ECLI:CZ:NSS:2005:6.A.15.2001:65
sp. zn. 6 A 15/2001 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně: P., s. r.
o., zastoupené JUDr. Renatou Houskovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Janovského 9,
proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, Antonína Čermáka
2a, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví č. j. O-83936-
93 ze dne 1. 12. 2000,
takto:
I. Rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví č. j. O-83936-93 ze dne
1. 12. 2000 se zrušuje a věc se vrací správnímu orgánu k dalšímu
řízení.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 4725 Kč,
a to do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně
JUDr. Renaty Houskové
Odůvodnění:
I. Pravomoc a působnost
1. Žalobou podanou dne 29. 1. 2001 k Vrchnímu soudu v Praze se žalobkyně domáhá
zrušení shora označeného rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví,
kterým byl zamítnut její rozklad proti rozhodnutí žalovaného č. j. O-83936 ze dne
20. 3. 2000 a toto rozhodnutí potvrzeno.
2. Po účinnosti zákona č. 150/2002, soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) Vrchní soud
v Praze věc s odkazem na §132 s. ř. s. postoupil Nejvyššímu správnímu soudu k převzetí
a dokončení řízení.
3. Nejvyšší správní soud svým usnesením č. j. 6 A 15/2001 – 37 ze dne 24. 6. 2003 žalobu
proti napadenému správnímu rozhodnutí odmítl s poukazem na §46 odst. 2 s. ř. s.,
neboť dospěl k závěru, že správní orgán rozhodl v mezích zákonné pravomoci
v soukromoprávní věci, a taková žaloba je podle §68 písm. b) s. ř. s. nepřípustná.
V uvedeném usnesení Nejvyšší správní soud odkázal žalobce na uplatnění jeho práv
- 2 -
č. j. 6 A 15/2001 - 66
v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
4. Usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, č. j. Konf 72/2004-15 ze dne 4. 2. 2005 bylo
v negativním kompetenčním sporu rozhodnuto tak, že příslušným vydat rozhodnutí
o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví č. j. O-83936-93
ze dne 1. 12. 2000, ve věci výmazu ochranné známky „P.“, zapsané v rejstříku ochranných
známek pod č. 187158, je soud ve správním soudnictví; stejným usnesením bylo usnesení
Nejvyššího správního soudu č. j. 6 A 15/2001 – 37 ze dne 24. 6. 2003 zrušeno.
5. V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle §132 s. ř. s.
z Vrchního soudu v Praze. Ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení
zahájená před těmito soudy Nejvyšší správní soud. Podle §130 s. ř. s. se neskončená
řízení podle části páté o. s. ř. účinného přede dnem účinnosti tohoto zákona dokončí
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s.
6. Nejvyšší správní soud v dané věci rozhodl bez jednání. Žalovaný dal s tímto postupem
výslovný souhlas, žalobkyně se k výzvě Nejvyššího správního soudu, zda souhlasí s tím,
aby věc byla projednána bez nařízení jednání, ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy
nevyjádřila, ačkoli byla ve výzvě poučena, že v takovém případě se má za to,
že s uvedeným postupem souhlasí (§51 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud tedy dospěl
k závěru, že podmínky pro rozhodnutí o věci samé bez jednání stanovené v §51 odst. 1
s. ř. s. jsou splněny.
II. Skutkový stav věci
7. Dne 23. 4. 1952 byla do rejstříku ochranných známek zapsána slovní ochranná známka
„P.“ č. 150994 (dále též „namítaná ochranná známka“) a to pro ledové smetanové krémy.
Jako poslední majitel namítané ochranné známky byl v rejstříku zapsán Mlékárenský
průmysl, koncern Praha.
8. Podle výpisu z obchodního rejstříku založeného ve správním spise M. p., koncern P.
zanikl dne 3. 1. 1989, a to poté, co byl k 31. 12. 1988 zrušen bez likvidace. Podle dalšího
výpisu z obchodního rejstříku přešel dnem 1. ledna 1989 veškerý majetek, práva a
závazky v oblasti hospodářských, pracovních a jiných právních vztahů
koncernového podniku M. p., koncernový podnik L.na nově založený L. P., s. p.
9. Podle protokolu založeného ve správním spise byla v souvislosti se zánikem
Mlékárenského průmyslu, koncern a vznikem nových státních podniků k 1. 1. 1989,
namítaná ochranná známka předána nově zřízenému státnímu podniku L. P.
10. Podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky č. j. 5424/90-230 ze dne
17. 12. 1990 byl státní podnik L. P. v souladu s §32 odst. 1 písm. b) zákona o státním
podniku rozdělen. Podle tohoto rozhodnutí rozdělený státní podnik zaniká dnem 31. 12.
1990 a jeho majetek, práva a závazky přecházejí dnem 1. 1. 1991 v rozsahu určeném
delimitačním protokolem ze dne 27. 11. 1990 a jeho dodatky o rozdělení státního podniku
L. P. na 13 nově vzniklých státních podniků, mj. i na L., s. p.
- 3 -
č. j. 6 A 15/2001 - 67
11. Podle informací obsažených ve spise byla namítaná ochranná známka naposledy
obnovena dne 13. 4. 1982.
12. Dne 3. 11. 1993 podala společnost P., a. s. (dále též „majitel napadené ochranné známky“)
u žalovaného přihlášku slovní ochranné známky „P.“ (dále též „napadená ochranná
známka“). Žalovaný dne 7. 9. 1995 napadenou ochrannou známku zapsal pro výrobky ve
třídách 29, 30 a 32 mezinárodního třídění výrobků a služeb, konkrétně pro mražený
smetanový krém, mražené potraviny, mražené krémy, zmrzliny vodové a šerbety.
13. Dne 30. 9. 1999 podala žalobkyně k žalovanému návrh na výmaz napadené ochranné
známky s odkazem na §25 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných
známkách (dále též „zákon č. 137/1995 Sb.“), neboť dle jejího názoru tato ochranná
známka byla zapsána v rozporu se zákonem, konkrétně s §5 dříve platného zákona
č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách (dále též „zákon č. 174/1988 Sb.“). Byla
přesvědčena, že přihláška napadené ochranné známky byla u žalovaného podána
ve dvouleté ochranné lhůtě neoprávněnou osobou, která nebyla ani posledním majitelem
ani právním nástupcem posledního majitele namítané ochranné známky. Právním
nástupcem posledního zapsaného majitele této ochranné známky se totiž stal L. P., s. p.,
který byl v roce 1991 rozdělen na 13 subjektů. Z rozhodnutí o rozdělení a delimitačního
protokolu žalobkyně dovozovala, že právním nástupcem ve vztahu k uvedeným dřívějším
ochranným známkám se stal L. s. p. Ten zanikl ke dni 31. 1. 1994 bez právního nástupce,
aniž by ve dvouleté karenční lhůtě využil svého práva k podání nové shodné přihlášky
k výše uvedené ochranné známce „P.“, která podle žalobkyně zanikla dne 24. 3. 1992 pro
neobnovení zápisu. Od tohoto okamžiku také začala podle žalobkyně běžet dvouletá
karenční lhůta, a proto přihláška napadené ochranné známky byla u žalovaného podána
před jejím skončením.
14. Svým rozhodnutím č. j. O-83936 ze dne 20. 3. 2000 žalovaný návrh na výmaz napadené
ochranné známky zamítl, neboť neshledal naplnění podmínek pro její výmaz podle §25
odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. Posledním zapsaným majitelem namítaných
ochranných známek byl podle žalovaného M. p., koncern P., který zanikl ke dni 3. 1.
1989. Podle žalovaného společně s tímto podnikem zanikla v důsledku §22 písm. b)
zákona č. 174/1988 Sb. i namítaná ochranná známka, neboť právo k ní nepřešlo, ani
nebylo převedeno na nového majitele, neboť žádost o registraci přechodu odpovídajících
práv nebyla u Úřadu podána. Vzhledem k tomu,
že jedině taková registrace má konstitutivní charakter, konstatoval žalovaný, že namítaná
ochranná známka zanikla ke dni 3. 1. 1989, a to z důvodu zániku subjektivity
jejich majitele, vyznačeného v rejstříku ochranných známek. Proto žalovaný odmítl
tvrzení žalobkyně, že právo k namítané ochranné známce přešlo na nově zřízený L., s. p.
Z uvedených důvodů dospěl žalovaný k závěru, že napadená ochranná známka nebyla do
rejstříku ochranných známek zapsána v rozporu s §5 zákona č. 174/1988 Sb.,
neboť dvouletá ochranná lhůta pro podání přihlášky shodné ochranné známky k datu
podání přihlášky napadené ochranné známky již uplynula. Proti uvedenému rozhodnutí
podala žalobkyně rozklad.
15. Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví ve svém žalobou napadeném
rozhodnutí rozklad žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu prvého
stupně potvrdil. Ztotožnil se s argumentací v napadeném správním rozhodnutí a dodal,
že i když žalobkyně uvedla a doložila, že namítané ochranné známky byly protokolárně
předány nově zřízenému L. P. s. p. a posléze L., s. p., k převodu nebo přechodu
- 4 -
č. j. 6 A 15/2001 - 68
uvedených ochranných známek ve smyslu §16 zákona č. 174/1988 Sb. nedošlo. Podle
předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví v případě převodu nebo přechodu ochranné
známky byl její nabyvatel povinen požádat Úřad o zápis tohoto převodu nebo přechodu do
rejstříku ochranných známek, přičemž až dnem vyznačení v tomto rejstříku nabývá
převod nebo přechod účinnosti vůči třetím osobám.
III. Žaloba
16. Žalobkyně uvedené rozhodnutí napadla žalobou, v níž namítá nesprávnost posouzení
právní otázky, konkrétně nerozlišení přechodu a převodu práva k ochranné známce.
17. Žalobkyně předně uvádí, že argumentace žalovaného v napadeném rozhodnutí,
jakož i v rozhodnutí prvého stupně se netýká přechodu práv, nýbrž převodu práv
k ochranné známce. Ze skutečnosti, že §16 odst. 5 zákona č. 187/1988 Sb. odkazuje,
pokud jde o přechod práva k ochranné známce, na zvláštní právní předpisy, dovozuje,
že předchozí odstavce §16 cit. zákona na přechod práva nelze použít. Prováděcí vyhláška
č. 187/1988 Sb. se pak podle žalované zabývá pouze převodem práva k ochranné známce,
nikoli přechodem práva. V tom spatřuje žalobkyně základ pochybení žalovaného
v napadeném rozhodnutí.
18. Odkaz na zvláštní právní předpisy obsažený v §16 odst. 5 cit. zákona pak žalobkyně
považuje za logický, neboť právní nástupnictví fyzických a právnických osob upravují
předpisy jiné (zejména pak občanský a obchodní zákoník). Z dikce §22 písm. b)
cit. zákona pak žalobkyně dovozuje, že tento zákon institut převodu práva na straně jedné
a přechodu práva na straně druhé striktně rozlišuje. Přechod práva k ochranné
známce může nastat jen okamžikem zániku právnické osoby nebo smrtí fyzické osoby,
a proto ani u právnické, ani u fyzické osoby nelze provést registraci dříve, než právnická
osoba zanikne nebo fyzická osoba zemře. Teprve dědic nebo právní nástupce může
o vyznačení svého vlastnictví požádat. Dokud tak neučiní, není sice zapsán v rejstříku
ochranných známek jako majitel, avšak na základě univerzální či singulární sukcese
skutečným majitelem je. Žalobkyně přitom poukazuje, že jde podle jejího názoru o zcela
shodný princip, jaký se uplatní u katastru nemovitostí: dědic či právní nástupce se stává
vlastníkem nemovitosti již od okamžiku smrti či zániku předchůdce, zatímco při převodu
nemovitosti až v důsledku vkladu smlouvy.
19. Žalobkyně v dalším obsahu žaloby popsala vývoj právního nástupnictví posledního
zapsaného majitele namítané ochranné známky a poukázala, že byl-li L. P., s. p. v roce
1991 rozdělen na 13 subjektů tak, že se od něj vyčlenilo jeho 12 závodů, na které přešla
rozhodnutím a delimitačním protokolem vymezená práva a povinnosti, pak ve všem
ostatním, co nebylo tímto způsobem vyčleněno, byl určen právním nástupcem L., s. p.
Proto se tento subjekt stal právním nástupcem i ve vztahu k namítané ochranné známce.
L., s. p. nevyužil možnosti prodloužit práva k namítané ochranné známce, čímž došlo
k jejímu zániku k 23. 4. 1992, a neučinil tak ani ve dvouleté karenční lhůtě.
20. Protože majitel napadené ochranné známky podal návrh na zápis napadené ochranné
známky již 3. 11. 1993, učinil tak ve dvouleté ochranné lhůtě, a proto nemohl získat
prioritu. Žalobkyně přitom poukazuje i na to, že podle původního záznamu v rejstříku
ochranných známek namítaná ochranná známka zanikla až 23. 4. 1994 pro neobnovení.
Tímto údajem se řídili všichni soutěžitelé a vyčkávali uplynutí karenční lhůty, s výjimkou
majitele napadené ochranné známky. Pro zachování požadavku právní jistoty
- 5 -
č. j. 6 A 15/2001 - 69
je podle žalobkyně třeba poskytnout všem soutěžitelům stejnou možnost uplatnění
jejich práv, což je i smyslem karenční lhůty.
21. Z uvedených důvodů napadá žalobkyně rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového
vlastnictví v plném rozsahu, žádá jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.
IV. Vyjádření žalovaného
22. Ve svém vyjádření žalovaný setrval na svém právním názoru, že namítaná ochranná
známka zanikla ke dni 3. 1. 1989 na základě §22 písm. b) zákona č. 174/1988 Sb.
Podle něj bylo na daný případ třeba aplikovat §16 odst. 5 cit. zákona a §49
zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„hospodářský zákoník“), na nějž odkazovala důvodová zpráva k zákonu č. 174/1988 Sb.
Hospodářský zákoník podle žalovaného jednoznačně stanovil právní účinky zániku
hospodářské organizace a přechodu jejího majetku a jejích závazků vždy ke dni zápisu
do podnikového rejstříku. K tomu také podle žalovaného došlo, avšak v případě namítané
ochranné známky již nedošlo ke splnění zákonné podmínky podle speciálního ustanovení
zákona č. 174/1988 Sb., jež je nutné aplikovat přednostně. Žalovaný uvedl, že jakkoli
existovali právní nástupci majitele namítané ochranné známky ode dne zápisu
v podnikovém rejstříku, v případě namítané ochranné známky žádný z nástupců nesplnil
zvláštní zákonnou podmínku zápisu právního nástupnictví k ochranným známkám,
která byla podle cit. zákona předpokladem účinnosti takového přechodu či převodu.
Vzhledem k tomu byl žalovaný podle svých slov povinen vyznačit zánik ochranných
známek k datu zániku posledního zapsaného majitele, tj. koncernu M. p. Podle žalovaného
karenční lhůta začala běžet dne 3. 1. 1989 a běžela jedině a pouze subjektu, jenž byl
v době zániku ochranné známky zapsán jako její majitel (zde žalovaný poukázal na §5
zákona č. 174/1988 Sb.). Tento majitel – koncern Mlékárenský průmysl, byl vymazán ke
dni 31. 12. 1988 a v následujících dvou letech tento subjekt vůči žalovanému žádný právní
úkon k obnovení práva k namítané ochranné známce neučinil.
23. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl žalovaný soudu, aby vydal rozhodnutí,
kterým by žalobu proti napadenému správnímu rozhodnutí zamítl.
V. Replika žalobkyně
24. Ve svém vyjádření ze dne 31. 8. 2001 žalobkyně uvedla, že názor žalovaného,
že provedení registrace přechodu práv k ochranné známce má konstitutivní charakter,
nemá v zákoně oporu. Podle žalobkyně může dědic nebo právní nástupce o registraci
požádat, aniž by pro takový úkon stanovil zákon jakoukoli lhůtu, a proto ani zákon nezná
neregistraci práv k ochranné známce jako důvod jejího zániku.
VI. Relevantní právní úprava
25. Při přezkumu správního rozhodnutí v řízení o žalobě Nejvyšší správní soud vycházel
z právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§130
odst. 1 ve spojení s §75 odst. 1 s. ř. s.). V dané věci bylo žalobou napadené rozhodnutí
předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví o zamítnutí rozkladu proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut návrh na výmaz napadené ochranné známky, vydáno dne 1. 12. 2000. Tento den
spadá do období účinnosti zákona č. 137/1995 Sb., proto Nejvyšší správní soud vycházel
- 6 -
č. j. 6 A 15/2001 - 70
při posouzení existence podmínek pro výmaz napadené ochranné známky z úpravy
tam obsažené. Napadená ochranná známka byla zapsána do rejstříku ochranných známek
dne 7. 9. 1995, tj. za účinnosti zákona č. 174/1988 Sb. Tato právní úprava pak byla
podle Nejvyššího správního soudu rozhodná i pro posouzení, zda k zániku namítané
ochranné známky došlo již v důsledku zániku jejich majitele jeho výmazem
z podnikového rejstříku k 3. 1. 1989, jak je uvedeno v žalobou napadeném správním
rozhodnutí, nebo až neobnovením zápisu namítané ochranné známky ke dni 23. 4. 1992,
jak dovozuje žalobce, neboť obě uvedená data spadala do doby účinnosti citovaného
právního předpisu.
Podmínky pro výmaz ochranné známky
26. Zapsaná ochranná známka může být z rejstříku ochranných známek vymazána.
Podle ust. §25 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., platného a účinného v době vydání
žalobou napadeného správního rozhodnutí, bylo povinností Úřadu průmyslového
vlastnictví vymazat ochrannou známku z rejstříku, jestliže v řízení zahájeném na návrh
třetí osoby nebo z vlastního podnětu zjistil, že byla zapsána v rozporu s tímto zákonem;
v tomto případě se na ochrannou známku hledí tak, jako by vůbec nebyla zapsána.
To neplatí, jestliže známka byla zapsána v rozporu s §2 odst. 1 písm. b) až d) cit. zákona
a svým užíváním v obchodním styku získala rozlišovací způsobilost pro ty výrobky
či služby svého majitele, pro které byla zapsána.
Zápisná nezpůsobilost ochranné známky
27. Podle §5 zákona č. 174/1988 Sb. byla ze zápisu do rejstříku ochranných známek
pro výrobky nebo služby téhož druhu vyloučena po dobu dvou let označení, které byla
shodná s ochrannou známkou, k níž právo zaniklo podle §22 písm. a) až c) cit. zákona,
ledaže o zápis takového označení požádá právnická nebo fyzická osoba, pro kterou byla
ochranná známka v době zániku práva k ní zapsána; lhůta v takovém případě počíná běžet
ode dne zániku práva k ochranné známce.
Zánik práva k ochranné známce
28. Podle §22 písm. a) a b) zákona č. 174/1988 Sb. právo k ochranné známce zaniká
mj. uplynutím ochranné doby, nebude-li zápis ochranné známky obnoven (§13 odst. 3
cit. zákona), či zánikem právní subjektivity majitele ochranné známky, nebylo-li právo
k ochranné známce převedeno nebo nepřešlo-li na nového majitele.
Právní úprava přechodu práva k ochranné známce v zákoně č. 174/1988 Sb.
29. Podle §16 odst. 5 zákona č. 174/1988 Sb. přecházelo právo k ochranné známce na nového
majitele v případech, které stanovily zvláštní právní předpisy. Přechod práva k ochranné
známce přitom nebyl přípustný v případech uvedených v odstavci 4. Ustanovení
odstavce 4 pak upravovalo případy, kdy nebylo možno převést práva k ochranné známce;
šlo o situace, kdy nabyvatelem práv k ochranné známce měla být právnická nebo fyzická
osoba, jejíž předmět činnosti nepokrývá rozsah seznamu výrobků nebo služeb
nebo jeho části, pro něž je ochranná známka zapsána, nebo v případech, kdy by mohlo
dojít převodem práva ke klamání spotřebitelů. V těchto případech pak podle §16 odst. 4
cit. zákona měl Úřad žádost o zápis převodu práva k ochranné známce do rejstříku
zamítnout.
- 7 -
č. j. 6 A 15/2001 - 71
VI. Posouzení žaloby Nejvyšším správním soudem
30. Mezi stranami není sporu o tom, že napadená ochranná známka byla shodná,
resp. zaměnitelná s namítanou ochrannou známkou a že napadená ochranná známka byla
přihlášena a zapsána pro výrobky stejného druhu, jako namítaná ochranná známka. Není
sporu rovněž o tom, že v době podání přihlášky napadené ochranné známky práva
k namítané ochranné známce již zanikla.
31. Jediným žalobním bodem je námitka nesprávného posouzení právní otázky ze strany
žalovaného, a to konkrétně otázky, zda napadená ochranná známka byla přihlášena
jejím majitelem v době před uplynutím karenční lhůty ve smyslu §5 zákona č. 174/1988 Sb., vztahující se k namítané ochranné známce, nebo zda se tak stalo již po jejím uplynutí.
V prvém případě by návrh na zápis označení shodného nebo zaměnitelného s namítanou
ochrannou známkou mohla podat pouze fyzická nebo právnická osoba, pro kterou byla
ochranná známka v době zániku práva k ní zapsána. V takovém případě by zápis napadené
ochranné známky pro společnost P., a. s. byl proveden v rozporu se zákonem, a byly by
tedy splněny podmínky pro výmaz takové ochranné známky podle §25 odst. 1 zákona č.
137/1995 Sb. Naopak, jestliže karenční lhůta v daném případě již marně uplynula, pak nic
nebránilo majiteli napadené ochranné známky podat přihlášku k této ochranné známce, i
když šlo o známku shodnou nebo zaměnitelnou s namítanou ochrannou známkou, a
k zápisu napadené ochranné známky došlo v souladu se zákonem. V takovém případě by
tedy neexistoval důvod pro výmaz napadené ochranné známky ve smyslu §25 odst. 1
zákona č. 137/1995 Sb.
32. Klíčovým pro posouzení skutečnosti, zda v době podání přihlášky napadené ochranné
známky běžela ve vztahu k namítané ochranné známce karenční lhůta, je posouzení
okamžiku zániku práv k namítané ochranné známce. Zde se nachází jádro sporu
mezi žalovaným a žalobkyní. Zatímco prvně jmenovaný vychází ve svých správních
rozhodnutích z předpokladu, že práva k namítané ochranné známce zanikla spolu
se zánikem právní subjektivity jejího majitele, neboť tato práva nepřešla na žádného
právního nástupce (§22 písm. b/ zákona č. 174/1988 Sb.), žalobkyně argumentuje,
že práva k ochranné známce po zániku právní subjektivity jejího původního majitele
přešla na jeho právního nástupce a zanikla až uplynutím ochranné doby (§22 písm. a/
zákona č. 174/1988 Sb.).
33. Žalovaný přitom opřel svůj právní názor o zániku práv k ochranné známce o konstitutivní
charakter zápisu přechodu ochranné známky do rejstříku ochranných známek,
jež má podle jeho vyjádření jednoznačně vyplývat z §16 zákona č. 174/1988 Sb.
Žalovaný tedy nezpochybňuje, že původní majitel namítané ochranné známky měl
právního nástupce, nevyvrací ani, že namítaná ochranná známka byla tomuto právnímu
nástupci předána. Svůj právní názor o zániku práv k ochranné známce však opřel
o skutečnost, že tento právní nástupce nepodal žádost o registraci přechodu práv
k namítané ochranné známce, v důsledku čehož nemohlo ani dojít k jejich přechodu.
34. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný ve svém prvostupňovém rozhodnutí
i v žalobou napadeném rozhodnutí o rozkladu výše uvedenou právní otázku posoudil
nesprávně. Jestliže totiž žalovaný v těchto rozhodnutích i ve svém vyjádření odkazuje
na konstitutivní účinky zápisu přechodu práv k ochranné známce do rejstříku ochranných
známek, jež mají podle jeho vyjádření nepochybně vyplývat z §16 zákona č. 174/1988
- 8 -
č. j. 6 A 15/2001 - 72
Sb., pak Nejvyšší správní soud usoudil, že takový princip v známkoprávní úpravě v době
zániku subjektivity namítané ochranné známky zakotven nebyl, když ani předchozí,
ani následující právní úpravy práv k ochranným známkám z konstitutivního účinku zápisu
přechodu práv k ochranným známkám do rejstříku ochranných známek nevycházejí.
35. Nejvyšší správní soud souhlasí se žalobkyní, že zákon č. 174/1988 Sb. na několika
místech důsledně rozlišuje pojmy převod práv k ochranné známce a přechod práv
k ochranné známce. Nejedná se přitom pouze o §16 cit. zákona, který ve svých
odstavcích 1 až 4 hovoří o převodu, kdežto v odstavci 5 o přechodu, nýbrž také o §23
odst. 4 cit. zákona, který předpokládá výmaz zápisu nepřípustného přechodu k ochranné
známce. Převod práv k ochranné známce uvedený zákon podroboval souhlasu Úřadu (§16
odst. 2 cit. zákona); podle §16 odst. 3 cit. zákona pak byl převod práv k ochranné známce
účinný ode dne zápisu do rejstříku. Zatímco tedy smluvní převod práv k ochranným
známkám podléhal podle uvedených ustanovení dvoustupňové státní ingerenci, přechod
práv k ochranné známce, jenž je upraven v §16 odst. 5 cit. zákona, žádnou takovou
ingerenci výslovně nepředpokládá. Nejvyšší správní soud je přitom přesvědčen,
že vzhledem k systematice §16 zákona č. 174/1988 Sb. nelze bez dalšího usuzovat,
že se ustanovení upravující převod práv k ochranné známce obsažená v jeho odstavcích 1
až 4 použijí bez dalšího i na přechod práv k ochranné známce, který je upraven
ve zvláštním a teprve následujícím odstavci 5. Navíc posléze uvedené ustanovení
výslovně odkazuje pouze na použitelnost odstavce 4, pokud jde o vymezení rozsahu,
kdy je přechod (převod) práv k ochranné známce nepřípustný. Argumentem a contrario
je tedy třeba dojít k závěru, že pokud bylo ze čtyř možných odstavců upravujících dílčí
souvislosti převodu práv k ochranným známkám odkázáno pouze na jeden, aniž bylo
odkázáno na odstavce, jež upravují souhlas Úřadu s převodem, resp. konstitutivní účinek
zápisu převodu práv, dal tím zákonodárce najevo, že u přechodu se tato ustanovení nemají
použít (jinak by na ně též výslovně odkázal).
36. Jestliže §16 odst. 5 zákona č. 174/1988 Sb. odkazoval na případy přechodu ochranných
známek podle zvláštních zákonů, lze dovodit, že k přechodu práv k ochranné známce
docházelo ve stejném režimu, jako tomu bylo u jiných práv a majetkových hodnot.
K přechodu práv k ochranné známce, jejímž majitelem byla fyzická osoba, dochází
nejčastěji děděním v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „občanský zákoník“). K přechodu práv k ochranné známce,
jejímž majitelem byla právnická osoba - zaniklá státní hospodářská organizace, docházelo
v době zániku posledně zapsaného majitele namítané ochranné známky postupem
podle §49 hospodářského zákoníku (na který ostatně odkazuje sám žalovaný).
Podle §460 občanského zákoníku se dědictví nabývá smrtí zůstavitele, podle §49 odst. 2
hospodářského zákoníku rozdělená státní hospodářská organizace zanikala a její majetek
a závazky přecházel na nové organizace dnem, ke kterému byly tyto organizace zapsány
do podnikového rejstříku, a to v rozsahu určeném orgánem, který o rozdělení organizace
rozhodl. Ani jedno z uvedených ustanovení neodkazuje na zvláštní předpisy.
Jestliže tedy žalovaný tvrdí, že §49 hospodářského zákoníku odkazoval na zvláštní
předpisy, ergo na zákon č. 174/1988 Sb., neopírá se toto tvrzení o pozitivní právní úpravu
a navíc by se jednalo o jen málo logický odkaz v kruhu (zákon č. 174/1988 Sb.
by odkazoval na hospodářský zákoník a ten zpět na zákon č. 174/1988 Sb.) Naopak z §49
odst. 2 hospodářského zákoníku lze nepochybně dovodit, že majetek zanikající státní
organizace (tedy i státního podniku) přechází na nové organizace dnem, kdy tyto nové
organizace byly zapsány do podnikového rejstříku. Z tohoto pravidla nestanovil
hospodářský zákoník žádnou výjimku.
- 9 -
č. j. 6 A 15/2001 - 73
37. Právo k ochranné známce je majetkové právo, vybudovaná ochranná známka představuje
pro jejího majitele nemalou majetkovou hodnotu, která může tvořit nezanedbatelnou část
hodnoty jeho podniku. Vlastnické právo k ochranné známce lze omezit pouze na základě
zákona (čl. 11 odst. 4 a čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Jestliže tedy
v zákoně není výslovně zakotven princip, že majetkové právo k ochranné známce
se nabývá, resp. že jeho nabytí je účinné vůči třetím osobám až okamžikem zápisu
do veřejnoprávního registru, nelze takový princip pro potřeby přechodu práv k ochranné
známce dovozovat analogií z právní úpravy účinků převodu práv k ochranné známce.
To platí tím spíše, že zákon č. 174/1998 Sb. je veřejnoprávním předpisem, který ingeruje
do soukromého práva, tj. majetkového práva k nehmotnému statku. Taková ingerence
je sice přípustná a v různé míře obvyklá, nelze ji však svévolně rozšiřovat nad rámec
rozsahu pozitivní právní úpravy.
38. Nejvyšší správní soud přitom nepřehlédl, že pozitivní právní úprava rovněž stanovila
případy, kdy nemůže právo k ochranné známce přejít, a to odkazem na obdobné použití
§16 odst. 4 zákona č. 174/1988 Sb. V daném případě se však jednalo o hmotněprávní
negativní podmínku přechodu práv k ochranné známce. Z odstavce 4 nelze dovozovat,
že by zkoumání (ne)existence této podmínky mělo být předmětem specifického správního
řízení vedeného o registraci přechodu; tomu ostatně svědčila i úprava obsažená v §23
odst. 4 zákona č. 174/1988 Sb., podle něhož měl Úřad vymazat ochrannou
známku z rejstříku, jestliže zjistil, že došlo k přechodu práva k ochranné známce,
který je podle §16 odst. 4 nepřípustný. Pokud by tato otázka měla být předmětem
zkoumání Úřadem v případném řízení o zápisu přechodu práv k ochranné známce,
ztrácelo by uvedené ustanovení svůj smysl; ze stejného důvodu není obdobná pravomoc
předpokládána v případě zjištění, že práva k ochranné známce byla v rozporu s §16
odst. 4 zákona č. 174/1988 Sb. převedena.
39. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný pochybil, jestliže právní režim
účinků převodu práv k ochranné známky tak, jak byly upraveny v §16 odst. 2 a 3 zákona
č. 174/1998 Sb., rozšiřoval i na případy přechodu práv k ochranné známce, aniž by k tomu
měl jakýkoli podklad v rozhodné právní úpravě. To však není jediné pochybení
žalovaného v daném případě; podstatně zásadnější pochybení žalovaného spočívá
v zaměňování právní skutečnosti převodu, resp. přechodu práv k ochranné známce
na straně jedné a účinku převodu a přechodu práv k ochranné známce vůči třetím osobám
na straně druhé.
40. Převod práva k ochranné známce je dispozičním právem jejího majitele, resp. vlastníka.
K převodu práv k ochranné známce dochází již samotným uzavřením písemné smlouvy
o tomto převodu. Přímá účinnost převodu práv k ochranné známce není vázána na zápis
převodu do rejstříku ochranných známek. Takový zápis má pouze deklaratorní povahu
a evidenční význam, když teprve tímto zápisem nabývá skutečnost, že ochranná známka
byla převedena, účinnosti vůči třetím osobám, resp. této skutečnosti se lze teprve
od okamžiku zápisu vůči třetím osobám účinně dovolávat. Registrace převodu práv
k ochranné známce jako podmínka účinnosti převodu je nutná z důvodu potřeby
zachování správnosti, úplnosti a pravdivosti údajů zapsaných v rejstříku a zajištění právní
jistoty třetích osob a jejich důvěry v tento zápis. Rovněž podle komentářové literatury
platí, že intabulační zásada ovládající zápisy převodu ochranné známky do rejstříku
ochranných známek neznamená splynutí účinků smlouvy o převodu s účinky věcnými
[srov. Horáček, R. in Horáček, R. a kol. Práva na označení (zákon o ochranných
- 10 -
č. j. 6 A 15/2001 - 74
známkách a zákon o ochraně původu a zeměpisných označení). Komentář. 1. vydání.
Praha : C.H.Beck, 2004, str. 127].
41. Stejný princip se pak podle současné právní úpravy ochranných známek uplatní
též ve vztahu k přechodu práv k ochranným známkám (srov. §15 odst. 2 a 3 zákona
č. 441/2004 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů). I ten rozlišuje
okamžik převodu a přechodu práv k ochranným známkám a okamžik nabytí účinnosti
těchto právních skutečností ve vztahu k třetím osobám. K přechodu práv k ochranné
známce dochází i podle současné právní úpravy v případech stanovených zvláštními
zákony (tj. zejména děděním ve smyslu občanského zákoníku nebo právním
nástupnictvím právnických osob, nejčastěji obchodních společností, ve smyslu
příslušných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů), a se zápisem přechodu práv k ochranné známce do rejstříku ochranných
známek je spojeno toliko nabytí účinnosti této skutečnosti vůči třetím osobám.
42. Komparací úprav známkového práva na území dnešní České republiky dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že princip, podle něhož je třeba odlišovat okamžik převodu
ochranné známky a okamžik účinnosti této skutečnosti vůči třetím osobám, se uplatnil
za účinnosti všech tří posledních zákonů o ochranných známkách (srov. §16 odst. 1 a 3
zákona č. 174/1988 Sb., §19 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. a §15 odst. 1 a 3 zákona
č. 441/2004 Sb.); stejný princip ve vztahu k přechodu práva k ochranné známce
je pak výslovně zakotven v §19 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb. a §15 odst. 2 a 3 zákona
č. 441/2004 Sb. Zákon č. 174/1988 Sb., jež je pro posouzení předložené právní otázky
rozhodující, pak ve svém §16 odst. 5 hovořil pouze o přechodu samotném a účinky
přechodu vůči třetím osobám vůbec neřešil. Zákon č. 8/1952 Sb., o ochranných známkách
a chráněných vzorech, ve znění pozdějších předpisů, otázku přechodu práv k ochranné
známce vůbec neřešil, z čehož lze dovodit, že tento přechod se za právního stavu
před účinností zákona č. 174/1988 Sb. řídil rovněž obecnou právní úpravou nástupnictví
po fyzických a právnických osobách.
43. Ze všech uvedených úvah a na základě výsledků komparace úpravy známkového práva
na území České republiky od roku 1952 dospěl Nejvyšší správní soud k jednoznačnému
závěru, že za účinnosti všech vyjmenovaných zákonů nedocházelo k přechodu práv
k ochranným známkám až v okamžiku zápisu právního nástupce dřívějšího majitele
(vlastníka) do rejstříku ochranných známek, nýbrž za účinnosti každé z uvedených
právních úprav docházelo k přechodu práv k ochranným známkám již v okamžiku
stanoveném zvláštními právními předpisy, tj. smrtí zůstavitele nebo zánikem právnické
osoby bez likvidace. Otázka, zda i za právní úpravy obsažené v zákoně č. 174/1998 Sb.
nabýval přechod práv k ochranné známce i přes absenci odpovídajícího výslovného
ustanovení účinnosti vůči třetím osobám až okamžikem zápisu do rejstříku, podobně
jako tomu bylo podle následujících právních úprav, je pro posouzení okamžiku zániku
práv k ochranné známce zcela nerozhodné. Podmínkou zániku ochranné známky byla
totiž podle §22 písm. b) zákona č. 174/1988 Sb. skutečnost, že práva k ochranné známce
v souvislosti se zánikem právní subjektivity jejího majitele nepřešla, nikoli například
skutečnost, že práva sice přešla, avšak přechod nebyl zapsán do rejstříku ochranných
známek. Tento závěr se uplatní i v kontextu pozdějších právních úprav.
44. Aplikujíce uvedené závěry na posuzovaný případ, je třeba dovodit, že právní názor
žalovaného, podle něhož namítaná ochranná známka zanikla spolu se zánikem právní
subjektivity jejího posledního v rejstříku zapsaného majitele, a to z důvodu nepodání
- 11 -
č. j. 6 A 15/2001 - 75
žádosti o zápis, resp. neprovedení tohoto zápisu do rejstříku, je v rozporu s právní úpravou
obsaženou v §22 písm. b) ve spojení s §16 odst. 5 zákona č. 174/1988 Sb.
Z posléze uvedených ustanovení totiž vyplývá, že k zániku práva k namítané ochranné
známce nemohlo bez dalšího dojít v důsledku zániku koncernu Mlékárenský průmysl,
neboť jeho majetek a závazky přešly na jeho právního nástupce, státní podnik Laktos
Praha, a to okamžikem zápisu nástupnické organizace do podnikového rejstříku. V daném
případě nebylo možné posoudit, zda právní nástupce zaniklého majitele namítané
ochranné známky, jenž byl zapsán v rejstříku ochranných známek, splňoval
podmínku přechodu ochranné známky, jež byla dovozována z §16 odst. 4 zákona
č. 174/1988 Sb., totiž zda činnost tohoto právního nástupce pokrývala rozsah seznamu
výrobků nebo jeho části, pro nějž byla namítaná ochranná známka zapsána,
popř. zda by přechodem práv k ochranné známce nemohlo dojít ke klamání spotřebitele.
Pro posouzení této otázky není ve spise dostatek podkladů, a to též z toho důvodu,
že se žalovaný touto otázkou vůbec nezabýval. Protože však správní orgán postavil
své rozhodnutí na nesprávném posouzení právní otázky režimu přechodu práv k ochranné
známce jako celku, jsou podle Nejvyššího správního soudu splněny podmínky pro zrušení
jeho rozhodnutí, aniž by bylo třeba zjišťovat splnění nebo nesplnění negativní podmínky
vyplývající z §16 odst. 4 cit. zákona. Správní orgán se nicméně v dalším řízení bude
muset touto otázkou zabývat.
VII. Závěr
45. Na základě všech výše uvedených úvah a po přezkoumání žalobou napadeného správního
rozhodnutí v rozsahu důvodů uplatněných v žalobě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že žalovaný nesprávně posoudil právní otázku zániku namítané ochranné známky.
Vzhledem k tomu, že toto pochybení mohlo mít vliv na zákonnost žalobou napadeného
rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o zamítnutí návrhu na výmaz napadené
ochranné známky, Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. V něm je žalovaný vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
v tomto rozsudku vyjádřeným (§78 odst. 5 s. ř. s.), konkrétně že zápis přechodu ochranné
známky do rejstříku ochranných známek má pouze deklaratorní účinek a že k tomuto
přechodu dochází při splnění další zákonné podmínky již v okamžiku smrti majitele
ochranné známky (byl-li osobou fyzickou) nebo zánikem právní subjektivity majitele
(byl-li právnickou osobou, která byla zrušena bez likvidace). Je proto nezbytné,
aby se žalovaný v dalším řízení zabýval otázkou splnění hmotněprávní podmínky
přechodu namítané ochranné známky obsažené v §16 odst. 4 zákona č. 174/1988 Sb.,
na kterou odkazuje §16 odst. 5 téhož zákona. Teprve po vyřešení této otázky bude moci
správní orgán definitivně posoudit, zda k zániku ochranné známky došlo v okamžiku
zániku právní subjektivity majitele namítané ochranné známky ve smyslu §22 písm. b)
cit. zákona v důsledku nesplnění hmotněprávní podmínky uvedené v §16 odst. 4
cit. zákona, tj. k 3. 1. 1989, nebo až uplynutím ochranné doby ve smyslu §22 písm. a)
cit. zákona, tj. k 23. 4. 1992. Od posouzení této otázky se pak bude odvíjet závěr,
zda přihláška napadené ochranné známky jejím majitelem byla podána ještě v karenční
lhůtě ve smyslu §5 cit. zákona. Bylo-li tomu tak, pak bude třeba návrhu žalobkyně
na výmaz napadené ochranné známky vyhovět, neboť tato by za daného skutkového
a právního stavu byla zapsána v rozporu se zákonem (§25 odst. 1 písm. a/ zákona
č. 137/1995 Sb.)
VIII. Náklady řízení
- 12 -
č. j. 6 A 15/2001 - 76
46. Žalobkyně měla v řízení plný úspěch, náleží jí proto vůči žalovanému právo na náhradu
nákladů řízení důvodně vynaložených (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobkyni, jež byla v řízení
o žalobě na základě plné moci zastupována advokátkou, tedy náleží paušální náhrada
mimosmluvní odměny advokáta podle §11 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 3500 Kč,
paušální náhrada hotových výdajů za tři úkony právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve výši 3 x 75 Kč a náhrada zaplaceného soudního poplatku ve výši
1000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 4725 Kč je žalovaný povinen
zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně JUDr. Renaty Houskové do 15 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu
- 12 -
č. j. 6 A 15/2001 - 76