ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.240.2004
sp. zn. 6 Azs 240/2004 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: Y. B., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka Liberec, ze dne 21. 5. 2004, č. j. 59 Az 303/2003 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepři znává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, č. j. 59 Az 303/2003 - 15 ze dne 21. 5. 2004, kterým bylo
zrušeno jeho rozhodnutí č. j. OAM - 3923/CU - 06 - P16 - 2001 ze dne 4. 12. 2002
o zastavení řízení o udělení azylu pro bezdůvodné opakované nedostavení se k pohovoru
a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Důvodem ke zrušení rozhodnutí stěžovatele byla
skutečnost, že ze správního spisu nevyplynulo, že by pro potřeby předvolání k pohovoru byl
zjišťován pobyt žalobce, tj. že správní spis neobsahoval údaje o ověření těchto skutečností.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost napadeného rozsudku pro nesprávné
posouzení právní otázky soudem podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí, že krajský soud, který ve věci rozhodoval, nedůvodně
předpokládal dlouhodobou nepřítomnost účastníka řízení v místě hlášeného pobytu
a nedostatek známosti jeho pobytu ve smyslu §24 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), když sám žalobce podle odůvodnění rozsudku (ve druhém
odstavci na první straně) argumentuje tvrzením, že mu byla v inkriminované době běžně
doručována korespondence na adresu jeho hlášeného pobytu P. p. R. č. p. 812, kam byl
rovněž obeslán též výzvou k pohovoru. Z toho je zřejmé, že žalobce se v místě hlášeného
pobytu v době doručování výzvy k pohovoru zdržoval a není proto ani důvod k aplikaci §24
odstavce 3 zákona o azylu. Stěžovatel doručil předmětnou výzvu podle §24 odstavce 2
zákona o azylu. Ze shora uvedeného důvodu navrhuje stěžovatel zrušení napadeného
rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce své vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 4. 12. 2002
zastavil řízení o udělení azylu podle §25 písm. d) zákona o azylu, a sice z toho důvodu,
že se žalobce opakovaně nedostavoval k pohovorům, který měly proběhnout dne 19. 11. 2002
a dne 2. 12. 2002, ač byl o obou pohovorech vyrozuměn. Ve správním spisu je založeno
předvolání žalobce k pohovoru na den 8. 11. 2002, které bylo žalobci do vlastních rukou
zasíláno poštou na adresu „P. p. R. č. p. 812“, zásilka se však stěžovateli vrátila zpět s tím, že
adresát je na uvedené adrese neznámý. Následně byl žalobce předvoláván na pohovory, které
se měly konat ve dnech 19. 11. 2002 a 2. 12. 2002, tak, že předvolání bylo uloženo u
pověřeného zaměstnance stěžovatele. Oznámení o uložení bylo ve dnech 8. 11. 2002 a 19. 11.
2002 vyvěšeno v pobytovém středisku na úřední desce. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší
správní soud zjistil, že v průběhu soudního řízení žalobce opět uváděl adresu „P. p. R. č. p.
812“ a tvrdil, že mu předvolání k pohovorům nebyla doručena. Krajský soud jeho tvrzení
shledal důvodnými a rozhodnutí stěžovatele o zastavení řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 25. 5. 2004, kasační stížnost
byla podána dne 7. 6. 2004 faxem, následně byla soudu doručena poštou dne 10. 6. 2004.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek krajského soudu vzešel
(§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), a kasační stížnost je tak
podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatel uplatňuje kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a kasační stížnost
je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v mezích
řádně uplatněného kasačního důvodu (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Podle §24 zákona o azylu (ve znění zákona č. 2/2002 Sb.) se písemnosti doručují
do vlastních rukou žadatele o udělení azylu (odstavec 1). Písemnost, kterou se nepodařilo
doručit, se uloží v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde je žadatel o udělení azylu hlášen
k pobytu, nebo v ministerstvem určeném azylovém zařízení, je-li hlášen k pobytu mimo
azylové zařízení. Oznámení o uložení nedoručené písemnosti se vyvěsí v přijímacím nebo
pobytovém středisku na úřední desce. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 10 dnů od uložení,
považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl
(odstavec 2). Po hodnověrném zjištění, že se žadatel o udělení azylu dlouhodobě nezdržuje
v místě, kde je hlášen k pobytu, se v případě, že místo jeho pobytu není známo, doručení
provede podle odstavce 2 (jak vyplývá z odstavce 3 téhož ustanovení).
Dospěl-li krajský soud k závěru, že správní spis neobsahuje doklady o tom, že by
pro potřeby doručení předvolání k pohovoru na dny 19. 11. 2002 a 2. 12. 2002 byl zjišťován
žalobcův pobyt, ač tato skutečnost podle §24 odst. 3 zákona o azylu zjišťována být měla,
použil správný právní předpis a správnou právní normu, přitom jím podaný výklad Nejvyšší
správní soud aprobuje. Doručení podle §24 odst. 2 zákona o azylu, tj. uložení zásilky
v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde je žadatel o udělení azylu hlášen k pobytu,
nebo v ministerstvem určeném azylovém zařízení, je-li hlášen k pobytu mimo azylové
zařízení, a vyvěšení oznámení o uložení nedoručené písemnosti v přijímacím nebo pobytovém
středisku na úřední desce, přichází v úvahu toliko po hodnověrném zjištění, že se žadatel
o udělení azylu dlouhodobě nezdržuje v místě, kde je hlášen k pobytu, a že místo jeho pobytu
není známo, jak vyplývá z §24 odst. 3 zákona o azylu. Pokud stěžovatel doručoval způsobem
stanoveným v §24 odst. 2 zákona o azylu bez toho, že by zkoumal splnění podmínek
k takovému postupu podávaných z §24 odst. 3 zákona o azylu, případně bez toho, že by byly
splněny samy o sobě podmínky podávané z §24 odst. 2 zákona o azylu (pokud by podle §24
odst. 3 téhož zákona nepostupoval), pak porušil ustanovení o řízení, což v daném případě
mělo přímý vliv na zákonnost rozhodnutí o zastavení řízení před stěžovatelem. Tvrdí-li nyní
stěžovatel, že žalobce se v místě hlášeného pobytu v době doručování výzvy k pohovoru
zdržoval a není proto důvod k aplikaci §24 odstavce 3 zákona o azylu, tomu odpovídají
zjištění Nejvyššího správního soudu, který, byť až po vyvinutí značného úsilí, žalobci
v průběhu řízení o kasační stížnosti písemnost doručil prostřednictvím Policie České
republiky na jím uváděnou adresu „P. p. R. č. p. 812“, když se mu předchozí zásilka tam
žalobci doručovaná vrátila zpět s odůvodněním „číslo popisné neexistuje, adresát neznámý“.
Pokud však dále stěžovatel tvrdí, že žalobci doručil předmětnou výzvu (zřejmě myšleno obě
předvolání) podle §24 odstavce 2 zákona o azylu, pak takové tvrzení by mohlo obstát toliko
tehdy, pokud by z obsahu správního spisu vyplývalo, že stěžovatel ohledně jednotlivých
písemností skutečně postupoval podle §24 odst. 2 zákona o azylu, tj. uložil zásilky a vyvěsil
oznámení o uložení nedoručené písemnosti v přijímacím nebo pobytovém středisku na úřední
desce, a to poté, kdy se mu je nepodařilo doručit postupem podle §24 odstavce 1 téhož
zákona. Tak tomu však v daném případě podle obsahu správního spisu nebylo; při doručování
předvolání k pohovorům, které se měly konat ve dnech 19. 11. 2002 a 2. 12. 2002, nebyl
žádný pokus o jejich faktické doručení žalobci učiněn, a tedy tato předvolání nelze považovat
za písemnosti, které se nepodařilo doručit, jak stanoví §24 odst. 2 zákon o azylu. Z toho lze
tedy uzavřít, že žádné z obou předvolání (na pohovory konané ve dnech 19. 11. 2002 a 2. 12.
2002) nebylo doručeno způsobem, který předvídá §24 odst. 2 zákona o azylu.
Za shora uvedených okolností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná. Proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalobci. Protože však žalobce žádné náklady
neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly, ze spisu nezjistil,
rozhodl tak, že žalobci, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu