ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.143.2005
sp. zn. 6 Azs 143/2005 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: M. D., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
č. j. 14 Az 502/2004 - 21 ze dne 9. 2. 2005,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 502/2004 - 21 ze dne
9. 2. 2005 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá včas podanou kasační stížností usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 502/2004 - 21 ze dne 9. 2. 2005, kterým nebylo
vyhověno stěžovatelově návrhu na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM - 452/VL - 19 - C09 - 2004 ze dne 16. 11. 2004, kterým nebyl
stěžovateli udělen azyl.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že s napadeným usnesením krajského soudu
nesouhlasí, protože se v průběhu azylového řízení několikrát změnil azylový zákon,
a stěžovatel neměl z důvodu své špatné znalosti češtiny možnost změny prostudovat. Dále
stěžovatel upozorňuje na nemožnost spojit se s advokátem Mgr. Perepečenovem
a na nedostatek finančních prostředků.
Vyjádření žalovaného nebylo ve věci vyžádáno.
Z obsahu soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soud zejména tyto rozhodné
skutečnosti: stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného, v níž po úvodní specifikaci
napadeného rozhodnutí namítl porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správního řádu“), přitom se ve své
argumentaci omezil na částečnou citaci uvedených ustanovení správního řádu. Kromě toho
stěžovatel namítl za obdobné parafráze části textu uvedených ustanovení i porušení §32
odst. 1 a §34 odst. 1 a 5 správního řádu. Dále uvedl, že „... další důvody budou ... uvedeny,
když seznámím se s celým obsahem spisového materiálu ...“, přitom s poukazem na část
pátou občanského soudního řádu navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení; stěžovatel též požádal o ustanovení zástupce pro řízení
o žalobě. K žalobě bylo připojeno napadené rozhodnutí žalovaného. Krajský soud stěžovatele
vyzval k vyplnění formuláře „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech
pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce“ a po jeho obdržení dne
9. 2. 2005 rozhodl nyní napadeným usnesením. Svůj závěr přitom opřel o argumentaci, podle
níž stěžovatel podal řádnou žalobu, žaloba má základní náležitosti požadované zákonem
a stěžovatel tedy využil kvalifikovaným způsobem svých práv k ochraně svých zájmů,
prokázal dobrou orientaci v právním řádu České republiky a není tedy důvodu mu zástupce
ustanovovat, když zastoupení v řízení před krajským soudem nebylo povinným.
Kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), je přitom podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.).
Základem kasační stížnosti je nesouhlas s napadeným usnesením, který stěžovatel zdůvodňuje
svojí nedostatečnou znalostí českého právního řádu. Sám stěžovatel tedy takto uvádí
skutečnost zásadně kontradiktorní ke konstatování krajského soudu, podle něhož naopak
stěžovatel využil kvalifikovaným způsobem svých práv k ochraně svých zájmů a prokázal
dobrou orientaci v právním řádu České republiky. Stěžovatel tedy míří na závěr,
k němuž dospěl krajský soud, přitom namítá existenci odlišného skutkového stavu,
než ze kterého krajský soud vycházel. Čím komplikovanější se může jevit subsumpce takové
námitky pod kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s., tím naléhavější se jeví
potřeba poskytnout stěžovateli před takovým stavem, ukázal-li by se skutečným, zákonem
předvídanou ochranu; za jediný způsob, kterého stěžovatel může nyní využít, je přitom třeba
pokládat právě řízení o kasační stížnosti. Pokud by tedy stěžovatelovu námitku bylo možno
právně kvalifikovanějším způsobem vyložit coby námitku nesprávného skutkového zjištění
učiněného na základě zjištěného skutkového stavu (nesprávného co do míry stěžovatelovy
odborné právní úrovně, jež vyplynula z jeho žaloby ke krajskému soudu), pak jde o námitku,
jež musí být uplatnitelná v řízení o kasační stížnosti, a Nejvyšší správní soud ji pro tento
případ subsumuje pod námitku jiných vad řízení před krajským soudem podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu důvodu
uplatněného v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato kasační stížnost je důvodná.
Podle §35 odst. 7 s. ř. s. (nikoli tedy §74 odst. 7 s. ř. s., jak uvedl krajský soud)
navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li
to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce,
jímž může být i advokát. Krajský soud svůj závěr o nevyhovění stěžovatelově návrhu opřel
o nesplnění druhé z obou podmínek, tj. že toho není třeba k ochraně jeho práv, aniž se tak
musel zabývat první podmínkou, tj. zda jsou tu předpoklady, aby byl osvobozen od soudních
poplatků. Mají-li být obě podmínky splněny kumulativně, pak takový postup úvah krajského
soudu Nejvyšší správní soud za nesprávný nepokládá. Jinak je tomu však ohledně samotného
závěru krajského soudu o nesplnění druhé z obou shora uvedených podmínek.
Stěžovatelova žaloba vykazuje znaky podání formulářového, i jinak v řízeních
o soudním přezkumu rozhodnutí o neudělení azylu používaného. Pokud stěžovatel veškerou
svoji argumentaci v žalobě vyčerpal parafrází části textu příslušných ustanovení správního
řádu, pak vzniká legitimní otázka, zda takto dostatečně vymezil rozsah přezkumu, jak jej měl
podle §75 odst. 2 s. ř. s. krajský soud učinit. Při podáních obdobného obsahu a konstrukce
přitom Nejvyšší správní soud sjednocuje rozhodovací praxi krajských soudů, jež nejčastěji
osciluje mezi závěrem o absolutní absenci žalobního bodu na straně jedné a hraničním
případem projednatelnosti takové žaloby bez jejího doplnění na straně druhé. Pokud tedy
Nejvyšší správní soud ve světle těchto skutečností posuzuje obsahovou a rozsahovou stránku
stěžovatelovy žaloby, a uváží-li též, že stěžovatel požadoval svojí žalobou z prosince roku
2004 přezkum podle části páté občanského soudního řádu (vše nasvědčuje tomu, že přezkum
měl být dle stěžovatele uskutečněn podle části páté účinné do 31. 12. 2002) a že bez ohledu
na zásadu koncentrační a dispoziční, jež tedy stěžovateli zřetelně známa není, uvedl, že další
důvody budou z jeho strany teprve (v nijak časově blíže neurčené době) uvedeny poté,
co se seznámí se spisovým materiálem, což stěžovatel, jak alespoň vyplývá z obsahu soudního
spisu neučinil, pak závěr krajského soudu o tom, že stěžovatel využil kvalifikovaným
způsobem svých práv k ochraně svých zájmů a prokázal dobrou orientaci v právním řádu
České republiky, se jeví jako zcela neodpovídající skutkovému stavu, jak ze stěžovatelovy
žaloby vyplývá. Krajský soud tu svůj závěr opřel jakoby o hmotněprávní charakter
projednávané věci, tj. že jde o věc azylovou, a to ve vztahu k možnostem, jež jsou v řízení
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věcech azylu neúspěšným žadatelům fakticky dány;
to však nemůže být samo o sobě faktorem, z něhož lze usoudit na to, zda je zástupce třeba
k ochraně stěžovatelových práv. Při rozhodování o tom, zda je zástupce třeba k ochraně práv,
nelze řádné úvahy soudu nahradit - byť i zde přímo nevyřčenými, avšak úrovní odůvodnění
napadeného usnesení nepochybně naznačenými - úvahami o tom, zda sám obsah žaloby
pravděpodobně povede nebo nepovede k úspěchu v řízení samotném.
Význam je tedy třeba při rozhodování o stěžovatelově návrhu klást na jeho osobnostní
a faktické poměry, úroveň povědomí o jeho právech v soudním procesu a vůbec o právních
poměrech v České republice; ty je pak třeba posoudit s ohledem na úroveň stěžovatelovy
žaloby. To sice krajský soud dle odůvodnění napadeného usnesení učinil, ve skutečnosti šlo
o posouzení toliko formální, které opory ve zjištěném skutkovém stavu potřebném
pro rozhodnutí o stěžovatelově návrhu jednoznačně nenalézá. Úroveň, obsah, rozsah
a argumentační náplň stěžovatelovy žaloby totiž závěru krajského soudu o kvalifikovaném
postupu stěžovatele a jeho údajně dobré znalosti českého právního řádu zřetelně neodpovídá.
Nadto úvaha krajského soudu o nepovinném zastoupení v řízení před ním je zcela irelevantní.
Krajský soud tedy svůj závěr o nevyhovění stěžovatelově návrhu na ustanovení
zástupce pro řízení o žalobě opřel o skutková zjištění, která nemají oporu ve zjištěném
skutkovém stavu. Jde přitom o vadu řízení, jež může mít citelný vliv na zákonnost
napadeného usnesení. Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud kasační
stížností napadené usnesení krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Pokud jde o náklady řízení o kasační stížnosti, o těch rozhodne podle §110 odst. 2
s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí; krajský soud je přitom v dalším řízení právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem podle §110 odst. 3 s. ř. s. vázán.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu