ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.346.2004
sp. zn. 6 Azs 346/2004 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: B. T. O., zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Brno,
Příkop 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Az 1892/2003 -
38 ze dne 15. 4. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepři zná vá náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského
soudu v Ostravě č. j. 24 Az 1892/2003 - 38 ze dne 15. 4. 2004, kterým byla zamítnuta její
žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 3507/VL - 20 - 05 - 2003 ze dne 30. 7. 2003,
jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování
skutkové podstaty byl porušen zákon o řízení před žalovaným takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost jeho rozhodnutí, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl
krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Konkrétně stěžovatelka namítá, že žalovaný
porušil §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dále stěžovatelka tvrdí, že krajský soud
se při svém rozhodování dopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky, neboť stěžovatelce měl být udělen azyl podle §12 zákona o azylu i z humanitárních
důvodů podle §14 zákona o azylu. Stěžovatelka tak uplatňuje kasační důvody podle §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, navíc požaduje, aby jí podané kasační
stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl odmítnutí kasační stížnosti z důvodu absence
údaje o dni doručení napadeného rozsudku stěžovatelce, případně její zamítnutí
pro nedůvodnost.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatelka
v průběhu správního řízení před žalovaným svoji žádost o udělení azylu odůvodňovala svými
problémy souvisejícími s nemožností získání práce v zemi svého původu. Ve Vietnamu je dle
stěžovatelky těžký život, když tam žádala o práci, nikdo se s ní nebavil. Když opouštěla
Vietnam, neměla práci, zjistila, že v České republice je život na vysoké úrovni,
a proto přicestovala za prací sem. O azyl požádala stěžovatelka také proto, že neměla
pro pobyt v České republice platné doklady. Z protokolu o pohovoru konaném dne
24. 7. 2003 pak vyplývá, že stěžovatelka měla možnost seznámit se s podklady
pro rozhodnutí, nechtěla tak však učinit, ani nenavrhla jejich doplnění. Žalovaný ve správním
řízení dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
a stěžovatelčinu žádost jako zjevně nedůvodnou zamítl. Z obsahu soudního spisu
pak Nejvyšší správní soud zjistil, že proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu
formulářového typu, v níž tvrdila, že žalovaný ve správním řízení porušil §3 odst. 3 a 4, §32
odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 správního řádu, přitom argumentačně se omezila
toliko na citaci těchto ustanovení, dále tvrdila, že jsou v jejím případě dány důvody
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, a to nejméně pro vztažení překážky vycestování
podle §91 zákona o azylu. Krajský soud dospěl k závěru, že §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu byl žalovaným aplikován důvodně, neshledal ani porušení stěžovatelkou namítaných
procesních ustanovení správního řádu a žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu byl
stěžovatelce doručen dne 19. 5. 2004 a ta jej napadla kasační stížností podanou na poštu dne
26. 5. 2004.
Stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek krajského soudu
vzešel (§102 s. ř. s.), a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Pokud jde o důvody, o které stěžovatelka svoji
kasační stížnost opírá, pak podle obsahu kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dovozuje
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., a tedy kasační stížnost je přípustná,
s výjimkou té její části, v níž stěžovatelka namítá, že žalovaný se řádně nevypořádal s důvody
pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu a že podmínky
z tohoto ustanovení podávané stěžovatelka splňuje. Tato tvrzení nenalézají opory v žalobě,
kterou stěžovatelka determinovala rozsah přezkumné činnosti krajského soudu. Není-li
kasační stížnost podle §104 odst. 4 s. ř. s. přípustná mimo jiné tehdy, opírá-li se o důvody,
které nebyly uplatněny v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být v řízení o kasační
stížnosti přezkoumáváno, ač tak učiněno být mohlo, a nebránilo-li nic stěžovatelce
tuto skutečnost namítnout již v žalobě ke krajskému soudu, pak v této části je kasační stížnost
nepřípustná a Nejvyšší správní soud se jí v této části zabývat nemohl. Pokud jde o zbylý
obsah kasační stížnosti, ten Nejvyšší správní soud přípustným shledává.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v mezích
řádně uplatněných a přípustných kasačních důvodů (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Má-li Nejvyšší správní soud posoudit právní otázku splnění podmínek pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu, jejichž plnění stěžovatelka tvrdí, musí se nutně nejprve
zabývat otázkou, zda krajský soud přistoupil k aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
důvodně. Ohledně této otázky přitom dospívá k závěru, že toto ustanovení důvodně a správně
aplikováno bylo. Podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná tehdy, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Podle tohoto
ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec
je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod (písm. a/), nebo že má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště (písm. b/). Pokud stěžovatelka v průběhu správního řízení
uváděla toliko důvody spočívající v potřebě získat práci v České republice, neboť tu v zemi
svého původu získat nemohla, a v potřebě legalizovat svůj pobyt v České republice,
pak tato tvrzení objektivně nesvědčila o tom, že by mohla být v zemi svého původu
pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, ani že by měla odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů. Stěžovatelka neuvedla, že by hodlala
uplatňovat politická práva, že by jí v tom bylo bráněno a že by dokonce byla za jejich
uplatňování pronásledována; výslovně poukazovala na svoji apolitičnost. Stěžovatelka rovněž
nepoukazovala na skutečnosti, které by jakkoli mohly odůvodnit její případné obavy
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů. V takovém případě tedy byly zřetelně dány
důvody k aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Posoudil-li tuto právní otázku krajský
soud shodně, pak v tomto jeho posouzení Nejvyšší správní soud nezákonnost neshledává.
Dospěl-li přitom krajský soud k závěru, že aplikace §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu byla
důvodná, neměl se samostatně zabývat splněním podmínek podávaných z §12, §13 a §14
zákona o azylu, což také nečinil, byť se z důvodů Nejvyššímu správním soudu neznámých
na str. 5 napadeného rozsudku na osmém až desátém řádku zdola vyjadřuje k možnostem
přezkumu úvahy žalovaného ohledně tzv. humanitárního azylu. Za shora popsané situace
tedy nemůže obstát stěžovatelčino tvrzení obsažené v kasační stížnosti, že splňuje podmínky
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, ani že krajský soud splnění podmínek
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu posoudil nesprávně, neboť se jejich splněním
správně nezabýval.
Tvrdí-li dále stěžovatelka, že krajský soud měl napadené rozhodnutí žalovaného zrušit
pro vady řízení, konkrétně pro porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 správního
řádu, pak ani tato námitka stěžovatelky není důvodná. Skutkový stav byl žalovaným zjišťován
v návaznosti na tvrzení, jimiž stěžovatelka svoji žádost o udělení azylu odůvodňovala.
Pokud důvody, které uváděla, nesvědčily tomu, že by mohla být vystavena pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, jak Nejvyšší správní soud shora podal, nebylo
zapotřebí skutkový stav žalovaným dále a podrobněji zjišťovat, neboť stěžovatelčina tvrzení
potřebu takového dalšího dokazování z pohledu důvodnosti aplikace §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu nevyvolala. Tato potřeba navíc nevyplynula ani z návrhů, jež by stěžovatelka
v průběhu správního řízení učinila, neboť uskutečnění takových návrhů z obsahu správního
spisu nevyplývá; stěžovatelka se nehodlala seznámit s podklady rozhodnutí a výslovně
se vyjádřila v tom směru, že žádné návrhy na doplnění dokazování nečiní. Z hlediska aplikace
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu byl tedy skutkový stav žalovaným zjištěn spolehlivě (§3
odst. 3 a §32 odst. 1 správního řádu) a nelze dovodit, že by se žalovaný věcí nezabýval
svědomitě a odpovědně (§3 odst. 4 správního řádu). Ani blíže nespecifikovaná porušení §46
a §47 správního řádu Nejvyšší správní soud neshledal. Pokud tedy krajský soud neshledal
námitky procesního charakteru důvodnými a nezrušil pro vady řízení rozhodnutí žalovaného,
pak nepochybil a ani tato nyní stěžovatelkou uplatňovaná námitka není důvodná.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již samostatně
nezabýval návrhem stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu