ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.388.2004
sp. zn. 6 Azs 388/2004 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: S. L., zastoupen Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Praha 3,
Chlumova 20, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 Az
89/2003 - 39 ze dne 27. 2. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne p ř i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá rozsudek Městského soudu
v Praze č. j. 7 Az 89/2003 - 39 ze dne 27. 2. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 7522/VL - 19 - P08 - 2001 ze dne 22. 11. 2002,
kterým nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a kterým bylo rozhodnuto,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že mu azyl měl být udělen, neboť splňuje
podmínky stanovené §12 zákona o azylu. V zemi svého původu stěžovatel navštěvoval školu,
na jejímž chodu se jeho rodiče podíleli. Z této školy však byl stěžovatel, jeho sestra a další
osoby ruské národnosti vyhnáni a převedeni do jiné školy, která byla ve špatném technickém
stavu, přitom horší byly i podmínky pro vzdělávání. Stěžovatelovy rodiče se obrátili na různé
státní instituce, tj. na policejní orgány, na soudy, na prezidentskou kancelář, avšak nikde
neuspěli. Není tedy pravdou, že se stěžovatel neobrátil na příslušné orgány v zemi svého
původu se žádostí o pomoc, jak soud uvedl. Dále stěžovatel napadá závěry soudu,
k jakým dospěl ohledně pronásledování narkomany, kteří je nutili páchat trestnou činnost,
a ohledně zkušeností pracovníků zastupitelského úřadu České republiky v A. Pro stěžovatele
není v zemi jeho původu bezpečno a obává se, že bude pronásledován z důvodu své ruské
národnosti. Kromě toho stěžovatel poukazuje na to, že v České republice studuje. Stěžovatel
tak důvod podání své kasační stížnosti spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky splnění
podmínek pro udělení azylu (§103 odst. 1 písm. a/ zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, dále jen „s. ř. s.“). Kromě toho stěžovatel namítá, že správní orgán, který ve věci
rozhodoval, hodnotil situaci v zemi stěžovatelova původu toliko na základě obecných zpráv
bez zjištění konkrétních údajů vztahujících se ke stěžovatelovým tvrzením, a tedy skutková
podstata, z níž vycházel, nemá oporu ve spisu. Z toho důvodu mělo být jeho rozhodnutí
zrušeno. To je kasačním důvodem podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., na základě shora
uvedených skutečností stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby jím podané
kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření poukazuje na skutečnost, že stěžovatel nyní opakuje
ty námitky, které již marně uplatňoval v předchozím řízení, přitom způsob, jakým se soud
s nimi vypořádal, považuje za správný. Stěžovatel může využít jiných právních prostředků
pro zajištění svého pobytu na území České republiky, než zákona o azylu. Kasační stížnost
je dle žalovaného nedůvodná, a proto ji žalovaný navrhuje zamítnout.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel
v průběhu řízení před žalovaným poukazoval na obavy před pronásledováním ze strany
narkomanů, kteří ho nutili brát drogy a žádali po něm, aby se stal jedním z nich. Stěžovatel
se bránil, ale bezvýsledně. Stěžovatel měl problémy i se vzděláním, neboť škola,
kterou stěžovatel navštěvoval, byla pro něj a jeho spolužáky nekazašského původu
znepřístupněna a bylo jim sděleno, že budou navštěvovat jinou školu. Žalovaný ohledně
podmínek podávaných z §12 zákona o azylu dospěl k závěru, že splněny nejsou,
neboť stěžovatel dle žalovaného nevyužil všech právních prostředků ochrany,
které mu legislativa v zemi jeho původu umožňuje, navíc nebyla splněna podmínka
stěžovatelova pronásledování. Stěžovateli tedy rozhodnutím žalovaného nebyl azyl udělen.
Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutí žalovaného
stěžovatel napadl žalobou, v níž namítal rozpor postupu žalovaného s §3 odst. 4, §32 odst. 1,
§34 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
ve znění pozdějších předpisů, přitom poukazoval na důvody opuštění země svého původu,
které se shodují s těmi, které nyní uvádí v kasační stížnosti. Městský soud v Praze jeho žalobu
zamítl, přitom přezkoumával jak splnění podmínek pro udělení azylu z pohledu práva
hmotného (§12 až §14 a §91 zákona o azylu), tak dodržení procesních ustanovení správního
řádu. Rozsudek Městského soudu v Praze byl stěžovateli doručen dne 21. 5. 2004,
ten jej napadl dne 2. 6. 2004 kasační stížností.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.). Pokud jde o přípustnost kasační stížnosti s ohledem na uplatněné kasační
důvody, pak stěžovatel uvádí kasační důvody podávané z §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.,
čemuž odpovídá také obsah kasační stížnosti. Kasační stížnost považuje Nejvyšší správní
soud za přípustnou.
Nejvyšší správní soud tedy za této situace kasační stížností napadený rozsudek
přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o námitku směřující do kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., tedy do splnění podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, pak Nejvyšší
správní soud předesílá, že nesprávným posouzením právní otázky je omyl soudu při aplikaci
právní normy na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní normy by šlo tehdy,
pokud by soud na zjištěný skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl správně
použít, nebo jinou právní normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak správně použitého právní
předpisu, než kterou měl za daného skutkového stavu správně použít, anebo pokud
by aplikoval správný právní předpis (správnou právní normu), ale dopustil by se nesprávnosti
při výkladu. Pokud se Městský soud v Praze zabýval otázkou splnění podmínek pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu, pak přistoupil na samu hranici příznivosti posouzení obsahu
žaloby pro stěžovatele, neboť takový žalobní bod bylo možno dovozovat toliko
zprostředkovaně. Opřel-li při tomto přezkumu zamítnutí stěžovatelovy žaloby o to,
že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že by v zemi svého
původu byl vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu v míře,
jíž lze za takové pronásledování považovat, tedy ztotožnil-li se s jedním z důvodů,
pro které stěžovateli azyl nebyl udělen, použil správný právní předpis a správnou právní
normu a nesprávnosti se nedopustil ani při interpretaci. Rozhodující tedy v této právní věci
není skutečnost, že stěžovatel nevyužil všech právních prostředků ochrany v zemi svého
původu, čemuž by v případě převedení stěžovatele do jiné školy výsledky správního řízení
bez dalšího dokazování nenasvědčovaly (stěžovatel totiž poukazoval na svoji marnou snahu
domoci se ochrany u příslušných orgánů v zemi svého původu), ale skutečnost, že intenzita
ústrků, které stěžovatel vytrpěl, nemůže být považována za pronásledování podle §2 odst. 6
zákona o azylu. Dospěl-li tedy Městský soud v Praze k závěru, že tyto ústrky nejsou
pronásledováním, jak je má na mysli §2 odst. 6 zákona o azylu, neboť se nejednalo
o opatření, která by stěžovatele ohrozila na životě nebo svobodě, ani o opatření, jež by bylo
možno považovat za opatření obdobné intenzity, tj. o intenzity na úrovni ohrožení života
nebo svobod, jak Městský soud v Praze uvedl, potom jeho závěr Nejvyšší správní soud
aprobuje. Oba základní důvody, pro které stěžovatel o udělení azylu žádal, tj. převedení
na jinou školu a snaha narkomanů, kteří po stěžovateli požadovali, aby se stal jedním z nich,
jednotlivě ani v jejich vzájemném kontextu nejsou důvody, pro které by stěžovateli měl být
udělen azyl. Nelze dovozovat, že by tyto stěžovatelovy potíže měly být považovány
za součást státní politiky v zemi stěžovatelova původu, tj. že by šlo o jevy buď přímo orgány
veřejné moci vyvolané, podporované či záměrně a vědomě trpěné a nedostatečně potlačované.
Jiný závěr nelze dovodit ani z dalšího důvodu, který stěžovatel uvádí, tj. že v České republice
studuje. V této otázce lze přisvědčit tvrzení žalovaného obsaženému ve vyjádření ke kasační
stížnosti o jiných právních prostředcích zajištění pobytu na území České republiky než jakými
jsou prostředky azylového zákonodárství. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že Nejvyšší
správní soud námitce nezákonnosti napadeného rozsudku pro nesprávné posouzení právní
otázky Městským soudem v Praze nepřisvědčuje.
Pokud jde o námitku, podle níž rozhodnutí žalovaného nemá oporu ve spisech
pro jejich obecnost, ani té Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje. Pro řádné zjištění skutkového
stavu věci s ohledem na stěžovatelova tvrzení, jimiž žádost o udělení azylu odůvodňoval,
je obsah správního spisu, na základě kterého žalovaný rozhodoval, dostačující. Stěžovatel
v tomto směru obecně argumentoval již v řízení před Městským soudem v Praze
(z tohoto důvodu, byť se v žalobě stěžovatel omezil toliko na citaci jednotlivých ustanovení
správního řádu, je tato námitka nyní přípustná) a ten se tedy rozsahem podkladů rozhodnutí
žalovaného zabýval v té míře obecnosti, jaká odpovídala rozsahu, jakým byl přezkum
rozhodnutí žalovaného determinován stěžovatelem v žalobě. Pokud tedy potřeba dalšího
dokazování (o jiné podklady, jež by dle stěžovatele měly být „konkrétnější“) žalovanému
ze stěžovatelových tvrzení nevyplynula, přitom ani stěžovatel doplnění dokazování poté,
kdy měl možnost se s podklady rozhodnutí seznámit, nenavrhoval, jak vyplývá z obsahu
protokolu o pohovoru konaném dne 5. 12. 2001, který stěžovatel nezpochybňuje, nebylo
zapotřebí další dokazování žalovaným provádět. Ani tato námitka tedy není důvodnou.
Nejvyšší správní soud tedy na základě posouzení stěžovatelem uplatněných námitek
uzavírá, že v posouzení právních otázek Městským soudem v Praze neshledal nesprávnost,
jež by mohla přivodit nezákonnost jeho rozhodnutí, ani neshledal vady řízení před žalovaným,
pro které by měl Městský soud v Praze jeho rozhodnutí zrušit, a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší
správní soud samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu