ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.189.2004
sp. zn. 6 Azs 189/2004 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: O. M ., zastoupen JUDr. Jiřím Škodou, advokátem, se sídlem Chomutov, Příční 29,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Az 224/2003 - 23 ze dne
12. 1. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností podanou dne 8. 4. 2004 napadá
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Az 224/2003 - 23 ze dne 12. 1. 2004,
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2002, č. j.
OAM - 9604/VL - 20 - P16 - 2001, kterým bylo zastaveno řízení o udělení azylu podle §25
písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že je sice pravdou, že se nedostavil
k pohovorům ve dnech 4. 9. 2002 a 16. 9. 2002, avšak dle jeho názoru nikdo není povinen
se nepřetržitě nacházet na uvedené adrese, například když čerpá dovolenou, léčebný pobyt
atd. Stěžovatel žije v současné době s družkou O. D., českou občankou, která je ve vysokém
stupni gravidity. Stěžovatel má za to, že skutečnost slučování rodiny, případně další
skutečnosti, které mohou být zjištěny ve správním řízení, mohou být ku prospěchu stěžovatele
v řízení o udělení azylu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadeného
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Kromě toho stěžovatel navrhuje přiznání odkladného účinku jím podané kasační stížnosti.
Žalovaný se ke kasační stížnosti věcně nevyjádřil.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil pro posouzení této právní věci
zejména následující rozhodné skutečnosti: stěžovatel v průběhu správního řízení sdělil,
že bude pobývat na adrese „Ch., J. 5000“. Na tuto adresu mu bylo doručováno předvolání
k pohovoru na den 4. 9. 2002. Zásilka obsahující toto předvolání byla vrácena zpět, přitom
obsahovala údaj o tom, že adresát (tedy stěžovatel) je na uvedené adrese neznámý. Stěžovatel
byl následně opakovaně předvolán k pohovoru na den 16. 9. 2002, tentokrát již bylo
předvolání doručeno tak, že bylo uloženo u pověřeného pracovníka žalovaného podle §24
odst. 2 zákona o azylu s vyvěšením oznámení o uložení. Stěžovatel se k pohovoru nedostavil.
Následně bylo dne 17. 9. 2002 žalovaným rozhodnuto o zastavení řízení. Z obsahu soudního
spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že postup žalovaného shledal Krajský soud v Ústí nad
Labem k uplatněnému žalobnímu bodu stěžovatele oprávněným a jím podanou žalobu zamítl.
Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 31. 3. 2004 na adresu „Ch., 17. l. 4628“; ten jej napadl
kasační stížností předanou k poštovní přepravě dne 8. 4. 2004.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“); kasační stížnost je tak podána osobou
oprávněnou. Přestože stěžovatel výslovně na žádný z kasačních důvodů podávaných z §103
odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s. neodkazuje, přitom ani po obsahové stránce se jím podaná kasační
stížnost nejeví zcela zřetelnou, Nejvyšší správní soud přistoupil na samu hranici příznivosti
posouzení jejího obsahu pro stěžovatele a dovodil, že stěžovatel svými tvrzeními míří
na nesprávné posouzení právní otázky soudem ohledně splnění podmínek pro zastavení řízení
před žalovaným. Nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
je přitom kasačním důvodem podávaným z §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a kasační stížnost
tak Nejvyšší správní soud, vědom si velkorysosti tohoto svého posouzení pro stěžovatele,
shledává přípustnou.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
v mezích uplatněného kasačního důvodu přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Podle §23 odst. 2 zákona o azylu je žadatel (v daném případě stěžovatel) povinen
dostavit se na předvolání ministerstva (v daném případě žalovaného) k pohovoru. Podle §25
písm. d) zákona o azylu se řízení o udělení azylu zastaví mimo jiné tehdy, jestliže se žadatel
bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru a na základě dosud zjištěných
skutečností nelze rozhodnout. Podle §24 odst. 1 zákona o azylu se písemnosti doručují
do vlastních rukou žadatele o udělení azylu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se písemnost,
kterou se nepodařilo doručit, uloží v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde je žadatel
o udělení azylu hlášen k pobytu, nebo v ministerstvem určeném azylovém zařízení, je-li
hlášen k pobytu mimo azylové zařízení. Oznámení o uložení nedoručené písemnosti se vyvěsí
v přijímacím nebo pobytovém středisku na úřední desce. Nevyzvedne-li si adresát zásilku
do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát
o uložení nedozvěděl. Podle odstavce 3 téhož ustanovení pak po hodnověrném zjištění,
že se žadatel o udělení azylu dlouhodobě nezdržuje v místě, kde je hlášen k pobytu,
se v případě, že místo jeho pobytu není známo, doručení provede podle odstavce 2.
V projednávané věci je tedy rozhodující, zda byly splněny kumulativně podmínky
podávané z §25 písm. d) zákona o azylu, tj. zda se žadatel bez vážného důvodu opakovaně
nedostavil k pohovoru (na který byl řádně předvolán) a zda na základě dosud zjištěných
skutečností nebylo možno rozhodnout. Při posouzení této otázky Nejvyšší správní soud nutně
musí vycházet z toho, že stěžovatel v kasační stížnosti nijak nepopírá, že by se v místě,
kde se zdržovat měl a na které mu bylo také doručováno, skutečně nezdržoval.
Nezpochybňuje ani samotný údaj obsažený na nedoručené zásilce, z něhož žalovaný
vycházel, a sice že na adrese, na které se měl zdržovat (a nezdržoval se), nebyl znám,
a konečně nezpochybňuje ani skutečnost, že žalovanému nebylo v době, kdy předvolával
stěžovatele k pohovoru, místo pobytu známo. Žádná tvrzení v tomto směru neuvádí a žádné
důkazy Nejvyššímu správnímu soudu nepředkládá. Pokud tedy stěžovatel nyní nečiní spornou
skutečnost, z níž žalovaný při opakovaném doručení předvolání k pohovoru na den
16. 9. 2002 vycházel, tj. že se v místě, kam mu poprvé bylo doručováno předvolání
na pohovor, který se měl konat dne 4. 9. 2002, nezdržoval, pouze argumentuje v tom směru,
že mu nelze bránit například odjet na dovolenou, ani nezpochybňuje skutečnost, že se neměl
na uvedeném místě zdržovat, pak není zpochybněn závěr žalovaného o tom, že bylo
hodnověrně zjištěno, že se stěžovatel v místě, kde je hlášen k pobytu, dlouhodobě nezdržuje
(§24 odst. 3 zákona o azylu). Nejvyšší správní soud tedy neshledává důvodu ke zpochybnění
způsobu, jakým bylo doručeno opakované předvolání k pohovoru na den 16. 9. 2002;
doručováno bylo podle §24 odst. 2 zákona o azylu, neboť k tomu byly za shora popsaných
skutkových okolností splněny podmínky podle odstavce 3 téhož ustanovení (ani nesplnění
těchto podmínek ostatně stěžovatelem namítáno není). Obě předvolání byla skutečně
doručována zákonem předepsaným způsobem a k žádnému z nich se stěžovatel k pohovoru
nedostavil. Důvody, pro které se stěžovatel nedostavil, jsou přitom zřejmé: stěžovatel
ve skutečnosti o pohovoru nevěděl. Ze shora popsaných okolností však vyplývá, že tuto
skutečnost nelze přičítat k tíži žalovaného. Nesplnění slibu vlastníka bytu ohledně
informování stěžovatele o pokusu doručit poštovní zásilku určenou stěžovateli, pokud vlastník
bytu vůbec o takovém pokusu mohl vědět, jímž toliko nyní stěžovatel argumentuje,
nepředstavuje pro stěžovatele důvod jakkoli liberační. Jiné vážné důvody, které by tu měly
být z hlediska podmínek vyplývajících z §25 písm. d) zákona o azylu soudem zohledněny,
stěžovatel k posouzení nenabízí, přitom ani Nejvyšší správní soud je sám na základě obsahu
správního spisu neshledává. První podmínka podle §25 písm. d) zákona o azylu,
tj. opakované nedostavení se k pohovoru, je tedy splněna. Bylo-li třeba vést se stěžovatelem
pohovor, neboť žalovanému nebyly v daném stádiu správního řízení známy všechny okolnosti
a důvody jeho žádosti o udělení azylu, pak lze souhlasit se žalovaným a následně i s krajským
soudem v otázce splnění druhé z obou shora uvedených podmínek podávaných z §25
písm. d) zákona, tj. že v daný okamžik nebylo možno věc rozhodnout. Obě podmínky
pro zastavení řízení podávané z §25 písm. d) zákona o azylu tak byly dle přesvědčení
Nejvyššího správního soudu v tomto konkrétním stěžovatelově případu splněny. Dospěl-li
ke shodnému závěru i krajský soud, pak se žádné nesprávnosti v posouzení této právní otázky,
jež by mohla přivodit nezákonnost jeho rozhodnutí, nedopustil.
Za této situace, kdy kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, který
zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení o udělení azylu, není jakkoli
relevantní stěžovatelovo tvrzení o soužití s družkou, která je gravidní, ani jeho úvaha
podávaná v kasační stížnosti ohledně slučování rodiny.
Nejvyššímu správní soudu tedy nezbývá než uzavřít, že Krajský soud v Ústí
nad Labem použil ohledně splnění podmínek pro zastavení řízení o udělení azylu podle §25
písm. d) zákona o azylu správný právní předpis a správnou právní normu, přitom
se nesprávnosti nedopustil ani při výkladu. Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační
stížnost nedůvodnou a podle §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl. Za této procesní situace se již
Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež
by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. února 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu