ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.517.2004
sp. zn. 6 Azs 517/2004 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: P. V. Q., zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8,
602 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34
Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
č. j. 55 Az 702/2003 - 19 ze dne 23. 7. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu
v Brně č. j. 55 Az 702/2003 - 19 ze dne 23. 7. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 185/AŘ - 2002 ze dne 15. 4. 2003, vydanému
ve II. stupni správního řízení, jímž byl zamítnut stěžovatelův rozklad a potvrzeno napadené
rozhodnutí žalovaného vydané v I. stupni správního řízení, kterým stěžovateli nebyl
podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), udělen azyl a kterým byla vyslovena neexistence překážky vycestování podle §91
zákona o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování
skutkové podstaty byl porušen zákon o řízení před žalovaným takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost jeho rozhodnutí, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl
krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Konkrétně stěžovatel namítá, že žalovaný porušil
§3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dále stěžovatel tvrdí, že krajský soud
se při svém rozhodování dopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky, neboť stěžovateli měl být udělen azyl podle §12 zákona o azylu i z humanitárních
důvodů podle §14 zákona o azylu. Stěžovatel tedy uplatňuje kasační důvody podle §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), navíc
rozhodnutí z týchž důvodů považuje za nepřezkoumatelné. Stěžovatel z těchto důvodů
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení, navíc požaduje, aby jím podané kasační stížnosti byl přiznán
odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření poukazuje na skutečnost, že stěžovatel v průběhu
správního řízení uváděl jako svoji víru buddhismus, přitom se odvolával na své náboženské
pronásledování z důvodu křesťanského vyznání. Stěžovatelova tvrzení jsou tedy dle
žalovaného účelovými. Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel
v průběhu správního řízení před žalovaným svoji žádost o udělení azylu odůvodňoval svými
problémy v důsledku těžké ekonomické situace v zemi svého původu, uváděl, že do České
republiky přicestoval, aby si našel práci (odpověď na otázku č. 21 v návrhu na zahájení řízení
o udělení azylu), přitom jeho náboženské vyznání je buddhismus (odpověď na otázku č. 14
v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu). V dalším průběhu správního řízení poukazoval
na svoji křesťanskou víru, na nesouhlas otce, který je komunistou, a na jeho výhrůžky.
Stěžovatel se po těchto výhrůžkách na žádné orgány v zemi svého původu se žádostí o pomoc
neobrátil. Na dotazy žalovaného stěžovatel neuvedl žádnou formu praktikování křesťanské
víry, neodpověděl na základní otázky křesťanské věrouky. Vyjadřoval obavu ze svého otce,
nedokázal odpovědět na otázku, proč se nepřestěhoval v rámci země svého původu. Žalovaný
ve správním řízení dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro udělení azylu. Z obsahu
soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že proti rozhodnutí žalovaného podal
stěžovatel žalobu, v níž tvrdil, že žalovaný ve správním řízení porušil §3 odst. 3 a 4, §32
odst. 1 a §46 správního řádu, namítal, že žalovaný nepřihlédl ke zprávám o situaci v zemi
stěžovatelova původu, které odůvodňují stěžovatelovy obavy z pronásledování, dále tvrdil,
že jsou v jeho případě dány důvody pro udělení azylu podle §12 písm. b) a §14 zákona
o azylu. Krajský soud se věcně ztotožnil se závěry žalovaného, neshledal ani porušení
stěžovatelem namítaných procesních ustanovení správního řádu a žalobu zamítl. Rozsudek
krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 27. 8. 2004 a ten jej napadl kasační stížností dne
2. 9. 2004.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek krajského soudu vzešel
(§102 s. ř. s.), a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Pokud jde o důvody, o které stěžovatel svoji kasační
stížnost opírá, pak podle obsahu kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dovozuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., a tedy kasační stížnost je přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v rozsahu
kasační stížnosti a v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů (§109 odst. 3 s. ř. s.)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Tvrdí-li stěžovatel své obavy z pronásledování ze strany otce vyvolané
stěžovatelovým vyznáním a dovozuje-li z této skutečnosti splnění podmínek pro udělení azylu
podle §12 písm. b) zákona o azylu, pak tomuto tvrzení Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje.
Podle tohoto ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště. Bylo-li řízení o udělení azylu zahájeno z důvodů ekonomických
a snahy nalézt v České republice práci, na které v návrhu na zahájení řízení stěžovatel výlučně
odkazoval, pak nejen že se stěžovatelova tvrzení ohledně jeho křesťanského náboženského
vyznání, jež mělo způsobit otcovy výhrůžky, jeví nevěrohodnými, avšak i kdyby tomu tak
bylo, tj. že by stěžovatel byl skutečně křesťanského vyznání a nikoli buddhista, jak předtím
uváděl, nešlo by ze strany otce o jednání, jež by splňovalo znaky pronásledování
podle zákona o azylu. Pronásledováním je ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu třeba rozumět
ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná
jednání, pokud by byla prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelova původu
nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním. Namítá-li stěžovatel vyhrožování ze strany svého otce, nelze dovozovat,
že by takové jednání bylo součástí státní politiky; nešlo totiž o jev státní mocí přímo
vyvolaný, tajně podporovaný, státními orgány vědomě trpěný či státní mocí záměrně
nedostatečně potlačovaný. Stěžovatel totiž u nich před tvrzenými otcovými výhrůžkami
pomoc nehledal. Tato námitka stěžovatele tedy důvodnou není.
Stejně je tomu ohledně námitky splnění podmínek pro udělení azylu z humanitárních
důvodů. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že žalovaný splnění podmínek podávaných z §14 zákona
o azylu neposoudil, přitom krajský soud v nyní napadeném rozsudku stěžovateli vyložil, jaké
jsou meze přezkumu uvážení o splnění této podmínky ve stěžovatelově případě.
Proti způsobu, jakým se krajský soud s touto otázkou vypořádal, nyní stěžovatel ničeho
nenamítá, pouze tvrdí, že důvody pro udělení azylu z tohoto důvodu jsou v jeho případě
splněny. Ohledně této námitky se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje se závěrem,
který krajský soud ohledně rozsahu přezkumu uvážení žalovaného ve vztahu k podmínkám
podávaným z §14 zákona o azylu stěžovateli již podal.
Tvrdí-li dále stěžovatel, že krajský soud měl napadené rozhodnutí žalovaného zrušit
pro vady řízení, konkrétně pro porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3
správního řádu, pak ani tato námitka stěžovatele není důvodnou. Skutkový stav byl
žalovaným zjišťován v návaznosti na tvrzení, jimiž stěžovatel svoji žádost o udělení azylu
odůvodňoval. Pokud důvody, které uváděl, nesvědčily tomu, že by mohl být vystaven
pronásledování ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu, nebylo zapotřebí skutkový stav
žalovaným dále a podrobněji zjišťovat, neboť stěžovatelova tvrzení potřebu takového dalšího
dokazování z pohledu splnění podmínek pro udělení azylu nevyvolala. Tato potřeba navíc
nevyplynula ani z návrhů, jež by stěžovatel v průběhu správního řízení učinil,
neboť uskutečnění takových návrhů z obsahu správního spisu nevyplývá; stěžovatel
se nehodlal seznámit s podklady rozhodnutí a výslovně se vyjádřil v tom směru, že žádné
návrhy na doplnění dokazování nečiní, jak vyplývá z protokolu o pohovoru konaném dne
15. 11. 2001, který je součástí správního spisu. Z hlediska posouzení splnění důvodů
pro udělení azylu byl tedy skutkový stav žalovaným zjištěn spolehlivě (§3 odst. 3 a §32
odst. 1 správního řádu) a nelze dovodit, že by se žalovaný věcí nezabýval svědomitě
a odpovědně (§3 odst. 4 správního řádu). Ani blíže nespecifikovaná porušení §46 a §47
odst. 3 správního řádu Nejvyšší správní soud neshledal (námitka porušení §47 odst. 3
správního řádu navíc nenalézá opory v žalobě a Nejvyšší správní soud, i kdyby stěžovatel
nyní v tomto směru argumentoval, by se jí podle §104 odst. 4 s. ř. s. nemohl zabývat).
Pokud tedy krajský soud neshledal v žalobě uplatněné námitky procesního charakteru
důvodnými a nezrušil pro vady řízení rozhodnutí žalovaného, pak nepochybil a ani tato nyní
stěžovatelem uplatňovaná námitka není důvodná.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již samostatně
nezabýval návrhem stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu