ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.147.2005
sp. zn. 6 Azs 147/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: P. D. S., zastoupen JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou, se sídlem Hybernská 9,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2004, č. j. 48
Az 128/2004 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př i z ná v á .
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátce JUDr. Ireně Slavíkové, se ur č uj e
odměna za zastupování ve výši 1279 Kč. Odměna bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) svojí kasační stížností brojí proti rozsudku Krajského
soudu v Praze č. j. 48 Az 128/2004 - 16 ze dne 30. 7. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 1318/LE - B01 - B02 - 2003 ze dne 19. 12. 2003,
jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že v jeho případě byly dány důvody
pro udělení tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Ze země původu stěžovatel
odcházel proto, že tam nenalezl pracovní ani společenské uplatnění. Ani krajský soud,
ani správní orgán se dle stěžovatele otázkou humanitárního azylu nezabývaly. Z tohoto
důvodu stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc vrácena
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na nesplnění podmínek
pro udělení tzv. humanitárního azylu a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel
ve správním řízení poukazoval konstantně na to, že zemi svého původu opustil
z ekonomických důvodů. Nebyl tam schopen získat jiné než jen příležitostné zaměstnání,
za které dostával nízkou mzdu. Známí stěžovatele, kteří v České republice žili, stěžovateli
sdělili, že zde je situace lepší, a stěžovatel se tedy rozhodl do České republiky přicestovat.
Se státními orgány v zemi původu stěžovatel problémy neměl, nepoukazoval, že by z jejich
strany byla vůči němu vyvíjena jakákoli represe, chtěl jen získat zaměstnání a měl za to,
že se mu to může podařit v České republice. Žalovaný ve správním řízení dospěl k závěru,
že ekonomické potíže stěžovatele, na které poukazuje, nebyly zapříčiněny jeho rasou,
náboženským vyznáním, národností, příslušností k určité sociální skupině či zastáváním
určitých politických názorů, ale vyplynuly z celkově špatné hospodářské situace v zemi
původu. Důvody, které stěžovatel uvedl, jsou odlišné od těch, pro které lze udělit azyl.
Tím jsou naplněny podmínky §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu a žádost stěžovatele je tak
nedůvodná. V tomto směru vydal žalovaný dne 19. 12. 2003 své rozhodnutí. Z obsahu
soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že toto rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel
žalobou, v níž namítal procesní vady v řízení před žalovaným, konkrétně porušení povinnosti
zabývat se věcí odpovědně a svědomitě, porušení povinnosti zjistit přesně a úplně skutkový
stav věci, přitom uváděl, jaká je situace v zemi jeho původu a jaká rizika mu hrozí pro případ
jeho návratu. Dále namítal, že rozhodnutí žalovaného nesplňuje formální náležitosti
rozhodnutí, neboť není podepsáno oprávněnou osobou, a že jeho odůvodnění stěžovatele
nepřesvědčilo o správnosti. Kromě toho stěžovatel namítal, že splňuje podmínky pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu a že měla být vyslovena překážka vycestování podle §91
zákona o azylu. Krajský soud stěžovatelovu žalobu zamítl, jeho rozsudek přitom stěžovatel
napadl kasační stížností.
Kasační stížnost shledal Nejvyšší správní soud přípustnou. Pokud by stěžovatel
namítal toliko skutečnost, že žalovaný se dostatečně nevypořádal s otázkou
tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, pak by kasační stížnost nebyla přípustná,
neboť tuto skutečnost stěžovatel nenamítal v žalobě ke krajskému soudu, ač mu v tom nic
nebránilo, ale poprvé by takovou námitku uplatnil až nyní v kasační stížnosti. Nepřípustnost
by se tak opírala o §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Nepřípustnost kasační stížnosti tedy za této situace
Nejvyšší správní soud konstatuje výlučně vůči té její části, v níž stěžovatel brojí proti postupu
žalovaného. Touto částí se tedy nemohl zabývat. Jelikož však z obsahu kasační stížnosti
vyplývá, že obdobnou námitku stěžovatel uplatňuje i proti nyní napadenému rozsudku
krajského soudu, tj. namítá, že podmínku pro udělení tzv. humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu splňuje a krajský soud tuto otázku posoudil nesprávně, v této části kasační
stížnosti nepřípustnost podle §104 odst. 4 s. ř. s. v úvahu nepřichází, neboť jde o námitku
směřující proti způsobu, jakým otázku splnění podmínek humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu posoudil krajský soud; nemohl ji tedy logicky uplatnit již v řízení
před krajským soudem. V této části je tedy kasační stížnost přípustná a touto námitkou se tak
Nejvyšší správní soud zabýval.
Kasační stížnost důvodná není.
Namítá-li stěžovatel, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku splnění
podmínek pro udělení tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, pak Nejvyšší
správní soud uvádí, že touto otázkou se krajský soud vůbec nezabýval. Z důvodu Nejvyššímu
správnímu soudu nikoli zřetelného sice krajský soud ve druhém odstavci na straně 3
napadeného rozsudku popisuje dikci §14 zákona o azylu, jakoukoli implikaci do dalšího textu
rozsudku a do úvah krajského soudu ohledně důvodnosti stěžovatelovy žaloby však již
dovodit nelze. Chybí-li v rozsudku krajského soudu úvaha ohledně splnění podmínek
pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu, zbývá zodpovědět otázku, zda tato úvaha v něm
uvedena být měla. Tu Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že důvody k tomu,
aby se krajský soud splněním podmínek §14 zákona o azylu musel zabývat, dány nebyly.
Pokud totiž podle §75 odst. 2 věty první s. ř. s. přezkoumává soud v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu jeho napadené výroky v mezích žalobních bodů a pokud žádný
ze žalobních bodů, jimiž stěžovatel rozsah přezkumné činnosti soudu determinoval, ke splnění
podmínek podávaných z §14 zákona o azylu nesměřoval, neboť stěžovatel v žalobě namítal
procesní vady v řízení před žalovaným (porušení povinnosti zabývat se věcí odpovědně
a svědomitě a porušení povinnosti zjistit přesně a úplně skutkový stav věci), uváděl, jaká
je situace v zemi jeho původu a jaká rizika mu hrozí pro případ jeho návratu, namítal,
že rozhodnutí žalovaného nesplňuje formální náležitosti rozhodnutí, neboť není podepsáno
oprávněnou osobou, že jeho odůvodnění stěžovatele nepřesvědčilo o správnosti, aniž by tyto
námitky byť i nepřímo podával v souvislosti s tzv. humanitárním azylem, a dále namítal,
že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a že měla být vyslovena
překážka vycestování podle §91 zákona o azylu, pak krajský soud nepochybil, pokud
se důvody pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu nezabýval. Nemůže být tedy
důvodnou stěžovatelova námitka, že tuto otázku posoudil nesprávně.
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné doplnit,
že v případě důvodné aplikace §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu by se krajský soud
otázkou splnění §14 zákona o azylu neměl zabývat ani tehdy, pokud by tato otázka byla
předmětem některého ze žalobních bodů. Pokud totiž nebyly s ohledem na stěžovatelova
tvrzení učiněná v průběhu správního řízení samostatně posuzovány důvody podle §12 zákona
o azylu, toliko bylo shledáno, že stěžovatel neuvedl ničeho, co by svědčilo o tom, že by byť
jen mohl být vystaven pronásledování, jak má na mysli §12 zákona o azylu, a že jeho žádost
byla opřena toliko o ekonomické důvody, což je závěr pro aplikaci §16 odst. 1 písm. a)
zákona o azylu dostačující, nebylo důvodu posuzovat splnění podmínek podávaných z §14
zákona o azylu. Pro rozhodování žalovaného o udělení azylu z důvodu předvídaného v §14
zákona o azylu je určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Tyto důvody však při zamítnutí žádosti s odkazem na §16 odst. 1 písm. a) zákona
samostatně zjišťovány nejsou, a proto by krajský soud nepochybil, pokud by se jimi věcně
nezabýval i přes jejich namítnutí.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka
JUDr. Irena Slavíková. Soud jí proto určil odměnu za zastupování ve výši 1279 Kč za jeden
úkon právní pomoci společně s jedním režijním paušálem spočívající v převzetí věci
a přípravě zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, zvýšený o částku odpovídající DPH, neboť ustanovená advokátka prokázala, že je jejím
plátcem. Pokud byla požadována i odměna za nahlédnutí do spisu, které se uskutečnilo dne
15. 3. 2005, tu Nejvyšší správní soud uvážil, že kasační stížnost nebyla po tomto nahlédnutí
nijak doplňována a že nahlédnutí do spisu se ani nijak neprojevilo v dalším postupu
ustanovené advokátky. Nejvyšší správní soud nadto neshledal ani jinou skutečnost,
jež by odůvodňovala přiznání odměny za úkon spočívající ve studiu spisu, jak ustanovená
advokátka požadovala, a odměnu za tento úkon jí nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu