ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.345.2004
sp. zn. 6 Azs 345/2004 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: P. V. C., zastoupen JUDr. Gustavem Valenzem, advokátem, se sídlem Božkovská
15, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2003, č. j. OAM - 2400/VL - 19 - P18 - 2003,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
11. 6. 2004, č. j. 60 Az 11/2004 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e př i z ná v á .
Odůvodnění:
V záhlaví tohoto rozsudku označeným rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též
„žalovaný“) nebyl žalobci (dále jen „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13, a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a nebyla na něho vztažena překážka
vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán
zejména uvedl, že stěžovatel v průběhu řízení neuvedl žádné azylově relevantní skutečnosti,
pouze sdělil, že ve Vietnamu je špatná ekonomická situace, on sám neměl stálé zaměstnání
a v důsledku toho se mu někdy nedostávalo prostředků k obživě. Ač tvrdil, že v jeho vlasti
nejsou dodržována lidská práva, jeho samotného se tato skutečnost nijak nedotkla. Do České
republiky (dále jen „ČR“) přicestoval na pozvání svého bratrance a až do roku 2002
provozoval podnikatelskou činnost. Když si v roce 2003 opomněl prodloužit pobytové vízum,
rozhodl se požádat o azyl.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podal stěžovatel v zákonné lhůtě žalobu,
ve které uvedl, že žalovaný při svém rozhodování nedostatečně zjistil skutkový stav věci a věc
nesprávně právně posoudil. Nedostatečně zjištěný skutkový stav spočívá předně
v nedostatečném odůvodnění nevztažení překážky vycestování na stěžovatele, jelikož trestní
zákon umožňuje uložit trest za ilegální opuštění země. Stěžovatel dále nesouhlasil s právním
posouzením svého případu, kdy namítal nesprávnou aplikaci §14 zákona o azylu,
neboť neudělení humanitárního azylu bylo odůvodněno pouze jednou větou.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 6. 2004‚
č. j. 60 Az 11/2004 - 29, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvedl,
že žalovaný nepochybil, když stěžovateli azyl neudělil a nevztáhl na něho překážku
vycestování, protože podmínky příslušných ustanovení zákona o azylu nebyly splněny.
Námitky stěžovatele neshledal oprávněnými a naopak dospěl k závěru, že se žalovaný věcí
zabýval odpovědně a svědomitě. Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne
12. 7. 2004.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podal stěžovatel dne 26. 7. 2004
kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
dále jen „s. ř. s.“), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit, že stěžovatel namítá kasační důvody podle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., a tedy kasační stížnost je přípustná.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že nesouhlasí s rozhodnutím soudu ve vztahu
k přezkumu rozhodnutí o neudělení azylu dle §14 zákona o azylu, jelikož se žalovaný touto
možností dostatečně nezabýval. Ani v odůvodnění rozsudku není uvedeno, jakými důkazy
je podložen závěr žalovaného a přezkoumávajícího soudu, a to jak ve vztahu k možnému
použití §14 zákona o azylu, tak ve vztahu k stěžovatelem namítaným okolnostem
představujícím překážku vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Jelikož dokazování
před správním orgánem nebylo dostatečné, měl soud jeho rozhodnutí zrušit, a proto i on
rozhodl v rozporu se zákonem.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí
krajského soudu a vrácení věci k jejímu dalšímu projednání.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak jeho
rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek Krajského soudu v Plzni byly vydány v souladu
s právními předpisy a odkazuje na obsah správního spisu, zejména pak na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení. Ve vztahu k použití §14 zákona
o azylu se odvolává na konstantní judikaturu českých soudů. Žalovaný navrhuje, aby soud
kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou a k přiznání odkladného účinku neshledává důvody.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil stížnostní důvody podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle těchto ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem a nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít tato vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Pokud stěžovatel namítá nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu
spočívající v nesprávném právním posouzení otázky splnění podmínek pro udělení azylu
a tvrdí-li konkrétně, že je v jeho případě splněn azylově relevantní důvod podle §14 zákona
o azylu, pak tomuto tvrzení přisvědčit nelze. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního
soudu vyplývá, že ustanovení §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je kombinací neurčitého
právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního
zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární
azyl“ přestavuje správní uvážení (publikováno pod č. 375/2004 Sb. NSS). Překročení mezí
správního uvážení žalovaným zdejší soud v daném případě neshledal.
Institut humanitárního azylu, jak je upraven §14 zákona o azylu, poskytuje správnímu
orgánu možnost nad rámec obvyklých standardů uprchlického práva udělit azyl i osobám,
které jinak nesplňují podmínky pro udělení azylu. Nemůže však být prostředkem,
s jehož pomocí by žadatelé o azyl, kteří nesplňují podmínky §12 a §13 zákona o azylu, zcela
abstraktně zpochybňovali závěry správního orgánu. Za okolnosti hodné zvláštního zřetele
tak není možné považovat jakékoli obtíže, kterým je nucen uprchlík ve své vlasti čelit,
ale pouze okolnosti zvláště tíživé, jejichž dopad na život dotyčné osoby je zcela zásadní. Míra
volnosti správního uvážení správního orgánu je pak omezena pouze zákazem libovůle,
jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu. Aplikuje-li soud výše řečené na konkrétní situaci
stěžovatele, dospívá k závěru, že v těch limitech, kde soudní přezkum neudělení
humanitárního azylu proveden být měl, byl krajským soudem proveden řádně a v přiměřeném
rozsahu.
Soud neshledal opodstatněnou ani námitku týkající se nedostatečného zhodnocení
překážek vycestování žalovaným i krajským soudem. Přestože v textu rozsudku není tato
skutečnost výslovně uvedena, je z obsahu správního spisu zcela zřejmé, že stěžovatelova
obava z ohrožení uložením trestu za ilegální opuštění země je neopodstatněná,
jelikož z Vietnamu vycestoval letecky, na pozvání bratrance a byl mu vystaven i cestovní pas.
Nelze tedy dovodit, že svou vlast opustil ilegálně a měl by z tohoto důvodu mít opodstatněnou
obavu v případě návratu.
Správní orgán tak dostatečným způsobem provedl dokazování a krajský soud
tudíž nepochybil, když v řízení před žalovaným neshledal vadu a toto řízení nezrušil.
Rozhodnutí soudu není nesrozumitelné a jeho odůvodnění je zcela přesvědčivé. Z obsahu
spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud neshledal ani jiné vady řízení před soudem,
které by způsobovaly nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Za této procesní situace
se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že se mu nepřiznává
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu