ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.276.2004
sp. zn. 6 Azs 276/2004 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: N. P., zastoupena JUDr. Karlem Hruškou, advokátem, se sídlem Podolské
nábřeží 250/14, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2003,
č. j. OAM - 4779/VL - 19 - K01 - 2002, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2004, č. j. 30 Az 66/2003 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se ne př i zn ává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátu JUDr. Karlu Hruškovi, se sídlem Podolské nábřeží 250/14,
Praha 4, se př i znáv á odměna za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti
ve výši 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví nebyl žalobkyni (dále jen
„stěžovatelka“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), a nebyla na ni vztažena překážka vycestování podle §91 téhož
zákona. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka v průběhu řízení ke svým
problémům na Ukrajině uvedla pouze nemožnost nalézt stálé zaměstnání, potíže s dopravní
policií a vyhrožování ze strany neznámých osob. Dále poukázal na skutečnost, že pokud se
stěžovatelka cítila ve vlasti ohrožena, mohla se obrátit na kompetentní státní orgány, případně
i jiné instituce, což ovšem neučinila. Žalovaný tak po zhodnocení stěžovatelčiných výpovědí
neshledal splnění podmínek výše uvedených ustanovení zákona o azylu. Proti tomuto
rozhodnutí podala stěžovatelka v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové, v níž zejména namítala nedostatečné zjištění skutkového stavu žalovaným
a navrhovala doplnění dokazování.
Rozsudkem tohoto soudu ze dne 9. 1. 2004, č. j. 30 Az 66/2003 - 24, byla žaloba
stěžovatelky zamítnuta. V odůvodnění krajský soud uvedl, že skutková zjištění, z nichž
vycházelo rozhodnutí žalovaného, byla dostatečná a závěry vyjádřené v napadeném
rozhodnutí jsou v souladu se zákonem. Dále konstatoval, že žalovaný postupoval správně,
když stěžovatelce azyl pro nesplnění podmínek zákona o azylu neudělil, jelikož jí uváděné
skutečnosti nelze považovat za pronásledování či opodstatněnou obavu z něho ve smyslu
tohoto zákona. Soud se rovněž ztotožnil se závěry žalovaného o neexistenci překážek
vycestování podle §91 zákona o azylu.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku krajského
soudu, zároveň požaduje veřejné projednání věci a ustanovení tlumočníka do ukrajinského
jazyka. Dále uvádí, že žalovaný při svém rozhodování nebral v úvahu zejména §32 odst. 4
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v platném znění (dále jen „správní řád“), a to tím
způsobem, že nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné
podklady pro rozhodnutí, které tudíž nevycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
Stěžovatelka dále konstatuje, že rozhodnutí žalovaného nevyplývá ze zjištěných podkladů. Je
toho názoru, že jí měl být udělen humanitární azyl podle §14 zákona o azylu. Dovolává
se čl. 3 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, podle kterého nikdo nesmí být
mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu. V souvislosti
s rozhodnutím žalovaného o neexistenci překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu
poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (věc Cruz Varas z roku 1991
a věc Vilvarajah z roku 1991). V kasační stížnosti dále poukazuje na metodiku Vysokého
komisaře pro uprchlíky, podle níž i skutečnost, že někdo nebyl podroben pronásledování
může v kombinaci s obecným ovzduším nejistoty v zemi původu vést k závěru, že byl žadatel
v zemi původu pronásledován. Zároveň požádala o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy a plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatelky učiněné ve správním řízení. Z výše uvedených důvodů
navrhuje žalovaný zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
dále jen „s. ř. s.“), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), stěžovatelka je zastoupena advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit, že stěžovatelka namítá kasační důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s., a tedy kasační stížnost je přípustná.
K žádosti stěžovatelky, kterou se domáhá, aby bylo ve věci nařízeno jednání, Nejvyšší
správní soud uvádí, že podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li
dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Podle názoru zdejšího soudu
předložený správní i soudní spis obsahuje dostatek podkladů rozhodnutí, aniž by bylo
potřebné nařizovat jednání.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek, vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelčino tvrzení, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky související
s podmínkami udělení azylu podle §14 zákona o azylu, lze podřadit pod důvod kasační
stížnosti obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky může
přitom spočívat v aplikaci nesprávného ustanovení právního předpisu na daný skutkový stav
nebo sice v aplikaci správného ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně
interpretovaného.
Podle ustanovení §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit
azyl z humanitárního důvodu, pokud v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro
udělení azylu podle §12. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatelky je otázkou
správního uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je
ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž rámci se
může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu,
které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány
za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ze spisů
nevyplývají žádné skutečnosti svědčící o překročení mezí správního uvážení žalovaným nebo
o jeho zneužití, neboť žalovaný posoudil osobní situaci stěžovatelky a důvod hodný
zvláštního zřetele k udělení humanitárního azylu neshledal. Tato námitka stěžovatelky tedy
není důvodná.
Nejvyšší správní soud rovněž přezkoumal závěry krajského soudu ohledně posouzení
skutečnosti, zda byla stěžovatelka ve své vlasti pronásledována či se takového pronásledování
opodstatněně obávala z důvodů její rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu) a jejich
pochybení neshledal. Pronásledováním je přitom ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu třeba
rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelčina
původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před
takovým jednáním. Příkoří, jemuž se stěžovatelka vycestováním z vlasti vyhýbá,
tj. obtěžování telefonáty neznámých osob, není jevem státní mocí přímo vyvolaným, tajně
podporovaným, státními orgány vědomě trpěným či státní mocí záměrně nedostatečně
potlačovaným. Jde toliko o obtíže páchané ze strany soukromých osob. Tento závěr ohledně
nesplnění podmínek pronásledování učinil Nejvyšší správní soud s přísným respektováním
základních principů, na nichž je azylové zákonodárství obecně postaveno. Z čl. 1 odst. 2
Úmluvy o právním postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a z Protokolu
týkajícího se právního postavení uprchlíků přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967 lze
dovodit, že důvodem udělení azylu v případě represe musí být skutečnost, že jde o represi
ze strany státu. V případě stěžovatelky tak nezbývá než uzavřít, že z jejích vyjádření
učiněných u žalovaného nevyplynuly skutečnosti, podle nichž by se v jejím případě jednalo
o represi uskutečňovanou ze strany státu, ať již přímou, kdy stát sám by stěžovatelku
ze zákonem stanovených důvodů pronásledoval, tak i nepřímou, o kterou by se jednalo tehdy,
pokud by stát stěžovatelku před pronásledováním cíleně nechránil, a to i za situace, kdy
obecná situace v dané zemi vykazuje nižší úroveň ekonomických i společenských jistot
než v České republice a stěžovatelka měla obtíže při hledání stálého zaměstnání. Ke stejnému
závěru došel zdejší soud i ve vztahu k posouzení případné existence překážek vycestování
podle §91 zákona o azylu, neboť krajský soud své závěry podrobně, přesvědčivě a v souladu
se zákonem odůvodnil. Nejsou důvodné stěžovatelčiny námitky spočívající v porušení čl. 3
Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, neboť ve světle obou výše uvedených
judikátů Evropského soudu pro lidská práva by v jejím případě musela být splněna podmínka,
že vyhoštěním (zde povinností opustit území České republiky) bude vystavena reálnému
riziku mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení. Krajský soud správně dovodil,
že nic takového stěžovatelce v její vlasti nehrozí.
Stěžovatelčiny námitky ohledně porušení správního řádu žalovaným v řízení o udělení
azylu lze podřadit pod důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělila sama stěžovatelka. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové
podstaty byl žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
a že by tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit,
že by napadené rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Žalovaný musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro
udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl
obvykle poskytován. Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatelky postupoval, přičemž
ze spisu není patrno, a stěžovatelka to ani netvrdí, že by byla jakýmkoliv způsobem v průběhu
řízení o udělení azylu omezována při sdělení důvodů azylu, jež sama uplatňovala. Skutkový
stav tak byl zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení
daného případu dostačující. Krajský soud proto nepochybil, když se s rozhodnutím
žalovaného ztotožnil. Nejvyšší správní soud tedy důvody tvrzené ve smyslu §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. v posuzované věci neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odměna právnímu zástupci stěžovatelky, který jí byl ustanoven k její žádosti
pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové
č. j. 30 Az 66/2003 - 40, byla stanovena za jeden úkon právní služby (první porada s klientem
včetně převzetí zastoupení) na základě §9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §7 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve výši 1000 Kč. Výše hotových výdajů byla stanovena podle §13 odst. 3
advokátního tarifu taktéž za jeden úkon právní služby ve výši 75 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu