ECLI:CZ:NSS:2005:6.ADS.74.2004:36
sp. zn. 6 Ads 74/2004 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: M. V., zastoupen JUDr. Stanislavem Krejčím, advokátem, se sídlem Koliště 39,
Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2004,
č. j. 22 Cad 40/2004 - 9,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaná ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátu JUDr. Stanislavu Krejčímu, se sídlem Koliště 39, Brno,
se ur č uj e odměna za zastupování v částce 650 Kč; odměna bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností usnesení krajského soudu,
blíže označené v záhlaví tohoto rozsudku, kterým byla odmítnuta pro opožděnost žaloba,
kterou stěžovatel podal proti rozhodnutí žalované ve věci ukončení dočasné pracovní
neschopnosti a dobrovolné dávky nemocenského pojištění (nemocenské po uplynutí podpůrčí
doby). Krajský soud vyšel ze zjištění, že rozhodnutí, které stěžovatel napadl, bylo doručeno
v červenci roku 2003, žalobu bylo nutno podat do dvou měsíců od oznámení rozhodnutí
doručením písemného vyhotovení (§72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
dále jen „s. ř. s.“), přičemž žaloba byla krajskému soudu doručena 13. 4. 2004, tedy opožděně.
Uvedené usnesení napadá stěžovatel kasační stížností, posléze doplněnou na žádost
ustanoveným advokátem, a to z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s. (v podání
ustanoveného zástupce jsou pak formálně uváděny důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. b/
a d/ s. ř. s). Důvodem kasační stížnosti je jednak stěžovatelovo přesvědčení, že správní
rozhodnutí žalované neobsahovala řádné poučení (v jednom případě, že proti rozhodnutí nelze
podat opravný prostředek, v druhém, že proti rozhodnutí o odvolání se nelze dále odvolat)
a krajský soud pochybil, když neaplikoval ustanovení §46 odst. 5 s. ř. s., jež podle názoru
stěžovatele na věc dopadalo. Dále v kasační stížnosti uvádí důvody, pro které považuje
rozhodnutí žalované za nezákonná; právní úpravu dobrovolného poskytování nemocenského
po uplynutí podpůrčí doby označuje za odporující čl. 30 odst. 1 a 3 Listiny základních práv
a svobod, pokud obsahuje prvek správní úvahy v podobě výrazu „v krátké době“ (§15 odst. 5
zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců), a dále pokládá skutkový stav
ohledně svého zdravotního stavu za neúplně zjištěný, tvrdí, že je dlouhodobě nepříznivý, není
schopen vykonávat trvale žádné práce. Dále stěžovatel poukázal na délku řízení ve věci
nemocenského a navrhl zrušení napadeného usnesení krajského soudu i rozhodnutí žalované
ve věci ukončení dočasné pracovní neschopnosti a zamítnutí žádosti o poskytování
nemocenského po uplynutí podpůrčí doby. Stěžovatel poté adresoval Nejvyššímu správnímu
soudu dvě podání, a to ze dne 29. 4. 2005 a 28. 6. 2005, v nichž soudu sděluje výsledky
vyšetření krve a v podání ze dne 31. 10. 2005 oznamuje ukončení léčby s tím, že dnem
18. 10. 2005 vznikl jeho pracovní poměr u blíže specifikované společnosti.
Žalovaná vyjádření ke kasační stížnosti nepodala.
Nejvyšší správní soud projednal kasační stížnost vázán rozsahem a důvody v ní
uplatněnými (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.); uplatněné důvody posuzuje podle jejich obsahu, nikoli
podle jejich označení stěžovatelem. Je-li napadáno usnesení krajského soudu, kterým byla
žaloba odmítnuta pro opožděnost, jediným způsobilým důvodem kasační stížnosti může být
důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí
návrhu, přičemž nezákonnost může být založena na nesprávném posouzení právní otázky,
kterou v tomto případě je, zda byl dán právní důvod pro odmítnutí žaloby, anebo pro procesní
pochybení. Stěžovatel nemůže účinně namítat jiné důvody obsažené v §103 odst. 1 s. ř. s.,
neboť krajský soud odmítnuv žalobu neposuzoval meritum věci, a to ani po skutkové, ani
po právní stránce. Směřuje-li tedy kasační stížnost do posouzení věci, které krajský soud
neučinil, nemůže být v tomto ohledu úspěšná (Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti jako
opravnému prostředku směřujícímu vůči pravomocnému rozhodnutí krajského soudu může
přezkoumat právní a skutkové závěry krajského soudu, nikoliv je nahrazovat vlastní
přezkumnou činností) a těmito námitkami se Nejvyšší správní soud zabývat nemůže.
Jedinou přípustnou námitkou tak je stěžovatelovo přesvědčení, že žalobu podal
opožděně v důsledku nesprávného poučení správním orgánem, tedy žalovanou, o dalších
možnostech využití právních prostředků ochrany tvrzeného práva. Přitom měl
podle stěžovatele krajský soud aplikovat §46 odst. 5 s. ř. s. V tomto ohledu se však stěžovatel
mýlí: ustanovení §46 odst. 5 se vztahuje na případy, kdy účastník správního řízení podá
návrh u soudu, neboť se řídil nesprávným poučením správního orgánu, že proti jeho
rozhodnutí není v řízení správním přípustný opravný prostředek (tedy odvolání či rozklad),
ačkoliv přípustný je; soud pak takový návrh odmítne a věc postoupí správnímu orgánu, který
je příslušný k vyřízení opravného prostředku – byl-li takový návrh podán včas u soudu, platí,
že opravný prostředek v řízení správním byl podán včas. Dále stěžovatel poukazuje
na skutečnost, že krajský soud ve svém usnesení řádně a úplně stěžovatele poučil o možnosti
podat kasační stížnost, zatímco žalovaná jej o dalších možnostech právní ochrany nepoučila,
k čemuž měl krajský soud při svém rozhodování přihlédnout. Povinnosti žalované jako
správního orgánu rozhodujícího ve druhém stupni správního řízení jsou dány §3 odst. 2
zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve vztahu k §47 odst. 4 cit. zákona (podle §108 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, platí pro řízení ve věcech
nemocenského pojištění obecné předpisy o správním řízení, nestanoví-li tento zákon jinak;
řízení o ukončení dočasné pracovní neschopnosti je řízením v jiných než dávkových věcech
nemocenského pojištění podle §73 a násl. cit. zákona č. 582/1991 Sb., řízení o dobrovolných
dávkách je řízením ve věcech dávkových nemocenského pojištění podle §55
a násl. cit. zákona č. 582/1991 Sb.). Podle §3 odst. 2 správního řádu jsou správní orgány
povinny účastníkům řízení poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů
v řízení neutrpěli újmu, podle §47 odst. 4 správního řádu poučení o odvolání (rozkladu)
obsahuje údaj, zda je rozhodnutí konečné nebo zda se lze proti němu odvolat (podat rozklad),
v jaké lhůtě a kde lze odvolání podat. Právní otázkou, kterou nutno v důsledku kasační
námitky posoudit, je, zda krajský soud měl snad z této právní úpravy dovodit, že stěžovatel
měl být poučen o možnosti (či nemožnosti) podat žalobu ke správnímu soudu, a pokud se tak
nestalo, zda absence takového poučení má důsledky pro včasnost podání žaloby. Nejvyšší
správní soud k takovéto otázce zaujímá ten názor, že poučovací povinnost žalované, která
vedla odvolací řízení podle správního řádu, zahrnovala pouze poučení účastníka
o tzv. řádných opravných prostředcích a netýká se dalších procesních prostředků, jimiž lze
rozhodnutí případně měnit či rušit; k tomu srov. rovněž judikaturu Nejvyššího správního
soudu publikovanou pod č. 297/2004 Sb. NSS, sp. zn. 7 Ads 42/2003. Procesní řády
v právním systému České republiky tvoří od sebe oddělené procesní soustavy, jak konstatoval
již Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 190/01. Správní řízení je tedy odděleno
od přezkumného řízení soudního, soud přezkoumává pravomocné rozhodnutí správního
orgánu. Pokud by procesní soustavy moci výkonné a soudní měly být propojeny, musí se tak
stát v důsledku výslovného zákonného ustanovení procesního předpisu – to vyžaduje
požadavek určitosti a předvídatelnosti procesních pravidel; v některých situacích se tak
děje – srov. již cit. ustanovení §46 odst. 5 s. ř. s., případně §72 odst. 1 poslední věta s. ř. s.
Žádné ustanovení procesního předpisu však neukládá žalované, aby poučila stěžovatele
o dalších možnostech právní ochrany jeho tvrzeného práva; je to nereálné již proto,
že takových možností je řada a jejich podmínky jsou rozsahem značné. Již v minulosti Vrchní
soud v Praze (sp. zn. 5 A 103/96) upozornil, že pouhý výčet názvů možných prostředků
ochrany práva bez podrobného uvedení podmínek, za nichž jsou připuštěny, by vedl často
k jejich bezúspěšnému uplatnění. Využití právních prostředků po právní moci rozhodnutí
je tedy ponecháno na vůli účastníka řízení, neboť obecná znalost jejich výčtu je přepokládána
a konkrétní možnost jejich podání je v každém jednotlivém případě odlišná. Bylo-li tedy již
v minulosti i v současnosti ve správním soudnictví judikováno, že správní orgán stíhá
poučovací povinnost toliko ve vztahu k řádným opravným prostředkům v řízení správním,
tím spíše musí platit tento závěr ve vztahu k možnostem právní ochrany cestou návrhu
na přezkum rozhodnutí u soudu. Věc je totiž složitější o to, že ve správním soudnictví existuje
řada výluk, v jejichž důsledku je žaloba proti správnímu rozhodnutí nepřípustná a jako taková
je bez dalšího soudem odmítnuta (§68 písm. e/ s. ř. s.); to je ostatně i případ rozhodnutí
žalované, která jsou z přezkumu soudem od 1. 1. 2003 vyloučena podle §78 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění zákona
č. 151/2002 Sb. Rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti soud přezkoumá jen
při rozhodování o žalobě proti rozhodnutí o odnětí dávky nemocenského pojištění a pokud jde
o fakultativní dávku nemocenského pojištění, nejedná se o nárokové plnění, takže zde již
pojmově nemůže přicházet v úvahu zásah do subjektivních veřejných práv vyžadující
z hlediska ústavních principů soudní přezkum. Ačkoliv se krajský soud nezabýval přípustností
žaloby, a odmítl ji pro opožděnost, neshledává Nejvyšší správní soud důvod ke zrušení
jeho rozhodnutí z moci úřední (§109 odst. 3 s. ř. s.), neboť výrok napadeného usnesení by byl
i za této právní situace totožný. Krajský soud tedy nepochybil, pokud žalobu odmítl.
Poněvadž kasační stížnost byla shledána nedůvodnou, Nejvyšší správní soud ji zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s;
stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nenáleží, žalovaná takové právo nemá, ač byla procesně úspěšná, podle výslovného
ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. Ustanovenému advokátu byla určena odměna (vyhláška
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a podání
soudu ve věci samé) spolu se dvěma paušály po 75 Kč; tarifní hodnota ve věcech
nemocenského pojištění činí 500 Kč (§9 odst. 2), celková částka odměny tak činí 650 Kč
a bude v příslušné lhůtě vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu (§7, §11 odst. 2
písm. b/ a d/, §13 cit. vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu