ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.25.2005
sp. zn. 6 Azs 25/2005 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
stěžovatele: T. T. D., zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8,
Brno, a dalšího účastníka: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2004,
č. j. 46 Az 1069/2003 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá.
II. Ministerstvu vnitra se nepři zn ává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 21. 10. 2003,
č. j. OAM - 1129/VL - 10 - P17 - 2003, nebyl žalobci udělen azyl podle ustanovení §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Zároveň žalovaný rozhodl,
že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona. Správní
orgán rovněž uvedl, že v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že důvodem žádosti
o udělení azylu je snaha legalizovat pobyt na území České republiky po té, kdy žalobce přijel
ze země původu - Vietnamu za svým bratrem, který v ČR podniká.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu,
kterou napadl rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu výroku. Žalobce namítl porušení
ustanovení §3 odst. 3, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (správní řád), a dále porušení §12 a §91
zákona o azylu. Žalobce uvedl, že podle jeho názoru pronásledováním ve smyslu zákona
o azylu se rozumí i výkon vojenské služby, protože jde o opatření působící psychický nátlak,
v jeho vlasti jsou podmínky výkonu vojenské služby horší než v demokratických státech.
Uvedl, že se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, resp. podmínky pro vztažení překážky vycestování podle §91 citovaného zákona.
Pokud jde o skutkové důvody, odkázal na obsah správního spisu žalovaného.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2004,
č. j. 46 Az 1069/2003 - 19, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že žalobcem uplatněné důvody nelze podřadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze azyl
udělit a žalobce tak nesplnil zákonné podmínky pro jeho přiznání a rovněž nebyly shledány
žádné překážky vycestování do země původu.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
dne 1. 10. 2004 kasační stížnost, kterou k výzvě krajského soudu ze dne 1. 11. 2004,
č. j. 46 Az 1069/2003 - 31, ve stanovené lhůtě doplnil podáním ze dne 16. 12. 2004.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl žalobci doručen dne
23. 9. 2004, kasační stížnost byla podána na poštu k přepravě 1. 10. 2004 a doručena
Krajskému soudu v Praze 4. 10. 2004. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatel výslovně uplatnil důvody podle §103 odst. 1
písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel uvádí,
že žalovaný správní orgán při zjišťování skutkového stavu věci porušil ustanovení §3 odst. 3,
4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Dále stěžovatel
uvádí, že se cítí být rozhodnutím správního orgánu zkrácen na svých právech v důsledku
porušení ustanovení §12 a §14 zákona o azylu, a pro tyto vytýkané vady měl soud,
který ve věci rozhodoval, toto rozhodnutí zrušit. Stěžovatel stejně jako v řízení o udělení
azylu uvádí důvody, které ho vedly k odchodu z vlasti a podání žádosti o azyl v České
republice, a zmiňuje se o režimu, který panuje ve Vietnamu a kterým jsou podle jeho mínění
potlačována základní lidská práva a svobody. Z těchto důvodů má obavy z pronásledování
ze strany státních orgánů po návratu do země původu. Pronásledování mu rovněž hrozí
i vzhledem k tomu, že se ve Vietnamu vyhýbá vojenské službě, neboť s tímto výkonem
služby vnitřně nesouhlasí a morálně ho odmítá, což vietnamské úřady podle jeho mínění nejen
nerespektují, ale dokonce takové postoje tvrdě postihují. Dále stěžovatel namítá, že správní
orgán ani krajský soud při svém rozhodování nepřihlédly k informacím o situaci ve Vietnamu,
konkrétně pak ke zprávě Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv
ve Vietnamu za rok 2003, ze které mj. vyplývá, že výsledky vládního snažení o dodržování
lidských práv zůstávají špatné a vláda pokračuje v jejich vážném porušování. I z těchto
důvodů má stěžovatel obavy z pronásledování v rodné zemi. Stěžovatel má za to, že jeho
osobní situace v zemi původu je důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů
ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu, a proto vytýká krajskému soudu, že při svém
rozhodování dostatečným způsobem nezkoumal rozhodnutí správního orgánu o neudělení
azylu podle §14 citovaného zákona. Stěžovatel má za to, že důvody, které ho vedly
k odchodu z vlasti a k podání žádosti o azyl v České republice jsou dostatečné pro udělení
azylu podle ustanovení §12 a §14 zákona o azylu.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a zároveň
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje se závěry
Krajského soudu v Praze. Uvádí, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí
krajského soudu byla vydána v souladu s právními předpisy, a odkazuje na obsah správního
spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněná ve správním řízení. Správní
orgán dále uvádí, že legalizaci pobytu nelze prosadit skrze právo azylové, k tomu měl
stěžovatel využít možností daných cizincům zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců,
jak již bylo uvedeno v odůvodnění rozhodnutí o neudělení azylu. Kasační stížnost považuje
za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. Rovněž nepodporuje návrh stěžovatele na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil stížnostní důvody podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost. Skutková podstata je se spisy v rozporu,
pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spise
obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková
podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr
učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru. Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání
žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu,
který správně po právní stránce posoudil a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry Krajského
soudu v Praze a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelem uváděné důvody
pro udělení azylu, a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení
před soudem, nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu
žadateli azyl udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak Krajský soud v Praze právní otázku
v předcházejícím řízení posoudil správně. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Praze správně usoudil a rozhodl, že stěžovatel nemá
nárok na udělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 a podle §14 zákona o azylu a že se na něj
nevztahuje překážka vycestování podle §91 citovaného zákona. S námitkami stěžovatele
se Krajský soud v Praze náležitým a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého
rozhodnutí vypořádal.
Námitku stěžovatele, že pronásledováním ve smyslu zákona o azylu se podle jeho
názoru rozumí i výkon vojenské služby, protože jde o opatření způsobující psychický nátlak
a že v zemi původu - Vietnamu jsou podmínky výkonu této vojenské služby horší,
než v demokratických státech, nelze přijmout, neboť se jedná o zákonem stanovenou
povinnost jednotlivce vůči státu, nikoliv o perzekuci ze strany státní moci. Uváděné
skutečnosti nejsou důvodem pro udělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
o azylu. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu.
Námitka, že při rozhodování nebylo žalovaným a krajským soudem přihlédnuto
k informacím o situaci ve Vietnamu, konkrétně pak ke zprávě Ministerstva zahraničí USA
o stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu za rok 2003, je irelevantní, neboť bylo
vycházeno z informací o situaci ve Vietnamu, které byly správním orgánem shromážděny
v průběhu vedeného správního řízení - jedná se o materiál Ministerstva vnitra, Velká Británie
- Vietnam - hodnocení země, říjen 2002, Informace Ministerstva zahraničních věcí České
republiky ze dne 29. 12. 2000 a ze dne 13. 6. 2003 týkající se Vietnamu a další aktuální
informace o zemi původu žalobce z databáze České tiskové kanceláře, na něž bylo řádně
odkázáno v odůvodnění rozhodnutí, a na které i žalobce odkazuje ve své žalobě.
Námitkou stěžovatele, že jeho osobní situace v zemi původu je důvodem pro udělení
azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu, se Nejvyšší správní soud
nezabýval, neboť tato skutečnost nebyla stěžovatelem v žalobě namítána.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Praze nepochybil,
jestliže považoval rozhodnutí žalovaného za zákonné a neshledal na něm vady řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými námitky
stěžovatele o tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Žalovaný správní orgán i Krajský soud v Praze postupovaly správně, když důvody
uplatňované stěžovatelem neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a nezbytném poučení účastníků o složení senátu, se z důvodu
nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu