ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.274.2004
sp. zn. 6 Azs 274/2004 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalob k yně: A.
K ., zastoupena JUDr. Karlem Páskem, advokátem, se sídlem V. P. Čkalova 1/328, Praha 6,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3.
2004, č. j. 8 Az 151/2003 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného č. j. OAM - 3237/VL - 10 - P08 - R2 - 2001 ze dne
5. 3. 2003 bylo rozhodnuto, že se žalobkyni (dále jen „stěžovatelka“) neuděluje azyl
podle §12, 13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
a že se na ni nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Žalovaný
své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka v průběhu řízení neuvedla žádné skutečnosti,
které by představovaly pronásledování ve smyslu Ženevské úmluvy. Zmínila pouze potíže
se sháněním zaměstnání, bydlení a prostředků k obživě. Rovněž zmínila, že byla vydírána
neznámými muži a nedostalo se jí pomoci policie. Žalovaný tak po zhodnocení
stěžovatelčiných výpovědí neshledal splnění podmínek výše uvedených ustanovení zákona
o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka v zákonné lhůtě žalobu k Městskému
soudu v Praze, v níž namítala porušení jednotlivých ustanovení zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení, ukládajících procesní povinnosti správnímu orgánu. Tyto své námitky však
nijak blíže nekonkretizovala, pouze doplnila, že nemá peníze, které by měla platit mafii. Dále
namítala porušení §12 a §91 zákona o azylu.
V záhlaví tohoto rozsudku, blíže označeným rozsudkem Městského soudu v Praze,
byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. V odůvodnění soud uvedl, že skutková zjištění, z nichž
vycházelo rozhodnutí žalovaného, byla dostatečná a závěry vyjádřené v napadeném
rozhodnutí jsou v souladu se zákonem. Dále konstatoval, že žalovaný postupoval správně,
když stěžovatelce azyl pro nesplnění podmínek zákona o azylu neudělil, jelikož jí uváděné
skutečnosti nelze považovat za pronásledování či opodstatněnou obavu z něho ve smyslu §12
tohoto zákona. Soud se rovněž ztotožnil se závěry žalovaného o nesplnění podmínek
pro udělení azylu dle §13 a §14 a o neexistenci překážek vycestování podle §91 zákona
o azylu.
Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka
prostřednictvím svého zástupce dne 1. 6. 2004 kasační stížnost, v níž zejména uvedla,
že rozsudek městského soudu jí byl doručen 26. 4. 2004, ona dne 6. 5. 2004 (tedy v průběhu
dvoutýdenní lhůty k podání kasační stížnosti) podala u Městského soudu v Praze žádost
o určení advokáta. Česká advokátní komora určila k jejímu zastupování JUDr. Karla Páska,
a to přípisem ze dne 7. 5. 2004. Jmenovaný advokát převzal předmětné určení dne 13. 5. 2004
a následujícího dne vyzval stěžovatelku k předložení podkladů pro právní zastoupení.
Stěžovatelka však ani oznámení o určení advokáta ani jeho žádost o předání podkladů
neobdržela, a proto byla advokátem vyzvána opakovaně a tuto výzvu převzala až dne
31. 5. 2004. S odkazem na tyto skutečnosti, zejména pak okolnost, že se stěžovatelka o určení
advokáta dozvěděla až 31. 5. 2004, nastala dle jejího názoru v daném případě situace, kterou
předpokládá ust. §35 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
a proto je kasační stížnost podána v zákonné lhůtě. Dále tvrdí, že v řízení před soudem došlo
k vadám řízení spočívajícím v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí žalovaného měl zrušit (tedy kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.).
V této souvislosti odkázala zejména na žalovaným provedený pohovor a zároveň uvedla,
že žalovaný mohl její tvrzení dále ověřit například dotazem u policejních orgánů
v Moldavsku. Rovněž soud měl přistoupit k jejímu výslechu, aby tak zjistil, že ona sama má
stále opodstatněný strach z pronásledování. Zároveň stěžovatelka požádala o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu tak i rozsudek krajského soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy a plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatelky učiněné ve správním řízení. Z výše uvedených důvodů navrhuje
žalovaný zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), stěžovatelka
je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). S přihlédnutím ke všem okolnostem daného
případu (zejména s ohledem na specifičnost postavení žadatelů o azyl) šel soud až za samou
hranici vstřícnosti a dovodil, že v průběhu lhůty pro podání kasační stížnosti stěžovatelka
dostatečným způsobem projevila svou vůli kasační stížnost podat, a proto je kasační stížnost
podána včas. Z obsahu podání lze dovodit, že stěžovatelka namítá kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., a tedy kasační stížnost je přípustná.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka namítala porušení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž
správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností, které
sdělila sama stěžovatelka v průběhu pohovoru. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování
skutkové podstaty byl žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem a že by tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit,
že by napadené rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Žalovaný musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje
pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl
obvykle poskytován. Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatelky postupoval, přičemž
ze spisu není patrno, a stěžovatelka to ani netvrdí, že by byla jakýmkoliv způsobem v průběhu
řízení o udělení azylu omezována při sdělení důvodů azylu, jež sama uplatňovala. Skutkový
stav tak byl zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení
daného případu dostačující. Konkrétní stěžovatelčina námitka, že správní orgán mohl učinit
například dotaz na moldavské policejní orgány, není oprávněná, protože v zájmu zajištění
ochrany žadatelů o azyl je nepřípustné, aby o skutečnosti, že tato osoba požádala v jiné zemi
o azyl, byly byť nepřímo informovány státní orgány její vlasti. Pro posouzení daného případu
nebylo další zjišťování skutkového stavu nezbytné. Krajský soud proto nepochybil,
když se s rozhodnutím žalovaného ztotožnil. Ani námitka, že k výslechu stěžovatelky měl
přistoupit Městský soud v Praze, není důvodná, protože stěžovatelka byla soudem poučena
o možnosti projevit nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání. Jelikož tak neučinila, nelze
soudu vyčítat, že s ohledem na výše uvedené potřebu jejího předvolání neshledal a ve věci
jednání nenařídil. Nejvyšší správní soud tedy důvody tvrzené ve smyslu §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. v posuzované věci neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu