ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.108.2005
sp. zn. 6 Azs 108/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobců: a) I. T., b) O. T., zastoupených Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem, se sídlem
Na Jíkalce 13, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
č. j. 24 Az 81/2004 - 42 ze dne 29. 11. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př iznává .
Odůvodnění:
Žalobce a) a žalobkyně b) - dále jen „stěžovatelé“ - včas podanou kasační stížností
napadají rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Az 81/2004 - 42 ze dne 29. 11. 2004,
kterým byly zamítnuty jejich obsahově identické žaloby proti rozhodnutím žalovaného
č. j. OAM - 6433/VL - 11 - 04 - 2003 a č. j. OAM - 6434/VL - 11 - 04 - 2003, obou ze dne
7. 1. 2004, jimiž stěžovatelům nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a jimiž bylo rozhodnuto,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatelé v kasační stížnosti shodně namítají, že již od počátku řízení
před žalovaným poukazovali na skutečnost, že důvodem jejich odchodu ze země původu
nebyly pouze ekonomické potíže, ale potlačování lidských práv, konkrétně práva na získávání
prostředků na životní potřeby prací. Stěžovatelé se snažili najít práci, to jim ale nebylo
„... ze strany státu ...“ umožněno. Situace stěžovatelů byla umocněna nezájmem ze strany
státních orgánů v zemi jejich původu, proto odcestovali. Právě v nezájmu státních orgánů
stěžovatelé shledávají splnění podmínky pronásledování podle §2 odst. 6 zákona o azylu;
hmotná nouze, která je v zemi původu stěžovatelů tolerována, jim znemožňuje vykonávat
politická práva a svobody, a stěžovatelé jsou tedy pronásledováni za uplatňování politických
práv a svobod. Kromě shora uvedeného stěžovatelé krajskému soudu vytýkají,
že se nedostatečně zabýval otázkou splnění podmínek pro udělení tzv. humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu, přitom zde stěžovatelé poukazují na hmotnou nouzi v zemi
původu a na dosud spořádaný život v České republice. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhují
zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení, kromě toho
žádají o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření poukazuje na skutečnost, že ekonomické důvody,
jimiž byla výlučně jejich žádost odůvodňována, konkrétně nemožnost získat práci, nemohou
naplňovat podmínku pronásledování podle §2 odst. 6 zákona o azylu, dále poukazuje
na omezenou možnost soudního přezkumu neudělení tzv. humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu. Žalovaný tedy navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Z obsahu správních spisů Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatelé opírali
svoje žádosti o udělení azylu o totožné věcné důvody, rovněž argumentace žalovaného byla
věcně totožná. Stěžovatelé opustili zemi svého původu z toho důvodu, že tam není dostatek
pracovních příležitostí, neměli dostatek finančních prostředků, nemohli uživit rodinu a neměli
ani vlastní bydlení. Stěžovatelé výslovně uvedli, že kdyby práci a peníze měli, ze země
původu by neodcestovali. Zároveň stěžovatelé uvedli, že pro případ svého návratu se obávají
hmotné nouze a nezaměstnanosti, nevidí tam svoji budoucnost. Se státními orgány přímo
žádné potíže v minulosti neměli. Žalovaný žádnému ze stěžovatelů azyl neudělil, své
rozhodnutí opřel o nesplnění podmínek pro jeho udělení z toho důvodu, že snaha o legalizaci
pobytu v České republice není relevantním důvodem, jejich potíže finanční a bytové nejsou
pronásledováním podle zákona o azylu a též takovým důvodem nejsou, není jakýchkoli
skutečností ani pro udělení azylu z humanitárních důvodů a konstatování existence překážky
vycestování. Z obsahu soudního spisu pak zejména vyplývá, že stěžovatelé napadli každý své
rozhodnutí žalobou; v nich, resp. v jejich doplnění, shodně namítali „zkreslení skutečností“
žalovaným, neboť jejich důvody nejsou toliko ekonomické. Nezaviněná nemožnost
pracovního zdroje dle stěžovatelů je důvodem pro udělení azylu. Krajský soud žalobu zamítl;
závěr žalovaného byl přitom potvrzen jak v otázce nesplnění důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu, tak v otázce nesplnění důvodů pro příznivou aplikaci §14 a §91
zákona o azylu. Rozsudek krajského soudu byl stěžovatelům doručen dne 13. 1. 2005,
ti jej napadli kasační stížností dne 21. 1. 2005.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“) osobami oprávněnými,
neboť stěžovatelé byli účastníky řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.).
Kasační stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé především míří na nezákonnost napadeného
rozhodnutí pro nesprávné posouzení právní otázky splnění podmínek pro udělení azylu (§103
odst. 1 písm. a/ s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v rozsahu
kasační stížnosti a na základě řádně a přípustně uplatněných kasačních důvodů (§109 odst. 2
a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud již v žalobě stěžovatelé namítli splnění podmínky pro udělení azylu podle §12
písm. b) zákona o azylu, pak tato podmínka by mohla být splněna toliko tehdy, pokud by
situace stěžovatelů v zemi jejich původu byla vyvolána takovou aktivitou ze strany státních
orgánů, kterou by bylo možno kvalifikovat jako pronásledování. Klíčovou je tedy nyní otázka,
zda stěžovatelé byli v zemi svého původu pronásledováni či nikoli. Pronásledováním je
ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu ve znění účinném v době rozhodování žalovaného třeba
rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi původu žadatele
o azyl nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním. Pokud stěžovatelé v průběhu správního řízení konzistentně uváděli,
že zemi svého původu opustili z toho důvodu, že tam není dostatek pracovních příležitostí,
že neměli dostatek finančních prostředků, že nemohli uživit rodinu a že neměli vlastní
bydlení, přitom pokud stěžovatelé výslovně uvedli, že pro případ svého návratu se obávají
hmotné nouze a nezaměstnanosti a že se státními orgány přímo žádné potíže v minulosti
neměli, pak v takových jejich tvrzeních jakýkoli prvek poukazu na přímé pronásledování
ze strany státních orgánů chybí. Ve skutečnosti se jedná výlučně o důvody ekonomické.
Konstrukce stěžovatelů podávaná v kasační stížnosti, podle níž hmotná nouze, která je v zemi
původu stěžovatelů tolerována, jim znemožňuje vykonávat politická práva a svobody,
a stěžovatelé jsou tedy pronásledováni za uplatňování politických práv a svobod, je konstrukcí
zcela nepřípadnou. Azylově relevantní situací by mohla být nejvýše situace opačná, tj. pokud
by hmotná nouze stěžovatelů byla výsledkem jejich politických aktivit, pro státní orgány
v zemi jejich původu nepohodlných, a následné pro stěžovatele negativní reakce těchto
orgánů. Nejvyšší správní soud by mohl pronásledování, a sice v jeho nepřímé formě,
totiž dovodit nejvýše tehdy, pokud by stěžovatelé byli uvrženi do stavu hmotné nouze
státními orgány v zemi jejich původu, a to právě v souvislosti s jejich nedostatečnou loajalitou
ke státním orgánům, k exekutivě obecně, ke společenskoekonomickému zřízení v zemi jejich
původu, k politické reprezentaci apod., resp. pokud by jim z právě uvedených důvodů
ze strany státních orgánů nebyla poskytnuta ochrana. Nejvyšší správní soud tu při výkladu
zákona o azylu nemůže přehlédnout výkladová pravidla podávaná též z článku 1 odst. 2
Úmluvy o právním postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a z Protokolu
týkajícího se právního postavení uprchlíků přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967,
z nichž dovozuje, že udělení azylu v případě útoků vůči žadateli o azyl je důvodné pouze
tehdy, jde-li o represi uskutečňovanou ze strany státu. Takovou represi lze dovodit jak
ve formě přímé, kdy stát sám určité osoby pronásleduje, tak ve formě nepřímé, kdy stát
záměrně určité pronásledované osoby nechrání. Za situace, kdy námitku splnění podmínek
pro udělení azylu krajský soud neshledal důvodnou, aplikoval správný právní předpis (zákon
o azylu) a správnou právní normu (§2 odst. 6 a §12 zákona o azylu), přitom nesprávnosti
se nedopustil ani při výkladu. Tato kasační námitka je tedy nyní nedůvodnou.
Pokud dále stěžovatelé namítají nedostatek spočívající ve způsobu, jakým se krajský
soud vypořádal s otázkou tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, pak Nejvyšší
správní soud předně poukazuje na způsob, jakým stěžovatelé otázku tzv. humanitárního azylu
učinili předmětem přezkumu. Pokud totiž oba v doplnění svých žalob toliko uvedli,
že „... si myslí, že jejich případ je hodný zvláštního zřetele ...“ a že „... případně ... splňují
podmínky ve smyslu §14 zákona o azylu ...“, soud prokázal značnou dávku velkorysosti,
pokud z tohoto tvrzení dovozoval samostatný žalobní bod, na základě kterého byla otázka
splnění podmínek tzv. humanitárního azylu uskutečněna. Pokud jde pak o samotný způsob,
jakým byla tato otázka krajským soudem přezkoumána, v něm Nejvyšší správní soud nemá,
čeho by krajskému soudu vytknul. Humanitární azyl podle §14 zákona o azylu může být
správním orgánem udělen pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Na udělení
humanitárního azylu není právní nárok a posouzení důvodů v každém konkrétním případě
je otázkou správního uvážení žalovaného. Rozhodnutí správního orgánu, které je založeno
na zákonem stanoveném správním uvážení, pak podléhá soudnímu přezkumu pouze v tom
směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly
logického uvažování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním
postupem. Úsudek správního orgánu pak musí najít řádný odraz v odůvodnění rozhodnutí,
aby bylo zřejmé, z jakých podkladů bylo vycházeno, jak tyto podklady byly vyhodnoceny
a k jakému závěru správní orgán dospěl. Pokud tedy za shora uvedených skutkových tvrzení
obou stěžovatelů, jimiž odůvodňovali žádost o udělení azylu, nebyl azyl podle §14 zákona
o azylu udělen, pak nebylo důvodu, aby postup žalovaného byl ze strany krajského soudu
shledán postupem nezákonným, překračujícím meze volné úvahy správního orgánu,
která je v §14 zákona o azylu žalovanému umožněna, popř. postupem nerespektujícím
pravidla logiky. Krajský soud tedy tuto otázku přezkoumal takovým způsobem, kterým tak
učinit měl, včetně rozsahu a hloubky samotného přezkumu, přitom na závěru, který učinil,
Nejvyšší správní soud nemá, čeho by měnil. Ani tato námitka stěžovatelů tedy není
důvodnou.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud
samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, proto jim právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu