ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.134.2004
sp. zn. 6 Azs 134/2004 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: M. S ., zastoupen Mgr. Eliškou Královou, advokátkou, Praha 8, Pod Hájkem 2204/1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2004, č. j. 28 Az
367/2003 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ř i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
č. j. OAM - 4647/CU - LE01 - C10 - 2003 ze dne 12. 5. 2003, jímž byla jako zjevně
nedůvodná zamítnuta stěžovatelova žádost o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. k) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí, že soud
nesprávně posoudil právní otázku v předcházejícím řízení, neboť nesprávně dospěl k závěru,
že stěžovatel podal žádost o azyl s cílem legalizovat si pobyt na území České republiky poté,
kdy mu bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění. Důvodem jeho odchodu z vlasti
nebyly důvody ekonomické a rodinné, ale důvody existenční, přičemž šlo o přežití
a zabezpečení základních životních potřeb rodiny. O azyl pak stěžovatel nepožádal
po příjezdu do České republiky v roce 2001 ale až v roce 2003 proto, že první kontakt
s orgány policie byl jeho první reálnou možností podat žádost o azyl. Do té doby neměl
k takovému kroku dostatek informací, byl v tíživé situaci a ze setkání s českými státními
orgány měl strach. Z těchto důvodů nesouhlasí s názorem žalovaného i soudu, že mu nic
nebránilo v tom, aby vešel se zástupci státních orgánů v kontakt. Kromě toho stěžovatel
uplatňuje kasační důvod podávaný z §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a tvrdí, že žalovaný
nedostatečným způsobem provedl dokazování, protože vyšel z tvrzení, že stěžovatel uvedl
ke své žádosti o azyl pouze ekonomické důvody, přičemž se nezabýval otázkou, zda se
za těmito důvody neskrývají také rasové, náboženské nebo politické cíle či záměry namířené
proti jeho osobě. Stěžovatel rovněž napadá rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové
z kasačního důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a tvrdí, že krajský soud stejně
jako žalovaný vyšel ze skutečnosti, že stěžovatel dne 28. 4. 2003 podal žádost o azyl s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ale nezabýval se okolnostmi, za nichž bylo toto vyhoštění
stěžovateli uděleno, a to zejména s ohledem na to, že výslechu na policii nebyl přítomen
tlumočník, stěžovatel tak byl zkrácen na svých právech a z tohoto důvodu rovněž nemohl
podat proti rozhodnutí opravný prostředek. Žádost o azyl navíc podal ještě před uplynutím
lhůty pro podání žaloby proti správnímu rozhodnutí (o vyhoštění). Stěžovatel dále poukazuje
na skutečnost, že s ohledem na postup žalovaného by bylo možné považovat za účelovou
jakoukoli žádost o azyl, podanou osobami hospitalizovanými, zajištěnými za účelem
správního vyhoštění nebo pobývajícími ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody. Navíc
stěžovatel tvrdí, že splňuje podmínky pro udělení azylu, přičemž žalovaný se v jeho případech
vůbec nezabýval otázkou, zda nejsou dány okolnosti hodné zvláštního zřetele podle §14
zákona o azylu. Rovněž nesouhlasí s tvrzením, že překážky vycestování dle §91 zákona
o azylu lze posuzovat pouze v případě udělení nebo neudělení azylu, a domnívá se, že se
na něho tato překážka vztahuje. Stěžovatel ze shora uvedených důvodů navrhuje,
aby napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové bylo zrušeno a věc mu vrácena
k dalšímu řízení, přitom zároveň žádá, aby jím podané kasační stížnosti byl přiznám odkladný
účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti její důvodnost popírá, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí tak rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. K námitkám ohledně postupu orgánů policie při rozhodování o správním
vyhoštění konstatuje, že toto rozhodnutí je výsledkem zcela jiného řízení a krajský soud proto
nepochybil, když se postupem policie nezabýval. Žalovaný tak navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel byl v České
republice od roku 1997 několikrát za svým bratrem. Na Ukrajině se živil sezónními pracemi,
za nimiž vyjížděl i do Ruské federace, po rozchodu s manželkou žil u své matky. Naposledy
do České republiky přicestoval v roce 2001 na krátkodobé vízum, po uplynutí jeho platnosti
zde zůstal nelegálně a příležitostně pracoval. Dne 22. 4. 2003 byl kontrolován a zadržen
orgány policie a jelikož pobýval na území republiky bez platného oprávnění, bylo mu vydáno
rozhodnutí o správním vyhoštění s platností do 22. 4. 2006. Žalovaný stěžovatelovu žádost
o azyl dne 12. 5. 2003 zamítl jako zjevně nedůvodnou. Z obsahu soudního spisu Nejvyšší
správní soud zjistil, že stěžovatel v řízení před soudem namítal jednak procesní pochybení,
jichž se měl žalovaný v průběhu správního řízení dopustit, přitom konkrétně vyjmenoval
ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správního
řádu, ve znění pozdějších předpisů, jejichž porušení stěžovatel tvrdil, kromě toho stěžovatel
namítal i porušení §12, §14 a §91 zákona o azylu, když tvrdil, že tam stanovené podmínky
splňuje. Proto navrhoval zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu
řízení. Krajský soud v Hradci Králové však žalobu rozsudkem ze dne 30. 1. 2004 zamítl.
Z hlediska práva hmotného se ztotožnil se závěry žalovaného, podle nichž stěžovatel podal
žádost o azyl s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění z České republiky, ačkoli na jejím
území pobýval od roku 2001 a mohl se svobodně pohybovat, vejít do kontaktu se zástupci
státních orgánů a požádat o azyl. Navíc stěžovatel v průběhu správního řízení neuvedl žádný
důvod, který by byl podřaditelný pod důvody uvedené v §12 zákona o azylu. V postupu
žalovaného pak Krajský soud v Hradci Králové neshledal ani namítané procesní vady.
Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 4. 3. 2004 a kasační stížnost proti
němu byla podána dne 12. 3. 2004.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), a tuto kasační
stížnost podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) z kasačních důvodů podávaných z §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost je tak přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Namítá-li stěžovatel nezákonnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové z toho důvodu, že soud nesprávně posoudil splnění podmínky zjevné nedůvodnosti
jeho žádosti (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), pak Nejvyšší správní soud musí vyjít z dikce §16
odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se
hrozícímu vyhoštění nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat
o udělení azylu dříve. V případě, že Krajský soud v Hradci Králové shledal, že stěžovateli
bylo dne 22. 4. 2003 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění a on dne 28. 4. 2003 podal
žádost o azyl, aniž by mu nějaká objektivní překážka bránila požádat o azyl dříve (tedy
od roku 2001 kdykoli), podmínka nedůvodnosti stěžovatelovy žádosti o udělení azylu byla
splněna a krajský soud se při jejím hodnocení nezákonnosti nedopustil. Aplikoval totiž
správný právní předpis (zákon o azylu), v jeho rámci správnou právní normu (tj. normu
obsaženou v §16 odst. 1 písm. k/ zákona o azylu), přitom ji vyložil správně. Smyslem
azylového zákonodárství není přiznání práva osobě pronásledované za uplatňování
politických práv a svobod ve své vlastní zemi, které by zahrnovalo možnost výběru jiné
konkrétní země, v níž tato osoba bude pokládat za nejvhodnější o azyl žádat, ale poskytnutí
takového stupně ochrany, který lze pro takovou osobu v dané situaci považovat za nezbytný,
a který spočívá v možnosti získání okamžité legální záštity před riziky vyplývajícími
z pronásledování. Proto osoba, které je této okamžité záštity třeba, má o azyl povinnost
požádat již v okamžiku, kdy ji tento způsob záštity může být poskytnut nejdříve,
tj. bezprostředně poté, co se ocitne v zemi, kde má reálnou příležitost obdržet takový
nezbytný stupeň ochrany. Nebylo-li tedy zpochybněno (stěžovatel v řízení před soudem
v tomto smyslu žádná tvrzení ani procesní návrhy neuplatnil), že stěžovatel pobýval na území
České republiky od roku 2001, po jejím území se svobodně pohyboval, mohl kdykoli vejít
ve styk se státními orgány a s jejich pomocí obdržet informace nezbytné pro podání žádosti
o azyl, ale učinil tak až po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, jsou tyto skutečnosti
dostatečné pro konstataci nedůvodnosti stěžovatelovy žádosti o udělení azylu, aniž by ji
mohla jakkoli zpochybnit stěžovatelova tvrzení obsažená nyní v kasační stížnosti. Pokud
v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v §16
odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož
ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení
zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních §13
a §14 zákona je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Rozhodne-li žalovaný o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu, nečiní již výrok o neexistenci překážek vycestování ve smyslu §91 téhož
zákona (k tomu srov. rozsudek publikovaný pod č. 409/2004 Sb. NSS). Krajský soud proto
nepochybil, když se s právním hodnocením daného případu žalovaným ztotožnil. Námitku
nezákonnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové tak Nejvyšší správní soud shledává
nedůvodnou.
Stěžovatel dále namítá nedostatečný rozsah dokazování žalovaného v rámci správního
řízení a dovozuje z toho oprávněnost kasačního důvodu podávaného z §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Aby mohla být tato námitka přípustně namítána a aby tak Nejvyšší správní soud mohl
přistoupit k posouzení její důvodnosti, musel by stěžovatel namítat nyní tutéž vadu řízení
před žalovaným, jakou již namítal v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové. Pokud
by ji namítal nově až nyní v řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud by se jí
podle §103 odst. 1 písm. b) a §104 odst. 4 s. ř. s. nemohl zabývat. Předpokladem přípustnosti
námitky vůči postupu žalovaného ve správním řízení nyní v řízení o kasační stížnosti je tedy
uplatnění takové vady správního řízení již v řízení před krajským soudem ve formě žalobního
bodu. Žalobní body musí podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. obsahovat jak skutkové, tak
i právní důvody, pro které žalobce považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné nebo
za nicotné. Námitka, o kterou nyní stěžovatel opírá kasační důvod podávaný z §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., by věcně mohla odpovídat té z obecně formulovaných námitek, kterou
stěžovatel uplatnil v řízení před krajským soudem a která směřovala do porušení §32 odst. 1
správního řádu, pokud by tento poukaz na příslušné ustanovení správního řádu byl doplněn
i skutkovými tvrzeními, jež by odpovídala tvrzením, jež nyní stěžovatel uplatňuje v kasační
stížnosti. Bylo-li stěžovatelovo tvrzení ohledně porušení §32 odst. 1 správního řádu shledáno
žalobním bodem, pak námitky, které v tomto směru stěžovatel nyní uplatňuje v kasační
stížnosti, takto obecně vymezený žalobní bod zřetelně přesahují. Proto ohledně této námitky
Nejvyšší správní soud uzavírá, že se opírá o jiné důvody, a sice zřetelně konkrétněji
vymezené, než které byly uplatněny v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové,
ač v předcházejícím soudním řízení uplatněny být mohly, a Nejvyšší správní soud se jí tak
podle §104 odst. 4 s. ř. s. nemůže zabývat. V této části tedy Nejvyšší správní soud shledává
kasační stížnost nepřípustnou.
Namítá-li stěžovatel dále nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu
spočívající v jiné vadě řízení před tímto soudem, jež má spočívat v tom, že soud nezohlednil
nesprávný postup orgánů policie při řízení o správním vyhoštění stěžovatele (kasační důvod
podávaný z §103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.), tuto námitku Nejvyšší správní soud nemůže
považovat za důvodnou. Podle §75 odst. 2 věty první s. ř. s. soud v žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu zásadně přezkoumává napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních
bodů. Z těch musí být patrny nejen právní, ale i skutkové důvody, pro něž je rozhodnutí
považováno za nezákonné nebo nicotné. Nad rámec těchto žalobních bodů přitom soud
nemůže rozsah své přezkumné činnosti rozšiřovat (s výjimkou případů v zákoně výslovně
stanovených, tj. podle §76 odst. 2 s. ř. s. tehdy, pokud zjistí, že rozhodnutí je nicotné, i když
návrh na vyslovení nicotnosti nebyl v žalobním návrhu obsažen). Stěžovatel v žalobě uvedl
jednotlivá ustanovení správního řádu, která měla být dle jeho názoru porušena, a rozsah
přezkumu vymezil skutkově ve značně obecné míře. Jestliže by v řízení před krajským
soudem uplatnil stěžovatel námitky, s nimiž se krajský sou d v odůvodnění rozsudku
nevypořádal, byl by takový rozsudek nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pokud se však Krajský soud v Hradci Králové zabýval stěžovatelovými
tvrzeními v míře obecnosti odpovídající formulaci žalobních bodů, tj. v takové míře, jíž
stěžovatel vymezil svojí žalobou, jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným není. Stejně tak
nepochybil, když se nezabýval postupem orgánů policie v řízení o správním vyhoštění, jelikož
takové námitky stěžovatel v žalobě neuplatnil, a tudíž řízení před soudem netrpí ani jinou
vadou, která by mohla způsobit nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Z těchto důvodů tedy
Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
nepřezkoumatelností netrpí.
Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež
by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu