ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.530.2004
sp. zn. 6 Azs 530/2004 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: V. U., zastoupen Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, Františkánská 7,
Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 59 Az 84/2004 - 43 ze dne 3. 11. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu
v Plzni č. j. 59 Az 84/2004 - 43 ze dne 3. 11. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 368/LE - B01 - B02 - 2004 ze dne 17. 6. 2004,
kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovateli neuděluje azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá nezákonnost napadeného rozsudku
krajského soudu, neboť soud dle tvrzení stěžovatele nesprávně právně posoudil otázku splnění
podmínek pro udělení azylu. Stěžovatel se ve své zemi dostal do potíží, kdy byl ze strany
katolických věřících napadán při stavbě pravoslavného kostela. Situace se pro stěžovatele
vyhrotila natolik, že byl nucen zemi svého původu opustit. Stěžovatel dovozuje, že je u něj
dán důvod k udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, neboť byl v zemi svého
původu pronásledován pro své náboženské vyznání a v zemi jeho původu je tato situace
tolerována. Na základě právě uvedeného stěžovatel namítá kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Kromě toho stěžovatel namítá i vady řízení před žalovaným, který neprovedl
dostatečné dokazování, přitom na základě zjištěného stavu nebylo možno spravedlivě
rozhodnout. Žalovaný nerespektoval skutečnost, že stěžovatel má velmi omezené možnosti
pro zajištění důkazů o persekuci v zemi svého původu. Dále stěžovatel s odkazem na §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. tvrdí, že krajský soud posoudil nesprávně právní otázku, zda správní
řízení předcházející podání žaloby netrpělo procesní vadou. Stěžovatel dovozuje, že krajský
soud měl povinnost přezkoumat rozhodnutí žalovaného a proces, jenž jeho vydání předcházel,
z toho pohledu, zda není stižen procesní vadou. Žalovaný neprovedl dostatečné dokazování
ve věci. Rozhodnutí žalovaného dle stěžovatele neodpovídá §47 odst. 3 správního řádu.
Navíc stěžovatel namítá nesprávné posouzení splnění podmínky překážky vycestování,
neboť stěžovateli v případě návratu hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího
zacházení, přitom bude-li zjištěno, že v České republice požádal o udělení azylu, bude
podroben persekuci.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň
stěžovatel navrhuje přiznání odkladného účinku jím podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření setrval na názoru, že stěžovatel nesplňuje podmínky
pro udělení azylu, přitom krajský soud při svém rozhodování nepochybil, a proto navrhl
kasační stížnost zamítnout.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel
v průběhu správního řízení před žalovaným poukazoval na incident mezi obyvateli různého
náboženského vyznání při stavbě pravoslavného kostela. Stěžovatel se popral, další incident
se odehrál večer na diskotéce, stěžovatel způsobil jiné osobně zranění, což bylo příčinou
počátku vydírání stěžovatele. Po stěžovateli bylo požadováno zaplacení částky 5000 USD
za ublížení na zdraví při rvačce a za poškozené auto. Stěžovatel neměl peníze, vyděrači mu
zapálili motorku, nikdo si toho však nevšiml a nikdo policii nevolal. Pomoci u příslušných
orgánů se stěžovatel nedožadoval, neboť by to byla dle jeho názoru ztráta času. V zemi
jeho původu dle jeho vyjádření nefungují zákony. V situaci, kdy stěžovatel opouštěl zemi
svého původu, nevěděl o možnosti azylu, hodlal si zde vyřídit pracovní vízum a pracovat.
Žalovaný stěžovateli azyl neudělil, neboť dospěl k závěru, že se nejedná o azylově relevantní
důvody. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že jeho rozhodnutí
o neudělení azylu stěžovatel napadl žalobou, v níž namítal procesní vady spočívající
v nezjištění rozhodných skutečností žalovaným a v nedostatečném odůvodnění jeho
rozhodnutí, přitom popisoval situaci v zemi svého původu a namítal, že je u něj dána překážka
vycestování. Krajský soud žalobu zamítl. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 10. 11. 2004
a ten jej napadl kasační stížností dne 12. 11. 2004.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas (§106
odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel kasační stížností míří na kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. a Nejvyšší správní soud shledává kasační stížnost přípustnou.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v rozsahu
kasační stížnosti a v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud stěžovatel namítá nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu
spočívající v nesprávném právním posouzení otázky splnění podmínek pro udělení azylu
a tvrdí-li konkrétně, že je v jeho případě splněn azylově relevantní důvod podle §12 písm. b)
zákona o azylu, pak tomuto tvrzení přisvědčit nelze. Podle tohoto ustanovení se azyl cizinci
udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Pronásledování je tu třeba interpretovat ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu; jde o ohrožení
života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání,
pokud by byla prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelova původu
nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním. Poukazoval-li stěžovatel v řízení před žalovaným na skutečnosti, že měl v zemi
svého původu incidenty s osobami jiného vyznání, na základě nichž bylo po stěžovateli
požadováno zaplacení škod na zdraví a na majetku, pak nejde o jednání, jež by bylo
pronásledováním ve smyslu zákona o azylu. Vyhrožování, jehož se v tomto případě
stěžovateli dostalo, není jevem státní mocí přímo vyvolaným, tajně podporovaným, státními
orgány vědomě trpěným či státní mocí záměrně nedostatečně potlačovaným. Za vědomé
trpění, nedostatečné potlačování či dokonce podporu takového jednání nelze považovat stav,
kdy stěžovatel se na příslušné orgány, zejména na policii, v zemi svého původu neobrátil.
Nemůže tu být rozhodující, zda se na tyto orgány neobrátil proto, že to považoval
za zbytečné. Tento závěr ohledně nesplnění podmínek pronásledování opírá Nejvyšší správní
soud s přísným respektováním základních principů, na nichž je azylové zákonodárství obecně
postaveno. Z čl. 1 odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne
28. 7. 1951 a z Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků přijatého v New Yorku
dne 31. 1. 1967 lze dovodit, že důvodem udělení azylu v případě represe musí být skutečnost,
že jde o represi ze strany státu. V případě stěžovatele tak nezbývá než uzavřít,
že ze stěžovatelových vyjádření učiněných u žalovaného nevyplynuly skutečnosti, podle nichž
by se v jeho případě jednalo o represi uskutečňovanou ze strany státu, ať již přímou, kdy stát
sám by stěžovatele ze zákonem stanovených důvodů pronásledoval, tak i nepřímou, o kterou
by se jednalo tehdy, pokud by stát stěžovatele před pronásledováním cíleně nechránil.
Dospěl-li krajský soud k závěru, že bezprostředním motivem stěžovatelova odchodu ze země
jeho původu byly výlučně potíže se soukromými osobami, a tedy není splněna podmínka
pronásledování státem, z něhož by stěžovatel mohl mít podle §12 písm. b) zákona o azylu
obavy, pak aplikoval správný právní předpis a správnou právní normu, přitom se nedopustil
žádného interpretačního pochybení.
Pokud jde o námitku nesprávného posouzení splnění podmínek pro konstataci
existence překážky vycestování, pak ani zde není kasační stížnost důvodná. Krajský soud
se vypořádal s tvrzeními stěžovatele ve vztahu k tomuto ustanovení a konstatoval-li, že obavy,
které stěžovatel pro případ svého návratu do země původu má, jsou spojeny s vydíráním
soukromých osob, aniž by v průběhu správního řízení bylo zjištěno, že by příslušné ukrajinské
orgány činné v trestním řízení takovou pomoc stěžovateli odmítaly, pak i v této otázce
ve světle shora uvedeného nesplnění podmínek pronásledování aplikoval správný právní
předpis a správnou právní normu, přitom i zde Nejvyšší správní soud výklad podaný krajským
soudem aprobuje.
Pokud stěžovatel dále namítá vady řízení před žalovaným, který dle stěžovatele
neprovedl dostatečné dokazování a nerespektoval skutečnost, že stěžovatel má velmi omezené
možnosti pro zajištění důkazů o persekuci v zemi svého původu, a že krajský soud posoudil
nesprávně právní otázku, zda správní řízení předcházející podání žaloby netrpělo procesní
vadou, pak k této skupině námitek Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud dodržení
procesních ustanovení v mezích řádně uplatněných žalobních bodů řádně přezkoumal.
Pro posouzení stěžovatelova případu žalovaným bylo rozhodující, jaké důvody své žádosti
o udělení azylu před žalovaným uváděl. Nenasvědčovalo-li žádné ze stěžovatelových tvrzení
podaných žalovanému splnění podmínky pronásledování ze strany státní moci v zemi
stěžovatelova původu, a sice ani přímému, ani nepřímému, naopak bylo-li zřetelné, že jde
toliko o incidenty se soukromými osobami, aniž by se stěžovatel na státní orgány se žádostí
o pomoc obrátil, jak již Nejvyšší správní soud shora podal, nevyvolala stěžovatelova tvrzení
ve vztahu k předmětu řízení před žalovaným potřebu dalšího dokazování. Nečinil-li návrhy
na doplnění dokazování ani sám stěžovatel, pak nebylo zapotřebí žalovaným další dokazování
provádět. Dokazování, jak je provedl žalovaný, tak bylo dostatečné, přitom dospěl-li k tomuto
závěru i krajský soud, který se nadto vyjádřil i k namítaným formálním vadám rozhodnutí
žalovaného a námitky v tomto směru důvodnými neshledal, pak Nejvyšší správní soud ani zde
nemá, čeho by mu vytknul. Těmi procesními vadami, které stěžovatel v žalobě namítal a vůči
nimž determinoval rozsah přezkumu, v jakém jej měl za podmínek podle §75 odst. 2 věty
první s. ř. s. soud učinit, se krajský soud zabýval. Ani tato část námitek tedy není důvodnou.
Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná. Proto ji jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému náklady řízení,
které by přesáhly běžné náklady jeho administrativní činnosti, nevznikly, a proto mu náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 7 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. nebyla
přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu