ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.181.2004
sp. zn. 6 Azs 181/2004 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: P. D., zastoupen JUDr. Karolem Stomem, advokátem, se sídlem Lopatecká 18, 147
00 Praha 4 - Podolí, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného č. j.
OAM - 5162/VL - 20 - 12 - 2003 ze dne 26. 10. 2003, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2004, č. j. 59 Az 38/2003 - 18,
takto:
I. Řízení ohledně přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zastavuje.
II. Kasační stížnost se zamítá.
III. Žalovanému se nepři zná vá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 26. 10. 2003, č. j. OAM - 5162/VL - 20 - 12 - 2003, zamítl
žalovaný žádost žalobce (dále jen „stěžovatel“) o udělení azylu v České republice jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Toto rozhodnutí odůvodnil tak, že pohnutkou pro podání žádosti o udělení azylu byly obavy
z neznámých osob, které po stěžovateli z důvodu vlastního obohacení požadovaly platbu tzv.
výpalného a dále snaha o legalizaci pobytu na území ČR. Tyto důvody však podle žalovaného
nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu vyjmenované v §12 zákona o azylu, čímž jsou
naplněny podmínky §16 odst. 1 písm. g) uvedeného zákona.
Stěžovatel se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě domáhal zrušení tohoto
rozhodnutí žalovaného. Krajský soud žalobu rozsudkem č. j. 59 Az 38/2003 - 18 ze dne
4. 2. 2004 zamítl. Uvedl, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Žalovaný podle něj
beze zbytku úplně zjistil skutkový stav, přičemž nic ze správního spisu nenaznačuje,
že by se žalovaný nezabýval věcí stěžovatele odpovědně a svědomitě.
Včas podanou kasační stížností brojí stěžovatel i proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě. Namítá, že jak soud, tak i žalovaný vycházely z nedostatečně a neúplně zjištěného
skutkového stavu a že soud svá skutková zjištění přesvědčivě nezdůvodnil. Uvádí,
že neposkytnutí policejní ochrany a neúčinnost zásahu policie v mateřské zemi stěžovatele lze
tolerovat pro případ prvního ataku (přepadení manželky a loupež šperků), to však již neplatí
o druhém přepadení v bytě stěžovatele. Nelze tedy tvrdit, že stěžovatel nenáleží do sociální
skupiny, které není poskytována zemí jeho původu přiměřená a zákonná ochrana. Následným
podáním ze dne 4. 4. 2004 stěžovatel doplnil kasační stížnost v tom směru, že ve prospěch
stěžovatele svědčí výklad, podle kterého lze i ataky násilného charakteru proti němu vedené
bez adekvátní reakce státního orgánu podřadit pod §2 odst. 3 zákona o azylu, neboť vytvářejí
situaci existence jednání obdobných psychickému nátlaku trpěných příslušnými úřady.
V rozhodnutí není dále nijak doložena absence nebezpečí dalšího pronásledování stěžovatele.
Současně stěžovatel navrhl přiznat jeho kasační stížnosti odkladný účinek ve smyslu §107
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel tak namítá důvody
kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost. Z výpovědi
stěžovatele podle něj zcela jasně vyplynulo, že nebyl v zemi původu pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod nebo že má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, národnosti či příslušnosti k určité sociální skupině nebo
pro zastávání určitých politických názorů. Pojmem sociální skupina je třeba rozumět skupinu
osob podobného společenského původu nebo postavení, obdobných majetkových poměrů,
společenských obyčejů, jejíž samotná existence nebo činnost je považována za překážku
politice vlády. Stěžovatelem uváděná skupina osob, jimž se nedostává zákonné ochrany
policie, však tyto náležitosti nesplňuje. Z řízení před správními orgány nevyplynulo, že by
státní orgány stěžovateli odmítly pomoc, na jiné státní orgány své země kromě policie
se stěžovatel neobracel, a tudíž ani nelze doložit tvrzení, že náleží k okruhu osob, jimž
je upírána realizace zákonem předpokládané ochrany. Z těchto důvodů navrhuje kasační
stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel podáním z 23. 2. 2005 vzal zpět návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Podle §37 odst. 4 ve spojení s §120 s. ř. s. může navrhovatel vzít svůj
návrh zcela nebo z části zpět, dokud o něm soud nerozhodl. Jelikož Nejvyšší správní soud
ve věci dosud nerozhodl, řízení podle §47 písm. a) s. ř. s. ohledně řízení o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti zastavil.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel požádal 10. 10. 2003
v České republice o azyl, když jako důvod uvedl, že od něj a jeho manželky soukromé osoby
vymáhají peníze a že mu řekly, že je zabijí, pokud nezaplatí. Při pohovoru k důvodům návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu na území ČR dále uvedl, že jej a jeho ženu neznámí lidé
ve vlasti přepadli, sebrali mu peníze a následně je vydírali, když požadovali placení 1000
hřiven měsíčně pod pohrůžkou násilí. Důvodem pro jednání těchto osob byla snaha obohatit
se na jejich účet. Policie uvedla, že nic nemůže dělat, neboť neměli žádné důkazy, stěžovatel
neznal lidi, kteří jej přepadli a neměli ani žádné svědky.
Nezákonnost rozhodnutí soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. může spočívat
v aplikaci nesprávného právního předpisu na daný případ, nebo sice v aplikaci správného
právního předpisu, avšak nesprávně interpretovaného.
Důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. představuje vadu řízení před správním
orgánem spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to
mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Kasační důvod podávaný §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pak spočívá
v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonnost
rozhodnutí o věci samé. Nesprávné zjištění skutkového stavu v řízení před soudem by mohlo
být považováno za jinou vadu řízení, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Z hlediska tvrzené nezákonnosti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě je třeba
vycházet z §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, podle kterého se žádost o udělení azylu jako
zjevně nedůvodná zamítne, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12. Zákon o azylu v §12 vyžaduje jako
podmínku pro udělení azylu, že žadatel o azyl je pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod, resp. má odůvodněný strach z takového pronásledování či z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině. Pojem
pronásledování je vymezen v §2 odst. 6 tohoto zákona tak, že jde o ohrožení života nebo
svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou
prováděna, podporována či trpěna úřady v tomto ustanovení určeného státu. Podle konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu tak nejsou potíže se soukromými osobami (tzv. mafií)
v domovském státě důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu (srov. například
rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 5/2003 - 51; 4 Azs 7/2003 - 60;
4 Azs 25/2003 - 80). Stěžovatel však neuvedl žádnou skutečnost, která by směřovala k tomu,
že byl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod.
Ohledně tvrzené příslušnosti k sociální skupině, které není poskytována zemí jeho
původu přiměřená a zákonná ochrana, uvádí Nejvyšší správní soud následující. Pojem
„sociální skupina“ je v ustálené judikatuře správních soudů vymezen jako skupina osob
podobného společenského původu nebo postavení, obdobných majetkových poměrů,
společenských obyčejů apod. (srv. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49). Osoby, jimž není poskytována zemí jeho původu
přiměřená a zákonná ochrana však tuto charakteristiku nesplňují. Nelze je proto považovat
za sociální skupinu ve výše uvedeném smyslu. Nejvyšší správní soud proto souhlasí
s žalovaným, že z výpovědi stěžovatele nelze dovodit, že k této „skupině“ osob vůbec náleží.
Sám stěžovatel uvádí, že policie neměla dostatečné informace (důkazy) k provedení
konkrétních úkonů. Z jeho tvrzení také nijak nevyplývá, že by se dostatečným způsobem
pokoušel o nápravu za použití prostředků, které mu nabízí ukrajinský právní systém.
Krajský soud v Ostravě tak správně posoudil, že během celého správního řízení nebyly
zjištěny jakékoli okolnosti, které by nasvědčovaly, že stěžovatel byl pronásledován z výše
uvedených důvodů a že tedy jím tvrzené důvody nejsou zákonem stanovenými důvody
pro udělení podle §12 zákona o azylu. Krajskému soudu tedy nelze vytknout, jestliže potvrdil
postup žalovaného, který stěžovatelovu žádost o udělení azylu odmítl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Námitka stěžovatele ohledně
nezákonnosti rozhodnutí soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem je
proto nedůvodná.
Další námitky stěžovatele směřují k nesprávnému zjištění skutkového stavu soudem,
resp. správním orgánem. Podle názoru Nejvyššího správního soudu jak soud, tak i žalovaný
při svém rozhodnutí měly dostatek podkladů pro dostatečné posouzení případu. Skutkový
stav, který byl základem uvedených rozhodnutí, nevyžaduje doplnění. Jak správní orgán, tak
krajský soud, jej také správně zhodnotily a toto zhodnocení řádně odůvodnily. Ani v tomto
směru nelze jak žalovanému, tak ani krajskému soudu ničeho vytknout. I tyto námitky
stěžovatele jsou proto nedůvodné.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy z výše uvedených důvodů nezbylo, než kasační
stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítnout.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Protože
žalovaný, který měl úspěch ve věci, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že se žalovanému právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j s ou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu