ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.223.2004
sp. zn. 6 Azs 223/2004 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Marie Turkové v právní věci
žalob k yně: N. S., zastoupena JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem, se sídlem
Masarykova 43, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 27. 4. 2004, č. j. 59 Az 148/2003 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského
soudu v Ostravě č. j. 59 Az 148/2003 - 23 ze dne 27. 4. 2004, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 5808/VL - 07 - 19 - 2003 ze dne
18. 11. 2003, kterým byla zamítnuta její žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Stěžovatelka k výzvě soudu doplněné kasační stížnosti formálně namítá kasační
důvody podávané z §103 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí, že krajský soud, který ve věci rozhodoval, měl tvrzený
i prokázaný skutkový děj posoudit dle §12 a §14 zákona o azylu. Na území České republiky
žije stěžovatelčin otec, který zde má „řádné zaměstnání (resp. pracovní povolení)“,
stěžovatelka je tak z jeho strany sociálně zajištěna a má opatřeno řádné bydlení. Z tohoto
důvodu jí měl být udělen azyl. Stěžovatelka proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku
a vrácení věci krajskému soudu, který jej vydal, k dalšímu řízení. Zároveň stěžovatelka
navrhuje přiznání odkladného účinku jí podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že nedostatek sociálních jistot
v zemi stěžovatelčina původu a přání zůstat v České republice se svým otcem, který zde
pracuje, nejsou důvody, pro které by měl být stěžovatelce udělen azyl podle §14 zákona
o azylu. Humanitární azyl není dle žalovaného určen k legalizaci pobytu cizinců na území
České republiky, jak se o to pokusila stěžovatelka, když jí bylo uloženo vyhoštění. Žalovaný
proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatelka
o udělení azylu požádala 4. 11. 2003, přitom v průběhu správního řízení uvedla, že zemi
svého původu opustila v září 2003 z toho důvodu, že tam nelze získat práci; v České republice
byla za prací již v letech 2000 až 2003, o azyl zde tedy žádá z důvodu legalizace pobytu,
neboť jí bylo uděleno správní vyhoštění. V zemi svého původu již dále nechce žít. Žalovaný
stěžovatelčinu žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, neboť považoval za objasněné, že důvodem žádosti o udělení azylu byla nemožnost
nalézt v zemi svého původu pracovní uplatnění a snaha legalizovat zde svůj pobyt. V rámci
odůvodnění rozhodnutí se žalovaný dále vyslovil i k nesplnění důvodů pro udělení azylu
podle §12, §13 a §14 zákona o azylu. Jeho rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou, v níž
stěžovatelka zopakovala základní důvody, které ji vedly k podání žádosti o udělení azylu,
poukazovala ne nemožnost získání práce v zemi svého původu, na nezaměstnanost, na bídu,
dále poukazovala na skutečnost, že v České republice žije stěžovatelčin otec, na své dobré
úmysly a na to, že sice v České republice porušuje zákony, ale nemá jinou možnost. Krajský
soud stěžovatelčinu žalobu zamítl, když shodně s žalovaným dospěl k závěru, že jsou
v případě stěžovatelky naplněny podmínky podávané z §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
a že žalovaný nepochybil, pokud stěžovatelčinu žádost jako zjevně nedůvodnou zamítl.
Kromě toho se krajský soud vyslovil i k procesním otázkám řízení před žalovaným
a pochybení neshledal. Rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 3. 5. 2004, ta jej napadla
kasační stížností dne 7. 5. 2004.
Stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas (§106
odst. 2 s. ř. s.). Pokud jde o uplatněné kasační důvody, pak stěžovatelka v doplnění kasační
stížnosti sice formálně odkazuje na §103 odst. 1 písm. a, b, a c) s. ř. s., avšak její obsah
uplatnění těchto kasačních důvodů nenasvědčuje. Stěžovatelka neuvádí, že by řízení
před krajským soudem bylo zmatečné z toho důvodu, že by chyběly podmínky řízení, že by
ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo že by byl soud nesprávně obsazen, ani že by bylo
rozhodnuto v její neprospěch v důsledku trestného činu soudce (§103 odst. 1 písm. c/ s. ř. s.).
Kromě toho z obsahu kasační stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka namítala vady řízení
před žalovaným, pro které měl krajský soud její rozhodnutí zrušit, avšak neučinil tak (§103
odst. 1 písm. b/ s. ř. s.), neboť stěžovatelka toliko namítá, jak měl krajský soud věc posoudit
a jaká ustanovení měl aplikovat. Zbývá tedy toliko kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Právní otázkou, která měla být dle stěžovatelky posouzena
nesprávně, je právní otázka splnění podmínek pro zamítnutí žádosti o udělení azylu jako
zjevně nedůvodné a právní otázka týkající se nezbytnosti rozhodovat o důvodech pro udělení
azylu podávaných z §12 a §14 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud, vědom si přípustnosti
tohoto svého závěru pro stěžovatelku, neboť právě uvedenou konstrukci jejího kasačního
důvodu bylo zapotřebí z obsahu kasační stížnosti včetně jejího doplnění nepřímo dovozovat,
pro posléze uvedený a soudem dovozovaný kasační důvod shledává kasační stížnost
přípustnou.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v mezích
řádně uplatněného kasačního důvodu (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako
zjevně nedůvodná, jestliže žadatel (v tomto případě stěžovatelka) neuvádí skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Podle tohoto ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod (písm. a/), nebo že má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště (písm. b/). Pokud stěžovatelka v průběhu správního řízení setrvala
na konstataci důvodů, pro které o azyl požádala, směřujících k legalizaci pobytu v České
republice, a na poukazu na špatné životní podmínky v zemi jejího původu a na otcův pobyt
v České republice, pak tato tvrzení objektivně nesvědčila o tom, že by mohla být v zemi
svého původu pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, ani že by měla
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Stěžovatelka
neuvedla, že by hodlala uplatňovat politická práva, že by jí v tom bylo bráněno a že by
dokonce byla za jejich uplatňování pronásledována. Stěžovatelka rovněž nepoukazovala
na skutečnosti, které by jakkoli mohly odůvodnit její případné obavy z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo
pro zastávání určitých politických názorů. V takovém případě tedy byly důvody k aplikaci
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Posoudil-li tuto právní otázku Krajský soud v Ostravě
shodně, pak v tomto jeho posouzení Nejvyšší správní soud nezákonnost neshledává. Dospěl-li
přitom krajský soud k závěru, že aplikace §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu byla důvodná,
neměl se samostatně zabývat splněním podmínek podávaných z §12 až 14 zákona o azylu.
Pokud totiž nebyly s ohledem na stěžovatelčina tvrzení učiněná v průběhu správního řízení
samostatně posuzovány důvody podle §12 zákona o azylu, toliko bylo shledáno,
že stěžovatelka neuvedla ničeho, co by svědčilo o tom, že by byť jen mohla být vystavena
pronásledování, jak má na mysli §12 zákona o azylu, což je závěr pro aplikaci §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu dostačující, nebylo důvodu posuzovat splnění podmínek podávaných
z §14 zákona o azylu, a krajský soud tak ani nečinil. Pro rozhodování žalovaného o udělení
azylu z důvodu předvídaného v §14 zákona o azylu je určující závěr o neexistenci důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Tyto důvody však při zamítnutí žádosti
s odkazem na §16 odst. 1 písm. g) zákona samostatně zjišťovány nejsou, a proto krajský soud
nepochybil, pokud se jimi vůbec nezabýval.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní
soud samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by
překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu