ECLI:CZ:NSS:2005:6.AS.36.2003
sp. zn. 6 As 36/2003 - 115
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: JUDr. J. T., zastoupeného JUDr. Vladimírem Iblem, advokátem, se sídlem
Průběžná 715, Mnichovice, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní
třída 16, Praha 1, zastoupené JUDr. Janem Sykou, advokátem, se sídlem Školská 12, Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Ca
168/2002 - 63 ze dne 28. 4. 2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaná ne má právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1075 Kč,
do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Rozhodnutím odvolacího senátu žalované České advokátní komory ze dne 5. 2. 2002,
č. K 90/01, bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí kárného senátu
č. K 90/01 ze dne 22. 11. 2001, kterým byl žalobce uznán vinným kárným proviněním
spočívajícím v hrubém porušení ust. §19 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 85/1996 Sb.,
o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), a dále za porušení ust. §17 zákona o advokacii
ve spojení s čl. 4 odst. l Pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže advokátů České
republiky a za toto kárné provinění mu bylo uloženo kárné opatření spočívající ve vyškrtnutí
ze seznamu advokátů.
Proti rozhodnutí odvolacího senátu podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze,
jíž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí
i rozhodnutí, které mu předcházelo, zrušil rozsudkem č. j. 28 Ca 168/2002 – 63 ze dne
28. 4. 2003 a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Žalovaná Česká advokátní komora (dále převážně jen „stěžovatelka“) včas podanou
kasační stížností brojí proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze a navrhuje, aby
Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil a uložil žalobci nahradit stěžovatelce náklady
řízení.
Stěžovatelka v kasační stížnosti jako důvod, který ji vede k podání tohoto opravného
prostředku, označuje nejprve rozporuplný obsah spisu Městského soudu v Praze, v němž
na č. l. 62 je obsažen protokol o vyhlášení rozsudku, podle něhož výrok rozsudku zní „ Žaloba
se zamítá“, na rozdíl od výroku obsaženého v rozsudku, jenž byl vyvěšen na úřední desce
soudu a doručen účastníkům řízení, podle něhož se napadené rozhodnutí odvolacího senátu
stěžovatelky, jakož i jemu předcházející rozhodnutí, ruší a věc se vrací k dalšímu řízení. Tento
zásadní a neobvyklý rozpor považuje stěžovatelka za vadu řízení, jež mohla mít za následek
nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Podle stěžovatelky tak byla vyhlášena současně dvě
protichůdná rozhodnutí v téže věci; tím bylo dotčeno právo stěžovatelky na spravedlivý
proces, neboť existují pochybnosti o znění, vyhlášení a vyvěšení rozsudku. Podle stěžovatelky
mohlo jít též o zřejmou nesprávnost, neboť je-li soud vázán vyhlášeným rozsudkem, měl by
doručované rozhodnutí podle původně vyhlášeného znění opravit. Stěžovatelka poukazuje
na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt ca Belgie (1970), v němž
bylo zdůrazněno, že spravedlnost nejen musí být poskytována, ale musí se též jevit,
že je poskytována.
Druhou námitkou je zpochybnění pasivní legitimace stěžovatelky v řízení o žalobě
před Městským soudem v Praze. Napadeným rozsudkem byla zrušena rozhodnutí odvolacího
senátu a kárného senátu, věc však byla k dalšímu řízení vrácena stěžovatelce. Předsedové
kárného senátu a odvolacího senátu nebyli účastni řízení (jak tomu je například
při přezkoumávání soudních rozhodnutí Ústavním soudem), přestože právě oni mají
v důsledku zásady ústnosti a zásady projednací bezprostřední informace o průběhu kárného
a dovolacího řízení. Stěžovatelka proto vznáší otázku, zda těmto předsedům senátů nebyla
odňata možnost jednat před soudem - za situace, kdy věc je vrácena k dalšímu řízení
stěžovatelce, neexistuje žádná zákonná vazba, která by předsedovi stěžovatelky umožnila
uložit kárnému senátu pokračovat v řízení. Soudní řád správní podle stěžovatelky řešení, které
v této námitce naznačuje, nevylučuje. Úvahu Nejvyššího správního soudu k této námitce
označuje pak stěžovatelka za zásadní, neboť se podle ní jedná o prvé rozhodnutí o této otázce.
Třetí námitka směřuje proti úvaze Městského soudu v Praze, jíž bylo přisvědčeno
žalobní námitce žalobcově v otázce zjištění skutkového stavu věci, jenž nevzbuzuje
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, přičemž je nutno objasňovat
stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného (§35e odst. 2 zákona
o advokacii stanoví, že pokud tento zákon nebo kárný řád nestanoví něco jiného, použijí
se v kárném řízení přiměřeně ustanovení trestního řádu). Výše uvedený pokyn ke zjištění
skutkového stavu vychází z §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Tuto žalobní námitku shledal
Městský soud v Praze důvodnou, neboť dovodil, že stěžovatelka neprokázala
bez pochybností, že skutek, jenž byl kladen žalobci za vinu, se stal. Za těchto okolností měly
orgány stěžovatelky aplikovat princip „in dubio pro reo“. K tomu stěžovatelka namítá,
že Městský soud v Praze pominul část obsahu žalobcova dopisu Ministerstvu zahraničních
věcí (dále převážně jen „ministerstvo“) ze dne 21. 11. 2000, jenž vychválil připravovanou
smlouvu s tím, že jde o jediné možné řešení. Za jádro kárného provinění stěžovatelka
v kasační stížnosti označuje podsunutí hodnocení smlouvy, kterou žalobce prosazoval
v zájmu jiné, jím zastoupené smluvní strany, ministerstvu, čímž dopomohl uzavření smlouvy,
která byla pro stát nevýhodná, stala se zdrojem aféry a posléze byla zrušena. Dále uvádí,
že žalobce měl poctivě při každé příležitosti deklarovat vůči ministerstvu svou pozici, neboť
věděl, že ministerstvo není fyzickou osobou s jednou hlavou, a má uvnitř složitou
komunikaci. Důsledkem tohoto žalobcova přístupu (totiž že při každé příležitosti nedeklaroval
svou pozici zástupce druhé smluvní strany) bylo, že ministr zahraničních věcí Kavan
v prohlášení odvysílaném v televizi uvedl, že ministerstvo svůj postup opírá o posudek
renomované advokátní kanceláře. Toto prohlášení ministra žalobce nevyvrátil. Tento výsledek
a reakce žalobce na něj podle stěžovatelky vyvrací hodnocení, které Městský soud v Praze
přikládá vyjádření náměstkyně ministra zahraničních věcí PhDr. O., tedy že je možný
i výklad, že ministerstvo požádalo žalobce o informaci jako zástupce druhé smluvní strany.
Není rozhodující, zda předmětný dopis bude hodnocen jako právní služba nebo stanovisko
či právní názor. Stěžejním má být, že takto bylo ministrem zahraničních věcí pochopeno.
Smyslem ust. §19 zákona o advokacii je zabránit kolizním radám, tedy situacím, kdy je role
advokáta v něčí neprospěch zneužívána. Žalobce měl svým postupem vyvolat situaci, ve které
se stát rozhodl uzavřít nevýhodnou smlouvu s žalobcovým klientem na základě žalobcovy
rady, o kterou se veřejně opřel ministr. Stěžovatelka v kasační stížnosti dovozuje,
že poněvadž bylo ministerstvu známo, že žalobce zastupuje Úřad vlády, bylo oprávněno
(ministr) k předpokladu, že žalobce nebude jednat proti zájmům České republiky.
Podle názoru stěžovatelky se senáty rozhodující o kárném obvinění nedopustily vytýkaných
pochybení, důkazy hodnotily tak, aby byly objasněny okolnosti svědčící ve prospěch
i neprospěch kárně obviněného žalobce, přičemž vzhledem ke zjištěným skutečnostem nebyl
prostor pro uplatnění zásady „in dubio pro reo“, neboť kárná vina byla prokázána
bez pochybností. Soud posuzoval důkazy jednostranně, a proto dospěl k nesprávnému
hodnocení, přičemž uplatnění zásady „in dubio pro reo“ nebylo ani v žalobě navrhováno.
Stěžovatelka dále poukázala na argumentaci rozhodnutí odvolacího a kárného senátu, s níž
se ztotožňuje. Závěrem stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že advokát nesmí postupovat
na hraně, pokud situace vyvolává pochyby o nekoliznosti, má z toho advokát jasně
a neodkladně vyvodit důsledky, aby ke kolizi nemohlo dojít, anebo, když již nastala,
aby ji odstranil a její následky zmírnil. Jestliže tak advokát neučiní, nejsou pochyby o tom,
že svou povinnost porušil.
Žalobce podal dne 28. 7. 2003 ke kasační stížnosti vyjádření; v něm označil kasační
stížnost za zčásti nedůvodnou, zčásti nepřípustnou. Podle jeho názoru nastaly účinky
vyhlášení rozsudku Městského soud v Praze doručením (§64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, dále jen „s. ř. s.“, ve spojení s §156 odst. 3 a §159 odst. 2 občanského soudního
řádu, dále jen „o. s. ř.“), neboť věc byla projednávána v neveřejném zasedání. V zápise
z jednání zřejmě došlo k administrativní chybě, rozpor mezi zápisem z jednání a vyhlášeným
zněním rozsudku je nutno v zájmu ochrany právní jistoty účastníků řešit vždy ve prospěch
znění vyhlášeného a doručeného.
Pokud jde o údajný nedostatek pasivní legitimace stěžovatelky, poukazuje žalobce
na §40 odst. 3 zákona o advokacii, který stanoví, že právnickou osobou je Komora. Ta je tedy
pasivně legitimována i tehdy, jestliže napadené rozhodnutí bylo vydáno některým z jejích
orgánů. Žalobce v tomto vyjádření shledal, že stěžovatelka neuvedla v kasační stížnosti, který
z důvodů uvedených v §103 s. ř. s. má být pochybením soudu založen, chybí tedy podstatná
náležitost kasační stížnosti požadovaná §106 s. ř. s. Ostatní důvody kasační stížnosti
představují podle žalobce pouze rozvádění námitek, které již byly uvedeny v rozhodnutích
orgánů stěžovatelky, popřípadě ve vyjádření k žalobě, žádná z námitek není nová. Žalobce
odkazuje na §104 odst. 4 s. ř. s., podle něhož kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen
o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s. nebo o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, ač tak učinit mohl. Proto žalobce navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
Na toto vyjádření reagovala stěžovatelka podáním ze dne 28. 11. 2003; v něm uvádí,
že názor žalobcův na užití o. s. ř. při vyhlašování rozsudku je nesprávný, neboť s. ř. s.
obsahuje pro tuto věc speciální úpravu. Ustanovení §49 odst. 9 s. ř. s. stanoví, že vyhlášeným
výrokem je soud vázán. Podkladem pro vyhotovení rozsudku ve zkráceném znění byl
protokol o vyhlášení rozsudku, přičemž tento protokol na č. l. 62 soudního spisu byl zpětně
opraven podle výroku, který byl na č. l. 72 napsán odlišně. K absenci důvodů kasační
stížnosti stěžovatelka poukazuje na formulaci kasační stížnosti, z níž je podle jejího názoru
naprosto zřejmé, že pokud jde o prvou námitku, je uveden důvod podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., a pokud jde o ostatní důvody, i z jejich formulace je patrné, že jsou vytýkány důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b), c). Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. cituje žalobce podle
stěžovatelky nepřípadně. K otázce pasivní legitimace stěžovatelka nepopírá, že právnickou
osobou je Česká advokátní komora, odkazuje však znovu na strukturu a vztahy, které
neumožňují předsedovi dávat pokyny kárnému senátu. Stěžovatelka výslovně označuje
důvody, které uvedla v kasační stížnosti, za důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), c), d)
s. ř. s.
Ze spisů stěžovatelky vyplynuly následující podstatné skutečnosti:
Místopředseda kontrolní rady stěžovatelky požádal dopisem z 19. 4. 2001 žalobce,
aby v reakci na otištění článku autora J. Z. v časopise R. poskytl kontrolní radě veškeré
písemnosti dotýkající se H. Č. d., s cílem posoudit, zda došlo nebo nedošlo ke kolizi zájmů.
Žalobce na tuto výzvu reagoval dopisem z 9. 5. 2001, v němž uváděl genezi poskytnutí právní
pomoci při založení společnosti H. Č. d., a. s., se sídlem P. N. 2148, R., a posléze při
přípravě smlouvy o provozování hotelového a ubytovacího komplexu Č. d. v M. (R. f.) mezi
touto společností a Českou republikou zastoupenou Ministerstvem zahraničních věcí. V tomto
vysvětlujícím dopise žalobce dokládal (například fakturou za poskytnuté právní služby
společnosti H. Č. d., a. s., ze dne 8. 11. 2000 – neboť smlouva o právní pomoci, jak uvedl,
neexistovala v písemné podobě), že nepochybně poskytoval právní služby této společnosti.
Návrh smlouvy o provozování H. Č. d. byl druhé smluvní straně, tj. ministerstvu, předložen
14. 9. 2000 (pozn. soudu: v dopise je chybně uveden letopočet 2001). Advokátka
vykonávající advokacii se žalobcem ve sdružení, Mgr. M., jej poté informovala, že na
ministerstvu vznikly pochybnosti o tom, zda nemusí být v této věci vypisována veřejná
soutěž. Žalobce kontaktovala tehdejší náměstkyně ministra zahraničí PhDr. O. se žádostí,
aby se žalobce vyjádřil k tomu, zda návrh smlouvy odpovídá usnesení vlády ČR č. 963 ze dne
4. 10. 2000, přičemž hlavní otázkou mělo být, zda předmět smlouvy podléhá zákonu
o veřejných zakázkách.
Požadované vyjádření žalobce ministerstvu poskytl podle svého přesvědčení – jak
v dopise z 9. 5. 2001 uváděl – jako právní zástupce společnosti H. Č. d., a. s., dne
21. 11. 2000 (pozn. soudu: v dopise je zřejmá nesprávnost v letopočtu, jenž je uveden jako
rok 2001). V tomto vyjádření, které prezentoval jako „stručný právní názor na připravenou
smlouvu“ … ve vztahu k usnesení vlády č. 963 z 4. 10. 2000, a v němž žádal, aby o tomto
právním názoru byl informován ministr, uvedl, že citované usnesení není možno splnit jinak
než podpisem dojednané smlouvy, jejíž podmínky „nejsou pro MZV nevýhodné“.
Místopředseda kontrolní rady stěžovatelky dále dne 11. 5. 2001 žalobce vyzval
k vyjádření o tom, zda v minulosti až do okamžiku, kdy sepisoval smlouvu o provozování H.
Č. d., zastupoval Ministerstvo zahraničních věcí, a zda konzultaci v dopise z 21. 11. 2000 a
další v písemnosti ze dne 27. 11. 2000 vyúčtoval a komu. Na to reagoval žalobce dne 16. 5.
2001, přičemž uvedl, že s Ministerstvem zahraničních věcí nikdy neměl žádnou smlouvu o
právní pomoci a rozvedl, jak byly fakturovány služby poskytnuté společnosti H. Č. d., a. s.,
včetně dopisů ze dne 22. 11. a 27. 11. 2000. Žádostí ze dne 1. 6. 2001 se místopředseda
kontrolní komise stěžovatelky obrátil na Ministerstvo zahraničních věcí, aby sdělilo, zda
žalobce tomuto ministerstvu poskytoval právní služby, zda bylo ministerstvo informováno, že
žalobce poskytuje právní služby společnosti H. Č. d., a. s. Právní zástupce ministerstva,
advokát JUDr. F. G., odpověděl na tuto žádost, a to dne 18. 6. 2001. K prvému dotazu uvedl,
že žalobce nezastupoval ministerstvo, ani mu neposkytoval poradenskou či konzultativní
právní pomoc, k druhému dotazu uvedl, že náměstkyně ministra zahraničních věcí PhDr. O.
nebyla informována ze strany žalobce, že zastupuje společnost H. Č. d., a. s., a rovněž nebyla
tato představitelka ministerstva informována o tom, že advokátní kancelář žalobce je autorem
návrhu smlouvy o provozování H. Č. d.
Kontrolní rada stěžovatelky pak dne 17. 8. 2001 sdělila žalobci, že se zabývala
na svém zasedání článkem v časopise Reflex a stanoviskem Ministerstva zahraničních věcí
ze dne 18. 6. 2001, přičemž na základě těchto materiálů se rozhodl předseda kontrolní rady
stěžovatelky podat na žalobce kárnou žalobu. Kárná žaloba pak nese datum 17. 8. 2001,
č. j. 517/2001. Viní žalobce z toho, že výše popsaným jednáním směřovaným vůči
náměstkyni ministra zahraničních věcí PhDr. O. porušil povinnost odmítnout poskytování
právních služeb ve věci, v níž již v minulosti poskytl právní pomoc jinému, jehož zájmy jsou
v rozporu se zájmy toho, kdo o právní pomoc žádá, a tímto svým jednáním snižoval
důstojnost advokátního stavu, čímž měl porušit §19 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a §17 téhož zákona ve spojení s čl. 4 odst. 1 Pravidel profesionální
etiky advokátů ČR. Předseda kárné komise poté dne 24. 8. 2001 vyzval kárného žalobce
k odstranění vad kárné žaloby, jež měly především spočívat v nepřesné formulaci skutkové
části žaloby i její kvalifikační části.
Kárná žaloba pak byla dne 31. 8. 2001 upravena tak, že jednání, jež mělo založit
skutkovou podstatu provinění, mělo spočívat v neodmítnutí právní služby Ministerstvu
zahraničních věcí, v neinformování náměstkyně ministra zahraničních věcí, že návrh smlouvy
o provozování komplexu Č. d. vypracovávala advokátka z advokátní kanceláře T. – S. a spol.,
ve sdělení ze dne 21. 11. 2000, ačkoli žalobce věděl, že návrh smlouvy je pro stát velmi
nevýhodný a porušuje Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích, i ruské zákony, tedy
porušil povinnosti advokáta tím, že za popsaných okolností neodmítl poskytování právních
služeb, neinformoval řádně svého klienta a neposkytl mu možnost, aby řádně zvážil své další
příkazy, nechránil práva a oprávněné zájmy svého klienta a nejednal při výkonu advokacie
čestně a svědomitě, snižoval důstojnost advo kátního stavu, neboť jednal za svého klienta „H.
Č. d., a. s.“ v rozporu se zákonem a stavovským předpisem, čímž měl porušit ust. §19 odst. 1
písm. a), b) zákona o advokacii a §17 téhož zákona ve spojení s čl. 9 odst. 1 Pravidel
profesionální etiky, §16 odst. 1 věta prvá, odst. 2 zákona o advokacii, §17 zákona o
advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 Pravidel profesionální etiky advokátů ČR. Kárná žaloba
byla žalobci doručena 4. 9. 2001.
Vyjádření ke kárné žalobě žalobce poskytl dne 1. 10. 2001. V něm popřel, že by došlo
k poskytnutí právní služby ve smyslu §1 odst. 2 zákona o advokacii Ministerstvu
zahraničních věcí; žádná dohoda o právní pomoci neexistovala, žádná odměna nebyla
uhrazena ani účtována. Dopis z 21. 11. 2000 nebyl právním rozborem ani právní expertízou,
jednalo se výhradně o stanovisko jeho klienta v rámci jednání s protistranou. Pokud mělo jít
o neinformování klienta, žalobce ve vyjádření poukázal na nedostatek konkretizace,
v důsledku čehož zůstává tato část kárné žaloby na úrovni ničím n epodložené spekulace.
Popřel rovněž nečestnost a nesvědomitost, které by měly své místo teprve v případě,
že by zastupování smluvní protistrany bylo zjištěno. Snížení důstojnosti advokátního stavu
uváděné v kárné žalobě, a to v důsledku vykonání služby pro klienta podle nejlepšího vědomí
a svědomí, pokládal žalobce v tomto vyjádření spíše za snahu potrestat jej za každou cenu.
V závěru vyjádření poukázal rovněž na mediální aspekty jeho případu, zastával názor,
že veřejné mínění je směrováno tak, aby byla připravena půda pro jeho postih. Navrhl
ze všech předestřených důvodů, aby byl kárné žaloby zproštěn.
Náměstkyně ministra zahraničí PhDr. O. v písemném vyjádření ze dne 7. 11. 2001 jednak
odkázala na dopis advokáta JUDr. G. ze dne 18. 6. 2001 a dále uvedla, že se z titulu své
funkce nepodílela na přípravě smlouvy o provozování H. Č. d. Návrh této smlouvy byl jejímu
sekretariátu předán bývalým generálním sekretářem ministerstva Ing. K. S.; po jejím
prostudování došla k závěru, že je třeba před jejím podpisem odpovědět na základní
otázku, zda je nutno před uzavřením takové smlouvy vyhlásit „tendr“, který by
odpovídal předpisům o zadávání veřejných zakázek. Doporučení, aby se obrátila na žalobce,
obdržela od bývalého generálního sekretáře s tím, že žalobce je plně informován „o
architektuře dohody“. V jakém vztahu se nachází žalobce v relaci k ministerstvu nebyla
informována. Z její strany však nešlo o dohodu o právní pomoci, tento kontakt tak
nevnímala, pouze z podnětu bývalého generálního sekretáře kontaktovala žalobce, v žádném
případě s ním nejednala o odměně.
Kárný senát jednal dne 22. 11. 2001, kárný žalobce v konečném návrhu žádal
pro tehdy kárně obviněného uložení pokuty ve výši 150 000 Kč. Kárný senát rozhodl,
že kárně obviněnému se ukládá kárné opatření – vyškrtnutí ze seznamu advokátů podle §32
odst. 3 písm. e) zákona o advokacii. Rozhodnutí nese značku K 90/01; žalobce v něm byl
uznán vinným, že neinformoval náměstkyni ministra zahraničních věcí PhDr. O., která se na
něj obrátila se žádostí o poskytnutí právní služby spočívající ve sdělení právního názoru na
nutnost vyhlášení veřejné obchodní soutěže na využití „Č. d.“ v M. o skutečnosti, že návrh
smlouvy o provozování „Č. d.“ vypracovala advokátka Mgr. M. z advokátní kanceláře „T. –
S. a spol.“ jako právní zástupkyně společnosti H. Č. d., a. s., poskytnutí této právní služby
neodmítnul a požadovaný právní rozbor zaslal spolu s právním názorem na samotnou
smlouvu o provozování komplexu Č. d. M. dne 21. 11. 2000 Ministerstvu zahraničních věcí,
k rukám náměstkyně PhDr. O., se žádostí, aby o tomto právním názoru byl informován
ministr zahraničních věcí, tedy neodmítl poskytnutí právní služby ve věci, v níž již
v minulosti poskytl právní pomoc jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o
právní pomoc žádá, a tímto svým jednáním snížil důstojnost advokátního stavu, neboť
nejednal čestně a svědomitě, čímž porušil hrubě ust. §19 odst. 1 písm. a), b) zákona o
advokacii, §17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 Pravidel profesionální etiky a
pravidel soutěže advokátů.
Za prokázanou skutečnost vzal kárný senát to, že žalobce poskytoval právní služby
společnosti H. Č. d., a. s., Ministerstvo zahraničních věcí jej požádalo o zpracování právního
názoru na vypsání veřejné obchodní soutěže. Tato právní služba nepochybně dle kárného
senátu souvisela s věcí, ve které poskytovala advokátní kancelář T. – S. a spol. právní služby
společnosti H. Č. d., a. s., přičemž zájmy státu a zájmy společnosti byly v rozporu. Zájmem
ministerstva mělo být objektivní posouzení dané právní problematiky, zatímco zájmem
společnosti bylo získat komplex Č. d. pro sebe. Pro kárný senát bylo nepředstavitelné, že by
ministerstvo (stát) zajímal názor protistrany na otázku, zda je třeba vypisovat veřejnou
obchodní soutěž na činnost, kterou chtěla sama provozovat a za tím účelem vypracovala
návrh smlouvy. Za rozhodující kárný senát nepokládal, zda žadatel o právní službu
(ministerstvo) věděl či nevěděl, že žalobce poskytl právní službu společnosti, jejíž zájmy jsou
v rozporu se zájmy jeho. Kárný senát rovněž odůvodnil, proč – při zachování totožnosti
skutku – upravil skutkovou větu, aby odpovídala výsledkům dokazování. Kárný senát
zejména nedospěl k závěru, že by se ministerstvo stalo klientem žalobcovým. P ři úvaze o
formě kárného opatření přihlédl kárný senát i k předchozím kárným postižením, dále ke
skutečnosti, že žalobce využiv žádosti o právní názor „vychválil“ smlouvu, kterou
vypracoval, aniž dal zřetelně najevo, že se nejedná o objektivní právní názor, ale stanovisko
smluvní strany. Kárný senát tak nabyl přesvědčení, že tak učinil zcela vědomě a ke škodě
Ministerstva zahraničních věcí. Široká medializace pak měla dopad na míru snížení
důstojnosti advokátního stavu ve veřejnosti.
O žalobcově odvolání proti rozhodnutí kárného senátu rozhodoval tříčlenný senát
ustanovený představenstvem stěžovatelky bez nařízení jednání dne 5. 2. 2002. Odvolání
zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Ohledně zjištění skutkového stavu věci se tento senát
ztotožnil se skutečnostmi uvedenými v odůvodnění napadeného rozhodnutí a jejich
hodnocením, stejně tak jako s právní kvalifikací a uloženou formou kárného opatření.
Rozhodnutí tohoto senátu bylo doručeno žalobci 28. 2. 2002, jeho právnímu zástupci
27. 2. 2002.
Ze soudního spisu Městského soudu v Praze bylo zjištěno, že žalobce podal dne
11. 3. 2002 u tohoto soudu žalobu, kterou se domáhal zrušení obou rozhodnutí ve věci jeho
kárného provinění. Žalobní námitky spočívaly na tvrzené nezákonnosti napadených
rozhodnutí pro jejich rozpor se základními zásadami upravenými v §2 odst. 2 trestního řádu,
jenž se v souladu s ust. §35e odst. 2 zákona o advokacii použije v kárném řízení, nestanoví-li
jinak tento zákon, kárný řád anebo nevyplývá-li jinak z povahy věci.
Žalobce především namítl, že právní názory obou senátů nemají oporu v provedeném
dokazování a jsou vykonstruované. Žalobce byl uznán vinným a bylo mu uloženo nejpřísnější
kárné opatření za skutek, který se nestal. Ačkoliv kárný senát usoudil, že Ministerstvo
zahraničních věcí se klientem žalobcovým nestalo, přesto považoval za prokázané,
že požádalo žalobce o právní službu a že je nepochybné, že šlo o právní službu. Žalobce
základní nedostatek napadeného rozhodnutí spatřuje v hodnocení důkazů v tom smyslu,
že existovala žádost ministerstva o právní službu. Klade si otázku, jak je možno poskytnout
právní službu proti vůli toho, kdo by měl být klientem - z vyjádření PhDr. O. totiž plyne, že
své zadání jako žádost o dohodu o poskytnutí právní služby nevnímala. Žalobce vyjadřuje
přesvědčení, že poskytnutí právní služby vyžaduje konsensu, který předpokládá nabídku a
akceptaci. Není-li nabídka, nelze nic odmítnout. Nešlo-li tedy ze strany ministerstva o
požadavek na poskytnutí právní služby, nemohl žalobce nic odmítat ani neodmítat, mohlo
se jednat pouze o vyjádření k právní stránce věci. Takové vyjádření bylo učiněno za klienta
v jeho zájmu v rámci jednání o příslušném kontraktu. Žalobce vycházel z toho, že jde jen
o běžnou komunikaci. V dalším vyjádření v průběhu řízení pak žalobce poukázal na §2
odst. 5 trestního řádu a zásadu volného hodnocení důkazů. Současně zdůraznil, že předmětem
kárného řízení nebyla kvalita smlouvy, ale to, zda v okamžiku, kdy se strany dohodnou
na podstatném obsahu smlouvy, může právní zástupce jen jedné ze stran vyjádřit právní názor
k případné překážce bránící podpisu smlouvy. Smlouva tedy podle názoru žalobce byla
uzavřena na základě dohody stran, nikoliv na základě jeho vyjádření – to je pouze konstrukce
stěžovatelky (tehdy žalované).
Městský soud v Praze posoudil žalobní námitky jako důvodné; své rozhodnutí opřel
zejména o názor, že účelem právní úpravy povinnosti advokáta odmítnout poskytnutí
právních služeb je, aby k právnímu vztahu mezi advokátem a jeho klientem pro případ
rozporu zájmů vůbec nedošlo. Proto je podstatný postoj advokáta k požadavku na poskytnutí
právních služeb. K naplnění skutkové podstaty porušení ust. §19 odst. 1 písm. a) a b) zákona
o advokacii může tedy dojít již v době, kdy advokát je pouze o poskytnutí právní služby žádán
a tuto službu neodmítne, aniž by muselo zároveň dojít k dokumentaci tohoto konsensu.
To, zda žalobce jednal či nejednal v rozporu s §19 písm. a) a b), vázal soud na skutečnost,
zda byl vůči žalobci vznesen ze strany ministerstva požadavek na poskytnutí právní služby.
V obsáhlém odůvodnění soud dovodil, že v řízení před orgány stěžovatelky nebylo
prokázáno, že žalobce věděl nebo měl vědět, s ohledem na všechny okolnosti, že přijímá
žádost o právní službu a že tedy nebyla bez pochybností vyvrácena jeho obhajoba, že šlo jen
o stanovisko, které doplňovalo proces uzavření smlouvy. Podle názoru soudu vyjádření PhDr.
O. nevylučuje, že ze strany ministerstva mohlo jít o žádost o stanovisko, zda podpisu smlouvy
nebrání překážka veřejné soutěže, navíc za situace, kdy tento požadavek samotným
ministerstvem nebyl vnímán jako zadání právní služby a žalobce byl na ministerstvu znám
jako osoba, která je informována o předmětné smlouvě. Toto vyjádření bylo v kárném řízení
zhodnoceno jednostranně, a tím nepřesvědčivě. Na jedné straně totiž (pokud jde o posouzení,
zda bylo vyžádáno poskytnutí právní služby) bylo zdůrazněno, že je třeba věřit tomuto
vyjádření potud, pokud hovoří o vyžádání expertízy k posouzení určité právní otázky,
na straně druhé (pokud jde o posouzení, zda šlo o dohodu o poskytnutí právní pomoci) bylo
vyjádřeno přesvědčení, že nelze z tohoto vyjádření vycházet potud, pokud obsahuje
subjektivní názor náměstkyně ministra. Toto rozporuplné hodnocení vyjádření osoby, která
byla s žalobcem v přímém kontaktu, a další důvody blíže rozvedené v odůvodnění rozsudku
vedly soud k přesvědčení, že orgány stěžovatelky nevyvodily své závěry z náležitého
a objektivního hodnocení všech zjištění vyplývajících ze shromážděných důkazních
prostředků. Ve věci byly zjištěny nejednoznačné údaje a skutečnosti o charakteru kontaktu
mezi žalobcem a ministerstvem, a tím byly dány důvodné pochybnosti o tom, zda žalobce
postupoval tak, jak mu bylo vytýkáno v rozhodnutích stěžovatelky. Při existenci důvodných
pochybností o skutkové podstatě jednání žalobce bylo podle názoru soudu nutno aplikovat
zásadu „in dubio pro reo“. Žaloba byla shledána důvodnou v námitkách směřujících
do hodnocení důkazů a vyvození závěrů orgánů stěžovatelky, že se stal skutek, který
je žalobci kladen za vinu. Proto bylo napadené rozhodnutí i rozhodnutí jemu předcházející
zrušeno a věc byla vrácena stěžovatelce k dalšímu řízení. To v daném případě znamená – jak
soud v odůvodnění objasnil – že věc se vrací do stadia projednání kárné žaloby, přičemž
stěžovatelka je vázána právním názorem soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve předesílá, že stěžovatelka sice v replice na žalobcovo
vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a) až d)
s. ř. s., s výjimkou prvé námitky však obsah kasační stížnosti pod jednotlivé důvody
nepodřadila. Této role se tedy musí zhostit Nejvyšší správní soud, neboť jen tak může
důvodnost námitek vyhodnotit. Prvá námitka (oprava protokolu o vyhlášení rozsudku)
je samotnou stěžovatelkou označena jako námitka mířící na vady řízení před soudem, které
mohly mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.);
druhá námitka míří na nedostatek pasivní legitimace stěžovatelky v řízení před Městským
soudem v Praze – pokud by tedy ten, s kým soud jednal jako s účastníkem, tuto způsobilost
neměl, pak by se jednalo o zmatečnost řízení pro nedostatek jeho podmínek, tedy důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Třetí okruh námitek směřuje proti tomu, jak Městský
soud v Praze věc posoudil právně (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.); stěžovatelka totiž namítá,
že tento soud vyložil ust. §19 zákona o advokacii nesprávně a nesprávně též aplikoval
ustanovení trestního řádu obsahující základní zásady trestního řízení. Pokud stěžovatelka
uvádí, že rozsudek napadá i z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pak Nejvyšší
správní soud neshledal v kasační stížnosti ničeho, co by bylo možno pod tento důvod
podřadit, nemluvě o tom, že tento důvod je použitelný pouze za situace, kdy jsou v řízení
žalobním namítány vady řízení, jichž se měl dopustit správní orgán při zjišťování skutkového
stavu věci, popřípadě za situace, kdy je rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud rozhodující o žalobě
správní rozhodnutí zrušit (a neučinil tak). Bylo by krajně nelogické, kdyby Nejvyšší správní
soud měl subsumovat cokoli z kasační stížnosti pod tento důvod, neboť neočekává,
že by stěžovatelka brojila proti vlastnímu rozhodnutí.
O prvé námitce obsažené v kasační stížnosti (oprava protokolu o vyhlášení rozsudku)
uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Soudní řád správní je zvláštní procesní normou upravující mj. postup soudů, účastníků
řízení a dalších osob ve správním soudnictví (§1 písm. b/ s. ř. s.). Občanský soudní řád,
a to část prvá a třetí, se ve správním soudnictví použije subsidiárně, tj. pouze v případech,
kdy soudní řád správní nestanoví jinak (§64 s. ř. s.). Podle §54 odst. 1 s. ř. s. se na rozsudku
usnáší senát nadpoloviční většinou hlasů v neveřejné poradě, při níž kromě senátu
a zapisovatele nesmí být nikdo přítomen. Podle §49 odst. 9 s. ř. s. musí být rozsudek
vyhlášen jménem republiky a veřejně. Jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán. Jsou-li
při vyhlašování rozsudku přítomny pouze soudní osoby, rozsudek soud vyhlásí vyvěšením
zkráceného písemného vyhotovení bez odůvodnění na úřední desce soudu po dobu 14 dnů;
den vyhlášení se na písemném vyhotovení poznamená (§49 odst. 11 věta druhá s. ř. s.).
Podle §51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci
shodně navrhli nebo s tím souhlasí. O jednání a dalších úkonech, při nichž soud jedná
s účastníky nebo provádí dokazování, se sepisuje protokol (§49 odst. 12 s. ř. s.).
V posuzované věci došlo k tomu, že v soudním spise byl založen „protokol
o vyhlášení rozsudku“, jenž obsahoval jiný výrok, než zkrácené znění rozsudku vyvěšené
na úřední desce soudu a než písemné vyhotovení rozsudku doručené účastníkům. Tento
protokol posléze opravila předsedkyně senátu Městského soudu v Praze tak, aby obsahoval
totožné znění výroku.
Z výše citovaných ustanovení soudního řádu správního plyne, že tento procesní
předpis respektuje ústavní pokyn (čl. 96 odst. 2 Ústavy) vyhlásit veřejně rozsudek. Veřejné
vyhlášení se podle s. ř. s. děje buď ústním vyhlášením, nebo vyvěšením zkráceného znění
na úřední desce soudu. Není možno nevidět, že soudní řád správní oba způsoby vyhlášení
upravuje v §49, který nese nadpis „Jednání“, ačkoliv logika řazení ustanovení by měla spíše
vést k tomu, že úprava vyhlášení rozsudku v případě, kdy soud rozhodoval bez nařízení
jednání, by měla nalézt své místo pod jinou rubrikou. Při respektování výše naznačeného
ústavního pokynu Nejvyšší správní soud nepochybuje, že úprava obsažená v §49 se použije
i na případy, kdy bylo rozhodováno bez nařízení jednání. Okamžikem, od něhož je soud vázán
rozsudkem, je – jak výše ukázáno – okamžik vyhlášení. V případě, kdy nebylo nařízeno
jednání, jak se stalo i v posuzované věci, je rozsudek vyhlášen vyvěšením zkráceného
písemného vyhotovení bez odůvodnění. Soud je tedy vázán zněním rozsudku, které bylo
zákonem předvídaným způsobem vyhlášeno; toto znění bylo též obsahem rozsudku, jenž byl
doručen účastníkům řízení. Městský soud v Praze nebyl tedy povinen vyhotovovat protokol
o vyhlášení rozsudku, jestliže ve věci nenařizoval jednání. Takovou povinnost nelze
ze soudního řádu správního dovodit (srov. §49 odst. 12 s. ř. s.). Městský soud takto nazvanou
listinu použil – nejspíše – jako podklad pro zpracování zkráceného znění rozsudku. Důvod,
proč výrok byl v této listině zachycen odlišně od zkráceného znění, nelze rekonstruovat,
Nejvyšší správní soud však považuje za rozhodující, že rozsudek byl vyhlášen ve znění, jež
bylo účastníkům posléze doručeno, přičemž ověřil nahlédnutím do protokolu o hlasování
založeném na č. l. 61 soudního spisu, že výrok vyhlášeného a doručeného rozsudku je totožný
s výrokem, o němž senát Městského soudu v Praze hlasoval a jenž byl takto usnesen. Přestože
v postupu Městského soudu došlo k administrativnímu pochybení, jež mohlo znejistit
účastníky řízení, nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí – soud byl vázán rozsudkem,
jak byl vyhlášen vyvěšením na úřední desce, účastníkům bylo doručeno znění identické s tím,
jež bylo vyhlášeno. Tuto námitku tedy neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
O námitce mířící na zmatečnost řízení před městským soud em pro nesplnění
podmínky řízení spočívající ve způsobilosti České advokátní komory být v tomto řízení
žalovanou, uvážil Nejvyšší správní soud následovně (tato námitka byla shledána přípustnou,
přestože ji stěžovatelka neuplatnila v řízení žalobním, neboť její odůvodnění stěžovatelka
opírá až o výrok napadeného rozhodnutí městského soudu, jež věc vrací stěžovatelce
k dalšímu řízení – srov. §104 odst. 4 s. ř. s.):
Česká advokátní komora je právnickou osobou zřízenou zákonem, jež vykonává
veřejnou správu na úseku advokacie a je samosprávnou stavovskou organizací všech advokátů
(§40 zákona o advokacii). Z hlediska doktrinálního není pochyb o tom, že je korporací
s vymezeným oborem působnosti, je nadána právní subjektivitou, a proto též není pochyb
o tom, že obecně je způsobilá k právům a povinnostem, a v tomto rozsahu má i procesní
způsobilost. Disciplinární pravomoc nad advokáty představuje podle názoru Nejvyššího
správního soudu součást veřejné správy, neboť nebyla -li by svěřena Komoře, tvořila
by součást všeobecné státní správy. Ingerence státu je ostatně patrna i z toho, že ministru
spravedlnosti se zaručuje oprávnění vystupovat v kárném řízení jako kárný žalobce i podat
návrh na zahájení řízení o vyškrtnutí advokáta ze seznamu advokátů, Ministerstvo
spravedlnosti vydává právním předpisem kárný řád. Jedná se tedy o případ, kdy je právnické
osobě svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti
veřejné správy (§4 odst. 1 písm. a/ s. ř. s. zavádí pro výčet subjektů, v jejichž pravomoci
je vydávat rozhodnutí v oblasti veřejné správy, legislativní zkratku „správní orgán“).
Pochybnosti stěžovatelky patrně plynou z dikce tohoto citovaného ustanovení, které
umožňuje, aby rozhodování bylo svěřeno „jinému orgánu“ (než moci výkonné, územního
samosprávného celku). V otázce, komu bylo zákonem svěřeno rozhodování o právech
a povinnostech advokátů v kárném řízení, je třeba vyjít z dikce zákona o advokacii;
podle §40 odst. 3 zákona o advokacii je to Komora, která vykonává veřejnou správu na úseku
advokacie. Podpůrně je možno poukázat i na ustanovení §55 a §55a zákona o advokacii,
jež upravují například postup v případech, kdy rozhodnutí o vyškrtnutí advokáta ze seznamu
advokátů není kárným opatřením. Podle stanovených pravidel rozhodují v těchto případech
představenstvo nebo předseda Komory, citovaná ustanovení však hovoří o rozhodnutích
Komory, nikoli jejích jednotlivých orgánů. Jestliže o kárném provinění rozhodují v kárném
řízení zákonem specifikovaná kolegia (kárný senát složený ze členů kárné komise a senát
ustanovený z členů představenstva – srov. §33 odst. 1, §35 odst. 2 zákona o advokacii),
pak se nejedná o „orgány“, jež by byly takto nazvány a podřazeny pod §41 zákona
o advokacii, jenž upravuje výčet orgánů Komory. Nejvyšší správní soud tedy dochází
k přesvědčení, že tím, na koho zákon přenesl některé role státní správy, v tomto případě
disciplinární pravomoc, a tedy i rozhodování o právech a povinnostech advokátů, je Česká
advokátní komora, která má způsobilost být účastníkem řízení ve správním soudnictví, neboť
ve výše vyloženém smyslu je správním orgánem, jenž vydal rozhodnutí napadené žalobou.
Je pouze technickou otázkou, že k tomuto rozhodování, na základě pokynu zákonodárce,
užívá ad hoc zřizovaných senátů, které je možno považovat za „orgány“ Komory sui generis.
Podle §33 s. ř. s. je účastníkem řízení žalobce a žalovaný, nebo ti, o nichž to stanoví soudní
řád správní. Žalovaným v řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů je správní
orgán, který rozhodl v posledním stupni, resp. orgán, na který jeho působnost přešla.
Žalovanou tedy byla správně označena Česká advokátní komora; na tom nic nemění zrušující
výrok napadeného rozsudku označující zrušovaná rozhodnutí jako rozhodnutí „senátu“.
Ustanovení §78 odst. 4 s. ř. s. stanoví, že zruší-li soud rozhodnutí, vysloví současně, že věc
se vrací k dalšímu řízení žalovanému, tedy stěžovatelce. Řízení se tak dostalo do procesní
fáze před rozhodnutím, v tomto případě tedy do fáze, kdy byla podána kárná žaloba. K tomu,
aby o této kárné žalobě bylo vedeno řízení upravené §32 a násl. zákona o advokacii
a vyhláškou č. 244/1996 Sb., kárný řád, není třeba žádného pokynu předsedy České advokátní
komory, jako tomu ostatně není třeba v žádném případě, kdy je podána na advokáta kárná
žaloba.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že pokud zákonodárce míní označit jako
účastníka řízení „orgán“, činí tak explicitně; je možno například poukázat na úpravu
účastenství orgánů územních samosprávných celků (§4 odst. 1 písm. a/, §63 písm. c/ s. ř. s.).
Není-li tomu tak, pak pro účely správního soudnictví dochází – v případě, že zákon (jako
v tomto případě činí zákon o advokacii) svěřuje rozhodování o právech a povinnostech
v oblasti veřejné správy právnické osobě – ke ztotožnění takového orgánu, jakým jsou senáty
rozhodující o disciplinárních deliktech advokátů, s celou takovou právnickou osobou. Pokud
stěžovatelka poukazuje na účastenství soudů v řízení před Ústavním soudem, je možné jen
uvést, že úprava, podle níž za senát, jehož se věc týká, jedná jeho předseda, vyplývá
z výslovné úpravy (§30 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, §33 odst. 7 s. ř. s.
pro řízení o kompetenčních sporech).
Konečně ust. §55a odst. 2 zákona o advokacii umožňuje po podání žaloby vydat nové
rozhodnutí, kterým žalobce uspokojí (srov. též §62 odst. 1 s. ř. s.). Citované ust. §55a odst. 2
zákona o advokacii explicitně hovoří o rozhodnutí Komory, proti němuž je podána žaloba
k soudu – tedy ani zákonodárce neuvažoval o tom, že by mohlo jít o rozhodnutí „senátu“ jako
správního orgánu, vůči němuž směřuje žaloba.
Nejvyšší správní soud ze všech uvedených důvodů neshledává tuto námitku
důvodnou. Nad rámec odůvodnění dodává, že pokud by tento soud měl pochybnosti o pasivní
legitimaci České advokátní komory v řízení o žalobách, musel by se touto otázkou zaobírat
z úřední povinnosti, neboť důvody zmatečnosti řízení se zabývá bez ohledu na důvody
uvedené v kasační stížnosti (srov. §109 odst. 3 s. ř. s.). To, že tak Nejvyšší správní soud
doposud neučinil, znamená, že o pasivní legitimaci České advokátní komory v obdobných
případech (disciplinární delikty advokátů) pochybnosti neměl. Ostatně stěžovatelka se řady
těchto řízení účastnila bez toho, že by nedostatek pasivní legitimace namítala.
K třetí námitce, jejímž obsahem je nesouhlas s právním hodnocením věci, jak je učinil
Městský soud v Praze, Nejvyšší správní soud uvádí:
Městský soud by se mohl dopustit pochybení v právním hodnocení věci, pokud by užil
právní předpis, který na danou věc nedopadá, anebo sice užil právní předpisy správné, leč
jejich výklad by ve světle námitek stěžovatelky neobstál.
Nejvyšší správní soud shledává okruh právních předpisů, jež Městský soud v Praze
aplikoval, správným a ztotožňuje se i s jejich výkladem, který byl proveden v obsáhlém
odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Podle §32 odst. 1 a 2 zákona o advokacii je advokát kárně odpovědný za kárné
provinění. Kárným proviněním je závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností
stanovených advokátovi zákonem o advokacii nebo stavovským předpisem.
Podle §19 odst. 1 zákona o advokacii je advokát povinen odmítnout poskytnutí
právních služeb, jestliže:
a) v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy
jsou v rozporu se zájmy tohoto, kdo o poskytnutí právních služeb žádá,
b) osobě, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o právní služby žádá, poskytl
již v téže věci nebo ve věci související právní služby advokát, s nímž vykonává advokacii
ve sdružení nebo společnosti.
Podle §17 zákona o advokacii postupuje advokát při výkonu advokacie tak,
aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat
pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanovené stavovským předpisem.
Podle §35e zákona o advokacii stanoví podrobnosti o kárném řízení kárný řád (byl
vydán vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 244/1996 Sb.); podle odst. 2 téhož ustanovení
nestanoví-li tento zákon nebo kárný řád něco jiného nebo nevyplývá-li něco jiného z povahy
věci, použijí se v kárném řízení přiměřeně ustanovení trestního řádu.
Podle §2 odst. 2 trestního řádu, dokud pravomocným odsuzujícím rozhodnutím není
vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede řízení, hledět, jako by byl vinen.
Podle odst. 5 téhož ustanovení se v řízení postupuje tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí.
Odstavec 6 téhož ustanovení dává pokyn k hodnocení důkazů podle vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ústřední spornou otázkou v projednávané věci bylo posouzení skutkové okolnosti,
zda žádost, s níž se na žalobce obrátilo ministerstvo, byla žádostí o poskytnutí právní služby,
kterou byl žalobce za stanovených podmínek povinen podle §19 zákona o advokacii
odmítnout, anebo zda šlo o žádost o informaci v průběhu sjednávání smlouvy směřovanou
vůči zástupci druhé smluvní strany. Městský soud podrobně odůvodnil, v čem spatřuje
rozporuplnost či neúplnost v hodnocení důkazů, kterou shledal v rozhodnutích senátů
stěžovatelky, a dospěl k závěru, že existuje důvodná pochybnost, zda se stal skutek, který
je žalobci kladen za vinu. Za této situace poukázal na zásadu „in dubio pro reo“ vyplývající
z §2 odst. 2 a odst. 5 trestního řádu, který je aplikovatelný v důsledku §35e odst. 2 zákona
o advokacii. Na konkrétní argumenty městského soudu lze odkázat, aniž by bylo nezbytné
je doslova v tomto rozhodnutí opakovat. Nejvyšší správní soud je tohoto názoru, že výtky
stran hodnocení důkazů směřované vůči stěžovatelce jsou vnitřně uspořádané a logické.
Obhajoba žalobce, že podal inkriminovanou informaci v procesu vyjednávání smlouvy,
nebyla vyvrácena. Jeho tvrzení totiž není nelogické - s Ministerstvem zahraničních věcí byl
po určitou dobu v kontaktu, řada jeho zaměstnanců až po nejvyšší představitele (generální
sekretář Srba, který náměstkyni ministra PhDr. O. doporučil, ať se na nutnost vypsání
výběrového řízení dotáže žalobce) věděla, že jeho kancelář připravuje onu smlouvu,
a za situace, kdy ústřední orgán státní správy disponuje desítkami právníků, kteří mají
v náplni své práce posuzovat právní aspekty činnosti ministerstva, bylo třeba žalobci
prokázat, že věděl, že přijímá žádost o právní službu, kterou je za podmínek §19 zákona
o advokacii povinen odmítnout.
Nejvyšší správní soud se podrobně zabýval argumentací stěžovatelky obsaženou
v kasační stížnosti, jakož i argumentací obsaženou v rozhodnutích jejích senátů, stejně jako
skutečnostmi, jež stěžovatelka uvedla ve vyjádření k žalobě. Po této podrobné analýze dospěl
soud k závěru, že argumentace stěžovatelky není konzistentní a sama o sobě ukazuje
na rozporuplné momenty, které v posuzované věci jsou přítomny.
Ve skutkové větě rozhodnutí ze dne 22. 11. 2001 se za jednání, které mělo naplnit
podstatu deliktu, označuje, že žalobce neinformoval náměstkyni ministra o tom, že je právním
zástupcem druhé smluvní strany. V odůvodnění rozhodnutí se však uvádí, že skutečnost,
zda ministerstvo vědělo, či nevědělo o roli žalobce, je nerozhodná, a má význam pouze
pro míru zavinění. V kasační stížnosti stěžovatelka však opětovně rozvíjí úvahu,
že důsledkem postupu žalobce, který jasně nedeklaroval při každé příležitosti svou pozici,
bylo častokrát zmiňované prohlášení ministra. Poněvadž příjemkyní dopisu z 21. 11. 2000
byla PhDr. O., „nelze dojít k jinému závěru“ – uvádí stěžovatelka, než že od ní pokračovala
informace k ministrovi. Spisy stěžovatelky však neobsahují žá dný důkaz, který by tento závěr
podporoval, ba ani PhDr. O. se nevyjádřila, jakým způsobem a za jakých okolností
interpretovala – zda to byla ona – tento dopis ministrovi.
Skutečnost, že šlo o žádost o právní službu, stěžovatelka v kasační stížnosti (i ve vyjádření
k žalobě) vyvozuje z vyjádření bývalého ministra zahraničí v televizi. V odůvodnění
rozhodnutí z 22. 11. 2001 však je tento závěr vyvozován z vyjádření PhDr. O., ačkoliv ona
sama uvedla, že svůj telefonát se žalobcem takto nepojímala. Stěžovatel ka vyjádření
tehdejšího ministra zahraničních věcí v médiích přikládá mimořádný význam – jak vyplývá
z argumentace v kasační stížnosti. Přitom stěžovatelka konstruuje úvahu o tom, co si tento
ministr myslel o roli žalobce, na základě předpokladu, že jako místopředseda vlády věděl, že
žalobce zastupoval Úřad vlády. Tato konstrukce není o nic hmatatelného opřena. Ze spisů
stěžovatelky totiž nevyplývá nic o tom, jakou cestou a v jaké podobě se dostala informace o
názoru žalobce na možnost uzavření smlouvy k ministrovi a co si o celé věci ministr
myslel, jak by sám interpretoval své výroky v médiích a že to byl právě a pouze dopis
žalobce ze dne 21. 11. 2000 a jeho obsah, který byl příčinou podpisu předmětné smlouvy
(v kasační stížnosti jednou stěžovatelka uvádí, že žalobce „dopomohl“ k uzavření
smlouvy, na jiném místě však tvrdí, že „vyvolal situaci“, která vedla k uzavření smlouvy).
V kasační stížnosti stěžovatelka za ústřední pochybení žalobcovo považuje,
že vychválil připravovanou smlouvu, a tím dopomohl svému klientovi k uzavření smlouvy
nevýhodné pro stát. Doslova uvádí, že jde o „jádro kárného provinění“. Ve skutkové větě
rozhodnutí z 22. 11. 2001 se pouze uvádí, že „zaslal … právní rozbor … spolu s právním
názorem na samotnou smlouvu.“ Kárný senát však k „vychválení smlouvy“ přihlédl pouze
při úvaze o druhu kárného opatření. V replice ze dne 27. 5. 2002 (čl. 36 soudního spisu)
v žalobním řízení stěžovatelka dokonce uváděla, že nevýhodnost žalobcem připravené
smlouvy (jeho advokátní kancelář) nebyla v kárném řízení řešena – tedy na jedné straně
údajný následek spočívající v uzavření nevýhodné smlouvy nebyl předmětem kárného řízení,
na druhé straně kasační stížnost jím však opakovaně argumentuje.
Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti akcentuje jinak vyhodnocené důkazní
souvislosti hraničící pouze s větší či menší mírou pravděpodobnosti, popřípadě odlišně
než městský soud interpretuje a hodnotí provedené důkazy, nepřináší v této argumentaci
žádný průlom do nazírání na rozhodnutí stěžovatelky (jejích senátů), jež byla shledána
v rozporu se zákonem; vina žalobcova byla vyslovena přesto, že shromážděné důkazy
takovýto závěr při nepřekročení hranice rozumné jistoty a respektování zásad formální logiky
neumožňovaly bez důvodných pochybností.
Nejvyšší správní soud neshledává tedy v argumentaci stěžovatelky obsažené v kasační
stížnosti nic tak přesvědčivého, co by mohlo zpochybnit právní závěry vyslovené Městským
soudem v Praze; jakkoli okolnosti přípravy a uzavření inkriminované smlouvy vyvolávají
obecně z mnoha hledisek řadu otázek – které jak je známo zdejšímu soudu, doposud řeší
orgány činné v trestním řízení – z hlediska řízení o kárném deliktu advokáta bylo třeba
respektovat – z hlediska procesního – základní zásady trestního řízení. Touto zásadou je,
že existují-li stran otázek viny důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch
obviněného (§2 odst. 2, odst. 5 trestního řádu). Takové pochybnosti Městský soud v Praze
ve svém rozhodnutí přesvědčivě předestřel, a proto Nejvyšší správní soud neshledal důvody
pro zásah do jeho rozhodnutí.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.).
Úspěšnému žalobci soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení za 1 úkon právního
zastoupení ve výši 1000 Kč (§7, §9 odst. 3 písm. f/, §11 odst. 1 písm. a/ vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) a 75 Kč na náhradě hotových výdajů (§13 odst. 3 téže
vyhlášky). Jde o jeden úkon spočívající v převzetí a přípravě zastoupení; vyjádření ke kasační
stížnosti podal sám žalobce, nebyl tedy důvod přiznávat za tento úkon odměnu. Neúspěšná
stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu