ECLI:CZ:NSS:2005:6.ADS.15.2004
sp. zn. 6 Ads 15/2004 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobkyně M. B., zastoupena Stanislavou Olšanskou, advokátkou, se sídlem
Zelenohorská 503, Praha 8, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem
Křížová 25, Praha 5, o plný invalidní důchod, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 Cad 64/2003 - 22 ze dne 14. 1. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaná ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala včas kasační stížnost proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2004, č. j. 4 Cad 64/2003 - 22, kterým byla zamítnuta
její žaloba směřující proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 7. 2003, jímž byla stěžovatelce
zamítnuta žádost o plný invalidní důchod.
Stěžovatelka v kasační stížnosti (posléze doplněné ustanovenou zástupkyní) uplatňuje
kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně namítá, že jak napadené rozhodnutí žalované, tak rozsudek
soudu vycházejí ze skutečností, které nejsou obsaženy ve spisu. Dále uvádí, že jí byl v roce
1995 v důsledku zdravotního stavu po operaci a reoperaci páteře přiznán částečný invalidní
důchod. Od září 1998 jí byl rozhodnutím žalované přiznán plný invalidní důchod. Poté,
bez toho, aby bylo objektivně zjištěno zlepšení jejího zdravotního stavu, jí byl plný invalidní
důchod změněn na částečný, a to od srpna 1999. Stěžovatelka se každý rok domáhala přiznání
plného invalidního důchodu, avšak marně. Naposledy jí byla žádost zamítnuta napadeným
rozhodnutím žalované. Ze správního spisu dle stěžovatelky nevyplývá, že by se její zdravotní
stav zlepšil natolik, aby byla nutná změna plného invalidního důchodu na částečný, naopak
se k jejím potížím od roku 1999 přidružily další, a to v oblasti krční páteře. Stěžovatelka
proto navrhovala v řízení před žalovanou a soudem provedení dalších vyšetření - CT
a magnetickou rezonanci krční a bederní páteře, tato však provedena nebyla. Z tohoto důvodu
namítá stěžovatelka nedostatečné zjištění skutkového stavu žalovanou i soudem a navrhuje
zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit,
že stěžovatelka namítá kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., a tedy kasační
stížnost je přípustná.
Ze správního spisu plynou pro věc jako podstatné následující skutečnosti:
Stěžovatelka je nedoučena servírkou, pracovala jako pomocná kreslička, pomocná
konstruktérka, pokojská, od roku 1993 jako servírka u různých zaměstnavatelů. Od roku 1996
do srpna 1997 pracovala jako spojovatelka, pak při částečném invalidním důchodu byla
vedena u úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání od roku 1999. V roce 2001 byla osobou
samostatně výdělečně činnou v oboru pohostinství. Nyní je dále na úřadu práce vedena jako
uchazečka o zaměstnání. Co se týká zdravotní anamnézy, trpěla od podzimu 1994 krutými
bolestmi bederní páteře a po vyšetření byla následně indikována k operaci. Ta byla odložena
pro výsev herpes-zosteru, 10. 3. 1995 byla provedena operace disku v seg. L5/Sl, po měsíci
3. 4. 1995 reoperace s nálezem epidurálních granulací, s otokem kořene Sl 1. sin., dále revize
prostoru L5/Sl a L4/5. Na podzim 1995 absolvovala lázeňskou léčbu s dobrým efektem.
Sledována byla a při obtížích léčena na neurologii. Postupně se přidaly i potíže s krční páteří,
diagnostikována migrenozní cefalea. Do roku 2001 byla sledována na neurologii u MUDr. O.
v P., od roku 2002 u MUDr. S. v H.. Byla hospitalizována na neurologii B. v říjnu 2001 pro
zhoršení páteřních obtíží a migrénu, absolvovala lázeňskou léčbu naposledy v J. L. v květnu
2002. Znovu byla hospitalizována pro vertebrogenní potíže a bolesti hlavy 18. - 19. 8. 2003,
pro silné krvácení z dělohy přeložena na gynekologii a opět hospitalizována na neurologii 29.
8. - 8. 9. 2003. V roce 1997 byla přeléčena pro gastritidu s pozitivním nálezem Helicobactera
pylon. V roce 1998 operace halluxů oboustranně. V květnu 2003 byla hospitalizována na
gynekologii k úpravě stresové inkontinence - po výkonu již kontinentní. Na gynekologii
rehospitalizována v srpnu 2003 pro nadměrné a nepravidelné krvácení. Bylo doporučeno
sledování. U praktického lékaře je sledována s hypertenzí, na očním oddělení s podezřením na
glaukom.
K podané žalobě rozhodnutí žalované posuzoval Městský soud v Praze,
jenž své rozhodnutí opřel o posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí
ze dne 20. 10. 2003 a jeho doplňku ze dne 16. 12. 2003. Posudková komise na základě
zdravotní dokumentace ošetřujících lékařů konstatovala, že rozhodujícím zdravotním
postižením stěžovatelky je stav po operaci bederní páteře v segmentu L5/S1 a reoperaci
s revizí prostoru L5/Sl a L4/S, obojí v roce 1995 s často recidivujícími projevy nervového
a svalového dráždění v oblasti bederní dle dokumentace, s chronickými neurogenními
změnami v segmentu L5-Sl vlevo dle EMG (záznam elektrické aktivity svalů pomocí
elektrovod) v rámci pooperačních fibrózních změn, s dobrým svalovým korzetem,
bez svalových atrofií, či hypotrofií, bez paréz a bez sfinkterových obtíží. Ostatními
zdravotními postiženími jsou bolesti hlavy multifaktoriálního původu - tenzní, vertebrogení
(CC sy) a migrenosní, lehká hypertenze v léčení, glaukom obou očí v léčení, stav po úpravě
stresové inkontinence květen 2003 TVT uretropexí, neurastenický syndrom, stav po přeléčené
helikobakterové gastritidě 1997, stav po operaci haluxů bilaterálně 1998.
Stěžovatelka byla rovněž komisí posuzována po neurologické stránce; vycházela
přitom z neurologického nálezu MUDr. B. z 26. 10. 1995, kontrolního nálezu z 26. 5. 1998 a
EMG ze dne 17. 4. 2000, neurologického nálezu MUDr. O. z 10. 5. 2000, propouštěcí zprávy
z neurologie FN B. z 23. 10. 2001, MRI LS páteře z 10. 12. 2001, propouštěcí zprávy z J. L.
ze dne 23. 5. 2002, propouštěcí zprávy z neurologie H. z 19. 8. 2003, z propouštěcí zprávy z
neurologie H. z 8. 9. 2003, z dokumentace ošetřujícího neurologa MUDr. S., včetně nálezu z
27. 3. a 10. 7. 2003, z nálezu z 16. 10. 2003 a z dalších nálezů, které byly podkladem pro
zjištěnou diagnózu.
Po vyhodnocení této dokumentace komise konstatovala, že u stěžovatelky jde o stav
po operaci a reoperaci bederní páteře krátce po sobě v roce 1995 s chronickými neurogenními
změnami v segmentu L5-Sl vlevo, prokázanými EMG, pravděpodobně v rámci pooperačních
změn. Často recidivují projevy nervového a svalového dráždění v oblasti bederní, pro které je
vždy léčena. Při vyšetření v komisi nebyla zjištěna insuficience svalového korzetu, který je
dobře vytvořen, nebyly zjištěny ani posudkově medicínsky významné hypotonie,
či hypotrofie svalové, nejsou popisovány a nebyly zjištěny žádné parézy, stěžovatelka je bez
sfinkterových obtíží. Podle doložené dokumentace je rovněž dlouhodobě sledována
a vyšetřena a léčena pro bolesti hlavy, které jsou smíšeného původu, s podílem od krční
páteře, a dále je podíl tenzní a migrenosní. Dle doložené dokumentace z posledních let
nedošlo k objektivnímu zhoršení zdravotního stavu stěžovatelky.
Posudková komise míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti ve shodě
s lékařem PSSZ dle kapitoly XV. oddílu F položky 3 písm. b) přílohy 2 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb., v platném znění, hodnotila v rozpětí 30 - 50 %. S ohledem na celkem velmi
uspokojivý pooperační neurologický nález a s přihlédnutím k potížím v oblasti krční
ji stanovila na 40 %.
Dále konstatovala, že stěžovatelka nebyla schopna práce fyzicky namáhavé
s manipulací s těžšími břemeny, v dlouhodobě neměnných a vynucených polohách, vhodná
byla práce lehkého charakteru, např. dozorčího hlídacího ve službách apod.
Stěžovatelka po seznámení s tímto posudkem v rámci jednání před soudem namítala,
že posudková komise nepřihlédla při hodnocení jejího zdravotního stavu k propouštěcí zprávě
neurologie FN B. z 23. 10. 2001. Opomenula přihlédnout k výsledku vyšetření PMG (RTG
vyšetření páteře a míchy), kde bylo zjištěno, že se jedná o dorzální a oboustranný laterální
výhřez L4/5 s edémem kořenové pochvy LS vlevo a tlakovými změnami vpravo. Dále
poukázala na to, že v žalobě již žádala, aby bylo v rámci přešetření jejího zdravotního stavu
vyžádáno nové CT a EMG vyšetření. Toto komise neprovedla.
Soud s ohledem na připomínky stěžovatelky vyžádal doplnění posudku.
Z doplňujícího posudku ze dne 16. 12. 2003 vyplývá, že komise setrvala na závěru uvedeném
v původním posudku ze dne 20. 10. 2003. K námitkám stěžovatelky uvedla, že již k jednání
20. 10. 2003 měla k dispozici celou dokumentaci praktické lékařky MUDr. K. z P. 7 a
zejména celou dokumentaci ošetřující neuroložky MUDr. S. z nemocnice H.. Citovala rovněž
i z posledního vyšetření magnetickou rezonancí LS páteře z 10. 12. 2001, která byla
provedena na základě doporučení neurochirurga při konzultaci hospitalizace na neurologii FN
B. 4. 10. - 23. 10. 2001 po PMG (perimyelografickém RTG vyšetření). Magnetická rezonance
herniaci disku nepotvrdila, bylo zjištěno zúžení páteřního kanálu hypertrofickými facetami
intervertebráních kloubů. Od té doby, ani za posledního nemocničního pobytu na neurologii
Hořovice 29. 8. - 8. 9. 2003, neshledali ošetřující lékaři důvod k opakování magnetické
rezonance páteře, ani CT a EMG vyšetření, protože ve zdravotním stavu stěžovatelky nedošlo
po stránce vertebrogenní symptomatologie v bederní oblasti k žádné medicínsky významné
progresi. V závěru posudku komise konstatovala, že neshledala takový objektivní nález, který
by odůvodňoval nové přešetření magnetickou rezonancí, CT nebo další EMG vyšetření.
Ze závěru podaného posudku vyplývá, že stěžovatelka k datu vydání
přezkoumávaného rozhodnutí (3. 7. 2003) nesplňovala jednu z podmínek nároku na plný
invalidní důchod stanovenou §39 zákona č. 155/1995 Sb., že z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu pokles její schopnosti soustavné výdělečné činnosti nedosáhl
66 %.
Městský soud v Praze proto dospěl k závěru, že žalovaná postupovala v souladu
se zákonem a na základě správně zjištěných skutečností, když zamítla žádost stěžovatelky
o přiznání plného invalidního důchodu. Podle §38 zákona č. 155/1995 Sb. má pojištěnec
nárok na plný invalidní důchod, jestliže se stal plně invalidním. Stěžovatelka se podle
výsledku posouzení zdravotního stavu a schopnosti výdělečné činnosti plně invalidní nestala,
proto bylo správně rozhodnuto o zamítnutí její žádosti o přiznání plného invalidního důchodu.
Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud se napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze zaobíral
v rozsahu a z důvodů v kasační stížnosti uvedených, jak mu přikazuje §109 odst. 2, 3 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelčiny námitky směřují předně do skutkových zjištění učiněných v řízení
před Městským soudem v Praze a žalovanou, neboť stěžovatelka tvrdí, že měla být provedena
další vyšetření, která by prokázala skutečný rozsah jejích zdravotních potíží.
Neúplné posouzení rozsahu zdravotního postižení, jímž stěžovatelka trpěla ke dni
vydání napadeného rozhodnutí žalované, by mohlo být vadou řízení před soudem ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud mohlo mít za následek nesprávné stanovení míry poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky a v důsledku toho i nesprávné
posouzení zákonných podmínek plné invalidity podle §39 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění.
Ve stěžovatelčině případě se jedná o zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod z toho
důvodu, že míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti nedosahuje zákonem
požadovaných 66 %. Plný invalidní důchod jako dávka důchodového pojištění je důchodem
podmíněným existencí dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a rozhodnutí soudu
se opírá především o odborné lékařské posouzení, jež je v řízení soudním primárně zákonem
(§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) svěřeno
Ministerstvu práce a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové
komise. Tyto posudkové komise jsou oprávněny nejen k celkovému přezkoumání zdravotního
stavu a dochované pracovní schopnosti pojištěnců, rovněž však k posouzení poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí posudkových závěrů o plné či částečné
invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Tyto posudky pak soud hodnotí jako každý jiný
důkaz podle zásad upravených §132 občanského soudního řádu se zřetelem k ustanovení §64
s. ř. s., přitom však takový posudek, který zcela splňuje požadavek celistvosti, úplnosti
a přesvědčivosti, bývá zpravidla důkazem stěžejním. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti
kladený na tyto posudky posudkových komisí spočívá pak v tom, aby se komise vypořádala
se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především pak s těmi, které namítá účastník soudního
řízení uplatňující nárok na důchod podmíněný dlouhodobým nepříznivým zdravotním stavem,
jakož i v tom, zda podaný posudek obsahuje náležité odůvodnění posudkového závěru tak,
aby byl tento závěr přesvědčivý pro soud, který nemá ani nemůže mít odborné lékařské
znalosti, na nichž posouzení invalidity (ať plné či částečné) závisí především. Důležitým
pravidlem, které nutno zvláště zdůraznit, je ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., jež stanoví,
že při přezkoumání rozhodnutí soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu. To znamená, že posudková komise ministerstva musí
ozřejmit své závěry právě ve vztahu k období, kdy bylo vydáno rozhodnutí o nepřiznání
plného invalidního důchodu.
Městský soud v Praze proto nepochybil, pokud vycházel ve svém rozhodnutí
z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí; tato komise se vyjádřila
k námitkám vznášeným stěžovatelkou v průběhu soudního řízení, přičemž zdravotní stav
stěžovatelky posuzovala k datu 3. 7. 2003, tedy k datu vydání napadeného správního
rozhodnutí. Pokud městský soud při hodnocení podmínek plného invalidního důchodu
podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ponechal na úvaze
provedení dalších zdravotních vyšetření a Posudková komise Ministerstva práce a sociálních
věcí (§4 odst. 2 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, a §3 vyhlášky č. 182/1991 Sb.) při doplnění posudku jejich nutnost vyloučila,
přičemž její úvaha byla podložená, logická a řádně zdůvodněná, nelze městskému soudu
vytýkat nedostatečné zjištění skutečného stavu věci (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.) (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu publikovaný pod č. 254/2004 Sb. NSS).
Z hlediska výše naznačených požadavků na úplnost a přesvědčivost posudku
se posudková komise ministerstva obsáhle a podrobně vyjádřila k námitkám stěžovatelky, své
závěry přesvědčivě odůvodnila. V jejích závěrech nejsou žádné rozpory, které by vyžadovaly
ze strany Městského soudu v Praze další dokazování.
Nejvyšší správní soud proto neshledal v postupu Městského soudu v Praze žádnou
vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, a proto tuto námitku
neshledal důvodnou.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům posudkové komise, která posoudila míru
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky ve shodě s lékařem žalované
dle kapitoly XV. odd. F pol. 3 písm. b) dle přílohy č. 2 vyhl. č. 284/1995 Sb., ve znění
platném v době vydání napadeného rozhodnutí žalované, na 40 %, a nezpochybnila tak závěry
ani podklady rozhodnutí žalované, dospěl zdejší soud k závěru, že ani řízení před správním
orgánem netrpělo vadami podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. I rozhodnutí žalované má oporu
v obsahu správního spisu, přičemž ani zdejší soud neshledal nedostatky v úplnosti, rozsahu
a způsobu zjišťování zdravotního stavu stěžovatelky.
Stěžovatelka v podané kasační stížnosti dále namítala, že od doby, kdy jí byl
rozhodnutím žalované odebrán plný invalidní důchod, se její zdravotní stav nejen nezlepšil,
ale dokonce zhoršil, a proto pro toto rozhodnutí nebyl důvod. K tomu Nejvyšší správní soud
konstatuje, že v tomto řízení je přezkoumáváno rozhodnutí žalované, kterým byla stěžovatelce
zamítnuta žádost o přiznání plného invalidního důchodu, nikoliv rozhodnutí o odebrání
plného invalidního důchodu. Z toho důvodu se zdejší soud nemohl zabývat tím,
zda pro takové rozhodnutí byly v roce 1999 dány důvody, jejichž absenci ve vztahu
k nedostatečně zjištěnému stavu věci stěžovatelka namítá. Nad rámec řádně uplatněných
kasačních důvodů pak zdejší soud uvádí, že důvodem zániku plné invalidity nemusí být vždy
jen zlepšení zdravotního stavu, ale i stabilizace zdravotního stavu, neboť sama stabilizace
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu spojená s adaptací člověka na situaci vyvolanou
například zdravotním postižením může vést k obnovení pracovní schopnosti ve vymezeném
rozsahu (§39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění) (srov. rozsudek
uveřejněný pod číslem 198/2004 Sb. NSS).
Kasační stížnost byla proto jako celek zamítnuta poté, co byla shledána nedůvodnou
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1, 2 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší.
Žalovaná, ač byla v řízení úspěšná, takové právo nemá ze zákona.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu