2004.
Z důvodů uvedených v tomto rozsudku proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
stěžovatelky jako nedůvodnou podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
V řízení o kasační stížnosti měl úspěch žalovaný, ten by proto měl právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Protože však žalovaný jednak náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nežádal a jednak mu v tomto stádiu řízení ani prokazatelné náklady
nevznikly, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Pro řízení o kasační stížnosti ustanovil krajský soud stěžovatelce zástupkyni
advokátku JUDr. Pěvu Skýbovou (usnesení ze dne 14. 2. 2005, č. j. 36 Az 658/2003 – 59).
V tomto případě platí hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 7 s. ř. s.).
Zástupkyně stěžovatelky vyúčtovala odměnu za zastoupení za 2 úkony právní pomoci
spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, nahlédnutí do spisu dne 1. 3. 2005, tedy za dva
úkony /§11 odst. 1 písm. b) a f) za použití ust. §1 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb./ a 2x režijní
paušál á 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Současně požádala o přiznání daně
z přidané hodnoty ve výši 408,50 Kč. Vyúčtované náklady Nejvyšší správní soud zástupkyni
stěžovatelky přiznal, protože odpovídají obsahu spisu. Zástupkyně stěžovatelky prokázala,
že je registrována jako plátkyně daně z přidané hodnoty a výše této jí uplatněné daně
je v souladu s ust. §37 písm. a) a §47 odst. 3 zák. č. 235/2004 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu