ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.87.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: G. G, zast. advokátem Mgr. Petrem Kaustou, se sídlem AK v Semilech, Ke Stadionu
59, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
22. 10. 2004, č. j. 30 Az 126/2003 - 10, č. j. 30 Az 212/2003 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Soudem ustanovenému advokátovi Mgr. Petru Kaustovi se p ř i z n á v á odměna
a náhrada nákladů hotových výdajů ve výši 1075 Kč, která bude uhrazena do 30 dnů
od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 5. 2003, č. j. OAM-3653/VL-11-BE07-2001
nebyl stěžovateli udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek
uvedených v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), a zároveň bylo rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na něj
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí o neudělení azylu podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Hradci Králové, který ji výše označeným rozhodnutím jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek
uvedeného soudu je nyní napadán kasační stížností, ve které stěžovatel namítá, že soud
nedostál své povinnosti zabývat se z moci úřední tím, zda rozhodnutí žalovaného netrpí
takovými vadami, které znamenají jeho nicotnost. Rozhodnutí žalovaného, které stěžovatel
obdržel, neobsahuje podpis toho, kdo je oprávněn ze zákona za ministerstvo jednat.
Z rozhodnutí nevyplývá, že by byl někdo jiný než ministr v této věci pověřen jednat
za ministerstvo. Osobu ministra a jeho ústavní odpovědnost nelze totiž zaměňovat za jeho
úřad, tedy za ministerstvo, případně za jemu podřízeného úředníka. Správní orgán
sice namítá, že rozhodnutí vydalo ministerstvo vnitra, nikoli ministr, pomíjí však,
že ze zákona tento orgán, tedy ministerstvo zastupuje ministr, žádné zmocnění vydané
v souladu se zákonem, popř. organizační řád, ze kterého by bylo zřejmé, že podřízení
pracovníci mohou činit příslušné úkony nebylo v rozsudku citováno. Stěžovatel rovněž
nesouhlasí s tím, jakým způsobem se žalovaný vypořádal s odůvodněním neudělení azylu
dle §14 zákona, zde zcela důvody schází a žalovaný se tak dopustil nepřípustné libovůle.
Žalovaný a poté ani soud nerespektovaly ustanovení mezinárodních dohod, kterými je Česká
republika ve smyslu ust. čl. 10 Ústavy vázána; odkazuje přitom na Mezinárodní pakt
o hospodářských sociálních a kulturních právech, který v čl. 10 stanoví právo na ochranu
rodiny, Pakt o občanských a politických právech. Měl-li žalovaný informaci o tom,
že stěžovatel je otcem nezletilého dítěte, se kterým společně s jeho matkou žije ve společné
domácnosti v České republice, měl z této skutečnosti žalovaný i soud dovodit důvody
pro udělení humanitárního azylu. Argumentace omezující se na to, že na azyl z humanitárních
důvodů není právní nárok, je ústavně neudržitelný. Dle přesvědčení stěžovatele byl
zákon o azylu nesprávně aplikován, a je proto dán důvod kasační stížnosti
dle §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního. Stěžovatel proto požaduje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení; současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a domnívá se,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
V dalším odkazuje na správní spis, zejména na odůvodnění krajského soudu, s nímž se stran
námitek náležitostí rozhodnutí uplatněných v kasační stížnosti shodně jako v žalobě zcela
ztotožňuje. Navrhuje proto, aby kasační stížnost jako nedůvodná byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Hradci Králové v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 21. 4. 2001 žádost o udělení
azylu, v níž uvedl, že na Ukrajině pracoval jako policista a po skončení práce mu začali
někteří bandité vyhrožovat a požadovat po něm peníze. Několikrát byl napaden, odstěhoval
se do Charkova v roce 1993, našli ho i tam. Proto z Ukrajiny odešel. V České republice
je od roku 1995. V pohovoru konaném dne 26. 11. 2002, který byl veden na žádost
stěžovatele v ruském jazyce, dále uvedl, že na Ukrajině pracoval jako policista, měl problémy
ze strany vydírání vězňů, které hlídal, na policii se neobrátil. Do České republiky přicestoval
v roce 1995, provozoval živnost.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo
v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních
a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti
příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi
byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň
příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
V daném případě, kdy stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil obavami z jednání
soukromých osob, aniž by jakkoli zmiňoval své pronásledování za uplatňování politických
práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občanem, žalovaný
správně vyhodnotil situaci, následkem čehož nebyl stěžovateli azyl podle ustanovení §12
azylového zákona udělen. Obavy o z jednání kriminálních živlů nejsou z tohoto hlediska
relevantní a nezakládají statut uprchlíka ve smyslu mezinárodního práva ani české právní
úpravy.
Žalovaný, ačkoli stěžovatel o udělení azylu za účelem rodiny nežádal, se zabýval
i naplněním podmínek pro udělení azylu dle §13 zákona. Dle odst. 1 cit. ust. rodinnému
příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle §12 nebo §14, se v případě hodném
zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude
v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12. Odstavec 2. doplňuje, že rodinným
příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel azylanta,
b) svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo c) rodič azylanta mladšího 18 let. Podmínka
podle odst. 3 stanovuje, že předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu
azylanta je trvání manželství před udělením azylu azylantovi. Žalovaný správně vyhodnotil,
že v případě stěžovatele není naplněn zákonný důvod pro udělení azylu dle §13 zákona,
neboť pro to nebyly splněny uvedené podmínky. Dovolává-li se proto stěžovatel v kasační
stížnosti mezinárodních úmluv o ochraně rodiny, v řízení o udělení azylu je jejich aplikace
nepřípadná.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný rovněž zkoumal,
zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl
po posouzení jeho osobní situace a poměrů na Ukrajině k závěru, že tomu tak není. Udělení
azylu je zcela na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává
soud pouze v omezeném rozsahu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí,
které je ovládáno zásadami správního uvážení se judikatura obecných soudů ustálila
na názoru, že zákon vytváří kriteria podle nichž, a v jejichž rámci, se může uskutečnit volba,
včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou
předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho
rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.
Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné
nebo přímo opačné závěry.
Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav
v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu,
nevybočil z mezí správního uvážení, zejména, když stěžovatel ve správním řízení ani žádné
důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu neuváděl. Námitce
stěžovatele stran nepřípustné libovůle, které se žalovaný v otázce posouzení důvodů
pro udělení humanitárního azylu dopustil, nelze přisvědčit. Ze spisového materiálu
ani ze samotné výpovědi stěžovatele nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by byly
se závěrem žalovaného v rozporu, resp. které by svědčily tomu, že měl být azyl dle §14
zákona udělen.
Přesvědčení stěžovatele, že jím uváděné důvody, a to narození syna a snaha žít
ve společné domácnosti s ním a jeho matkou, spadají do kategorie důvodů zvláštního zřetele
hodných, je třeba korigovat v tom ohledu, že jde o tzv. neurčitý právní
pojem, jehož definování v právním předpise pro jeho povahu samu není vhodné, ba dokonce
ani možné, a proto se zjištění důvodů zvláštního zřetele hodných odvíjí od hodnocení
okolností konkrétního případu, z nichž pak příslušný orgán učiní závěr, zda tyto důvody
existují. To, že samotný výklad právní normy provedený stěžovatelem je odlišný
od interpretace správního orgánu či obecného soudu, nezakládá porušení práva.
Podle ustanovení §14 zákona o azylu na jeho udělení není právní nárok a jeho neudělení
nezakládá nezákonnost ani porušení mezinárodněprávních závazků České republiky.
Ačkoli je odchod stěžovatele z vlasti a přání žít a pracovat v České republice se svou
rodinou lidsky pochopitelný, neimplikuje automaticky povinnost státu udělit azyl
z humanitárních důvodů. Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců
na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců
na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území ČR.
Z údajů uvedených stěžovatelem nelze dovodit nejen skutečnosti, které by mohly být
způsobilé odůvodnit udělení azylu, ale ani založit překážku vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu. Nevyplývá z nich, že by byl stěžovatel nucen vycestovat do státu, v němž
by byl ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu,
kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde
je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání
pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud
zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě, přičemž byl při posuzování zákonnosti
rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s.
rozsahem a důvody opravného prostředku a při přezkoumání rozhodnutí vycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Skutečnosti zakládající odůvodněnost postupu soudu dle §76 odst. 2 s. ř. s. nebyly shledány.
Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud rovněž námitku stran nicotnosti
napadeného rozhodnutí žalovaného. Nicotné (neexistující, non negotium) rozhodnutí
správního orgánu je zvláštním druhem aktu, který odporuje zákonu. O nulitní akty, absolutně
zmateční akty, paakty apod., se jedná tehdy, existuje-li nějaký dokument, který sice případně
může mít vnější formu úředního aktu, ale k jehož obsahu není možno vůbec přihlížet,
po právu vůbec neexistuje. Na rozdíl od aktů nezákonných či věcně nesprávných, u nichž platí
presumpce správnosti a je možno dosáhnout jejich nápravy změnou nebo zrušením,
u nicotných aktů takový postup v úvahu nepřichází, právě vzhledem k tomu, že jako takové
neexistují a správně by měl příslušný orgán pouze autoritativně deklarovat jejich neexistenci.
Vady nicotného aktu jsou tedy tak závažné, že se neuplatňuje presumpce správnosti aktu.
K nulitě aktu každý, tedy i soud, přihlíží bez návrhu z úřední povinnosti (§76 odst. 2 s. ř. s.).
Za nicotný akt je všeobecně považován ten, který vydal správní orgán nemající k tomu
pravomoc. O nicotný akt se dále jedná tam, kde chybí vůle správního orgánu, nicotnost aktu
způsobuje rovněž jeho úplná neurčitost nebo nesmyslnost, tedy případ, kdy není zřejmé,
kdo jej vydal, jaké právo či povinnosti jsou jimi založeny, jestliže se týká neexistující věci
apod. Stejné důsledky má dále i skutečnost, že se aktem ukládá povinnost neproveditelná
nemožná (např. technicky) a rovněž případ, kdy by splnění povinnosti evidentně naplnilo
skutkovou podstatu trestného činu, případně správního deliktu. Nulitu mohou způsobit také
některé vady formální; tak je tomu, pokud aktu chybí zákonem předepsaná forma
(např. je vydán ústně, ačkoliv to zákon neumožňuje), akt vydaný ve věci pravomocně
rozhodnuté a vůči tomu, kdo není účastníkem řízení a pokud byl vydán v řízení,
které je možno zahájit jen na návrh, není-li návrh podán. Důvodem nulity tak ve smyslu výše
uvedeného nemůže být bez dalšího skutečnost, že vyhotovení rozhodnutí žalovaného,
které obdržel stěžovatel údajně nebylo opatřeno razítkem ani to, že nebyl uveden příslušný
interní předpis, podle kterého byl ředitel odboru osobou oprávněnou k vydání rozhodnutí.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že rozhodnutí zde založené je opatřeno razítkem,
podepsáno osobou k tomu oprávněnou, a to na základě organizačního řádu MV ČR - OAMP.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo
vydáno v souladu se zákonem, je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem
odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán
a následně i soud vycházel a jakými právními úvahami se při rozhodování řídily.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
nedůvodnou, a proto ji postupem dle ust.§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Soudem ustanovenému advokátovi pro řízení o kasační stížnosti byla přiznána odměna
včetně paušální náhrady dle ust. §7, §9 odst. 1 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů (advokátní tarif), a to za 1 úkon právní pomoci – převzetí věci 1000 Kč
a paušální náhrady 75 Kč. Částka bude uhrazena z účtu NSS do rukou advokáta ve stanovené
lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 20. července 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu