ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.297.2004
sp. zn. 6 Azs 297/2004 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: B. N ., zastoupen JUDr. Evou Poláčkovou, advokátkou, se sídlem Brno,
Starobrněnská 13, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 55 Az
475/2003 - 25 ze dne 24. 2. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ř i z ná v á .
III. Ustanovené advokátce JUDr. Evě Poláčkové, se sídlem Starobrněnská 13, Brno,
se př i z ná v á odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši
2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60
dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
č. j. OAM - 1996/AŘ - 2002 ze dne 9. 12. 2002. Tímto rozhodnutím bylo potvrzeno
rozhodnutí správního orgánu I. stupně č. j. OAM - 1660/VL - 14 - P17 - 2000 ze dne
28. 8. 2001, kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovateli neuděluje azyl podle §12, §13 odst. 1
a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že jeho žádost o azyl nebyla posouzena
individuálně, krajský soud vycházel z podkladů shromážděných správním orgánem, přestože
je zřejmé, že provedený pohovor byl pouhou formalitou a rozhodnutí bylo předem dáno
skutečností, že je Mongolec. Celý pohovor byl veden kapciózními a sugestivními otázkami,
přičemž i tlumočník evidentně spolupracoval se správním orgánem. Kromě toho stěžovatel
namítá, že má odůvodněný strach z politického pronásledování, v případě návratu do země
původu by byl uvězněn. Dle jeho názoru nenaplňuje podmínky ust. §16 zákona o azylu,
ale naopak splňuje předpoklady pro udělení azylu dle §14 zákona o azylu. V doplnění
kasační stížnosti, podaném prostřednictvím ustanovené zástupkyně, stěžovatel uvádí,
že správní řízení před žalovaným trpělo vadami, pro které měl jeho rozhodnutí krajský soud
zrušit, konkrétně byl při zjišťování skutkové podstaty případu porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to ovlivnilo zákonnost rozhodnutí.
Pokud správní orgán při provádění pohovoru v P. s. Z. u B. dne 13. 12. 2000 téměř zcela
rezignoval na snahu zjistit důvody pro podání žádosti o azyl ve svém celém souhrnu a
pohovor koncipoval jako test ze znalostí Bible, nemůže být tento nedostatek zhojen
formálním připojením zprávy Ministerstva zahraničních věci obecně popisující Mongolsko.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen a
věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel rovněž žádá, aby jím podané kasační
stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření setrvává na závěru, že důvody stěžovatelem uváděné
nelze podřadit pod azylově relevantní důvody a navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítnout.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního a soudního spisu zejména zjistil,
že stěžovatel je křesťanského náboženského vyznání, přičemž svou vlast opustil, protože tam
považují křesťanskou víru za nesprávnou, ve volbách v roce 2000 zvítězila „stará“
komunistická strana nepodporující mládež. Před odjezdem do České republiky byl
nezaměstnaný a jeho problémy spočívaly v tom, že byl kritizován ze strany svých sester a též
se často hádal s otcem svého nevlastního syna. Žalovaný dospěl k závěru, že tyto důvody
nejsou těmi, pro které by měl být stěžovateli azyl udělen, a v tomto směru vydal správní orgán
I. stupně dne 28. 8. 2001 své rozhodnutí, které bylo potvrzeno rozhodnutím odvolacího
orgánu ze dne 9. 12. 2002. V žalobě stěžovatel namítal porušení jednotlivých procesních
ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v platném znění (dále jen „správní řád“),
při konkretizaci vad řízení před žalovaným se omezil pouze na citaci příslušných ustanovení
a dále namítal porušení §12 zákona o azylu, neboť stěžovatel dle jeho názoru splňoval
podmínky pro udělení azylu, a to minimálně pro konstataci existence překážky vycestování
podle §91 zákona o azylu. Krajský soud však stěžovatelovu žalobu zamítl. Rozsudek byl
stěžovateli doručen dne 30. 3. 2004 a ten jej napadl kasační stížností dne 8. 4. 2004.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, dále jen „s. ř. s.“), osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.). Pokud jde o přípustnost
kasační stížnosti s ohledem na uplatněné kasační důvody, pak podle obsahu kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud dovodil, že tvrdí-li stěžovatel, že důvody, které jej vedly k odchodu
ze země jeho původu, jsou pro udělení azylu dostatečnými, přičemž zmiňuje, že se obává
pronásledování a považuje za možné užít v jeho případě též §14 zákona o azylu, pak zřetelně
směřuje k tvrzené nezákonnosti rozsudku krajského soudu, spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a tedy ke kasačnímu důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Výslovně pak stěžovatel uplatňuje kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Kasační stížnost je proto přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy za této situace kasační stížností napadený rozsudek
přezkoumal a dospěl však k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o námitku směřující do kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., pak Nejvyšší správní soud předesílá, že nesprávným posouzením právní otázky
je omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci
právní normy by šlo tehdy, pokud by soud na zjištěný skutkový stav použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo jinou právní normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak
správně použitého právního předpisu, než kterou měl za daného skutkového stavu správně
použít, anebo pokud by aplikoval správný právní předpis (správnou právní normu),
ale dopustil by se nesprávnosti při výkladu. Pokud krajský soud opřel zamítnutí stěžovatelovy
žaloby o to, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že by v zemi
svého původu byl vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, použil
správný právní předpis a správnou právní normu a nesprávnosti se nedopustil ani
při interpretaci. Opírá-li totiž stěžovatel svoji žádost o azyl toliko o své potíže s vlastními
sestrami, které jej kritizovaly pro jeho křesťanskou víru, a potíže se soukromou
osobou – bývalým partnerem jeho manželky, pak nejde o pronásledování ze strany státu,
ať již přímé či nepřímé, a důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu nemohou být
splněny. Krajský soud tedy konstatací tohoto závěru při posuzování právní otázky důvodů
pro udělení azylu nepochybil. Ani ve způsobu, jakým se krajský soud vypořádal s námitkou
existence důvodů pro konstataci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, Nejvyšší
správní soud žádnou nesprávnost neshledává. Stěžovatel žádné konkrétní důvody svědčící
existenci překážky vycestování v žalobě neuvedl a zabýval-li se jimi žalovaný a shledal-li
jeho závěr krajský soud správným, ani takovému jeho postupu nelze ničeho podstatného
vytknout. V těchto právních otázkách tedy krajský soud použil správný právní předpis
a v jeho rámci správnou právní normu, přitom nesprávnosti se nedopustil ani při výkladu.
Z těchto důvodů nelze první ze stěžovatelových námitek přisvědčit.
Vyjadřoval-li se Krajský soud v Brně dále k azylovým důvodům podle §14 zákona
o azylu, činil tak nad rámec, jímž byla jeho přezkumná činnost s ohledem na žalobní body
vymezena. Stěžovatel totiž namítal porušení §12 zákona o azylu, resp. splnění azylových
důvodů podle §12 zákona o azylu, nikoli azylových důvodů podle §14 zákona. Namítá-li
tedy stěžovatel nyní v kasační stížnosti splnění důvodů pro udělení azylu podle §14 zákona
o azylu a neuplatnil-li tuto námitku již v řízení před krajským soudem, ač mu v tom nic
nebránilo, v této části je jeho kasační stížnost podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustnou
a Nejvyšší správní soud se touto dílčí námitkou zabývat nemůže.
Ve vztahu k uplatněnému kasačnímu důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal postup správního orgánu při zjišťování skutečného stavu
věci ve stěžovatelově případě, přičemž nebylo zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty
byl žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem a že by tato
skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Žalovaný musí umožnit žadateli o azyl sdělit
v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu za významné, avšak není jeho
úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle poskytován. Tímto způsobem žalovaný
v případě stěžovatele postupoval, přičemž ze spisu není patrno, a stěžovatel to ani netvrdí,
že by byl jakýmkoliv způsobem v průběhu řízení o udělení azylu omezován při sdělení
důvodů azylu, jež sám uplatňoval. Skutkový stav tak byl zjištěn řádně a přesně a důkazy,
které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného případu dostačující. Krajský soud proto
nepochybil, když se s rozhodnutím žalovaného ztotožnil. Nejvyšší správní soud tedy důvody
tvrzené ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v posuzované věci neshledal.
Ke konkrétním námitkám vůči provedenému pohovoru zdejší soud konstatuje,
že aby mohla být tato námitka přípustně namítána a aby tak Nejvyšší správ ní soud mohl
přistoupit k posouzení její důvodnosti, musel by stěžovatel namítat nyní tutéž vadu řízení
před žalovaným, jakou již namítal v řízení před Krajským soudem v Brně. Pokud by ji namítal
nově až nyní v řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud by se jí podle §103 odst. 1
písm. b) a §104 odst. 4 s. ř. s. nemohl zabývat. Předpokladem přípustnosti námitky vůči
postupu žalovaného ve správním řízení nyní v řízení o kasační stížnosti je tedy uplatnění
takové vady správního řízení již v řízení p řed krajským soudem ve formě žalobního bodu.
Žalobní body musí podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. obsahovat jak skutkové, tak i právní
důvody, pro které žalobce považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné nebo
za nicotné. Námitky, o které nyní stěžovatel opírá kasační důvod podávaný z §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., by věcně mohly odpovídat té z obecně formulovaných námitek, kterou
stěžovatel uplatnil v řízení před krajským soudem a která směřovala do porušení §32 odst. 1
správního řádu, pokud by tento poukaz na příslušné ustanovení správního řádu byl doplněn
i skutkovými tvrzeními, jež by odpovídala tvrzením, jež nyní stěžovatel uplatňuje v kasační
stížnosti. Bylo-li stěžovatelovo tvrzení ohledně porušení §32 odst. 1 správního řádu shledáno
žalobním bodem, pak námitky, které v tomto směru stěžovatel nyní uplatňuje v kasační
stížnosti, takto obecně vymezený žalobní bod zřetelně přesahují. Proto ohledně této námitky
Nejvyšší správní soud uzavírá, že se opírá o jiné důvody, a sice zřetelně konkrétněji
vymezené, než které byly uplatněny v řízení před Krajským soudem v Brně, ač
v předcházejícím soudním řízení uplatněny být mohly, a Nejvyšší správní soud se jí tak
podle §104 odst. 4 s. ř. s. nemůže zabývat. V této části tedy Nejvyšší správní soud shledává
kasační stížnost nepřípustnou.
Nejvyšší správní soud tedy na základě posouzení všech stěžovatelem řádně
uplatněných námitek uzavírá, že v posouzení právních otázek krajským soudem neshledal
nesprávnost, jež by mohla přivodit nezákonnost jeho rozhodnutí ani neshledal vady řízení
před žalovaným, pro které by měl krajský soud jeho rozhodnutí zrušit.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud
samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež
by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Odměna zástupkyni stěžovatele, která mu byla ustanovena k jeho žádosti usnesením
Krajského soudu v Brně č. j. 55 Az 475/2003 - 37, byla stanovena za dva úkony právní služby
(převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti) na základě §9 odst. 3 písm. f)
ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1966 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 2000 Kč. Další požadovanou
mimosmluvní odměnu za „seznámení se s věcí v komplexním rozsahu, včetně seznámení se
se soudním spisem“, soud nepřiznal. Nejvyšší správní soud tu poznamenává, že studium spisu
nelze považovat za úkon, za který by byla ustanoveným zástupcům obecně přiznávána
odměna. Opačný případ nastává, pokud doplnění kasační stížnosti opodstatněně reagovalo
na skutečnosti zjištěné studiem spisu, s nimiž se jinak mohl ustanovený advokát pro důsledné
hájení práv a zájmů stěžovatele seznámit pouze problematicky. V daném případě soud
důvodnost studia spisu s ohledem na shora uvedené nepřípustné kasační námitky neuznal.
Výše hotových výdajů byla stanovena podle §13 odst. 3 advokátního tarifu taktéž za dva
úkony právní služby ve výši 150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu