ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.47.2005
sp. zn. 6 Azs 47/2005 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: M. T., zastoupen Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, se sídlem Bráfova 50,
Třebíč, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka
21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 36
Az 931/2003 - 24 ze dne 27. 10. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá svojí kasační stížností rozsudek Krajského
soudu v Brně č. j. 36 Az 931/2003 - 24 ze dne 27. 10. 2004, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 1135/VL - 07 - ZA07 - 2003 ze dne
22. 10. 2003, kterým nebyl stěžovatelovi udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a kterým bylo zároveň rozhodnuto
o tom, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že krajskému soudu v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného navrhoval provedení důkazu zprávou Cizinecké policie v Třebíči
z roku 2003, kde se vyjadřoval k okolnostem ztráty dokladů a vyhrožování. Krajský soud
provedení tohoto důkazu odmítl, neboť dospěl k závěru, že jej měl navrhnout stěžovatel již
v řízení před žalovaným. Dle stěžovatele by z uvedené zprávy vyplynuly podstatné
skutečnosti pro rozhodování o udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona
o azylu a o vyslovení existence překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Kromě toho
má stěžovatel za to, že již žalovaný měl povinnost nad rámec procesních návrhů stěžovatele
v tomto směru doplnit dokazování o shora uvedenou zprávu, a neučinil-li tak, je řízení
před ním zatíženo vadou a krajský soud měl rozhodnutí žalovaného zrušit. Z těchto důvodů
stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení. Zároveň stěžovatel požaduje přiznání odkladného účinku jím podané
kasační stížnosti.
Žalovaný navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil z hlediska posouzení věci
zejména následující rozhodné skutečnosti: stěžovatel požádal o udělení azylu v březnu roku
2003, přitom v žádosti uvedl, že zemi svého původu opustil v prosinci roku 2000 poté, kdy jej
jeho manželka „vyhodila z domu“. V roce 2001 jej v České republice navštívila nejprve jeho
manželka, která po něm požadovala peníze, ty jí však nedal. Poté jej navštívili neznámí muži,
kteří mu vzali doklady a auto a za jejich vrácení požadovali peníze. Stěžovatel měl za to,
že tyto muže poslala jeho manželka. Stěžovateli volal jeho známý, že se nemá několik let
vracet domů, neboť by tam mohl mít potíže. Pokud jde o obavy stěžovatele pro případ
jeho návratu, tu stěžovatel poukázal na obavy z rodičů manželky. V únoru 2003 bylo
stěžovateli uděleno správní vyhoštění. Žalovaný ve správním řízení dospěl k závěru,
že důvody pro udělení azylu nejsou v případě stěžovatele dány, a stěžovateli azyl svým
rozhodnutím ze dne 22. 10. 2003 neudělil. Jak mimo jiné vyplývá z obsahu soudního spisu,
proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, v níž argumentoval splněním podmínek
pro udělení azylu z humanitárních důvodů a tvrdil, že nebyly prověřeny všechny skutečnosti,
které mohly mít význam pro udělení azylu. Žalovaný měl doplnit dokazování zprávou
z cizinecké policie a zjistit v zemi stěžovatelova původu, čemu by pro případ svého návratu
mohl být vystaven. Rozsudek krajského soudu, kterým byla žaloba zamítnuta, byl opřen
mimo jiné o závěr, podle něhož stěžovatel měl možnost návrhy na doplnění dokazování činit
již před žalovaným, což neučinil. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 13. 12. 2004.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“); kasační
stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Stěžovatel namítá formálně kasační důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Tomu také odpovídá obsah kasační stížnosti,
kdy stěžovatel tvrdí, že žalovaný měl provést dokazování zprávou Cizinecké policie v Třebíči,
avšak neučinil tak, což je vadou řízení, pro kterou mělo být jeho rozhodnutí zrušeno (kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.), a dále nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky doplňovaní dokazování soudem (kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. a/ s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu v mezích uplatněných
kasačních důvodů přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o rozsah dokazování, jak jej uskutečnil žalovaný, pak podle §34 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
je možné k dokazování použít všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci,
provádění důkazů přísluší správnímu orgánu, přitom účastník řízení je povinen navrhnout
na podporu svých tvrzení důkazy, které jsou mu známy. Správní orgán přitom podle §32
odst. 1 správního řádu musí zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit
potřebné podklady pro rozhodnutí; není přitom vázán jen návrhy účastníků.
Pokud stěžovatel v průběhu správního řízení před žalovaným výslovně poukázal
na obavy ze soukromých osob, konkrétně neznámých mužů, o nichž má za to, že je za ním
poslala jeho manželka, pokud stěžovatel pro případ svého návratu poukazoval na obavy
z rodičů manželky a pokud o azyl požádal za situace, kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění,
přitom v řízení před žalovaným stěžovatel ani nepoukázal na to, že by ze strany státních
orgánů v zemi jeho původu vůči němu byly uskutečněny úkony, které by ohrožovaly
jeho život nebo jeho svobodu, ani že by vůči němu byla činěna opatření působící psychický
nátlak nebo opatření obdobná, pak již z těchto skutečností žalovaný mohl učinit spolehlivý
závěr o tom, že v případě stěžovatele nejsou splněny podmínky pro udělení azylu ani
pro konstataci existence překážky vycestování. Ze žádných skutečností stěžovatelem
uváděných nevyplynulo, že by mu nebyla poskytnuta ochrana ze strany domovského státu
nebo že by útoky, na které poukazoval, byly proti němu vedeny z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů. Za této situace pro přesné a úplné zjištění skutečného stavu věci rozhodného
pro udělení či neudělení azylu nebo pro konstataci existence překážky vycestování potřeba
dalšího dokazování ze strany žalovaného nevyvstala. Nenavrhoval-li ani sám stěžovatel
provedení důkazů, jak poté navrhoval krajskému soudu, nečinil-li dokonce žádné procesní
návrhy, nechtěl-li nic doplnit a nechtěl-li se k podkladu rozhodnutí vyjádřit a ni se s ním
seznámit, jak vyplývá z protokolu o pohovoru konaném dne 12. 5. 2003, pak doplňovat
dokazování způsobem nyní namítaným nebylo třeba. Z těchto důvodů tedy nebylo důvodu
ke zrušení rozhodnutí žalovaného krajským soudem a první ze stěžovatelových námitek není
důvodná.
Za shora uvedené situace není důvodnou ani druhá ze stěžovatelových námitek,
tj. že doplnit dokazování měl sám krajský soud. Soud při přezkumu rozhodnutí vycházel
ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§75 odst. 1 s. ř. s.), přitom
však podle §77 odst. 2 s. ř. s. mohl dokazování provádět. Mohl tedy doplnit důkazy
provedené žalovaným, a to způsobem, jak navrhoval stěžovatel. V tomto směru lze krajskému
soudu vytknout stručnost a určitou „paušálnost“ odůvodnění neprovedení důkazů, zvláště
vzhledem k tomu, že byť má jistě význam úvaha soudu v tom směru, že stěžovatel návrh
na doplnění dokazování v řízení před žalovaným neučinil, tato skutečnost sama o sobě však
pro odmítnutí takového doplnění v řízení před krajským soudem nepostačuje. Odmítnutí
doplňovat dokazování v řízení před soudem však za dané situace nebylo nesprávným.
Opíral-li stěžovatel svoji žádost o udělení azylu o potíže se soukromými osobami,
pak zřetelně nebyly splněny podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a nemohla
být splněna ani překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Nepřicházel-li v případě
stěžovatele v úvahu důvod pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu a nemohla-li
tato skutečnost ničeho zpětně měnit na úvaze žalovaného ohledně udělení či neudělení azylu
podle §14 zákona o azylu, jejíž meze krajský soud ve svém rozsudku dostatečně osvětlil,
pak s ohledem na důvody, pro které lze azyl udělit, a na skutečnosti, kterými svoji žádost
stěžovatel odůvodňoval, by totiž ani zjištění okolností, za nichž mu byly neznámými muži
odebrány doklady, a skutečností souvisejících na nedůvodnosti stěžovatelovy žádosti
o udělení azylu nemohlo ničeho změnit. Z těchto důvodů není ani druhá ze stěžovatelových
námitek důvodnou.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že krajský soud při svém
rozhodování použil správný právní předpis a správnou právní normu, přitom se nesprávnosti
nedopustil ani při výkladu. Rovněž tak nebylo důvodu ke zrušení rozhodnutí žalovaného
pro vady správního řízení. Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou
a podle §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud
samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež
by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu